Červené plavky (5)

Komentář: Nevím proč, ale erotické věci mi jdou psát tak nějak sami… Je to druhá povídka z mého cyklu, které spojuje místo, kde se to odehrává a již zmíněné plavky.

Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila tu hromadu rozbitých věcí, které házela k plotu a která působila jak pěst na oko, když se někdo rozhlédl po vymazlené zahradě sousedního domu. Však taky na ní byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V 29 letech honil kariéru a prý ještě nebyl na dítě připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku (aby jí doma „nehráblo“) na obecním úřadě, kam docházela jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.

Zahrady, o kterých byla řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo 25 a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých 72, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Jedna hromada zmizela! To Veronice nedalo spát.

Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna. Na sousední zahradě likvidoval další hromadu mladý muž. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej nebyl ani krásný, ani ošklivý, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! (A přitom byl v montérkách…)
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka…“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný…“
„Máme dohodu, že když uklidím zahradu, tak budu platit nižší nájem… no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velké svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… ukázal byste mi někdy, jak cvičíte…? Já bych jako dělala porotu…“
„Jo… proč ne?“ souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca… a jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě… a asi vás hned potěším…“ viděl pohled plný zájmu, proto pokračoval, „za 14 dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci!“

Dny plynuly a sousední zahrada se po odpolednách zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna obcovala se svým chotěm. Pro Veroniku to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu spokojeně pochvaloval, kurva já jsem dobrej…

„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem jen zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… samozřejmě to nechci zadarmo.“
„Jste hezká, ne otravná… Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě není zač…“

Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skončila by okamžitě po něm a ojela ho… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Vencovi za předvedený výkon vystřihla. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!“

„Tak co, jak si dopad v Berlíně?“ chtěla uspokojit svoji zvědavost, když v úterý vedla Vencu k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej…“
„To jako čtvrtej…?“
„Ano. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík… ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda… já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…“
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho…“
„Jak pro koho…“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám…“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče…“
„Věř, žes ho teda uspokojil… A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… a navíc… už dlouho toužím potom se s tebou vyspat…“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek… „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic… to je v pořádku…“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly… Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se s Vencou Veronika a přidala na cestu polibek.

Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Jasně, že neprosila dlouho… Vencovou odměnou byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a zjistil-li, že dělá něco špatně, rád to opravil…

Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.

Chtěla.

No jasně… v plavkách se „mrskalo“ něco, co tam dřív nebylo (tedy v takovém objemu a velikosti). Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená…

Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde bylo nábytku poskrovnu. Ke zdi bylo přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?

Hudba dohrála. Venca „sbalil“ poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat…
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl…! No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe…“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si provokativně plavky stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.“
„Ty RUCE…“
„Co je s nimi?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš!“
„Víš, co se říká… Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný…“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt… Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco…“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním svlékat. (Pomalu.) Chvíli se dívala Vencovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Venca a čekal, co Veronika předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů klínem dosedla do připraveného mužského sedla…

Kurz

Komentář: Nejen vážnými tématy, ale i romantikou živ jest člověk. Dovolil jsem si proto spáchat takovou novodobou romantickou pohádku…

 

Kde na to vzít a nekrást? To byla otázka, která trápila Ludvíka Zakysálka. Tři tisícovky za dvoudenní kurz na něj bylo moc. (A není se co divit. Platy pekařů jsou na nejspodnějších příčkách mzdového žebříčku.)

Ludvík se před dvěma roky po maturitě v Pardubicích vrhl s mladickou vervou do výroby chleba našeho vezdejšího. Elán, který uplatňoval v práci, byl obdivuhodný. Proto zákonitě, když něčeho někde přebývá, musí jinde chybět.

„Ne.“ Byla jediná odpověď, kterou Ludvík dostával od děvčat, když je pozval na rande a to přitom oplýval pro opačné pohlaví atraktivní výškou 185 cm.

„Kurz flirtování“, hlásal nápis na monitoru. Cena 2.990 Kč. Slibovali, že se naučí seznamovat, konverzovat… zkrátka balit holky. Už si v živých barvách představoval, jak se baví s děvčaty. Ta se smějí jeho vtipům a ráda přijímají pozvání… Jenže od představy k realitě je dlouhá cesta. Ludvík to věděl. A taky věděl, že ze všeho nejdůležitější je udělat první krok. Nastoupil proto jako brigádník v supermarketu a za dva měsíce si kurz objednal a zaplatil.

Když vešel do školící místnosti, zaujal ho půlkruh čekajících křesel. Vybral si krajní naproti dveřím. Spočítal, že tu bude s dalšími čtrnácti lidmi, ale zatím seděl jen on a další dva postávali u okna. Do začátku chybělo pětatřicet minut, proto se nebylo čemu divit.

Úderem desáté vstoupili do „třídy“ dva muži a jedna žena. Pro Ludvíka to byl šok. Co tu proboha dělá jeho bývalý kamarád Čeněk?

„Dobrý den! Jmenuji se František Korous a pořádám tyhle kurzy flirtování. Nastíním vám, co vás čeká a nemine. Zhruba do jedné hodiny to bude potřebná teorie. O to se postará kolega Čeněk Jirsák. Pak si dáme pauzu na oběd a po ní já se zde přítomnou slečnou Jindrou Horálkovou povedeme praktický seminář, abyste získanou teorii uměli přetavit do praxe. Na zítřek jsou naplánovaná cvičení v terénu, protože…“ organizátor kurzu přejel pohledem po přítomných frekventantech a dodal, „cvik dělá mistra… Teď už ale předávám slovo Čeňkovi. Odpoledne na viděnou!“

Čeněk se postavil před flipchart a spustil. Co si Ludvík Čeňka pamatoval, tak to byl, co se děvčat týče, stejný ňouma jako on. Buď platí, že kdo umí, umí a kdo neumí, učí. Nebo je živoucím důkazem toho, že se dá „balící“ neobratnost vyléčit…

