Kolej VI.

Poznámka: Zástupkyně Moravy a Slovenska strhnou své mimozemské kamarádky k poněkud odvážnější akci. Inu lihovina vypálená z ovoce rostoucího necelých pět světelných let odtud, dokáže odbourat nejednu zábranu…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(RH)

Seděla v laboratoři. Kluk naproti ní měl bílý plášť a na očích jakési slunečné brýle. Připínal na ni spoustu čidel, především na hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Livie a kluk se na ni překvapeně podíval.
„Myšalth,“ odpověděl zdráhavě.
Livie se rozesmála: “Budu ti říkat Myšáčku.“
Čidla mu vypadla z ruky a rozprskla se po podlaze.
„Musím… Musím je vyměnit,“ oznámil rozpačitě a rodilou Blatňačku zbavil těch, které už na sobě měla.
Čidel zbavená Livie vstala a rozhlížela se po laboratoři. Myšalth ji očkem sledoval a přitom nahrazoval nepoužitelnou sadu novou.
V místnosti stálo plno děs budících přístrojů. Livii mezi stoly zaujala káď, ve které něco kvasilo.
„Co to je?“
„To je můj školní projekt. Snažím se využít zkažené figulíny jako účinné hnojivo,“ řekl s nadšením Myšalth.
„Figulíny?“
„To je ovoce, které máte občas k snídani. Obsahuje spousty vitamínů.“
„A ty z něj chceš udělat hnojivo?“
„Přesně tak.“
„To by byla věčná škoda. Měl by si z něj vypálit Figulínovici!“

XX

Anna ležela schoulená na posteli. Očividně jí nebylo dobře.
„Co se ti stalo? Zavolám ti pomoc,“ pohladila ji Livie.
„Dali jí vypít černou směs. Po té nám nikdy není dobře,“ zašeptala Tajana.
Livii to naštvalo. Chtěla jít za tím drzým chlápkem a pořádně mu to vytmavit, ale dveře jejich pokojíčku, ve stylu sedmi trpaslíků, byli neprodyšně uzavřené. Začala křičet, načež se světlo v místnosti ztlumilo. Livie se zapřísahala, že se těm rádoby výzkumníkům pomstí. Lehla si k Anniným zádům a objala ji. Anna se k ní přitiskla a chytila ji za ruku. Tak obě usnuly.

XX

Byli ve společenské místnosti a večeřeli. Přepychové zařízení ve stylu třicátých let připomínalo vagon, ve kterém se seznámila se Samem. Většinou byli sami, i když nepochybovala, že sledují každý jejich krok. Dnes však, k jejich překvapení, vešel do místnosti Myšalth a naklonil se k Livii: „Ten projekt se nepovedl. Z toho zařízení kape čirá tekutina. Udělal jsem rozbor. Obsahuje větší množství alkoholu a…“
Livie ho nenechala domluvit. Vyskočila ze židle a vykřikla: „Holky, dneska si dáme do nosu!“ Pak vzala tácek a vyskládala na něj skleničky. „Jdete?“ přejela pohledem své spolubydlící a skončila u Myšaltha.
Ten chvíli váhal, ale vyhrála zvědavost, protože otevřel dveře. Anna vyskočila a následovala Livii. Ostatní děvčata chvíli působila nerozhodným dojmem, ale nakonec se k výpravě připojila.
V laboratoři obstoupili palírnu a Livie s Annou začaly plnit panáčky. Ještě dva scházely, když se ve dveřích objevil Věth. Livie byla ráda, že se sekla a vzala o skleničku víc.
Ten chtěl nejprve osazenstvo rozpustit, ale nakonec si řekl, že to je zajímavý pokus, který by bylo škoda přerušit. Když měli všichni přítomní v rukou pití, pronesla Livie přípitek: „Tak na nás.“
„To přeci nemůžeme pít! Je v tom alkohol. Otrávíme se,“ zaprotestoval Myšalth.
„Nebuď srab!“ řekla mu Livie a obrátila zkušeně panáka do sebe. Anna ji následovala.
„Musíte to do sebe kopnout,“ radila Anna svým kamarádkám z jiných planet. Ty, když viděly, že se jim nic nestalo, následovaly je. Hromadné kuckání Livii s Annou rozesmálo.
Trpěnci váhali. Věth se dokonce chystal položit sklenku zpátky na stůl, ale Livie po něm vyjela: „No tak, bude to?“
Myšalth okamžitě poslechl. Do očí mu vyhrkly slzy a k Věthovi sípavým hlasem poznamenal: “Je to zajímavé.“
Všichni se podívali na Větha. Jeho hrdost nedokázala těm pohledům vzdorovat a vedla ruku k ústům, kam po vzoru kolegy panáka vyklopila.
Mám v hrdle díru, byl jeho první pocit. Ten druhý ho informoval, že se v jeho těle rozlívá dosud nepoznané teplo. Než stačil své pocity z analyzovat, v ruce mu přistála druhá dávka.
Po ní nabyl dojmu, že všechny ty cizí opačky, které považoval za vyplašená zvířátka zahnaná do kouta, z něho utekly. Smály se. Uvolněně a vesele.
Po čtyřech rundách Livie zavelela: “Holky, teď si užijem!“
Vrhly se na ně jak saně. Působily dojmem skvěle vycvičeného komanda. Myšalth s Věthem se ocitli na zemi, kde je spousta rukou zbavovala triček, pásků a tak… Holky si pomáhaly i navzájem, takže za okamžik byli nazí všichni.
Věth neviděl, co se děje Myšalthem, ale cítil, že mu někdo líbá varlata a penis. Nad ním se skláněly dva páry prsou. S údivem sledoval dvě líbající se „holky“. Pak ho jedna z nich popadla za vlasy, nadzvedla mu hlavu a nutila jej do cucání bradavky. Současně něčí ruka „zaparkovala“ jeho prsty do jednoho z přítomných rozkroků. Cítil vlhkost a sevření poševních pysků. Kousek od něho se ozval vzrušený výkřik. Prso, které měl v puse, začal sát automaticky. Jeho vzrušení narůstalo. Byl těsně před vyvrcholením, když se ozvalo: „Počkat!“ a všechny doteky, které ho přiváděli k šílenství, ustaly. Věth těžce dýchal. V rozkroku ho bolelo.
Pak to začalo nanovo. Některé z děvčat líbalo jeho penis. Začalo u kořene a posouvalo se výš. Nakonec se neznámá ústa dostala až nahoru a začala ho sát. Nemohl se podívat, kdo to je, protože se s ním Adrien líbala. Když přestala, aby si na něj obkročmo sedla, zjistil, že ta šikovná ústa patří Zulce. Bylo to něco, co dosud nezažil. Ze slastného zírání ho zpátky do reality vrátila Adrien, dožadující se orálního uspokojování. Jeho tělo fungovalo jako spojené nádoby. Čím větší rozkoš mu působily Zulčiny jemné zoubky a jazýček, tím odvážněji pronikal jazykem do Adrieniny pochvy. Proto i jeho prsty přenášely víc radosti tam, kde vězely. A zase. Všechno přestalo těsně před vyvrcholením. „Holky“ počkaly, až se zklidní a vydýchá, a rozjely další kolo. Zdálo se mu, že se vystřídaly, ale jistý si nebyl. Slyšel, jak je Myšalth prosí, aby už skončily. Předpokládal, že je v podobném rozpoložení. Oni je mučí, uvědomil si.
Netušil, jak dlouho to trvalo. Když už nabyl dojmu, že dřív umře, než… Dovedly jej do konce. Stříkal s ohromnou úlevou, což „holky“ doprovázely zvonivým smíchem.
Ležel bezvládně na zemi a zažíval pocity vyždímaného hadru. Postupně dostal od svých pokusných objektů pusu na čelo. (Aniž by to zaregistroval, Livie si od něho „vypůjčila“ čidlo, aby mohly odejít.) Díval se na nohy kráčející ke dveřím. Když zmizely, okamžitě usnul.

Kolej V.

