Autor: Zdeněk

Komentář: Libí se mi knížky Jo Nesba o komisaři Harry Holeovi, a proto přicházím se svou troškou detektivní mouky do mlýna…

 

„Šéfe, mám průser!“ vypálila Petra Krumplová, nejspolehlivější člověk ve firmě, když za sebou zavřela dveře.
„Jaký?“ zděsil jsem se.
„Ztratily se mi klíče od trezoru…“

Abyste rozuměli. Tam máme schované receptury našeho nejprodávanějšího jogurtu a jogurtového nápoje, které se konkurence snaží marně napodobit.
Že by šlo o špionáž, napadlo mě.
„Hm… Jak se to stalo?“
„Odskočila jsem si na záchod, a když jsem se vrátila, tak klíče v šuplíku nebyly. A…“ přešlápla z nohy na nohu, „musím na sebe, šéfe, naprášit, že jsem šuplík nezamkla… Já vím,“ dodala rychle, když viděla mé, údivem rozšířené oči, „že jsem porušila bezpečnostní směrnici, ale to se nedalo stihnout. Ono mi totiž zaškrundalo ve střevech a já musela okamžitě běžet, jinak by se stalo neštěstí.“ S koncem věty sklonila hlavu a snažila se zamaskovat stud.
„To vás, jen tak z ničeho nic, přepadl akutní průjem?“
„A to jsem přitom ráno nic špatného nesnědla. Na obědě jsem ještě nebyla. Pila jsem jen vodu a kafe o desáté,“ pokrčila bezradně rameny.
„Co jste snídala?“ rozjel jsem křížový výslech.
„Vločky s naším jogurtem.“
„Odkud je ta voda?“
„Z obchodu.“
„A káva?“
„Ta je z našeho automatu. Každý den kolem desáté si ji vypijeme s Klárou na recepci nebo u mě v kanceláři. Je to takový náš malý rituál – káva o desáté.“
„Kolik lidí ví, kam si dáváte klíče od trezoru?“
„Nevím o nikom.“
„Jak dlouho jste byla z kanceláře pryč?“
„Snažila jsem se být rychlá, ale stejně mi to trvalo asi sedm minut.“
„Když jste šla na ten záchod, potkala jste někoho na chodbě?“
„Šéfe, já měla úplně jiné starosti, než se dívat, kde kdo je…“
„Rozumím… Můžete jít… Petro,“ zastavil jsem ji, když brala za kliku, “nikomu o tom neříkejte!“
„Jasně, šéfe.“

 

 

Takže, co vím? Je 11:49. Pět minut tady, minutu ke mně, chvíli hledala klíče, tak cca tři minuty plus sedm, to je 11:33. Budu tedy vycházet z toho, že se to stalo mezi půl dvanáctou a 11:40. Je mi záhadou z čeho mohla mít tak silný průjem…

Namaloval jsem si chodbu. Vyznačil jednotlivé kanceláře a recepci.

Kdo mohl vidět někoho ke Krumplové vcházet? Určitě recepční a potom… Jasně! Částečně tam vidí z podatelny. Za tyhle dedukce by mě určitě Harry Hole pochválil. Pyšný na svůj úsudek jsem vyrazil na chodbu.

V recepci nikdo nebyl – Přestávka na oběd – přečetl jsem si na ceduli. Zamířil jsem proto k podatelně.

„Dobrý den paní Hlavsová! Mám dotaz. Vy vidíte na kancelář slečny Krumplové. Vešel k ní někdo mezi 11:30 a 11:40?“
„Nevím, šéfe. Před chvílí odtud odešla Dáša z fakturace a byla tu přes půl hodiny. Takže, bohužel…“

To jsem se daleko nedostal, povzdechl jsem si. Co teď?

Jasně, napadlo mě po chvíli. Cui bono. Jaký by měl zloděj prospěch z ukradených klíčů? Vrátil jsem se do kanceláře a začal vypisovat důvody na papír.

Že by někdo cizí?

To je blbost, zavrhl jsem tenhle směr uvažování. I kdyby se tady vyznal, kde by asi tak „číhal“?

Pak to musel udělat některý ze zaměstnanců. Proč?

Nejvíc problémů, vzpomněl jsem si na jeden internetový článek, způsobí nespokojení zaměstnanci. A kdo je nespokojený?

Za prvé ten, koho nepovýšili a bere to jako křivdu.

Za druhé ten, kdo se z nějakého důvodu považuje za nedoceněného.

A za třetí… Že by to byl někdo, kdo byl sprdnut na tři doby?