Sobotní osmnáctá hodina odbila, když Ludvík spěchal přes malý park na vlak. Na lavičce plakalo děvče. Minul ji, ale po třech krocích se zastavil a otočil: „Mohu vám, slečno, nějak pomoct?“
„Pokračujte v chůzi a mě si vůbec nevšímejte!“
„Promiňte, že jsem obtěžoval s pomocí… Aspoň jsem se znovu přesvědčil, že každé dobro musí být po zásluze potrestáno… Sbohem!“ a nabral směr k nádraží.
„Počkejte! Omlouvám se… Jestli mi chcete opravdu pomoct, tak vás poprosím, abyste si sednul vedle mě… Tedy máte-li čas…“
„Jistě. Velice rád… Už sedím a jsem připraven pomáhat…“ Ludvík necítil vůbec žádné rozpaky. Byl uvolněný a plně soustředěný na to smutné děvče s hezkou tvářičkou.
„Povídejte mi něco…“
Ludvík se rozesmál. „Tak teď jste mě dostala. Chcete, abych povídal. JÁ, který se před děvčaty červená a slova z něj lezou jak z chlupaté deky, já mám NĚCO povídat. Dobrý… Škoda, že nejsem mužská obdoba Šeherezády, to bych vám vyprávěl nějaký pohádkový příběh.“ Ludvík odhadl, že jí může být tak osmnáct, když se na něho podívala.
„Ale já na vás nevidím, že byste se červenal… A jak vás tak poslouchám i do chlupaté deky máte daleko…“ Obličej jí rozjasnil pobavený úsměv z vlastního vtípku.
„Jo? To jsou mi událostě… Promiňte, že jsem takový nezdvořák, který se ještě nepředstavil. Ludvík, jméno mé,“ pronesl s malou teatrální úklonou.
„Vendulka,“ opičila se po něm, „tohle oslovení mám radši, než to, co mám v občance. Václava.“
„A můžu se Vendulky zeptat, proč takové milé, mladé a hezké děvče sedí smutné na lavičce v parku uprostřed Prahy?“
„Není Ludvík nějak moc zvědavý?“ Na Vendulce bylo vidět, že svou otázku nemyslí vážně. Pousmála se a bez varování přešla na tykání: „Můžeš!“
Ludvíkovo ucho k jeho velké radosti změnu zachytilo, neváhal proto a zanotoval písničku od Olympicu přezpívanou už miliony hrdel: „Proč jsi tak smutná, asi máš v hlavě brouka…“ a podíval se na ní očima psíka pekiňáka. Odměnou mu byl smích.
„Ty jsi komediant,“ řekla, když byla zase schopná slova. „Víš co?“
„Nevím.“
„Je to pryč… Byl… a už není… Jeden blbý kluk,“ dodala rychle, když viděla Ludvíkův nechápavý výraz. „Teď jsem tady s tebou a bavím se královsky. Jsem ráda, že jsem tvou pomoc přijala… Čím mě překvapíš teď?“
„Co třeba, že bych ti nabídl rámě a doprovodil domů?“
„Nebereš to nějak hákem?“
„Omlouvám se mladému děvčeti, způsobil-li jsem mu svým dotazem nějakou psychickou újmu, leč na svou obhajobu musím říct, že nejsem Pražák, bydlím v Kralupech a nechci svou od smutku zachráněnou princeznu nechat bloudit samotnou ulicemi velkoměsta. Co kdyby se smutek vrátil?“
„Tak to ano. Omluva se přijímá a nabízené rámě též.“
Ludvík vstal a jako správný rytíř vysekl své paní poklonu a pravil: „Vaše rámě, princezno.“

Druhý den na kurz nedorazil. Cvičení v terénu si odbyl s Vendulkou… A protože opakování je matkou moudrosti, praktikuje s ní dodnes.

Žárlivý šachista

Komentář: Když nevíte kudy, zadejte to zápisníku (tvůrčímu) od Nekudy (René). Přesně takhle vznikl tento příběh. Zavřel jsem oči, když jsem držel zmíněný zápisník. Otevřel jsem jej a prstem ukázal přesně na dvě slova, která tvoří název povídky. Na chvilku jsem se zamyslel a položil na papír první větu. Od ní jsem pak větu po větě složil příběh o tom, že nic se nemá přehánět…

 

Stál u švédského stolu, bral si chlebíček a všiml si, že jeho žena sedí vedle Tomáše Hortiga a povídá si s ním… Ne. Nepovídala si. Ona s ním vedla družný rozhovor. Byla uvolněná, bavila se a teď… teď se dokonce smála a položila mu ruku na rameno. No to přehnala! Je přece JEHO žena a smát by se měla s ním… Popravdě řečeno neměla čemu. Doma to bylo s jejím šachistou pěkná nuda. Přišel z práce, zalezl do ložnice, kde měl permanentně po šachovnici rozestavěné figury a věnoval se své oblíbené hře. Ovšem čas vynaložený na trénink nebyl úměrný výsledkům. V týmu ŠK Tornádo byl rád, že hrál na poslední šachovnici, kterou s vypětím všech sil hájil před nadějnými nováčky. A teď měl navíc Samuel Sekelný další námět k zamyšlení… Táhne to jeho žena Marcela s Tomášem nebo ne…? Do konce vánočního večírku šachového klubu seděl v koutě a nenápadně pozoroval svou choť.

 

V půlce ledna donutila Samuela jeho zákonitá k tomu, aby s ní jel do supermarketu nakoupit. Na sobotní odpoledne tu byl pěkný šrumec.
„Ahoj! Koukám, že doma došly zásoby, tak rodinka vyrazila na lov…“ hlásil se k nim blížící se Tomáš.
„Ahoj!“ zareagovala rychleji Marcela. „To víš, nejenom šachy živ jest člověk,“ a usmála se. Samuel zabručel, což se dalo vyložit jako pozdrav.
„A co ty tady, tak sám? Kde máš nějakou kopretinu, která by se o tebe starala?“
„Taková se ještě nenarodila… A jestli ano, pak jsem na ní ještě nenarazil… Ale jsem pořád mladý kluk a proto nepropadám panice…“
Oni spolu flirtují! Přímo přede mnou. To si dělaj prdel, nasíral se Samuel. „Já si skočím pro zmrzlinu,“ oznámil ženě a odešel to vydýchat.

