„Pane bože, ta kráva mě nebetyčně sere,“ zanadával jsem s pohledem nahoru. Nevšiml jsem si, že by to osloveného nějak vzrušilo. Nic, vůbec nic se nezměnilo.
Trolejbus se mnou kodrcal směrem do centra. Nasranost, místo aby klesala, zvyšovala hladinu. Nikdo ze spolucestujících si mě naštěstí nevšímal.
Tohle bylo už po několikáté, že mě ta, o níž jsem tvrdil tomu pánovi s plackou, že si ji beru dobrovolně, celá vyděšená volala, že se něco doma děje a jestli bych nemohl hned jet z práce domů, se na to podívat. Tentokrát byla důvodem zděšení dcera, které bylo včera šoufl a dnes zůstala doma. Od rána jí prý nebere telefon. Hodiny v kanceláři tvrdily, že je čtvrt na jednu pryč. Spolkl jsem hodně sprosté slovo, zavěsil jsem a začal se převlékat z montérek do civilu. Po pěti minutách jsem začal ukrajovat první metry směrem k bydlišti.
Udýchaný odemykám byt, a aniž bych se zdržoval zouváním, mířím do dceřina pokoje. Ta leží v posteli a je v naprostém klidu.
Odešel jsem do ložnice, kde jsem měl na nočním stolku připravené knížky na vrácení do knihovny. Nacpal jsem je do tašky a vypálil bez dalších slov z bytu.
Příště, až mi kvůli něčemu podobnýmu zavolá, tak ji odpálím s tím, že je tentokrát na řadě ona. Nebo si snad myslí, ta nádhera sedmitečná, že pokaždý, když pískne, já všeho v práci nechám a poletím domů? Vztek se mnou lomcoval i při vystupování z trolejbusu na náměstí. Přecházel jsem silnici směrem ke knihovně. Tohle je naposled! Ještě jednou něco podobnýho na mě zkusí a já ji na mou duši zabiju! Kurva, ta mě sere! Kdybys byl, pane Bože, co k čemu, tak mě ji zbavíš!
Podíval jsem se směrem dolů, kde jsem viděl svoje tělo, ležící na silnici, odhozené projíždějícím autobusem. „Ano, i to je řešení,“ řekl jsem si a začal se pomalu svému tělu vzdalovat. Ale kam?…