U trojky a dvojky jsem si udělal poznámku – obejít vedoucí oddělení.

Co se týče bodu jedna, ten je pasé. Už skoro rok nebylo potřeba řešit personální otázky a ani zvedat na nikoho hlas. Takže… za tím hledám prachy! To v kanceláři ale nevyřeším. Vzhůru tedy mezi dělný lid…

 

 

„Paní Karlíčková, mám otázku. Kdo má u nás ve firmě finanční problémy?“
„To by mě zajímalo, šéfe, proč si myslíte, že vám na to dokážu vodpovědět?“
„Ale, paní Karlíčková, nehrajme si na schovávanou. My všichni moc dobře víme, že vám tady neujde ani myší prd… Tak ještě jednou. Kdo má u nás finanční problémy?“
„Hlavní ekonom Korecký. Má slabost pro mladý holčičky. Co mu věk ubral na vzhledu, dohání prachama. Pak jeden z údržby, jak se jenom jmenuje… jo, Kovanda. Ten sype do automatů, a co jsem slyšela, nejhůř je na tom Franta od ajťáků.“
„Jaký Franta?“
Josef Franta. Sází ve Fortuně a je zadlužený u lichvářů. Prý mu už vyhrožují řezáním prstů.“
Poděkoval jsem, rozloučil se a běžel zjistit, kde byli ti tři zhruba před půl hodinou.

Docházka z okruhu podezřelých vyhodila Frantu, který měl dovolenou. Kovanda dle svého vedoucího odjel už před jedenáctou pro materiál na opravu stoupaček. Tramta da dá, zatroubila mi v hlavě fanfára. Ekonome, ekonome, ty holčičky ti přemístily mozek hodně nízko, když jsi musel udělat tohle. No jo, ale jak ti to dokážu?

Nic. Žádný nápad. Seděl jsem za stolem a snažil se něco vymyslet… Pořád nic nepřicházelo.

Vstal jsem a uvařil si svou oblíbenou kávu, kterou mi kamarád vozil z Ugandy. Její vůně mi do hlavy přitáhla první nápad. Kdyby Korecký chtěl ty klíče vzít, musel by vědět, kam si je Krumplová schovává a hlavně jak vypadají, protože on s nimi do styku nepřijde.

„Slečno Krumplová, můžete prosím přijít na chvilku ke mně?“
Do minuty stála přede mnou a ptala se: “Co potřebujete, šéfe?“
„Pomoct.“
„A jak?“
„Všechno nasvědčuje tomu, že to udělal Korecký.“
„Ten? To se mi nezdá… Sice se párkrát v mojí kanceláři motal. Dokonce to vypadalo, že to na mě zkouší, ale všichni tady vědí o jeho slabosti, tak jsem zůstala v klidu…“
„A když, jak říkáte, se motal u vás v kanceláři, nevyptával se na klíče?“
„Ne. Pořád mě zval na skleničku a vedl dvojsmyslné řeči. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Nebýt to on, tak na tu skleničku jdu. On opravdu – zná jen pár fíglů, jak se holkám valej šrouby do hlavy,“ zanotovala Krumplová.

Povytáhl jsem překvapením obočí a podíval se na tu sympatickou blondýnku s krásným obličejem, bujným poprsím a, bohužel, s mnoha kily navíc. “Takže podle vás to udělat nemohl?“
„Myslím, že ne.“
„Hm… Tak co teď?“
Kancelář ovládlo ticho. „Já asi vím, šéfe,“ protrhla jej po chvíli Petra.
„Povídejte.“
„Víte, šéfe, já na těch klíčích mám takové udělátko, co hraje. Vždycky, když jsem si nebyla jistá, kde jsou, tak jsem ho prozvonila mobilem.“
„Petro, vy jste poklad. Doběhněte si pro něj.“

Ještě, než jsme vyšli z kanceláře, domluvili jsme se, že zůstanu na chodbě. Petra vejde do kanceláře ekonoma a nechá dveře pootevřené. Já venku stisknu volání. Jsou-li mé dedukce správné, Koreckému se bude o mladých holčičkách od téhle chvíle už jen zdát.

Krumplová provedla všechno přesně podle plánu. Stiskl jsem ikonu pro vytáčení.

Od ekonoma se žádná melodie neozvala. Přilétla z recepce.