S kyblíkem zmrzliny v ruce se vracel zpátky ke košíku. V ovzduší prodejny se v tu dobu potuloval i bacil zvědavosti, který se do Samuela na první pohled zamiloval. Skočil tedy na něho a ponoukl ho, aby si zahrál na soukromé očko. Samuel to proto vzal oklikou, aby se k těm dvěma dostal ze strany, odkud ho určitě čekat nebudou. Nenápadně vykoukl zpoza regálu. Místo, kde předtím stáli, bylo prázdné. Kde jsou? Začal se rozhlížet po prodejně. Někam se zašili, aby se mohli muckat, napadlo ho a jeho nálada se opět dostávala do nasíracího módu…

„Ztratils něco, miláčku?“ bavila se Marcela jeho rozpaky po té, co promluvila na vykukující postavu.
„Jo. Vás. Ztratili jste se mi,“ vypadlo z něho ihned, jak získal kontrolu nad svou mimikou. Za tváří pokerového hráče to vřelo. Byl jak papiňák před výbuchem. Tomáš ani Marcela netušili, jak málo chybí k tomu, aby je tady na místě nerozsápal. „Jak vidíš, tak potřebuji dát do košíku zmrzlinu, miláčku.“
„Tak já poběžím, vy dvě hrdličky… Tak zase někdy na viděnou…“ Tomáš zmizel směrem k pokladně. Samuel zahodil úsměv a nasadil výraz bubáka, nad kterým Marcela protočila panenky.

 

 

Šachisté si připomínali Mezinárodní den žen. Sešli se i s drahými polovinami ve své klubovně. Jedli, pili a povídali. Marcela zcela nenuceně konverzovala s Tomášem. Ten ji totiž dával něco, co doma neměla. Pohodu.

Slova plynula a mizela jako bublinky sektu. Marcela si užívala krátké „manželské přestávky“, takže si nevšimla, že Samuel zase sedí jako bubák v koutě a v hlavě mu to šrotuje. Tohle musí skončit. Manželky přece nemohou takhle na veřejnosti flirtovat s jiným mužským a zvlášť, když se na to dívá manžel. Určitě se někde na tajňačku scházejí… Ale já jim to zatrhnu! No jo, ale jak?

 

 

Soukromá detektivní kancelář „Žárlivý šachista“ rozjela svou činnost. Číhal na příhodný okamžik, kdy jeho zákonitá odloží telefon (nezamčený), aby mohl projet SMS zprávy od Tomáše. S ušima nastraženýma, jak netopýr při letu, poslouchal její hovory a hledal v nich případné šifry… Kamaráda Googla poprosil o radu, kterak heknout mailový účet, či jak se dostat k SMS zprávám i bez telefonu.

Nabízeným řešením nerozuměl. Tudy cesta nevedla, protože na to, aby si zaplatil hekra, neměl peníze. Svoji pozornost tedy napřel jinam.

Stal se „stínem“ své ženy. Vydával se za ní pokaždé, když šla někam ven. Dokonce kvůli tomu zanedbával své milované šachy. To se zákonitě brzo projevilo pádem do početného pole náhradníků. Netrápilo ho to. On měl vyšší cíl – dopadnout inflagranti svou ženu s Tomášem.

Kromě šachů trpěl i manželský život. Marcela byla mladé 24leté děvče, které mělo své potřeby. Ty ale narážely na manželovi výmluvy, proč zrovna nemůže… byl virtuosem výmluv. Jeho fantazii podněcovala představa Tomášova zasunutého údu v jeho ženě. Pokaždé se otřásl odporem. Řekl si – tam nezasunu – a vypadla z něj další výmluva.

Každý začarovaný kruh se točí směrem do pekla…

Co kdybych se Tomáše zbavil? Narafičil bych to tak, aby mě porazil svým autem, zranil mě a přitom by to byla jeho chyba… To by si pak šel sednout a já bych měl klid!

Představa hezká. Realizace však poněkud obtížnější. Jenže, kde je snaha a vůle, tam se výsledek nakonec dostaví. Agentura „Žárlivý šachista“ zjistila, že Tomáš pravidelně jezdí z práce domů v půl čtvrté. Než vjede do sídliště, kde bydlí, projede kruhovým objezdem a asi po 50 metrech je pravotočivá zatáčka, za kterou po šesti metrech následuje přechod. Na něj není vidět pro živý plot, který lemuje chodník. Řidiče na tohle nebezpečné místo upozorňuje značka. Kdyby ji odstranil, tak ve tři, odvezl ji a rychle se vrátil číhat k přechodu na Tomášovo auto a až by ho zahlédl v zatáčce, vstoupil by na přechod a… Hm… Tomáš za volantem nebude mít nárok srážku odvrátit… A skončí ve vězení!

Přípravy akce, kterou Samuel nazval „Přechod“, začaly. Zjistil si, jak vypadají montérky silničářů starajících se o značky a pořídil si je. Dokonce si na ně nechal natisknout stejné označení. Opatřil si falešné značky na auto i přívěs, který mu půjčí kamarád a rozhodl se, že nejlepší den pro akci bude pátek, kdy je člověk po pracovním týdnu utahaný a už se těší na víkend a tím pádem je i méně pozorný…

Těsně před třetí hodinou u značky zastavilo osobní auto s vlekem. Vylezl pracovník technických služeb a jal se ji zručně odmontovávat. (Asi se podivujete té zručnosti, ale během přípravy si Samuel v noci párkrát zkusil demontáž i se zpětnou montáží.) Za 10 minut byla v přívěsném vozíku a auto odjelo.

 

 

„Dobrý den! Jste pan Sekelný?“ zeptali se ho dva policisté, když otevřel dveře od bytu.
„Ano jsem.“
„Oblékněte se prosím, půjdete s námi.“
„Proč?“
„To se dozvíte na stanici. Běžte se obléknout!“

 

Vyšetřovatel mu sdělil obvinění z obecného ohrožení a těžkého ublížení na zdraví, protože dne 16. 6. přijel v 15 hodin ke značce v Horské ulici a během deseti minut ji odmontoval.
„Tam jsem nebyl, tak jsem to nemohl udělat.“
„Nemohl? Podívejte se na tohle…“ přehrál mu vyšetřovatel nahrávku v telefonu, kde se viděl, jak nakládá značku do přívěsného vozíku.
„Ale to nejsem já. Tedy ten člověk mi je sice hodně podobný, ale já to nejsem. Já byl v té době nakupovat v Lidlu.“
„Opravdu?“ a jak mi teda vysvětlíte, že jsou na té dopravní značce vaše otisky prstů?“
„Na tom sídlišti bydlí kolega ze šachového kroužku, tak jsem se jí mohl někdy dotknout, když jsem šel za ním…“
Vyšetřovatel se pousmál: „Vy mi to tady vyprávíte jako pohádku z Tisíce a jedné noci… Ale stejně máte smůlu. Máme totiž svědka, který vás viděl, jak se převlékáte do civilu. Dva svědci nehody si vzpomněli, že vás viděli přicházet. Kdybyste se zařadil mezi čumily, tak si vás nikdo nezapamatoval, ale když jste viděl toho jedenáctiletého chlapce ležet na silnici u přechodu, na který upozorňovala ta značka, tak jste zpanikařil, chytl se za hlavu a rychle odtamtud zmizel… Ještě máte pro mě připravenou nějakou pohádku?“
„Ne.“
„Nepočítejte s tím, že vyváznete jen s podmínkou, protože ten kluk je v kómatu. Já být jeho rodičem…“ vyšetřovatel se naklonil k uchu vyslýchaného a pošeptal mu, „tak vám zaseknu krumpáč do zad a někde zahrabu, protože takovouhle svini nikdo hledat nebude.“ Napřímil se, došel ke dveřím a zavolal: „Služba!“