Poznámka: Prostorově výraznější Livie miluje mimozemšťana. Oříšek je v tom, že se nedobrovolně ocitla na jeho rodné planetě. On, ač by rád byl s ní, musí velmi blízko jejího bydliště dělat výzkumníka.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(ZB)

To světlo bylo nepříjemné. Liviiny oči se na něj nedokázaly adaptovat, proto je měla zavřené. Řešithelka si hrála na vodícího slepeckého psa, protože ji někam táhla. Došly do nějaké chodby, kde ji světlo přestalo vadit. Konečně se mohla podívat, kde je. V tunelu. Světlém. Z jeho stěn vycházelo rovnoměrné světlo. Žádná osvětlovací tělesa! Prostě světlo ze zdi, jako kdyby doma zmáčkla vypínač a místo žárovek v lustru, by svítily cihlové zdi a strop. Tohle ještě neviděla.
Došli ke dveřím. Řešitelkha k nim otočila hřbet pravé ruky, palec položila na ohnutý malíček a zbývajícími prsty přitisknutými k sobě ukázala trojku. Ty se otevřely doprovázené velice slabým zasyčením. Za nimi na ně čekala (hodnoceno pozemskými měřítky) extrémní bulimička. Tu ženu neznala, ale připadala jí povědomá. Kde se s ní setkala? Livie, ty jsi ale kravka, vynadala si. Kde bys ji asi tak mohla vidět, když je to druhá „tyčka“, kterou v životě vidíš? No jo… Podívala se na Řešithelku, pak znovu na tu ženu. Ta podoba… Vlasy dopadající kousek za krk si v lesku a barvě nezadaly s havraním peřím. Proč měla žluté obočí bylo mimo rozsah Liviina chápání. „Souměrná“ mohla si v duchu zanotovat písničku Báry Basikové, protože ženin obličej byl z tohoto hlediska dokonalý. Za to černé oči by měly jít radši spát. Livie se pod jejich pohledem cítila jako při snímkování ze štítu, jen s tím rozdílem, že se nemusela svlékat. Pocit to byl naprosto přesný, protože žena stojící před ní znala její tělesnou teplotu, tlak, krevní skupinu, jaké choroby prodělala, že v tuhle chvíli s žádnou nebojuje, hmotnostně se vyrovná jedenácti opačkám, ale hlavně si v její paměti přečetla, co se událo mezi ní a jejím synem. Zatím to nestálo za řeč. Bylo by hůř, kdyby háčky1 trpěnců nebyly této formě života smrtelně nebezpečné. Ještě štěstí, že předsedá Etnické radě a vypůjčit si teleportovací tyč pro ryze soukromý účel, nebyl vůbec žádný problém. Takhle zastavila nežádoucí, a hlavně nevratné, citové vzplanutí v samém zárodku. Bylo nemyslitelné, aby po boku pokračovatele rodu, který dovršením třicátého proxyonského roku zaujme ve Sboru osvícených místo po svém otci, stála Pozemšťanka, jež svým intelektem a dispozicemi své rasy, jen o něco málo převyšuje kotníky jejího syna a popírá veškeré estetické normy této planety. Okajda je jednohlasně nejvhodnější kandidátkou pro Samorostghua. Na tom se shodl Sbor osvícených, který svým budoucím členům při dovršení dvacátého pátého věku, přiřazuje nejvhodnější opačku, aby pokud možno došlo k posílení schopností jejich potomka, než k pouhému udržení stávajícího stavu plodících jedinců. Neuměla si představit výsledek počatý s touto emocionálně nevyrovnanou samičkou. Obávala se napáchaných škod, které by zákonitě musely přijít, až by „následník“ zaujal Samorostghuovo místo. Co jednou trpěnec počne, nemůže poslat do temnoty, ani zapřít. Tak praví kodex vázaný v černé kůži sepsaný trpěncem zakladatelem. „Můj rod“ dostává každá vznikající proxyonská rodina uložený na krystalu při slavnostním aktu Spojení.
Copak něco tak absurdního může žít s jejím synem?!

  • 1 Proxyonské označení pro spermie

(RH)

„Ó, vy budete Samova maminka. Ráda vás poznávám,“ řekla Livie a vlepila jí pusu na tvář. Řešitelkha se usmála: “Takhle se seznamují.“
„Měla jsi ji zlikvidovat,“ zavrčela poliponsky na dceru.
„Nešlo to, je v programu VCC1.“
„Ten trapný výzkum, ale i tak dobře.“

XX

Oreg odložil sluchátka a podíval se na Samorostghua, který během hovoru přišel a teď netrpělivě stepoval vedle něj.
„Ty se máš o centaurionu2 ženit?“
Samorostgh našpulil rty. Na monitoru se objevila žádost o hovor od Větha z VCC.
„Díky za ten exemplář, ale mohly jste vybrat jiného dodavatele.“
„Jaký exemplář?“ nechápal Oreg.
„Objevila se tady Osvícená, přivedla pozemšťanku, alespoň to tak tipuji, a samozřejmě jsem si vyslech obsáhlou přednášku o sobě a svém výzkumu, a řeknu ti, nebyla vůbec příjemná.“
„Jestli se jí dotkneš, zabiju tě!“ zařval Samorostgh.
„Je to Samorostghova snoubenka,“ informoval Větha Oreg.
Na monitoru bylo vidět, že někdo mimo záběr ve VCC vyprsknul pití.
„Chci s ní mluvit,“ nevšímal si toho Samorostgh.
„Přiveď ji prosím ke spojení, nebo s ním nebude k vydržení.“
Asi po pěti minutách, kterou trpěnci na Zemi strávili v mlčení, se ozval vyděšený dívčí hlas: „Same!“
„Livie, jsi v pořádku?“
„Chci domů.“
„To nejde, přijedu za tebou, jakmile to půjde a vše vyřešíme. Ano?“
Když dívka neodpovídala, Samorostgh tiše řekl: “Chtěl bych tě líbat.“
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Všude.“
„Úplně všude?“
„Úplně všude.“
„A kde bys začal?“
Na obou koncích spojení seděli trpěnci s otevřenou pusou. Jako první se vzpamatoval Oreg: “Tak dost, to by stačilo hrdličky. Věthe, přiletíme dva měsíce před centaurionem, do té doby to s ní budeš muset vydržet.“
„Spolehni se,“ ujistil ho Věth a ukončil spojení. Pak se obrátil na novou samičku: “Já tě chci také líbat.“
Livie se otočila a aniž by se na Větha podívala, opustila ho.

XX

„Tak velikánská prsa jsem ještě neviděla.“
„Je moc hezká.“
„Podle mne trošku tlustá.“
„Mne se líbí.“
„Už se probouzí.“
Livie otevřela oči. Nakláněla se nad ní dívčí tvář. Posadila se. Kolem její postele sedělo pět mladých žen.
„Ahoj, odkud jsi?“ zeptala se jí ta s nápadně bílou kůží a uhlově černými vlasy. Livii připomínala Sněhurku z Disneyho pohádek.
„Ze Země.“
„Ze Země? Ale já jsem ze Země,“ vykřikla vyděšeně drobná blondýnka. „Určitě mě zabijí! Chtějí mne nahradit.“
„To nic neznamená, Anno, nejanči!“ snažila se ji uklidnit černoška s rudými vlasy.
„Všechny jsme odjinud. Na co by jim byli dvě ze Země…“ přisadila si holka s modrou kůží a zelenými vlasy.
„Nech toho Adrien,“ odsekla jí Sněhurka.
„Odkud jsi?“ zeptala se Livie drobné blondýnky, protože krajani drží vždycky spolu.
„Z Malacek a ty?“
„Ty jseš Slovenka? Já jsem z Blatné, z Moravy,“ vykřikla Livie s nadšením a Annu objala.
„Karlovana z Letopádu,“ představila se Sněhurka.
„Zulka ze Sunitoru,“ převzala štafetu černoška s rudými vlasy.
„Adrien z Boltmarátu,“ pokračovala holka s modrou kůží.
„Tajana z Milkavíru,“ zašeptala velice krásná mulatka s přehnaně dlouhými řasami.
„Já jsem Livie, ale jak to, že vám rozumím a kde vlastně jsme?“
„Instalovali ti do mozku překladač. Dělají na nás nějaký výzkum,“ odpověděla jí Zulka.
„Jsme laboratorní myši?“
„Více méně. Ale neboj, většina pokusů není bolestivá,“ znovu zašeptala Tajana.
„Když si sundají brýle, nedívej se jim do očí a raději udělej, co ti říkají,“ radila jí Adrien.
„Byla jsi už na obrázcích?“ zeptala se Anna.
„Jak by na nich mohla být, když se teprve probudila?“ poznamenala Karlovana.
„Co jsou obrázky?“
„Ukazují ti různé obrázky a zkoumají, jak na ně reaguješ,“ poučila Livii Adrien.
„Většinou jsou hambaté,“ doplnila Zulka.

  • 1 Výzkum cizích civilizací
  • 2 Tady na zemi se tomu říká slunovrat

Kolej IV.