„Je to on?“ zeptal jsem se Krumplové, když se postavila před pultem recepce vedle mě a já znovu ťukl na display mobilu.
„Je.“
„Slečno Kadeřavá, můžete mi podat tu věc, co právě hraje ve vaší kabelce?“
„No, Kláro! Proč?“
„Myslím, že nejlepší bude, když půjdeme ke mně do kanceláře.“

 

 

„Slečno Kadeřavá, čekáme na vaše vysvětlení, jak se k vám tahle hrací věcička dostala.“
„Nemám ponětí.“
„Nehrajme si tady na pátou pomocnou… Přece mi nechcete namluvit, že vám to na ten kroužek s klíči skočilo samo?“
Recepční se dívala na špičky svých bot a mlčela.
„Vy tomu nebudete věřit, ale my tady s Petrou opravdu čekáme na vaše vysvětlení.“
Ticho.
„Dobrá, když to nechcete do ouška pošpitat nám, tak to budete muset vysvětlit policii,“ zvedl jsem sluchátko a podíval se na slečnu Kadeřavou. Pořád si prohlížela špičky bot.
„To je dobře, že si tak pečlivě prohlížíte vaši obuv. Tenisky a tepláky budou v brzké době vaší jedinou garderobou…“ Konečně zvedla hlavu. Její obličej se ptal proč. „Ve vězení…“ vysvětlil jsem s úsměvem.
„Dala jsem si ho tam sama. Líbilo se mi to. Nevěděla jsem, že to hraje.“
„A teď ještě takovou drobnost. Kde je zbytek, to jest klíče?“
„U Laktomisu,“ špitla.
„Cože? U těch šejdířů a podrazáků? Skvělé!… Komu jste je dala?“
„Jirkovi.“
„Jakému Jirkovi?“
„Kuželovi. Z vývoje.“

A zbytek šel ráz na ráz. Zavolal jsem kamarádovi Zbyňkovi z hospodářské kriminálky a ten mi klíče za dvě hodiny přivezl. Ze slečny Kadeřavé vypadlo, že Petře do kafe kápla silné projímadlo a pak čekala, až zabere. Z kafíčkových sedánků věděla, kde jsou a věřila, že je Petra nestihne zamknout. Pak rychle odešla na oběd a klíče nechala v obálce na vrátnici svému milenci, protože byl zrovna mimo budovu. A tak slečna Kadeřavá přišla o práci, milence i Laktomisem slíbené peníze.

 

 

„Teda, šéfe, já nevím, jak bych vám poděkovala,“ přišla druhý den Petra s dvěma kelímky kávy o desáté.
Slečno Krumplová, je od vás hezké, že mi nesete ten nápoj, ale tuhle bžůru z automatu rozhodně pít nebudu. Když dovolíte, uvařím vám pořádnou tureckou kávu.“
„Dovolím, šéfe, a vy zase dovolte mně, abych poděkovala vám. Co byste říkal večeři u mě doma, kterou bych uvařila podle vašeho chlupatého jazýčku? Prozradíte mi, co máte rád?“
Podíval jsem se na slečnu Krumplovou a bylo mi jasné, že je zatím víc, než jen ten kus žvance. (Harry Hole by měl z mých pozorovacích schopností určitě radost.) Sice silnější holky nejsou moje krevní skupina, ale Petra má krásnou tvářičku. Velikostně velice zajímavá prsa. A taky… vyzkoušet se má přece všechno, ne?

Komentář: A znovu mě do akce poslal René Nekuda. Našel jsem jeho cvičení, ve kterém se má dopsat následující situace. Nevěrný manžel je s milenkou na záletech. Ráno se probudí a v posteli s ním místo milenky leží jeho žena. To je prekérka…

 

Probouzející se ředitel podniku Miloš Klamný se otáčel na druhý bok, aby se přitulil ke své milence, sekretářce Blance Kalivodové, a dospal v její náruči vášnivou noc. Přitulení se ale nekonalo. Místo, kde očekával krásnou milenku, bylo obsazené jeho manželkou.

„Dobré ráno, miláčku,“ přivítala sladce svého chotě do nového dne.

„Dobré ráno,“ na víc se Miloš nezmohl. Šok z probuzení vedle někoho, koho tam nečekáte, rozpoutal v jeho hlavě uragán otázek, na které se marně snažil najít odpověď.

„Vypadáš nějak překvapeně. Čekal jsi tu snad někoho jiného?“ zeptala jeho choť s hraným překvapením.

„Ne… nečekal,“ vysoukal ze sebe. Paměť mu konečně poskytla informace, kde je, s kým sem odjel, co je za den, ale v žádném případě mu nedokázala zodpovědět otázku – co tu sakra dělá jeho stará?