 

 

Samuel se Tomáše nezbavil. Naopak se Marcela zbavila Samuela. Rozvodem. Netuším, zda tato lekce vyléčí šachistu ze žárlivosti jednou provždy. Co tuším a Samuelovi rozhodně nezávidím, je zvýšený „zájem“ spoluvězňů o ty, kteří si odpykávají trest za ublížení dítěti…

Červené plavky (3)

Komentář: Existuje malé městečko na severu Čech, ve kterém žijí děvčata, co ráda nosí červené plavky. To je zadání, ze kterého vycházím a zkouším vymýšlet příběhy na toto téma. Zde je první z nich.

 

Nálepku úchyla získáte snadno!

Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a vytahuji mobil. Nechám jej zaostřit na těch zhruba třicet metrů a „cvaknu“ ta dvě těla.

Žena (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Leží na břiše a na paměťovou kartu jsem si uložil její prdelku v kalhotkách brazilského střihu.

Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopce s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

I ji si zvěčním mobilem. Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a cvakám jeden snímek za druhým.

Bohužel mi obě modelky zmizely v domě. Mrzutý se vracím na lavičku a prohlížím si úlovek. Jsou hezké, ale chtělo by to objektiv…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Fotím, jako o život. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není) a… pán Bůh mě musí milovat, protože mi je přihraje na vzdálenost pouhých dvanácti metrů. (Blíž to o moc víc nejde – plot, silnice, plot a kus zámecké zahrady nejde nechat zmizet – bohužel…)

Těším se, až fotky stáhnu doma do počítače a prohlédnu si je na velkém monitoru.

Wow – ta starší je kapitální „Milfka“, nad kterou by si nejeden mladý muž uhnal tenisový loket…

Dcera je sladká a… dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš na tohle se dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.

Květa

Komentář: Asi bych to označil jako malý „horůrek“, i když je to spíše taková moje variace na… (Vy to poznáte!) Jo, a zkusil jsem to vyprávět stylem oko kamery, o kterém jsem se dozvěděl na jednom workshopu od spisovatelky Alžběty Bublanové.

 

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna a oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Takhle nadstandardní péče se musela samozřejmě někde projevit. Některá místa v jejím bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a žila jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo špatně a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých 30 cm, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už třetí den je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květina květena byla moudrá a brzo vyřešila problém se závlahou. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Na podlaze ležela nepoživatelná kostra – živiny došly.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Někdo chtěl navštívit Květu. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí na hlavě a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se bleskově svolaná květinová rada jednolistně. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Nic víc. Udělal čtyři rozvážné kroky, když se za ním dveře zavřely. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam. Velice opatrně došel do obýváku a tam našel Květu, tedy to, co z ní zůstalo. Zastavil se.

„Teď!“ Několik láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ neslo se neslyšně bytem…

Tak co…

Komentář: Ondra Prchal mi dal zadání – píšeš pořád jako mužský, tak napiš něco jako žena, feministka, která chce chlapa obrátit k obrazu svému… (Dámy, berte to, že je to jen taková směšná představa starého pána, jak by mohla taková žena vypadat.)

 

„Tak co, nezaskotačíme si spolu?“
„S tebou, jo? To bych musela bejt hodně zoufalá…“
„No… ty zoufalá přece už jsi…“
„To se omlouvám… Nějakým nedopatřením jsem si toho nevšimla. Prozradíš mi z čeho?“
„No přece z toho, že se mnou neskotačíš…“
„Jo aha… Tak to se hodně rychle vrať na zem, ty… ty klátile, jeden.“ Otočila jsem se na podpatku a nechala ho, aby si jeho obrovské ego rozmyslelo, kde udělalo chybu.

 

Ač nerada se musím přiznat k tomu, že se mi líbí – co vím, tak nejsem zdaleka jediná… – a on to moc dobře ví. K čemu je ale hezounek, kterého nemůžu obdivovat, protože se jeho mozek přestěhoval do kalhot… hm? Abychom si rozuměli… Nepotřebuji chlapa s IQ 130. Chci normálního, milujícího, empatického muže, který si bude se mnou o všem povídat, podporovat mě, pomáhat mi a tak…

 

Nemohla jsem usnout. Převalovala se v posteli a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byl jiný…

Je odpoledne. Přichází z práce a už od dveří volá: „Ahoj, miláčku! Jak ses měla celý den?“ Přijde do obýváku, sedne si ke mně a dá mi pusu. Drží mě okolo ramen a pozorně poslouchá líčení mých problémů s kolegyní Kolečkovou. Kýve v zamyšlení hlavou, a pak nabídne řešení. Políbí mě, řekne, že se všechno určitě vyřeší a odejde do kuchyně připravit večeři.

(Dnes se mi navíc dostalo milé pozornosti – skleničky mého oblíbeného bílého vína – Rýnského ryzlinku.)

Za půl hodiny sedím u večeře při svíčkách a bavím se jeho historkou, kterou slyšel v práci. Je jasné, že něco takového muselo zákonitě skončit společnou koupelí a něžným milováním, po kterém jsem se ráno probudila celá rozlámaná, protože jsem usnula až po dobře provedené ruční práci…

 

„Tak co…?“ přivítal mě ráno v úřadu. (Dámy, to je materiál, což…)
„Co, co…?“ bleskově jsem se přizpůsobila jeho nové zdravící technice.
„Co dělá tvá touha po mně, přece?“
S velkou chutí jsem mu odpověděla fackou přes celou tvář, mile se usmála na jeho překvapený výraz a dodala: „Už nic. Právě se vybila!“ a za uznalého mlčení náhodně přítomných kolegů, jsem hrdě odkráčela do své kanceláře.