Poznámka: I erotikou živ jest člověk. Vesmír též!
Čtvrté pokračování ji dočasně ztratilo, ale… Na tajné základně UFO(nů) zde v Čechách vypukla panika.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(ZB)

Vagon byl pryč, Samorostghu samozřejmě musel být v něm. Copak je tak málo inteligentní, aby si neuvědomil, že nejde do nekonečna jezdit sem a zase tam, aniž by si toho dřív nebo později někdo z lidí všiml? Zahlédne ho jeden, pak druhý a za chvíli z toho bude horečka zvaná UFO, na jejíž zvládnutí bude muset povolat posily. To se Oregovi nehodilo do krámu. S touhle planetou měl jiné plány.
Pod nohama, ne zrovna emocionálně vyrovnaného Orega, se ozvalo mňoukání. Co to má být, zarazil se. Podíval se směrem k podlaze a spatřil mourovaté kotě, jak se na něho nebojácně dívá. Oreg jeho pohled opětoval. Jako představitel mnohonásobně vyšší formy života věděl, že má hlad. Kde je kotě, musí být i kočka, která rozhodně nemá jen jedno mládě. „To si tady někdo zřídil kočičí farmu?“ vyvodil z dané situace logický závěr.
Oreg se odpovědi od prázdné chodby zákonitě nedočkal. O patnáct kroků dál se nacházely zavřené dveře do Velína. I když dokázaly zabránit vniknutí ohně, nezvaného vetřelce, plynu, mikroorganismu a ba i zvuku, stejně Proxyoňané, kteří pobývaly za nimi, svého velitele slyšeli. Od toho to byl Velín, aby ten, jenž se v něm zdržuje, věděl o každém šustnutí na tajné předsunuté základně Proxyon 3Yz.
Dveře od Velína se netečně rozevřely (jinak to ani neuměly), neberouc v potaz momentální rozpoložení toho, kdo tu byl fyzicky nejvyšší a měl vždy poslední slovo. Oreg stál ve Velíně a snažil se pomocí velitelského náramku snímat hladinu ACTH přítomných trpěnců. Výsledky bohužel zkresloval (a to výrazně) jeho stav. Moment, došlo Oregovi: „Co tu děláš Samorostghu?“
„Glockgh mě zavolal, že se mám na něco přijít podívat?“
„Na co se měl, Glockghu, přijít podívat?“
„Kdo odjel s vagonem?“
„A kdo s ním tedy odjel, když Samorostghu je tu s námi, Glockghu?“
„Řešitelkha.“
„Cože? Kde se tu vzala opačka? Co mi k tomu řekneš, Samorostghu?“
„Nic.“
„Jak nic? Je to přece tvoje sestra!“
„To sice je, ale dovolím si podotknout, že jsem s ní po dobu, co jsem tady, nebyl ve spojení. Tak mi prosím řekni, jak bych měl vědět proč tu je?“
„Víme aspoň, jak se sem dostala?“
„Je jediná možnost, Oregu,“ ozval se Glockgh, „žádnou další naši loď na Zemi přístroje nezaznamenaly.“
„Tak to je…“ Oreg hledal vhodné slovo.
„V prdeli!“ přispěchal svému veliteli na pomoc Tabathuk.
„Prosím?“ zarazil se Oreg. „Co to je…?“
„Tím si lidé ulevují. Jedná se o slangové označení hýždí, šéfe.“
„Šéfe?“ nevycházel Oreg z údivu a ošklivým vůdcovským pohledem číslo tři proxyonské velitelské příručky se na Tabathuka podíval.
„To pro změnu znamená slangové označení pro vedoucího.“
„Zakazuji ti používat tyhle lidské slangové výrazy s okamžitou platností!“
„Ano, šéfe.“
Následoval ošklivý pohled číslo šest. Horší už nebyl. Po něm by musel přijít trest. Například zanechání na planetě, kde se zrovna dotyčný trpěnec nacházel.
Oreg si lámal hlavu, co se asi na jeho rodné planetě děje. Teleportovacích tyčí bylo pět. Každá byla bedlivě střežená a mohla se použít jen v nouzi a ještě se souhlasem rady příslušného proxyonského etnika, jemuž patřila. Že by ji někdo odcizil a použil bez souhlasu Etnické rady bylo nemyslitelné.
„Co se tam nahoře, k sakru, děje?“ položil si Oreg řečnickou otázku k obrovské Tabathukově radosti.

(RH)

“Co to dělá?“ Glockgh byl přilepený na monitor, oči doširoka otevřené.
„Balí tvou frigidní sestru,“ obrátil se Tabathuka na Samorostghua posměšně.
„Není frigidní,“ ohradil se oslovený.
„Co to zkouší?“ naklonil se k monitoru i Oreg.
Najednou se všichni narovnali.
„Některé lidské samičky se prý páří mezi sebou,“ informoval přítomné Glockgh.
„No tvá ségra se očividně pářit nechce,“ zkonstatoval Tabathuka.
„Do prdele!“ zaznělo najednou z několika úst. Všichni nechápavě hleděli na prázdný vagon, kde byli ještě před chvílí dvě opačky.
Samorostghu se otočil a odcházel ze slovy: „Letíme domů!“
Oreg ho chytnul za límec a zadržel. „Ne tak rychle, hrdino. Zavolám bratrovi, ať víme, co se děje.“
„Zabije ji! Určitě jí ublíží!“ ječel Samorostghu. Všichni se na něj překvapeně obrátili. Byla to nanejvýš přehnaná reakce na danou situaci.
„Zkusím zavolat mámě, na tu Řešitelkha dá,“ řekl nakonec o poznání klidněji.
„A co jí řekneš? Ségra mi ukradla samičku?“ chtěl vědět Tabathuka.
„Přestaň používat ty divné výrazy jako ségra, které máš z toho nesmyslného lingvistického bádání,“ rozkřičel se Samorostghu.
„Všichni se uklidníme. Jdu zjistit, co se děje.“ Oreg se podíval na Somorostghua a řekl mu tónem, který nepřipouštěl diskuzi: „Zatím nikam nevolej!“ Pak opustil Velín.

Kolej III.

Poznámka: Třetí pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se schyluje k mimozemskému (plně fyzickému) styku. Umí Proxyoňané nadávat?
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(ZB)

Dnes ji příjezd vagonu pro pamětníky nepřekvapil. Dnes poprvé viděla, jak se před ní najednou zjevil. Nepřijel! Prostě tam najednou stál a čekal na ni. Jak to mohl vědět? Vždyť se teprve před sedmi minutami rozhodla běžet za ním. Jak mohl stihnout za tak krátký čas dojet odtamtud sem? Jak to, že nikdo ze sousedů nespustil povyk, co to po té koleji jede, když ji mají nějakých dvě stě metrů od baráku? Jak to, že za ním běží, když její estetická stupnice doslova křičí na poplach, že jeho vizáž obývá nejspodnější příčky ve společnosti Freddyho Kruegra? Těch otázek bylo na Livii moc.

Nastoupila. Bez zaváhání. Dokonce by se dalo říci, že s jistou nedočkavostí. (Nebo to byla touha najít v té „boudičce na kolečkách“ některou z odpovědí?) Dveře se za ní s již známým lomozem zavřely a vagon se rozjel. Vstoupila do oddílu pro cestující, zavřela za sebou dveře vedoucí na chodbičku, došla do zadní části, kde se zastavila a zatáhla rolety na očích. Pohled na něho by všechno zkazil. Takhle si mohla užívat doteky jeho rukou a úst, na nichž se už po první schůzce stala závislá. Stačilo si u toho představovat, že Jarda je ten, kdo ji dělá ty krásné věci. Touha vybuzená slovy o její kráse ji našeptala, aby zavřela oči a nechala tomu volný průběh. Nyní stála kousek od postele ovládaná zmíněnou mrškou, která už podruhé zahnala rozum za plot, odkud se na nic nezmohl. Netrpělivě čekala na první dotek.

XX

S velkou chutí by za sebou práskl dveřmi své obytné jednotky. Nemohl. Ty se na jeho pokyn před ním s téměř neslyšitelným sykotem otevřely, a když se ocitl na chodbě, stejné zasyčení mu dalo vědět, že se zavřely, aniž by vyžadovaly jeho asistenci. Takhle si mohl Oreg ulevit pouze sprostými slovy, která by nahlas pronášel po cestě do Velína. Jenže nemohl. Ani jeden z pěti proxyonských jazyků neobsahoval žádné vulgární slovo. Ba dokonce byly prosty příměrů k nějakému zvířeti, pohlavním orgánům či ručnímu pracovnímu nástroji. Lidé v jejich „bezprostředním“ okolí to měly v tomto ohledu snadné. Oreg si, nevěda proč, právě vzpomněl na nudný lingvistický rozbor češtiny kolegy Tabathuka, jež se jim snažil po tři hodiny vysvětlit tuhle jazykovou anomálii. Jedinou věc, kterou si z toho Oreg zapamatoval, ihned použil: „To je ale kokot drevený!“

(RH)