„Něco ošklivého se ti zdálo? Připadáš mi trochu mimo… Nebo si to mám brát osobně, že mě pán po ránu nerad vidí?“

„To víš, že tě vidím rád. Jen se mi zdál ošklivý sen o tom, že mě vyhodili z místa ředitele. Bylo to tak realistické, že to ještě teď vydýchávám.“

„Proč by vyhazovali mého šikovného Miloška?“ Dala mu pusu na čelo a pokračovala: „Všichni přece vědí, že jsi nejlepší ředitel, jakého kdy měli,“ a políbila jeho nos.

Doufám, že se nebude chtít milovat. Vždyť musím být cítit Blankou, pomyslel si Miloš a vylezl z postele.

„Kam jdeš, miláčku?“

„Musím na záchod. Plný močový měchýř si nedá poroučet…“

Za deset minut vylezl Miloš z koupelny osprchovaný a připravený plnit případné manželské povinnosti, i když, vzhledem k prožitému, měl o své potenci jisté pochybnosti.

„Po té sprše, drahá, se cítím jako znovuzrozený. Půjdeme na snídani?“

„Ještě máme čas, miláčku. Nechtěl bys jako předkrm mě?“

Nechtěl, ale vědomí, že neví, co se stalo, když spal, ho přimělo k odpracování jednoho povinného manželského čísla nazvaného „aby se neřeklo, že ji zanedbávám“.

Po snídani se odhlásili z penzionu U Zlatého jelena. Cestou domů toho moc nenamluvili. Miloš pořád myslel na to, jak se proboha ráno mohla v posteli místo Blanky objevit manželka. Odpovědi se mu dostalo v pondělí dopoledne v jeho kanceláři.

„Pane Klamný! Velice nás překvapila vaše rezignace na post ředitele české pobočky naší firmy,“ spustil hned po přivítání ředitel divize pro střední a východní Evropu jedné nadnárodní společnosti, „ale co se dá dělat… Děkujeme vám za vše, co jste pro naší firmu udělal. Doufám, že do všeho zasvětíte svého nástupce pana Karla Osoltobě. Sice nemáte nárok na zlatý padák v podobě deseti platů, když jste dal výpověď vy, ale můžete počítat s poděkováním firmy za vaši práci ve výši dvou platů… A teď se, pánové, pojďme věnovat problémům ve výrobě.“

Doma čekalo na Miloše překvapení s pořadovým číslem 2 – dopis od manželky.

Ahoj můj manželi! (Zatím ještě.)

Dlužím ti několik vysvětlení:

1) Tvých nevěr už mám plné zuby, proto jsem si řekla dost! Když nastoupila Blanka jako tvá sekretářka, bylo mi jasné, že je jen otázka času, než po ní vyjedeš. Netrvalo to dlouho. Naštěstí je Blanka rozumná žena a pro mé problémy s tebou měla pochopení…

2) To bylo U Zlatého jelena překvápko, když jsi ráno v posteli místo své milenky viděl mě, viď? Jako správný samec po milostném vzepětí jsi spal tak tvrdě, že jsi naši výměnu nezaregistroval. To víš… táhnou-li dvě ženy za jeden provaz, dokážou to samé co muži (plus něco navíc).

3) Miláčku můj bývalý! Když se chlapovi přestěhuje mozek do penisu, tak nekouká, co podepisuje, zvlášť, dívá-li se při tom do hlubokého výstřihu slečny Blanky. (Výpověď.)

4) Kolega Osoltobě ti děkuje, že jsi mu uvolnil ředitelské křeslo. A já jsem podala žádost o rozvod z důvodů časté nevěry. (A důkazy mám!)

Pac a pusu (naposled) posílá Míla

P. S. A jen tak mimochodem… Karel je v posteli větší samec, než ty!

Komentář: Rád čtu povídky Stephena Kinga. Toto je můj pokus stát se novým „mistrem hororu“…

 

Freddy Krueger se vrátil. To byla první myšlenka, která Petru napadla, když zaslechla zvuk jedoucí ostré oceli po kovovém povrchu. Dvě hodiny po poledni by to přešla bez povšimnutí. Dvě hodiny po půlnoci už to řešila, neboť v ulici, kterou právě šla, zhasla jak na povel všechna pouliční světla.

Podruhé se tichou nocí prohnal zvuk nože jedoucího po jiném kovu. Blízkost jeho zdroje a tma donutila Petru přidat do kroku.