Velká jogurtová loupež

Komentář: Libí se mi knížky Jo Nesba o komisaři Harry Holeovi, a proto přicházím se svou troškou detektivní mouky do mlýna…

 

„Šéfe, mám průser!“ vypálila Petra Krumplová, nejspolehlivější člověk ve firmě, když za sebou zavřela dveře.
„Jaký?“ zděsil jsem se.
„Ztratily se mi klíče od trezoru…“

Abyste rozuměli. Tam máme schované receptury našeho nejprodávanějšího jogurtu a jogurtového nápoje, které se konkurence snaží marně napodobit.
Že by šlo o špionáž, napadlo mě.
„Hm… Jak se to stalo?“
„Odskočila jsem si na záchod, a když jsem se vrátila, tak klíče v šuplíku nebyly. A…“ přešlápla z nohy na nohu, „musím na sebe, šéfe, naprášit, že jsem šuplík nezamkla… Já vím,“ dodala rychle, když viděla mé, údivem rozšířené oči, „že jsem porušila bezpečnostní směrnici, ale to se nedalo stihnout. Ono mi totiž zaškrundalo ve střevech a já musela okamžitě běžet, jinak by se stalo neštěstí.“ S koncem věty sklonila hlavu a snažila se zamaskovat stud.
„To vás, jen tak z ničeho nic, přepadl akutní průjem?“
„A to jsem přitom ráno nic špatného nesnědla. Na obědě jsem ještě nebyla. Pila jsem jen vodu a kafe o desáté,“ pokrčila bezradně rameny.
„Co jste snídala?“ rozjel jsem křížový výslech.
„Vločky s naším jogurtem.“
„Odkud je ta voda?“
„Z obchodu.“
„A káva?“
„Ta je z našeho automatu. Každý den kolem desáté si ji vypijeme s Klárou na recepci nebo u mě v kanceláři. Je to takový náš malý rituál – káva o desáté.“
„Kolik lidí ví, kam si dáváte klíče od trezoru?“
„Nevím o nikom.“
„Jak dlouho jste byla z kanceláře pryč?“
„Snažila jsem se být rychlá, ale stejně mi to trvalo asi sedm minut.“
„Když jste šla na ten záchod, potkala jste někoho na chodbě?“
„Šéfe, já měla úplně jiné starosti, než se dívat, kde kdo je…“
„Rozumím… Můžete jít… Petro,“ zastavil jsem ji, když brala za kliku, “nikomu o tom neříkejte!“
„Jasně, šéfe.“

 

 

Takže, co vím? Je 11:49. Pět minut tady, minutu ke mně, chvíli hledala klíče, tak cca tři minuty plus sedm, to je 11:33. Budu tedy vycházet z toho, že se to stalo mezi půl dvanáctou a 11:40. Je mi záhadou z čeho mohla mít tak silný průjem…

Namaloval jsem si chodbu. Vyznačil jednotlivé kanceláře a recepci.

Kdo mohl vidět někoho ke Krumplové vcházet? Určitě recepční a potom… Jasně! Částečně tam vidí z podatelny. Za tyhle dedukce by mě určitě Harry Hole pochválil. Pyšný na svůj úsudek jsem vyrazil na chodbu.

V recepci nikdo nebyl – Přestávka na oběd – přečetl jsem si na ceduli. Zamířil jsem proto k podatelně.

„Dobrý den paní Hlavsová! Mám dotaz. Vy vidíte na kancelář slečny Krumplové. Vešel k ní někdo mezi 11:30 a 11:40?“
„Nevím, šéfe. Před chvílí odtud odešla Dáša z fakturace a byla tu přes půl hodiny. Takže, bohužel…“

To jsem se daleko nedostal, povzdechl jsem si. Co teď?

Jasně, napadlo mě po chvíli. Cui bono. Jaký by měl zloděj prospěch z ukradených klíčů? Vrátil jsem se do kanceláře a začal vypisovat důvody na papír.

Že by někdo cizí?

To je blbost, zavrhl jsem tenhle směr uvažování. I kdyby se tady vyznal, kde by asi tak „číhal“?

Pak to musel udělat některý ze zaměstnanců. Proč?

Nejvíc problémů, vzpomněl jsem si na jeden internetový článek, způsobí nespokojení zaměstnanci. A kdo je nespokojený?

Za prvé ten, koho nepovýšili a bere to jako křivdu.

Za druhé ten, kdo se z nějakého důvodu považuje za nedoceněného.

A za třetí… Že by to byl někdo, kdo byl sprdnut na tři doby?

U trojky a dvojky jsem si udělal poznámku – obejít vedoucí oddělení.

Co se týče bodu jedna, ten je pasé. Už skoro rok nebylo potřeba řešit personální otázky a ani zvedat na nikoho hlas. Takže… za tím hledám prachy! To v kanceláři ale nevyřeším. Vzhůru tedy mezi dělný lid…

 

 

„Paní Karlíčková, mám otázku. Kdo má u nás ve firmě finanční problémy?“
„To by mě zajímalo, šéfe, proč si myslíte, že vám na to dokážu vodpovědět?“
„Ale, paní Karlíčková, nehrajme si na schovávanou. My všichni moc dobře víme, že vám tady neujde ani myší prd… Tak ještě jednou. Kdo má u nás finanční problémy?“
„Hlavní ekonom Korecký. Má slabost pro mladý holčičky. Co mu věk ubral na vzhledu, dohání prachama. Pak jeden z údržby, jak se jenom jmenuje… jo, Kovanda. Ten sype do automatů, a co jsem slyšela, nejhůř je na tom Franta od ajťáků.“
„Jaký Franta?“
Josef Franta. Sází ve Fortuně a je zadlužený u lichvářů. Prý mu už vyhrožují řezáním prstů.“
Poděkoval jsem, rozloučil se a běžel zjistit, kde byli ti tři zhruba před půl hodinou.

Docházka z okruhu podezřelých vyhodila Frantu, který měl dovolenou. Kovanda dle svého vedoucího odjel už před jedenáctou pro materiál na opravu stoupaček. Tramta da dá, zatroubila mi v hlavě fanfára. Ekonome, ekonome, ty holčičky ti přemístily mozek hodně nízko, když jsi musel udělat tohle. No jo, ale jak ti to dokážu?