Něco bylo jinak. Otevřela oči a vytáhla mobil, aby se podívala za svá záda.
„Samko říkal, že ženské na Proxyonu jsou hubené. Ale nedodal, že jsou také hezké.“
Nevěděla, co ji překvapilo víc, že se jí nebála, že nezkameněla, nebo že na ni mluví.
„Samko?“ zeptala se, protože nedokázala to slovo zařadit.
„Samorostghu.“
„Ne!“ zakroutila hlavou, „můj bratr by nikdy nevedl rozhovor s nižší formou života. Samičky na ostatních planetách vyhledává pouze za účelem ukájení.“
„Ty jsi Řešitelkha,“ vykřikla. „Sam mi o tobě vyprávěl,“ dodala už klidněji.
„Co ti o mne říkal?“
„No, že si moc hezká a chytrá.“
Potěšilo ji to. Myslela si, že je pro bratra spíše nestvůra. Dívala se na tu podivnou samičku: „Máš nechutně veliká prsa.“
„Chceš jsi na ně šáhnout?“
„Proč?“
„Proč ne?“ zasmála se zvonivým smíchem.
Postavila se před ni a zabořila prst do levého ňadra. Ta holka ji chytila za ruku a přitiskla ji dlaň pod to neskutečně velké prso a jemně ho nadzvedla.
„Jsou hrozně těžká,“ postěžovala si.
„Jo, vskutku,“ souhlasila Řešitelkha. Zabořila do prsu celou dlaň. Bylo to zvláštní. Zvedla i druhou ruku a zmáčkla také to pravé. Ta holka si stoupla na špičky a políbila ji na tvář.
„Co to děláš?“ uskočila zděšeně.
„Seznamuji se.“
„To lidi takhle dělají?“
„Lidi se líbají pořád,“ zasmála se znova tím zvonivým smíchem.
Řešitelkha si otřela políbenou tvář. Ta holka měla hlavu skloněnou k zemi. Takže pohled na ni funguje! Ani ona se na ni nevydrží dívat dlouho. Mohla by toho využít a snadno ji zlikvidovat, tak jak to slíbila mámě. Ale teď už věděla, že Samorostghua by to zabilo. Tohle stvoření je to, co celý život hledal. Živočišné a přirozené. Okajda, kterou pro jejího bratra vybrali rodiče, byla oproti ní zoufale nudná.
Vytáhla teleportovací tyč a obě je přenesla na Proxyon.

Kolej II.

Poznámka: Druhé pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se mimozemšťan zamiluje do prostorově výraznější dívky s citovou bolístkou…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(ZB)

Livie šlapala po cestě lemující opuštěnou kolej směrem k domovu. Bylo jí tak lehce. Na nic nemyslela, jen šla. Někde vzadu v hlavě, v hodně tmavém koutě, se bojácně krčila nejasná vzpomínka na žluté kočičí oči, která se neodvažovala o sobě dát vědět. V šachu ji držela Ebiza III, látka, která dokázala blokovat Liviiny NMDA buněčné receptory, které si pamatovaly předešlou půlhodinu. Jenže, co stoprocentně fungovalo na obyvatele Proxyonu1, to mělo v interakci s člověkem drobné mouchy. Vzpomínky to věděly a čekaly na příhodný okamžik, aby mohly zakřičet: „Jsme tu! Nikam jsme neodešly. Jen nás držely pod zámkem.“
Livie dorazila domů a šla si okamžitě lehnout, protože si připadala, jako by s Hobitem podnikla cestu tam a zase zpátky. Vůbec ji nevadilo, že byly teprve čtyři odpoledne.
Majitel očí, které přiměly Livii zkamenět, si tou dobou lámal hlavu nad tím, jak se znovu přiblížit k objektu své touhy. Byla tak jiná! Opačky2 na Proxyonu připomínaly tyčku s ručičkama a nožičkama, která nebyla obdařena ničím, co by samce dokázalo vzrušit pouhým atakem jeho oční sítnice. Pářící akt provozovali pouze z důvodu zplození potomka. A protože k tomu nebylo třeba mnoha pokusů, trpěli trpěnci3 velkým hormonálním přetlakem, který zákonitě potřebovali dostat nějakým způsobem z těla ven. Pomáhali jim k tomu dobrodružné výpravy na obydlené planety, kde unášely příslušnice opačného pohlaví, na kterých činili pokusy, zda by bylo možné toto plémě přenést na Proxyon, kde by žily v „ulevovacích koloniích“, jak je jednou vtipně pojmenoval Oreg. Vyskytly se však problémy. Ne všechny inteligentní formy života, které trpěnci nalezli, byli s nimi kompatibilní (dvě planety). Mezi těmi, kde si ulevit mohli, na třech tamní opačné pohlaví umíralo za strašných bolestí, neboť rozmnožovací tekutina, kterou ve vrcholné fázi trpěnci uvolňovali, je zevnitř doslova rozežrala. Bohužel, tohle byl problém i této planety a neměl zatím řešení. A přitom zde žily nejkrásnější opačky ve vesmíru! Jako třeba Livie.
Tomu, jenž o ní snil a chtěl současné status quo změnit, dali rodičové jméno Samorostghu. (V jazyce polipo – jeden z pěti, kterým se na Proxyonu mluví – to znamená „ten, který si dělá, co chce“. Nelze se jeho matce divit, že mu dala právě takové jméno. V jejím lůně byl doslova nesnesitelný. Věčně se převaloval, máchal rostoucími končetinami, permanentně měl hlad, a když mu narostl i maličký pohlavní orgán, získal rázem hodně zajímavou hračku. Posledních dvacet proxyonských dní, než přišel na svět, byla z něho tak zoufalá, že kdyby to bylo možné, sáhla by do sebe, chytla pod krkem a zahodila na smetiště, ať jej robotické úklidové stroje zrecyklují…) Jak to jenom udělat, vrtalo Samorostghuovi hlavou, aby Livii mohl opakovaně používat. To, že byli pro pozemská děvčata trpěnci esteticky absolutně nepřijatelní, ho netrápilo. Použije řešení kolegů vynalezené na planetě K8-12VB v souhvězdí Malého reticula. Chemický koktejl vpravený do Liviina těla upraví její estetické normy tak, že až se na něho podívá, řekne: „Ty jsi ale krásný, Samorostghu. Já tě chci!“

  • 1 Planeta obíhající červeného trpaslíka známého pod jménem Proxima Centauri
  • 2 Označení samiček na Proxyonu
  • 3 Označení samců na Proxyonu

(RH)

Nevěděla, proč museli rodiče pozvat na grilovačku i Jardu. Přišel s novou přítelkyní. Přines jí kytici lučního kvítí. Myslela, že si pamatoval, že je má ráda. Ale byl to její nápad. Není nic více ponižujícího, něž že vás holka vašeho sexuálního objektu lituje. To jejímu stavu moc nepřidalo. Poslední dobou špatně spala. Trápily ji děsivé noční můry, kdy na ni hleděly strašidelné žluté oči.
Máma byla z kytky nadšená. Donesla vázu a postavila ji před Livii. Jarda bavil společnost příběhy z prvního společného vandru se svou super novou přítelkyní. Livie se ho snažila neposlouchat. Žmoulala nervózně jednotlivé květiny mezi prsty.
Cesty paměti jsou nevyzpytatelné. Proxyoňanům nešlo do hlavy, jak Livie dokázala překonat účinky Ebiza III, když se v její blízkosti neobjevilo nic, co by jenom vzdáleně připomínalo prožité události. Přitom to bylo tak jednoduché. Když drcené kvítky heřmánku padaly na stůl, rozvinula se jejich omamná vůně. Ta Livii připomněla malý stolek vykládaný mahagonem, na němž stála jemná porcelánová miska plná žlutých středů s bílými okvětními lístky.
Máloco dokáže člověka vyděsit tak, jako zjištění, že vaše nejhorší noční můra je skutečná. Všichni poslouchali Jardovo vyprávění, takže si nikdo nevšiml, jak Livie najednou zbledla. Muselo být vtipné, protože se posluchači zasmáli. Jeho přítelkyně pointu hned okomentovala: “Když ten jeho štěněcí pohled je tak uhrančivý, že si v tu chvíli může se mnou dělat, co chce.“
Livie na ni s úžasem pohlédla. Mohl si s ní přece dělat co chtěl. Stačil mu na to jeden jediný pohled. Ale on nechtěl. Nechtěl, aby se na něho dívala! Ta myšlenka byla osvobozující. Livie vyskočila: “Promiňte, musím si něco zařídit,“ zadrmolila a rychle opustila překvapenou společnost.
Jarda se podíval na svou přítelkyni. Ona se na něj usmála. Oběma to bylo jasné.
„No jo, ty puberťačky,“ poznamenala máma.

xx

Vrátila se. Nejdřív si myslel, že ji přivedla náhoda, ale když vytáhla mobil, uvědomil si, že si vzpomněla. Dělali to všichni. Chtěli mít důkazy. Chtěli se podělit s ostatními. Naivkové. Bylo mu to líto. Vysnil si, že je jiná. Obrátila mobil k posteli. Šel tichými krůčky k ní. Když byl téměř u ní, viděl na display. Nefotila. Dívala se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jsem Samorostghu z planety Proxyon.“
„Jsi mimozemšťan?“ řekla s úžasem. „Já jsem Livie.“
„Já vím.“
„No jasně.“
Sklonila mobil, ale neotočila se na něj. „Proč sis vybral mne?“
„Protože jsi moc krásná.“
„Vtipálku.“
Postavil se přímo za ní. Pak jí ukázal svou levou dlaň, na které ležel malý zářící kamínek. „Tady u vás to prý má velkou hodnotu. Dám ti ho, když tě budu moct políbit.“
„No dovol. Ty si myslíš, že jsem nějaká kurva nebo co?“
Překvapením stáhl svou ruku zpět. „Promiň.“ Najednou nevěděl, co má dělat. Livie byla první ženou, se kterou mluvil. Navíc mu Oreg tvrdil, že pro diamant udělá cokoli.
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Jak kde?“ nechápal. Líbat se dá pouze na jedno místo, od toho to je líbání.
Natáhla svou ruku za sebe, zajela mu do vlasů a přitiskla jeho rty na svůj obnažený krk.
Políbil ji.
Zaklonila hlavu a vydala podivný vzdech. Vzrušilo ho to. Začal to hebké místo na jejím krku sát. Najednou netoužil po ničem jiném, než aby jeho zátylek nikdy nepustila.
Vagon začal zpomalovat. „Vjeli jsme do zakázané zóny. Slib mi, že se vrátíš.“
„Jaké zóny?“ stihla se ještě zeptat, ale odpověď již neslyšela.