Do třetice zaskřípal kov o kov a Petřin plazí mozek zařval: „Utíkej!“

Petra nikdy nepatřila k běžeckým hvězdám školy, jenže strach jí teď dal křídla… Přelétla asi 50 metrů a otočila se. Pod jedinou lampou, která svítila (vůbec jí na mysl nepřišla otázka – jak to?) stál Freddy. Viděla klobouk, pruhovaný svetr a ruku s noži.

Rozeběhla se. V banku byl její život. (A když je v sázce život, proč by měl člověk potřebovat vědět, jak se postava z filmového plátna najednou objevila na obyčejné české ulici…)

 

Cíl. Běžkyně protrhává imaginární pásku. Zahýbá doprava a… strne na místě. Tři metry před ní stojí ON. Jeho škleb pod kloboukem říká – tak vidíš, holčičko, žes mi neutekla – a přitom pohybuje svými noži na pravé ruce.

Petra se skácela na chodník.

Noční můra z Elm Street, evidentně vyplašená vzniklou situací, velice rychle zmizela v temné ulici, kde už zase nesvítila ani jedna pouliční lampa.

 

Lukáš a Honza se probírali natočeným materiálem.
„Ty, vole, kdybys viděl, co udělaly její oči před tím, než se svezla k zemi… No, to byl pohled pro bohy. Bylo vidět jen bělmo. Vyšel z ní takový zvláštní výdech a padla do limbu. Tady to není vidět. Škoda. Budeme muset vymyslet, kam dát kameru, která by to snímala čelně.“
„To mi přijde jako zbytečná práce,“ oponoval Honza, „už nám stačí natočit jen dvě honičky a  můžeme ročníkovku odevzdat.“
„No jo, ale představ si, kdybychom měli jako poslední záběr ty oči v sloup a celé by to končilo osvětlenou prázdnou ulicí…“

 

Oba studenti FAMU se svým ročníkovým filmem „Strach v temné ulici“ zabodovali u vyučujících a postoupili do třetího ročníku.

A Petra? Ta právě stojí s nepřítomným pohledem u okna psychiatrického ústavu a bojí se usnout. Přitom netuší, že její duše trpělivě čeká na rohu, teď už v noci řádně osvětlené ulice, kdy se pro ni vrátí.

Komentář: Námět na povídku jsem vymyslel během cvičení na kurzu psaní u René Nekudy. Pustil 7 minutovou meditační skladbu. Zavřel jsem oči a uviděl tu jedovatou mlhu z druhého dílu Hungry Games. Za 15 minut jsem ji měl napsanou s jiným zakončením. Tohle je konečná verze s původně vymyšleným koncem.

 

Karel dorazil k řece, která se před okolím maskovala řídkou mlhou. Pohled vlevo, ba ani ten vpravo nezachytil nic, co by byť jen připomínalo lávku. No… co se dá dělat, řekl si. Na rameni si nadhodil svůj náklad a vstoupil do řeky. Teplotní šok slavil malé vítězství, protože Karlovi způsobil krátkodobou srdeční zástavu a zkroutil mu prsty na nohou.

Jsem chlap! Miluji ji, proto TO musím vydržet!

S každým dalším krokem se dosud suché části jeho nohou musely (ač velice nerady) seznámit s tou tekoucí mrazničkou. Ještě dvacet centimetrů a skončí v ní i jeho chlouba.

„Ááááá,“ okomentoval skutečnost, že byl najednou do pasu mokrý.

Miluji ji! Dělám to pro ni! Slíbil jsem to! – říkal si, když vylézal na opačný břeh. Přehodil si náklad na druhé rameno a vydal se po úzké cestě vedoucí lesem. Ta po pár set metrech začala prudce stoupat.

Karel funěl jako parní lokomotiva a opakoval si svou mantru – Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem chlap!

Vyšel z lesa a studený vítr se začal s radostí jemu vlastní mazlit s mokrým oblečením. To bylo nepříjemné ze dvou důvodů. Byla mu zima a neměl se před tím trapičem kam schovat, protože stezka vedla po úbočí holého kopce.

Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem přece chlap!

Každé trápení má svůj konec. Kopec holý vystřídal kopec zalesněný. Karel se zastavil. Náklad položil na zem a oklepal ze sebe led. Pak udělal několik dřepů, zvedl náklad ze země a vyrazil do prudkého kopce, který vedl k chatě jeho milé.

Ještě nebyl v polovině stoupání, když mu tělo hlásilo, že nemůže popadnout dech… Já… to… dám… Jsem… chlap!… Miluji… ji!… Slíbil… jsem to!