Nic. Žádný nápad. Seděl jsem za stolem a snažil se něco vymyslet… Pořád nic nepřicházelo.

Vstal jsem a uvařil si svou oblíbenou kávu, kterou mi kamarád vozil z Ugandy. Její vůně mi do hlavy přitáhla první nápad. Kdyby Korecký chtěl ty klíče vzít, musel by vědět, kam si je Krumplová schovává a hlavně jak vypadají, protože on s nimi do styku nepřijde.

„Slečno Krumplová, můžete prosím přijít na chvilku ke mně?“
Do minuty stála přede mnou a ptala se: “Co potřebujete, šéfe?“
„Pomoct.“
„A jak?“
„Všechno nasvědčuje tomu, že to udělal Korecký.“
„Ten? To se mi nezdá… Sice se párkrát v mojí kanceláři motal. Dokonce to vypadalo, že to na mě zkouší, ale všichni tady vědí o jeho slabosti, tak jsem zůstala v klidu…“
„A když, jak říkáte, se motal u vás v kanceláři, nevyptával se na klíče?“
„Ne. Pořád mě zval na skleničku a vedl dvojsmyslné řeči. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Nebýt to on, tak na tu skleničku jdu. On opravdu – zná jen pár fíglů, jak se holkám valej šrouby do hlavy,“ zanotovala Krumplová.

Povytáhl jsem překvapením obočí a podíval se na tu sympatickou blondýnku s krásným obličejem, bujným poprsím a, bohužel, s mnoha kily navíc. “Takže podle vás to udělat nemohl?“
„Myslím, že ne.“
„Hm… Tak co teď?“
Kancelář ovládlo ticho. „Já asi vím, šéfe,“ protrhla jej po chvíli Petra.
„Povídejte.“
„Víte, šéfe, já na těch klíčích mám takové udělátko, co hraje. Vždycky, když jsem si nebyla jistá, kde jsou, tak jsem ho prozvonila mobilem.“
„Petro, vy jste poklad. Doběhněte si pro něj.“

Ještě, než jsme vyšli z kanceláře, domluvili jsme se, že zůstanu na chodbě. Petra vejde do kanceláře ekonoma a nechá dveře pootevřené. Já venku stisknu volání. Jsou-li mé dedukce správné, Koreckému se bude o mladých holčičkách od téhle chvíle už jen zdát.

Krumplová provedla všechno přesně podle plánu. Stiskl jsem ikonu pro vytáčení.

Od ekonoma se žádná melodie neozvala. Přilétla z recepce.

„Je to on?“ zeptal jsem se Krumplové, když se postavila před pultem recepce vedle mě a já znovu ťukl na display mobilu.
„Je.“
„Slečno Kadeřavá, můžete mi podat tu věc, co právě hraje ve vaší kabelce?“
„No, Kláro! Proč?“
„Myslím, že nejlepší bude, když půjdeme ke mně do kanceláře.“

 

 

„Slečno Kadeřavá, čekáme na vaše vysvětlení, jak se k vám tahle hrací věcička dostala.“
„Nemám ponětí.“
„Nehrajme si tady na pátou pomocnou… Přece mi nechcete namluvit, že vám to na ten kroužek s klíči skočilo samo?“
Recepční se dívala na špičky svých bot a mlčela.
„Vy tomu nebudete věřit, ale my tady s Petrou opravdu čekáme na vaše vysvětlení.“
Ticho.
„Dobrá, když to nechcete do ouška pošpitat nám, tak to budete muset vysvětlit policii,“ zvedl jsem sluchátko a podíval se na slečnu Kadeřavou. Pořád si prohlížela špičky bot.
„To je dobře, že si tak pečlivě prohlížíte vaši obuv. Tenisky a tepláky budou v brzké době vaší jedinou garderobou…“ Konečně zvedla hlavu. Její obličej se ptal proč. „Ve vězení…“ vysvětlil jsem s úsměvem.
„Dala jsem si ho tam sama. Líbilo se mi to. Nevěděla jsem, že to hraje.“
„A teď ještě takovou drobnost. Kde je zbytek, to jest klíče?“
„U Laktomisu,“ špitla.
„Cože? U těch šejdířů a podrazáků? Skvělé!… Komu jste je dala?“
„Jirkovi.“
„Jakému Jirkovi?“
„Kuželovi. Z vývoje.“

A zbytek šel ráz na ráz. Zavolal jsem kamarádovi Zbyňkovi z hospodářské kriminálky a ten mi klíče za dvě hodiny přivezl. Ze slečny Kadeřavé vypadlo, že Petře do kafe kápla silné projímadlo a pak čekala, až zabere. Z kafíčkových sedánků věděla, kde jsou a věřila, že je Petra nestihne zamknout. Pak rychle odešla na oběd a klíče nechala v obálce na vrátnici svému milenci, protože byl zrovna mimo budovu. A tak slečna Kadeřavá přišla o práci, milence i Laktomisem slíbené peníze.

 

 

„Teda, šéfe, já nevím, jak bych vám poděkovala,“ přišla druhý den Petra s dvěma kelímky kávy o desáté.
Slečno Krumplová, je od vás hezké, že mi nesete ten nápoj, ale tuhle bžůru z automatu rozhodně pít nebudu. Když dovolíte, uvařím vám pořádnou tureckou kávu.“
„Dovolím, šéfe, a vy zase dovolte mně, abych poděkovala vám. Co byste říkal večeři u mě doma, kterou bych uvařila podle vašeho chlupatého jazýčku? Prozradíte mi, co máte rád?“
Podíval jsem se na slečnu Krumplovou a bylo mi jasné, že je zatím víc, než jen ten kus žvance. (Harry Hole by měl z mých pozorovacích schopností určitě radost.) Sice silnější holky nejsou moje krevní skupina, ale Petra má krásnou tvářičku. Velikostně velice zajímavá prsa. A taky… vyzkoušet se má přece všechno, ne?

Pomsta

Komentář: A znovu mě do akce poslal René Nekuda. Našel jsem jeho cvičení, ve kterém se má dopsat následující situace. Nevěrný manžel je s milenkou na záletech. Ráno se probudí a v posteli s ním místo milenky leží jeho žena. To je prekérka…

 

Probouzející se ředitel podniku Miloš Klamný se otáčel na druhý bok, aby se přitulil ke své milence, sekretářce Blance Kalivodové, a dospal v její náruči vášnivou noc. Přitulení se ale nekonalo. Místo, kde očekával krásnou milenku, bylo obsazené jeho manželkou.