XX

Vždy prala v sobotu. Měla to ráda. Třídila prádlo pečlivě dle barev, převracela ponožky a trika, prohledávala kapsy. Ze svých špinavých kalhot vytáhla malý blyštivý kamínek. Dívala se, jak se jí leskne na dlani a jemně se usmála, jako kdyby si vzpomněla na něco moc hezkého. Livie nechala prádlo prádlem a rozeběhla se ke slepé koleji.

Kolej I.

Poznámka: Dovoluji si Vám přinést příběh, který vzniká ve spolupráci s mou literární „manželkou“ Renátou Hubrtovou. Sešli jsme se nad trojpovídkou „Ruleta“, která v prosinci vyšla v knize „Trojpovídky“. (Zde se na ni můžete podívat, v případně zájmu objednat.) Ta naši spolupráci přirovnala k velmi vydařenému manželství. Asi před týdnem jsem ji požádal, zda by mi neposlala nějakou svou povídku ke zveřejnění. (Poslala. Bude!) Při mailové komunikaci projevila zájem procvičit se v psaní eroticky laděného příběhu. A protože se v tomto ohledu ničemu nebráním, „nastřelil“ jsem začátek a Renáta napsala pokračování. Příběh se bude odvíjet tímto štafetovým způsobem. Vždy zveřejním svou (ZB) a Renatinu (RH) část najednou. Uvidíme, kam nás příběh zavede.
(Image by 🎄Merry Christmas 🎄 from Pixabay )

(ZB)

Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec ji nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva. Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský hlas ji pozval dovnitř. Livie nastoupila. Ani na vteřinu nezaváhala, protože za těmi zdvořilými slovy slyšela vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.

Před dvaceti minutami vyběhla naštvaně z domu, aby „rozchodila“ odmítnutí, kterého se ji dostalo od Jardy. Byl o pět let starší, bydlel ob jeden domek a moc se ji líbil. Nadbíhala mu. Marně! Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit něco víc…

Kolej vedla asi 100 metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi Rusáci vozili něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby jsou vedeni jako pohřešovaní.

Sto dvaasedmdesát čísel nesoucích osmadevadesát kilo se pyšnilo sto jedenácti centimetry přes prsa. Stydělo se za sto třicet osm čísel v pase a sto devatenáct přes boky. Z blond vlasů typu sláma a šedých nevýrazných očí si taky nikdo nesedl na zadek. Zkrátka, než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic, řekla si Livie a zadumaně se ploužila podél koleje k lesu. Jak si dokázala nevšimnout příjezdu starého vagonu je přinejmenším divné.

(RH)

Vešla a udiveně se rozhlížela. Projela prstem po mahagonovém stolečku a zmáčkla brokát u křesílka. Pak se otočila k posteli, která zabírala celou zadní šířku vagonu. Stál jsem ve stínu závěsu, oddělující klidovou část od pracovní a pozoroval ji. Vytáhla mobil a začala fotit.
Ucítila mne hned, jak jsem se ocitl za jejími zády. Na mou výzvu: „Neotáčej se!“ se pokusila udělat pravý opak. Pravou rukou jsem ji chytil za levé zápěstí a přitiskl ji k sobě tak, aby se nemohla hnout. Levou jsem ji sebral mobil, vypnul ho a odhodil. Pokusila se bránit. Cukala se v mém náručí jako vyplašený zajíc. Sevřel jsem ji tak, že ji vyhrkli slzy. Pak jsem povolil sevření natolik, aby ji to pacifikovalo, ale nepůsobilo bolest. Přestala se bránit. Těžce dýchala. Byla vyděšená. To jsem nechtěl.
„Šššš,“ přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři. „Budeš hodná holčička?“
Přikývla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pustil jsem ji z náruče a chytil kolem krku, přičemž jsem ji palec přiložil na spánek. „Neotáčej se!“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tentokrát poslechla.
Šátek jsem měl připravený v kapse. Když jsem jí zavazoval oči, promluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel: „Neubližujte mi, prosím.“
Posadil jsem ji na postel a sundal jí sandálky. Díval jsem se na její vzdouvající se prsa. Chtěl jsem ji svléknout. Chtěl jsem se s ní milovat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Jakmile promluvila, došlo mi, že nic z toho nebudě možné. Nikdy mne nebudě chtít.
Vagon vjel mezitím do zakázané zóny a zastavil. Dveře se s rachotem otevřely a ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo vešel. Klečel jsem před tou holkou, zatímco se nade mnou tyčil stín toho největšího chlapa, co jsem znal.
Pomaloučku jí sundal šátek a ona se podívala do mých žlutých kočičích očí. Zkameněla, jako každý živý tvor, který se do nich podívá. Oreg se k ní naklonil a pouhým tahem dvou prstů na jejím obnaženém krku ji omráčil. Svezla se bezvládně na postel.
„Vymaž ty fotky! Vrátíme ji domů. Bude si myslet, že se jí to celé zdálo.“
„Ale já ji chci!“ vykřikl jsem zoufale. „Jenom ji,“ dodal jsem potichu.
„Bude nešťastná a nakonec stejně nepřežije.“