Posledních 30 metrů toho krpálu stálo hodně sil. Navíc oblečení, které nezmáčela řeka, bylo mokré od potu.

Karel se vydrápal na silnici. Nejhorší měl za sebou. Ještě slabé dva kilometry a splní svůj slib. Chvíli počkám a s někým se ten zbytek cesty svezu, říkal si.

Škodolibý vítr znovu našel svého oblíbeného turistu a dopřál mu luxusní ochlazení po namáhavém výstupu…

V Karlovi se třásla zimou každá buňka. Zkuste mu vysvětlit, že deset minut, během kterých se na silnici žádné auto neobjevilo, je zanedbatelný časový úsek… Zabil by vás, kdyby byl schopen udělat jediný krok.

Já-já-já ji-ji mi-mi-mi-lu-ji! D-d-d-á-á-á-m-m t-t-t-o-o-o!

Kdo si počká, ten se dočká… Před Karlem zastavilo auto. (Díky bohu, protože by ho stopnout nedokázal.)

Záchrana je tady, blesklo Karlovi hlavou, když se díval na dva muže vystupující z auta. Ti mě určitě svezou.
„Kde jste vzal ten stromek?“
Karel chtěl odpovědět, že jej dostal od hajného Horálka, ale vítr si na jeho slova počíhal. V momentě, kdy vyšli z Karlových úst, foukl a poslal je zamrzlá na zem. Z logiky věci vyplývá, že se tázající nemohl dozvědět, odkud ten stromek je.
„Uříz jste ho v lese, co?… Tak to bude za dva tisíce!… Dejte ho sem!“
Oba muži připevnili borovičku obrany neschopného Karla na střešní nosič a vyzvali ho, aby si sedl. On chtěl… Jenže to jaksi nešlo.
„Jsem vám snad pro legraci? Neslyšel jste, že si máte sednout?“
Karel pomalým gesto-třesením se snažil vysvětlit, že to nejde.
„Tak bude to!“ zahřímal druhý z mužů a zezadu do Karla strčil.
Ten zákonitě upadl. (Asi tak, jako když kopnete do stojícího metrového polena). Bolelo to.
„Vstaňte a urychleně vlezte do toho auta!“
Karel se ztěžka překulil na záda a třásl se. (Vidět to ti ratlíci, co se klepou i při třiceti nad nulou, tak ho samou závistí pokoušou.)
„A už toho mám dost! Tak nenastoupíte?“
Žádná odpověď.
„Dobrá… řek jste si o to!“ První z mužů si vzpomněl na svá mladá léta, kdy v pivovaře koulel sudy a přemístil Karla na kraj silnice a nechal ho na vlastní tělo přesvědčit, že z kopce to jde o poznání rychleji než opačným směrem.

Když se oba muži připásali k sedačce, zeptal se první druhého: „Honzo, nechceš tu borovičku? Přece ji nepovezem na stanici. Stejně by se někomu zadřela za prsty…“

Komentář: Na začátku bylo slovo. To slovo bylo pornokaraoke… Jeho autorem je Kuba Machek, který ho použil v jedné své sci-fi povídce. Když jsem se zeptal, co tím myslel, tak mnohovýznamně pokrčil rameny a neřekl nic. Tady je moje interpretace zmíněného slova.

 

“Už jsi to slyšel?”
“Co jsem měl slyšet?”
“No, o té nové atrakci v Dance & Cats baru, přece!”
“Jo o tom… jsem neslyšel. A navíc je mi to šumák, neboť, jak sám dobře víš, já do barů a diskoték nechodím.”
Luboš se na mě podíval jakoby nevěřícně a pokračoval v mém zpracovávání: “Už nejmíň pět lidí mi říkalo, že je to naprostá bomba a že to musím rozhodně vidět! Přece mě tam nenecháš jít samotného?”
“Ty nemáš žádnou babu, se kterou bys tam šel?” – Nemáš, odpověděl jsem v duchu za něho. Luboš totiž mnoho krásy nepobral a navíc roli baviče či člověka společenského, mu sudičky do vínku taky nenadělily. Jak se říká – na někom se občas musí pánbůh vyřádit – ale proč zrovna na nás dvou? Musím konstatovat, že rozhodně nejsem žádný Ken, ale na druhou stranu do Quasimoda mám taky naštěstí dost daleko. Jenže při kontaktu s opačným pohlavím se vždy projeví moje plachost od přirození, kdy většinou mlčím a dívám se do země. Když to sečtete a podtrhnete, máte tu dva mladé muže, kteří ještě nebyli děvčetem vzati ani za ruku… Utěšuji se rčením, že na každou nádobu se najde poklop. Otázkou zůstává jaký…
“Ty děláš, jako bych jich měl na každém prstu deset… na rozdíl od tebe,” dodal poťouchle.
“Vole.”
“Bů,” zareagoval Luboš bleskově a s výrazem pekingského pinče se zeptal, “Půjdeš?”
Když tohle udělá, nemám to srdce říct mu – NE!, proto ze mě vypadlo nadšené: “Hm…”
“Paráda. Tak v pátek v osm před barem.”