„Dobré ráno, miláčku,“ přivítala sladce svého chotě do nového dne.

„Dobré ráno,“ na víc se Miloš nezmohl. Šok z probuzení vedle někoho, koho tam nečekáte, rozpoutal v jeho hlavě uragán otázek, na které se marně snažil najít odpověď.

„Vypadáš nějak překvapeně. Čekal jsi tu snad někoho jiného?“ zeptala jeho choť s hraným překvapením.

„Ne… nečekal,“ vysoukal ze sebe. Paměť mu konečně poskytla informace, kde je, s kým sem odjel, co je za den, ale v žádném případě mu nedokázala zodpovědět otázku – co tu sakra dělá jeho stará?

„Něco ošklivého se ti zdálo? Připadáš mi trochu mimo… Nebo si to mám brát osobně, že mě pán po ránu nerad vidí?“

„To víš, že tě vidím rád. Jen se mi zdál ošklivý sen o tom, že mě vyhodili z místa ředitele. Bylo to tak realistické, že to ještě teď vydýchávám.“

„Proč by vyhazovali mého šikovného Miloška?“ Dala mu pusu na čelo a pokračovala: „Všichni přece vědí, že jsi nejlepší ředitel, jakého kdy měli,“ a políbila jeho nos.

Doufám, že se nebude chtít milovat. Vždyť musím být cítit Blankou, pomyslel si Miloš a vylezl z postele.

„Kam jdeš, miláčku?“

„Musím na záchod. Plný močový měchýř si nedá poroučet…“

Za deset minut vylezl Miloš z koupelny osprchovaný a připravený plnit případné manželské povinnosti, i když, vzhledem k prožitému, měl o své potenci jisté pochybnosti.

„Po té sprše, drahá, se cítím jako znovuzrozený. Půjdeme na snídani?“

„Ještě máme čas, miláčku. Nechtěl bys jako předkrm mě?“

Nechtěl, ale vědomí, že neví, co se stalo, když spal, ho přimělo k odpracování jednoho povinného manželského čísla nazvaného „aby se neřeklo, že ji zanedbávám“.

Po snídani se odhlásili z penzionu U Zlatého jelena. Cestou domů toho moc nenamluvili. Miloš pořád myslel na to, jak se proboha ráno mohla v posteli místo Blanky objevit manželka. Odpovědi se mu dostalo v pondělí dopoledne v jeho kanceláři.

„Pane Klamný! Velice nás překvapila vaše rezignace na post ředitele české pobočky naší firmy,“ spustil hned po přivítání ředitel divize pro střední a východní Evropu jedné nadnárodní společnosti, „ale co se dá dělat… Děkujeme vám za vše, co jste pro naší firmu udělal. Doufám, že do všeho zasvětíte svého nástupce pana Karla Osoltobě. Sice nemáte nárok na zlatý padák v podobě deseti platů, když jste dal výpověď vy, ale můžete počítat s poděkováním firmy za vaši práci ve výši dvou platů… A teď se, pánové, pojďme věnovat problémům ve výrobě.“

Doma čekalo na Miloše překvapení s pořadovým číslem 2 – dopis od manželky.

Ahoj můj manželi! (Zatím ještě.)

Dlužím ti několik vysvětlení:

1) Tvých nevěr už mám plné zuby, proto jsem si řekla dost! Když nastoupila Blanka jako tvá sekretářka, bylo mi jasné, že je jen otázka času, než po ní vyjedeš. Netrvalo to dlouho. Naštěstí je Blanka rozumná žena a pro mé problémy s tebou měla pochopení…

2) To bylo U Zlatého jelena překvápko, když jsi ráno v posteli místo své milenky viděl mě, viď? Jako správný samec po milostném vzepětí jsi spal tak tvrdě, že jsi naši výměnu nezaregistroval. To víš… táhnou-li dvě ženy za jeden provaz, dokážou to samé co muži (plus něco navíc).

3) Miláčku můj bývalý! Když se chlapovi přestěhuje mozek do penisu, tak nekouká, co podepisuje, zvlášť, dívá-li se při tom do hlubokého výstřihu slečny Blanky. (Výpověď.)

4) Kolega Osoltobě ti děkuje, že jsi mu uvolnil ředitelské křeslo. A já jsem podala žádost o rozvod z důvodů časté nevěry. (A důkazy mám!)

Pac a pusu (naposled) posílá Míla

P. S. A jen tak mimochodem… Karel je v posteli větší samec, než ty!

Temná ulice

Komentář: Rád čtu povídky Stephena Kinga. Toto je můj pokus stát se novým „mistrem hororu“…

 

Freddy Krueger se vrátil. To byla první myšlenka, která Petru napadla, když zaslechla zvuk jedoucí ostré oceli po kovovém povrchu. Dvě hodiny po poledni by to přešla bez povšimnutí. Dvě hodiny po půlnoci už to řešila, neboť v ulici, kterou právě šla, zhasla jak na povel všechna pouliční světla.

Podruhé se tichou nocí prohnal zvuk nože jedoucího po jiném kovu. Blízkost jeho zdroje a tma donutila Petru přidat do kroku.

Do třetice zaskřípal kov o kov a Petřin plazí mozek zařval: „Utíkej!“

Petra nikdy nepatřila k běžeckým hvězdám školy, jenže strach jí teď dal křídla… Přelétla asi 50 metrů a otočila se. Pod jedinou lampou, která svítila (vůbec jí na mysl nepřišla otázka – jak to?) stál Freddy. Viděla klobouk, pruhovaný svetr a ruku s noži.

Rozeběhla se. V banku byl její život. (A když je v sázce život, proč by měl člověk potřebovat vědět, jak se postava z filmového plátna najednou objevila na obyčejné české ulici…)

 

Cíl. Běžkyně protrhává imaginární pásku. Zahýbá doprava a… strne na místě. Tři metry před ní stojí ON. Jeho škleb pod kloboukem říká – tak vidíš, holčičko, žes mi neutekla – a přitom pohybuje svými noži na pravé ruce.

Petra se skácela na chodník.

Noční můra z Elm Street, evidentně vyplašená vzniklou situací, velice rychle zmizela v temné ulici, kde už zase nesvítila ani jedna pouliční lampa.