Alex

Poznámka: Finišmenem trojpovídky Anonym je Ronald Krist. Jeho nadmíru zajímavý hrdina bojuje s jinými draky, než kouskem popsaného papíru..
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Čeština je opresivní, nikdy mi nedá klid na výběr, nikdy mi nedá pokoj, pořád po mě chce jednu ze dvou škatulek. Nejsem muž, protože mě kamarádi viděli v šatech. Nejsem žena, protože pravé ženy hrají počítačové hry, jenom aby zaujali chlapy. Jsem Alex. Jsem umělecké dílo. Ne, to zní strašně sebestředně. Nejsem tak zajímavá. Jsem nebinární. Asi. Pořád úplně nevím, co to znamená, ale je to to jediné, co mi dává intuitivně smysl. Prostě se nedokážu sžít ani s mužskou, ani s ženskou rolí. A nechci, aby mě lidé házeli do jedné z těch dvou škatulek. Nebo si to alespoň myslím. Ale neustále mě hryžou pochybnosti. Vzpomínám, jak nepřístojně jsem si připadala v klučičích šatnách, mezi vším tím vzájemným předváděním vlastních maskulinit. Mezi nekonečnýma řečma o fotbale, posilovně, technice. O něco lepší to bylo, jen když se zrovna mluvilo o chlastu nebo o holkách. Nikdy nezapomenu, jak se jeden spolužák zmínil o tom, jak by chtěl být holka, aby si mohl šahat na kozy. Nikdy nezapomenu na tu toužebnou melancholii, která mě s tou větou polila. Kdybys jenom tušil, jakou hloubku pro mě ta věta měla. Po ničem jsem tehdy netoužila víc, než být jednou z holek, s kamarádkami jít nakupovat a pak se třeba večer vypravit zpít a tancovat na punkový koncert. Tehdy jsem si ale myslela, že být trans znamená být navždy jako hybrid, mutant nebo úchyl ve stylu Mr. Garrisona ze South Parku. Až mnohem později, někdy po třiadvacátých narozeninách, jsem se na internetových komunitách přesvědčila, že trans lidi jsou opravdu lidi, ne něco co si slušná společnost schovává pod postelí. Tehdy jsem si myslela, že až dodělám školu a osamostatním se, že si konečně najdu prostor a odvahu vybudovat si svůj vlastní androgynní styl. Jenomže jsem si uvědomila, že mé plány hatí plešatění, tak jsem zoufale hledala, co s tím můžu dělat. To mě dovedlo až k trans komunitě. Sdíleli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se vzájemně rozesmát. Chtěla jsem mezi ně patřit. Přečetla jsem několik životopisů, přes internet nakoupila nějaké hadry a makeup, doma v soukromý experimentovala s různými styly, sdílela fotky přes internet, kde jsem často dostala pozitivní reakce. To ale vlastně každý, protože cílem bylo se navzájem podpořit, ne upřímné hodnocení. V mysli jsem mojí fyzickou formu v každodenním životě neviděla jako mé mužské tělo. Ale postupně mi to uvnitř taky začalo připadat jako faleš. Jako by mé podvědomí nedokázalo tuhle novou roli přijmout, jako bych z jedné omezující škatulky utíkala do druhé. Chtěla jsem opravdovou svobodu. Tak jsem dospěla k nebinaritě. Dodnes si ale nejsem jistá, co to opravdu znamená, jestli to je opravdu má identita nebo jenom prostředek k úniku ze samoty a pocitu dusící, šedé obyčejnosti, která na člověka co si nenašel své místo v životě dopadá se stárnutím čím dál intenzivněji. Občas se cítím jako bych byla osamělá na sondě vzdalující se do vesmírného prázdna a snažila se jako stébla slámy držet čehokoliv, co by mě ještě mohlo na chvíli vzít zpátky. Protože v kosmu se sama zblázním. Ani Rimmera bych tam neměla. Ale pokud to tak je, tak si možná vlastně na všechno jen hraju a buduji si mýtus, s kterým jednoho dne nabourám do zdi a pak budu ještě ztracenější než kdy dřív. Poslední roky se velká část mé mezilidské komunikace odehrává na internetu. Fóra, diskuzní skupiny a tak podobně. I jsem se tam platonicky zamilovala. Do jedné trans holčiny, Natálie. Do jejího něžného a zároveň vyzívavého goth-bdsm stylu. Do jejích čistých názorů, nezkažených snahou o společenskou přijatelnost. Do textů které psala pro její kapelu. Do naší spřízněnosti tím druhem boje, který chápe každý, kdo byl naváděn k víře, že je s ním něco špatně. Vzpomněla jsem si na symbol, který měl vytetovaný hrdina z jedné staré videohry. Fungoval jako vábítko, které k němu vábilo ztrápené duše. Myslím, že pro nás to funguje podobně i v opravdovém životě. Chtěla jsem si ho nechat vytetovat. Ale co když se jednou probudím a už si to nebudu chtít připomínat? Tak mám jenom přívěšek. Zítra budeš mít koncert, budu tě oslovovat přímo, v nějaké Andromedě. A pro mě je to příležitost. Pro veřejný coming out. I proto aby tě symbol na mé hrudi přivábil ke mně. Chci tě obejmout a poslouchat o čem jsi snila v dětství. Já jezdila vlakem a byla fascinována červenou na semaforu. Pozorovala jsem mraky a odplouvala s nimi. Zůstávala jsem celou noc vzhůru, pozorujíc jak napadaný sníh dosahuje výšky chodníku. Chtěla jsem být meteoroložka. Chybí mi ty časy. Dneska už si pod tíží těch vážných věcí tyhle drobné, nevysvětlitelné fascinace dovolit nemůžeme. Chci, abys mi vyprávěla o svém o vlastním coming outu, jaks to zvládla, kdes brala tu sílu, která mi chybí. (Naše podvědomí nás tlačí k těm vážným. Občas mám pocit, že stárnutí je jenom progresivní akumulace traumat a deziluzí. Chtěla bych se s tebou odříznout od času. Zastavit v noci uprostřed silnice, vystoupit z auta a vkročit pod měsícem do naší izolované dimenze, ve které by naše city nikdy nevychladly. Vím, že to nejde. Ale můžeš mi lhát, můžeš mi říct, že všechno bude ok, že zůstaneme navždy mladé. Třeba mi pak bude na chvilku líp.) Naspala jsem asi tři hodiny, když zazvonil budík. V práci jsem se nemohla na nic soustředit, mé myšlenky se nenávratně zatoulaly k dnešnímu večeru. Po cestě domů jsem udělala chybu. Zkontrolovala jsem poštu. Dělám to pravidelně, protože co kdyby mi náhodou psal pohledný agent s láskou pro černou kávu a zatáhl mě do světa mezinárodních konspirací, žejo? „Už to nedělej!“. Rozlilo se mi po těle horko. COŽE? Mimo moje gendrové trable žiju nudný život. Nikdo na mě nemá co odhalit. Sebestředně si můžu myslet, že někdo vidí do toho bordelu, co mám v hlavě a chce mě varovat před dalším propadem do králičí nory. Chce říct: „Zastav, vystup a jdi pěšky. Nebo nabouráš nebo sjedeš z útesu.“ Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže jsou jenom dvě možnosti, buď to je omyl a zpráva není určená mně nebo někdo ví o mé identitě a vyhrožuje mi. Abych nedělala ostudu komunitě, nebo co já vím proč. Začíná mi být z úzkosti blbě. Ale alternativou je jenom další večer naplněný frustrací po lidském kontaktu a sebenenávistí kvůli vlastní zbabělosti. Teď už své plány změnit nemůžu. Vemu si na sebe puntíkové šaty, černé silonky, kotníkové botky s malým podpatkem, modrou paruku s vlasy na ramena a mé signaturní červené třpytky v pravém oku a modré v levém. Džísku pro punkovější vibe. Přijdu si trochu jak Sarah Bonito. Konečně otvírám dveře od bytu. Vnitřnosti se mi kroutí v těle, přepínám se na autopilota, dělám kroky jenom mechanicky proti veškeré gravitaci táhnoucí mě zpátky. V mysli se znovu vidím jako vesmírná sonda. Teď ale nemířím do prázdna, ale na neznámou planetu. Vím, že mám dostatek paliva k dosažení únikové rychlosti. Teď už jenom musím doufat, že na planetě, na které nakonec přistanu, to bude ok. Snad. Po cestě k Andromedě jsem nevzbudila žádný rozruch, což mě trochu uklidnilo. Asi na mém zjevu opravdu není nic tak zajímavého, pocit že zítra musí mé fotografie skončit po stránkách typu divnolidi v mhd je možná způsobený jen nezvykem. Srdce mi znovu začne bušit, když spatřím svého starého spolužáka Honzu vybírat vstupné. Byl jedním z těch několika emařů, se kterýma jsem si na střední trochu rozuměla. Osloví mě jenom odměřeným „Dobrý den.“ To jsem nečekala. Mrknu na něj s asi nezakrytě překvapeným výrazem a zeptám se, „To mě nepoznáváš?“ Jenom se pousměje „Jasně že jo, sluší ti to.“ Nezmůžu se na víc než na úsměv zpět. Uf, tak první sociálně nejapnou situaci mám za sebou. Andromeda působí spíš jako squat než jako cool podnik s vesmírnou tématikou, kde bych na baru elegantně přehodila nohu přes nohu a upíjela ze sklenky Martini. K tobě se to ale hodí víc. Tvá opravdovost spočívá i v tom, jak upřímně, bez pozlátka, vyjadřuješ svou vnitřní špínu. První kapela pomalu končí. Jdu si dát pivo. Po přestávce následuješ. Akustická kytara brnkající zasněnou melodii. Razantní skok k agresivním kytarovým riffům a rytmům na bicích, které vhání adrenalin do žil. Křik člověka zoufale snažícího se ze sebe dostat všechnu nahromaděnou frustraci. A pak klid, smutná akustická melodie a šeptavý zpěv. Post-hardcore transgender dysphoria blues. Představuji si, že taky hraji. Že taky dovedu svůj vlastní duševní bordel přetransformovat do katarze a říct tak lidem, že nejsou sami. Být inspirací a být povšimnuta. Když dohráváš, jako blesk z čistého nebe mi dojde, že já vlastně vůbec nevím jak tě oslovit. Co jsem si celou tu dobu myslela? Nechala jsem se tak unést očekáváními a úzkostí z toho, jak na mě bude okolí reagovat, že jsem na to ani pořádně nepomyslela. Nic dalšího se za večer nestalo, jak už to tak bývá, všechna očekávání vyšuměla do prázdna jak chuť ze zvětralého piva. Touha po splynutí duší se zase nenaplnila. Jak jinak. Možná bych našla víc sebevědomí, kdyby mě ten bizarní vzkaz nevyvedl z míry ještě víc. Ale teď už se nedá nic dělat. Sednu si do večerního metra. Na Staroměstské nastoupí člověk, kterého znám od vidění z práce. Patří mu nějaký manažerský post. Zbytek cesty koukám z okna ven, aby mě nepoznal. Hudba ze sluchátek mě nakonec odvede pryč z vší okolní reality, a když přijde Another Day od Roy Harpera, při finálních slovech: „And at the door she can’t say more Than just another day And without a sound I turn around And I walk away.“ Už nedokážu zadržet slzy v očích. Z mého dosebeponoření mě naposledy jen taktak vytrhne postřeh, že kolem kastlíků někdo nechal vzkaz. Skočím si ho přečíst.

Rozhoupe se mi bránice a mé slzy se v obličeji smísí s úsměvem. Snad prvně za celý den. Takže ten blábol nebyl adresován jenom mně a, no, ať už je to se mnou jakkoliv špatné, tak aspoň to nejsem já kdo si z téhle kauzy uřízne největší ostudu. Doma hned zalezu do postele. Občas před spaním brečím, dnes už ale ze mě další slzy nevyjdou. Udělala jsem krok, ale jsem zase sama. Nevím co bude dál, ale přesto usínám spokojena. Vyšla jsem ven v podobě, která mi je bližší. A to je víc, než cokoliv jiného, co jsem udělala v posledních letech.