 

Ten večer tam bylo boží dopuštění. Venku stála fronta, která čekala, až někdo z baru vypadne a uvolní místo.
“Tohle balím,” přivítal jsem Luboše, který supěl na sraz se čtyřminutovým zpožděním, “protože na to, abych se dostal dovnitř, mi chybí blond vlasy a kozy číslo tři a větší… Nepůjdem radši na pivo?”
“Hm..” zklamaně protáhl Luboš.

Problém zvaný Atrakce jsem považoval za vyřízený. Jenže…

 

Ve středu odpoledne mi mobil zobrazil Lubošovu zprávu z facebookového messengera: “ty vole, mam to”.
“co jako?” našmatlal jsem na display.
“jak se dostat do d+c baru”
“pisu nerad, volej!” ukončil jsem dopisovanou.
“Slyším tě a poslouchám,” přijal jsem následný kamarádův hovor.
“Vím, jak se dostat do Dance & Cats baru!” vzrušeně na mě vypálil.
Odpověděl jsem netečně: “Jak?”
“Potřebují brigádníky, takže sfouknem dvě mouchy jednou ranou. Uvidíme to a ještě dostanem zaplaceno. No, neber to!”
“A ty si myslíš, že si jako jedinej, kdo tohle vymyslel?”
“Asi jo, protože nás vzali.”
“Počkej, jak vzali?”
“Zkrátka, viděl jsem inzerát, nikam jsem nepsal, ani nevolal, a rovnou zašel na uvedenou adresu a domluvil to. Jakej jsem?”
“Hele, přibrzdi… Co jako budeme dělat?”
“Já budu k ruce obsluze baru a ty budeš podléhat šéfovi ochranky.”
“Jsi blbej? Copak jsem Schwarzenegger, abych moh dělat na někoho bu bu bu, chovej se slušně? Dotyčnej si mě prohlídne a v momentě, kdy zjistí, že mám ramena jak sešlapanej rejč, tak se můžu se svým bu bu bu jít vycpat…”
“To bude v poho, neboj. Nástup je už tenhle pátek v šest hodin. Budu na tebe čekat pět minut před šestou u hlavního vchodu.” A zavěsil.

 

Šéf ochranky nebyl žádná hromada svalů s IQ letícího kamene. Naopak to byl sympaťák se šlachovitou a pružnou postavou. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl vycvičený člen speciálních jednotek. Stisk měl pevný a rozhodně bych od něj jednu koupit nechtěl.

“Dám ti důležitý úkol. Vidíš támhleten závěs?” pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu. “Před něj se postavíš a za něj nikoho nepustíš. Je tam výklenek s hasičákama a rozvaděčem. Rozjetý dvojice si tam chodí užívat,” pousmál se a pokračoval, “asi si myslí, že je tam nikdo nebude rušit… Znáš heslo španělských interbrigadistů?”
Znovu jsem hlavou vyjádřil souhlas, přitom zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí a zvolal: “No pasarán!”
“Výborně. Jsem rád, že si rozumíme. Kdybys potřeboval na chvíli vystřídat, tak na mě kývni. Budu támhle u toho stolku vedle pódia. Někoho ti pošlu. Tak zlom vaz!” A protože se mělo začít pouštět, zaujal jsem svou bojovou pozici – mírně se rozkročil, ruce spojil před tělem a na tvář nasadil výraz ostříleného bodyguarda.

Zábava se pomalu rozjížděla. V baru duněla muzika… (no muzika – tuc tuc tuc dunění je přesnější) a já čekal na ten zázrak, o kterém básnil Luboš.

Blížila se půlnoc a šichta se vlekla. Moc práce jsem neměl (asi jsem vypadal dostatečně drsně…) ale protáčel jsem oči v sloup při představě, že tu budu trčet ještě tři hodiny.