 

Lukáš a Honza se probírali natočeným materiálem.
„Ty, vole, kdybys viděl, co udělaly její oči před tím, než se svezla k zemi… No, to byl pohled pro bohy. Bylo vidět jen bělmo. Vyšel z ní takový zvláštní výdech a padla do limbu. Tady to není vidět. Škoda. Budeme muset vymyslet, kam dát kameru, která by to snímala čelně.“
„To mi přijde jako zbytečná práce,“ oponoval Honza, „už nám stačí natočit jen dvě honičky a  můžeme ročníkovku odevzdat.“
„No jo, ale představ si, kdybychom měli jako poslední záběr ty oči v sloup a celé by to končilo osvětlenou prázdnou ulicí…“

 

Oba studenti FAMU se svým ročníkovým filmem „Strach v temné ulici“ zabodovali u vyučujících a postoupili do třetího ročníku.

A Petra? Ta právě stojí s nepřítomným pohledem u okna psychiatrického ústavu a bojí se usnout. Přitom netuší, že její duše trpělivě čeká na rohu, teď už v noci řádně osvětlené ulice, kdy se pro ni vrátí.

Vánoční…? Vánoční!

Komentář: Námět na povídku jsem vymyslel během cvičení na kurzu psaní u René Nekudy. Pustil 7 minutovou meditační skladbu. Zavřel jsem oči a uviděl tu jedovatou mlhu z druhého dílu Hungry Games. Za 15 minut jsem ji měl napsanou s jiným zakončením. Tohle je konečná verze s původně vymyšleným koncem.

 

Karel dorazil k řece, která se před okolím maskovala řídkou mlhou. Pohled vlevo, ba ani ten vpravo nezachytil nic, co by byť jen připomínalo lávku. No… co se dá dělat, řekl si. Na rameni si nadhodil svůj náklad a vstoupil do řeky. Teplotní šok slavil malé vítězství, protože Karlovi způsobil krátkodobou srdeční zástavu a zkroutil mu prsty na nohou.

Jsem chlap! Miluji ji, proto TO musím vydržet!

S každým dalším krokem se dosud suché části jeho nohou musely (ač velice nerady) seznámit s tou tekoucí mrazničkou. Ještě dvacet centimetrů a skončí v ní i jeho chlouba.

„Ááááá,“ okomentoval skutečnost, že byl najednou do pasu mokrý.

Miluji ji! Dělám to pro ni! Slíbil jsem to! – říkal si, když vylézal na opačný břeh. Přehodil si náklad na druhé rameno a vydal se po úzké cestě vedoucí lesem. Ta po pár set metrech začala prudce stoupat.

Karel funěl jako parní lokomotiva a opakoval si svou mantru – Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem chlap!

Vyšel z lesa a studený vítr se začal s radostí jemu vlastní mazlit s mokrým oblečením. To bylo nepříjemné ze dvou důvodů. Byla mu zima a neměl se před tím trapičem kam schovat, protože stezka vedla po úbočí holého kopce.

Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem přece chlap!

Každé trápení má svůj konec. Kopec holý vystřídal kopec zalesněný. Karel se zastavil. Náklad položil na zem a oklepal ze sebe led. Pak udělal několik dřepů, zvedl náklad ze země a vyrazil do prudkého kopce, který vedl k chatě jeho milé.

Ještě nebyl v polovině stoupání, když mu tělo hlásilo, že nemůže popadnout dech… Já… to… dám… Jsem… chlap!… Miluji… ji!… Slíbil… jsem to!

Posledních 30 metrů toho krpálu stálo hodně sil. Navíc oblečení, které nezmáčela řeka, bylo mokré od potu.

Karel se vydrápal na silnici. Nejhorší měl za sebou. Ještě slabé dva kilometry a splní svůj slib. Chvíli počkám a s někým se ten zbytek cesty svezu, říkal si.

Škodolibý vítr znovu našel svého oblíbeného turistu a dopřál mu luxusní ochlazení po namáhavém výstupu…

V Karlovi se třásla zimou každá buňka. Zkuste mu vysvětlit, že deset minut, během kterých se na silnici žádné auto neobjevilo, je zanedbatelný časový úsek… Zabil by vás, kdyby byl schopen udělat jediný krok.

Já-já-já ji-ji mi-mi-mi-lu-ji! D-d-d-á-á-á-m-m t-t-t-o-o-o!

Kdo si počká, ten se dočká… Před Karlem zastavilo auto. (Díky bohu, protože by ho stopnout nedokázal.)

Záchrana je tady, blesklo Karlovi hlavou, když se díval na dva muže vystupující z auta. Ti mě určitě svezou.
„Kde jste vzal ten stromek?“
Karel chtěl odpovědět, že jej dostal od hajného Horálka, ale vítr si na jeho slova počíhal. V momentě, kdy vyšli z Karlových úst, foukl a poslal je zamrzlá na zem. Z logiky věci vyplývá, že se tázající nemohl dozvědět, odkud ten stromek je.
„Uříz jste ho v lese, co?… Tak to bude za dva tisíce!… Dejte ho sem!“
Oba muži připevnili borovičku obrany neschopného Karla na střešní nosič a vyzvali ho, aby si sedl. On chtěl… Jenže to jaksi nešlo.
„Jsem vám snad pro legraci? Neslyšel jste, že si máte sednout?“
Karel pomalým gesto-třesením se snažil vysvětlit, že to nejde.
„Tak bude to!“ zahřímal druhý z mužů a zezadu do Karla strčil.
Ten zákonitě upadl. (Asi tak, jako když kopnete do stojícího metrového polena). Bolelo to.
„Vstaňte a urychleně vlezte do toho auta!“
Karel se ztěžka překulil na záda a třásl se. (Vidět to ti ratlíci, co se klepou i při třiceti nad nulou, tak ho samou závistí pokoušou.)
„A už toho mám dost! Tak nenastoupíte?“
Žádná odpověď.
„Dobrá… řek jste si o to!“ První z mužů si vzpomněl na svá mladá léta, kdy v pivovaře koulel sudy a přemístil Karla na kraj silnice a nechal ho na vlastní tělo přesvědčit, že z kopce to jde o poznání rychleji než opačným směrem.

Když se oba muži připásali k sedačce, zeptal se první druhého: „Honzo, nechceš tu borovičku? Přece ji nepovezem na stanici. Stejně by se někomu zadřela za prsty…“