Boj v továrně

Poznámka: Další příběh ze série o Genoších. Dal jsem si za úkol – napsat akční scénu, kde by se moc nemluvilo, ale hlavně dělo. Na plátně nebo obrazovce vypadá akční scéna tak samozřejmě, ale dostat to samé na papír je, přiznám se bez mučení, obrovská dřina.
( Image by Parker_West from Pixabay )

Zjizvenej Frank ukončil krátkou dávkou životní pouť dalších dvou útočících vojáků. Bohužel jich bylo moc. Kryl se za nefunkčním lisem odkud měl krásný výhled na vrata, kterými se do tovární haly snažili probít členové elitního komanda vycvičení k zabíjení Genoušů. Frank i Kamenná Jane disponovali neomylnou muškou a vojáky skládali ve vratech do řady, jak honci ulovené zajíce po úspěšném honu.
Velitel Likvidátorů Genoušů, kterým nikdo neřekl jinak než LG, usoudil, že takhle to nepůjde. Nedokázal odhadnout, zda má víc mužů, než obklíčená dvojice nábojů. Na jeho rozkaz se ve vratech začala formovat hradba inspirovaná starými Římany. Štíty byly stejně velké, přibližně stejně těžké, a dokázaly odolat protipancéřovým pěchotním střelám a svému nositeli zobrazovali na displeji to, co se dělo vpředu. Frankovi došlo, že mají problém. Měli poslední granát. Jeden štít by dokázal „propálit“ i s jeho nositelem, ale byla by to ta poslední věc, o kterou se v životě pokusil. Potřebovali se dostat vojákům do zad. Frank se podíval na Jane a hlavou ji naznačil, že se stáhnou. Naštěstí před tím, než je vojáci obklíčili, měli čas projít si tuhle starou továrnu, kterou měla Jane na seznamu bezpečných objektů. Věděli, že na druhém konci haly vedou schody do podzemního podlaží, z kterého se dalo vyjít v malé kanceláři za zády útočníků. Pomalu, využívajíc zrezivělé stroje ke krytí, se přesouvali ke schodům, zatímco se hradba u vrat dala do pohybu.
Frank gestem naznačil, že půjde po schodech první. Automatickou pušku si hodil na záda a vytáhl z pouzdra pistoli. Natáhl ruce před sebe a opatrně následoval zbraň. O patro níž to vzal Frank doprava. Jane fungovala jako zadní voj kryjící jim záda. Došli ke zdi, která je dovedla ke schodišti do kanceláře. Štěstí přeje připraveným. Likvidátoři, jak to vypadalo, o tomto bezpečnostním riziku nevěděli. Schody byly ve tmě, kovový poklop zavřený. Frank opatrně stoupal stupínek po stupínku. Ticho narušily hlasy. To značilo jediné – v kanceláři byli vojáci.
„Sakra,“ ulevil si Frank potichu. Rozhlédl se kolem sebe a hlavou Jane naznačil, kam se má ukrýt. Sám stál pod schody s nastraženýma ušima a snažil se poznat, kdy bude cesta do týlu Likvidátorů volná.
Poklop se začal zvedat. Frank bleskově skočil za nejbližší rezavý kalolis a čekal, kdo se na schodech objeví. Z otvoru vyletěla koule, která skenovala prostor.
„Sakra,“ ujelo Frankovi jeho oblíbené slovíčko. Zdvihl hlavu a proměnil zvědavou kouli v hromádku elektronického odpadu na betonové podlaze.
„Jsou dole!“ zakřičel někdo v kanceláři.
Frank na nic nečekal, odjistil granát a hodil jej za neznámým křiklounem. Výbuch donutil kovovou desku k zavření. Než se příslušníci LG vzpamatovali, byla přivařená k rámu. Pro tuhle chvíli jim odtud žádné nebezpečí nehrozilo. To se za nimi vkrádalo na druhém konci sklepa. První vojáci, schovaní za štíty začali sestupovat k nim. Když tam doběhli, dostal Frank nápad. Začal kovové schodiště odřezávat. Laserový paprsek vyvolal mezi útočníky poprask. Mezi dvěma štíty se začala dělat mezera, ve které se nejprve objevila hlaveň samopalu následovaná zvědavou hlavou. Jane se na vojáka usmála, když se jejich pohledy setkaly. Bylo to to poslední, co ve svém životě viděl. Proměněný v kámen přepadl na nositele čelního štítu, který pod jeho vahou vydechl naposled. Než se jejich zkoprnělí spolubojovníci vzpamatovali z toho, co viděli, sfoukla je Jane krátkou dávkou jako zbytečně hořící svíčky. Frank díky tomu získal čas na dokončení rozdělané práce. S lomozem padajících schodů odtamtud oba zmizeli. Co teď, zvažoval Frank uprostřed sklepa.
„Franku,“ vyrušila ho ze zamyšlení Jane, „zkraje támhletý zdi,“ ukazovala šikmo doleva, „jsou dveře vyznačený na plánku. Šla bych se podívat, kam vedou?“
Vešli do příručního skladu, ve kterém byly regály, zavřená plechová skříň a tří vozíky, ve kterých se v prádelnách vozí mokré prádlo. „Uděláme před dveřmi barikádu. Nataháme sem všechno s čím dokážeme hnout a já to svařím k sobě.“
Věděli, že čas hraje proti nim, proto se s tím moc nepárali. Vznikla industriální barikáda s několika střílnami. Až je LG donutí ustoupit, měli od někoho nachystaná dvě pancířem chráněná místa, která vypadala jako dávno nepoužívané stroje, z nichž se dalo snadno stáhnout do skladu. Vrásky jim dělala zásoba munice, která se zcvrkla na tři zásobníky pro každého.
Sklepení zaplavily drony. „Šetři municí,“ řekl potichu Frank. Vyhlédl si jeden a vteřinovým laserovým paprskem jej poslal k zemi. Jeho zbylí druzi na něho spustily palbu. Naštěstí se stačil ukrýt. Ze svého místa vyhlížel dalšího adepta na likvidaci. Marně, protože se všichni drželi mimo jeho zorné pole. Opatrně změnil místo. Drony také. Vojáci, kteří je ovládali, měli díky infračervené radiometrii přehled o tom, kde se Genouši nachází. Měli je v pasti. Ti dva to místo mohli opustit pouze v gumovém pytli. Nebylo kam spěchat. Velitel poslední útok pečlivě naplánoval, aby přišel o co nejméně mužů. Do boje s Genouši se nikdo zrovna moc nehnal. Pravděpodobnost, že dotyčný adept opustí po dvou letech jednotku s dvoumilionovým výslužným byla hodně nízká. Proto vláda nové rekruty lákala na tučné odchodné a na pravidelně se zvyšující žold po každých dvou odsloužených měsících.
Frank si všiml, že jeden z dronů visí ve vzduchu necelý metr od cedule, která visela na slabých řetízcích přichycených ke stropu. Kdyby jeden přeřízl, uvolněný plast ho přinejmenším poškodí. Předpoklad byl správný a dron skončil na podlaze. Přesto se jich ve vzduchu vznášelo ještě osm.
Jane sledovala úzkou štěrbinou situaci pod stropem sklepa. „Franku, neriskuj a stáhni se do krytu!“ Viděla, jak se drony šikují k útoku a vykřikla: „Hned!“
Smršť střel neúčinně bušila do ocelových plátů, za kterými se Frank krčil. Naštěstí drony nebyly pro boj v podzemí vybaveny raketami. Ty by znamenaly konečnou. Jane, kterou nechávaly neznámo proč na pokoji, vykoukla ze své skrýše a krátkou dávkou sundala poslední útočící stroj, načež bleskově zalezla zpět, protože peří, kterým měla tělo pokryté, by kulku rozhodně nezastavilo.
Drony se obrátily a držely je krycí palbou v úkrytech, zatímco se k barikádě blížili vojáci. O tom, že jde do tuhého, Genouše přesvědčily výbuchy granátů v jejich těsné blízkosti. Bleskově se stáhli do skladu, zavřeli za sebou dveře, které Frank „heftnul“ na několika místech ke kovovému rámu. Jane zatím otevřela ze zvědavosti plechovou skříň, kterou předtím nechali bez povšimnutí. Ze stěny vyjela pancéřová deska a neprodyšně ucpala jediný vchod. Kdo a proč dal do plechové skříně v rohu místnosti s průvodním dopisem i svítící tyče s chemickým světlem, bedničku s granáty, rádio a proviant s hodně dlouhou dobou trvanlivosti, nevěděli. Stálo v něm, že mají okamžitě zapnout rádio. Rozsvítilo se, ale to bylo všechno, co dokázalo. Pokud se ze skříně ozve tiché zabučení krávy, dočetli se o kousek dál, měli do otvoru vedle skříně strčit odjištěný granát, aby zpacifikovali ten lidský svinčík před nimi, a tak během následující čtvrthodiny třikrát výzvu neviditelného přežvýkavce uposlechli. Proto se ke slovu dostali ženisté, kterým bylo poručeno, aby vytvořili ve stropě skladu otvor. Cílenými výbuchy se snažili prolomit ke Genoušům. Marně, protože jim v tom bránila pancéřová deska, o které ti dva dole nevěděli. Poslouchali detonace nad sebou a odhadovali, jak dlouho to těm nahoře bude trvat, než vytvoří otvor, kterým sem vpustí plyn a bude vymalováno.
„Co budeme, Franku, dělat, až se k nám prolámou?“
„Co by… Budu se snažit zabít co nejvíc těch lidskejch sráčů.“ Frank se podíval na Jane: „Nebo máš v hlavě nějaký jiný řešení?“
„Ne… Ale mám poslední přání.“
„Jaký?“ zeptal se překvapený Frank.
„Ještě, před tím než umřu, bych se chtěla milovat.“ Podívala se na Franka, který vypadal, že neví, o čem je řeč. „Už strašně dlouho jsem to nedělala…“
„Počkej, ty máš to…“
„Ty si myslíš, že když mám na sobě peří, že tím pádem nejsem ženská?“
„To ne… Jen jsem o tobě takhle nikdy neuvažoval…“
„A jak si o mně uvažoval?“
„Jako o bezpohlavním stroji na zabíjení.“
„Dík.“
„Sorry.“
„Za to mě políbíš!“
„Vždyť máš kolem pusy peří…“
„A to ti vadí?“
„No… Přiznám se, že tuhle úchylku jsem na sobě ještě nepozoroval…“
„A co řekneš na tohle?“ Kamenná Jane se podívala Frankovi do očí a pobaveně se usmála. Dala svým brkům na tváři příkaz, aby se zatáhly. Frank měl možnost konstatovat, že Jane má krásnou tvář ženy, ve které bylo ještě něco dívčího.
„Ty umíš schovat peří z celýho těla?“
„Jo. Jen křídla nezatáhnu.“
„Jsi krásná.“
„Děkuju… Políbíš mě?“
„Moc rád. Takovýhle krásný holky po mně nikdy nic takovýho nechtěly. Byl bych za blba, kdybych to neudělal…“
„Tak přestaň kecat a udělej to!“
„Frank se k Jane naklonil s našpulenou pusou. Ta mu jednu ruku položila na zátylek, aby ji nemohl utéct, a zkušenými rty přesvědčila ty jeho, že to mají přestat dělat napínavé a konečně začít pořádně líbat. Než se stal Genoušem, jeho zkušenosti s opačným pohlavím se limitně blížily k nule. Byl neduživým rachytikem, který neměl čím ženy přitáhnout. A jako Genouš na ně neměl čas.
Bylo to krásné, ale krátké. Plechová skříň se najednou ocitla v pravém úhlu proti zdi a odkryla tím otvor, ve kterém stál Krtek Bill: „Hele, nechte si to na jindy. Teď vodsuď musíme vypadnout!“
Oba od sebe odskočili, jak po ráně elektrickým proudem. Janeninu tvář okamžitě okamžitě znovu pokrylo peří. S údivem se dívali na Billa, kterého viděli poprvé. „Kde ses tu vzal?“
„Volali jste o pomoc.“
„My?“
„No jasně, že vy. Nikdo další tu nejni, kerej moh zapnout rádio.“ Když viděl, že se k ničemu nemají, tak je popohnal: „Tak, co je to s váma? Mám si snad podat kolkovanou žádost, abyste zvedli prdel a šli se mnou?“
„Kolkovanou?“ projevili oba zachraňovaní synchronizovaný údiv.
„Aha,“ klepl se Bill do čela, „já zapomněl, že vy to tady v jú es ej neznáte… Zkrátka jsem chtěl povědět, abyste přestali krafat a koukali zalízt do toho tunelu. To pancéřování nevydrží navěky.“
Jane následovaná Frankem vešla do tunelu a Krtek Bill zevnitř zavřel dveře, které LG, až se prolámou dovnitř, nenajdou.
Za čtvrt hodiny seděli všichni tři v dodávce, které přes její úplně obyčejný vzhled, mohly cestu do bezpečí překazit jen silnější zbraně, než ty pěchotní.

Anonym

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!

Už to nedělej

Poznámka: Klára Rokosová je spoluautorka prosincového knižního bestseleru „Trojpovídky“ internetového knihkupectví Kosmas.cz, na který se můžete podívat zde. Povídkou „Už to nedělej“ se podílela na trojpovídce „Anonym“, kterou v knize nenajdete a tudíž má zde světovou premiéru.
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

V obchodě zahlédnu souseda Adama, dávám si ale pozor, aby si on nevšiml mě. Kdyby to byl Koláček, šla bych mu naproti. Je to galantní pán, na sobě má pokaždé tvídové sako, nezapomene mi dveře podržet, pomoct s nákupem. Ale s Adamem, s tím se potkat nechci. Je to hulvát a ochlasta. Bydlí v pátém patře a někdy se sotva drží na nohou. Je to snad ale omluva, aby si z dvorku udělal veřejné záchodky? Není sice jediný, kdo to dělá, ani to ho neomlouvá.
V tomhle starém domě bydlím už přes pět let, na chování některých sousedů si asi nezvyknu nikdy. Můj byt je v přízemí, a tak slyším každé bouchnutí domovních dveří. Nejdřív mi to vadilo, dnes jsem naopak ráda. Díky tomu mám totiž dokonalý přehled, co se v baráku děje. Podle kroků poznám, kdo jde ven, kdo jenom na dvůr. Poslouchám za dveřmi, a když je chodba prázdná, rychle dojdu dvorek zkontrolovat. Hned poznám, kdo byl vynést koš do popelnice, kdo se tam byl vymočit.
Mluvím o tom v neděli, když přijdou na návštěvu mladý. Jana se zeťákem ale jen svorně protočí oči.
„Tak už to nedělej mami. Nechoď tam, když nemusíš.“ opět mě dcera poučuje. Lituji, že jsem raději nemlčela.
Jonáš se tomu jenom směje. „A babi, co ženský, chodí tam s košem nebo taky čůrat?“ Od svých rodičů za to schytá svorně dva pohlavky.
Když potom všichni odchází, s Jonášem na sebe spiklenecky mrkneme. Zase od něj totiž něco potřebuji. A zase je to přísně tajné.
„Bude mi to stačit až v pátek,“ ujišťuji ho. V mých osmdesáti letech přece nemám kam spěchat.
Jonáš dodrží, co slíbil. Přinese mi papír, na kterém jsou vytištěná tři slova:

UŽ TO NEDĚLEJ

Představuji souseda Adama, jak si stoupá na své místo k popelnicím, aby si tam zase ulevil. Přímo před očima uvidí ten nápis. Jsem zvědavá, se bude dít dál. Přestane to dělat? Začne nadávat? Hlavně, abych o to nepřišla.
„Babi, a opravdu v tom textu nic nechybí?“ ptá se mě znovu Jonáš.
„Ne, ne, Jonáši, takhle je to v pořádku. Kdo bude chtít, pochopí.“
„Možná by bylo dobrý, nechat to ještě zalaminovat“ napadá ho ještě. Vysvětluje, že to je speciální úprava papíru, nebude potom vadit, ani kdyby pršelo.
„To skvělý nápad“ chválím svého chytrého vnoučka. Tohle už ale zvládnu sama. Papír opatrně zabalím do novin a schovám do velké kabely.
V kopírovacím centru je rušno. Mladík od obsluhy na mě hned mává, tak nemusím čekat ve frontě.
„Kopií bude dvacet, jako vždy?“ zeptá se a opatrně vloží papír do kopírky.
Přikývnu a stroj se rozjede. Pak si teprve uvědomím, že dnes přece žádné kopie nechci. Chci přece to, no… jak se to jen řekne… hledám po kapsách papírek, na který mi Jonáš napsal to cizí slovo: laminace. To už mi mladík podává mých dvacet kopií.
Už jsem to dělat nechtěla, ale zase budu muset. Je to osud nebo náhoda?
Hned od rána je v domě rušno. Kukátkem se podívám na chodbu, Adama, Koláčka, ani nikoho dalšího ze sousedů nevidím. Zato dva cizí chlapy od policie. Byla jsem ale opatrná, tak se nemám se čeho bát. Kvůli otiskům prstů použila rukavice, vybrala si ten nejlepší čas, kdy je většina lidí v práci. Nikdo mě nemohl vidět, když jsem ty papíry házela do schránek. Nebo se mýlím?
Zazvoní zvonek. Potom klepání na dveře. Já ale dělám, že nejsem doma. Posadím se na lavici, zavřu oči a zacpu si uši. V duchu si odříkávám svůj oblíbený citát od Karla Čapka: „Anonym je člověk, který má svou důstojnost. Pod svým jménem by to nenapsal.“
Bude to možná dlouhé, ale vydržím to. Nakonec všechno utichne. Probere mě až zvuk klíčů v zámku a známý hlas. „Mami, proč tady sedíš takhle po tmě? Měla jsem o tebe strach, celý den mi nebereš telefon. Už to nedělej.“