 

My jsme se přenesli na strašidelný zámek? – byla moje první reakce na odbíjenou půlnoc. Světla byla ztlumená a napětí se pomalu mohlo začít porcovat. Pódium zahalil dým a v červeném boďáku se objevil kulturista. Opálený, lesknoucí se chlap (že by olej jako ve starém Řecku?) s nepřehlédnutelně vytvarovaným svalstvem. Na sobě měl pouze látkou neplýtvající plavky a náhlavní mikrofon.

“Nastala hodina kouzel a čar! Je tu snad někdo, kdo by se jí bál?”
V odpověď zahřmělo sborové: “Ne!”
“To rád slyším. Proto neotálejme, neboť před sebou máme necelých 60 minut. Jsem přesvědčen o tom, že i dnes se mezi vámi najdou tací, kteří přijdou zazpívat v naší kouzelné seznamce, kterou nazýváme?…”
“PORNOKARAOKE!” zahřměl sál podruhé.
“Výborně! Jste skvělí! Ovšem štěstí přeje odvážným. Kdo dnes prolomí ledy? Kdo bude ten první?” Muž v plavečkách na pódiu ohnul pravou ruku a kulturistickým trikem předvedl své bicepsy, načež ukazovákem na dav před sebou udělal to známé gesto – pojď sem.

Panebože, to má bejt co? Z tohohle Luboš slintal? Větší kokotinu jsem v životě neviděl…

Prázdno nad hlavami lechtivé zábavy chtivých lidí, rozbila ruka. “Ano. Támhle je ten… či ta? Prosím světlo!” přičemž namaštěný svalovec luskl prsty. Štych bleskově vylovil ze tmy zvednutou ruku. “A teď už víme, že je to on!” Pro změnu se blýskl pózou a la Discobolos, pak se pomalu napřímil a rukama davu naznačil, aby se rozestoupil, “Uvolněte prosím místo našemu prvnímu pěvci!” Na pódium vystoupil asi dvacetiletý kluk s rozložitými rameny, úzkým pasem, ostře řezaným obličejem osázeným třídenním strništěm a blond vlasy střiženými na ježka.

Že by plavec? – napadlo mě.

“Jak se jmenuje náš odvážný muž?” a při tom moderující kulturista povytáhl obočí a odněkud doslova vyčaroval mikrofon, který předal dotazovanému.
“Venca.”
“Tak tedy, Václave, víš, co tě čeká?”
“Vím.”
“Super… Stevie Wondera, znáš? Konkrétně jeho megahit ‘I Just Called to You Say I Love You?”
“Znám.”
Moderátor potěšeně pokýval hlavou. “Zpíval jsi už někdy před tolika lidmi?”
“Ne.”
“A zpíváš někde?”
“No… občas u táboráku.”
“Tak to bys raději něco od Kamarádů táborového ohně, ne?”
“Ani ne…”
“Dobrá tedy. Pravidla znáš! Mikrofon máš! Na monitoru ti nabíhá text… a hudba začíná… teď!” s kulturistovým lusknutím poslaly reproduktory do sálu první tóny dávného hitu.
“No New Year’s Day…” spustil Venca. Musím objektivně přiznat, že to bylo překvapivě dobré. Na parketě se začaly ploužit první páry v rytmu hudby.

O co tady, sakra, jde? – lámal jsem si hlavu. Zatím vidím jen obyčejné karaoke. Zpívající blonďák se pomalu blížil k závěrečnému ‘I Just Called…’, když se nad pódiem rozsvítila velká obrazovka a na ní:

 

“Výsledek rozboru hlasu:
Václav má velké svaly, velké sebevědomí a velkou nezodpovědnost.
Ovšem v posteli je výkonný s dostatečnou výdrží.
Navíc je pozorný a něžný.
Naše doporučení pro ženy a dívky tedy zní:
Po použití vrátit (několikeré opakování lze doporučit).”

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé stojící na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas, ani technická krása ocelového stroje. Důvod byl velmi prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se ozvalo hlášení, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568, který přijel ze stanice Velký Trám a jízdu zde končí. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však nevystoupil a nepokračoval z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu jeho rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Tady ho nikdo nemohl obtěžovat – telefony sem měly zakázaný přístup. Ani komandovat – byl starým mládencem. V domě bylo ještě jedno místo, které měl rád. Dílna.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm říkali, že je tak trochu podivín, ale patřil k vymírajícímu druhu, který vlastní zlaté české ručičky. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovali postavičky v kolejišti. Povídal si s nimi. Dost z nich oslovoval jménem a ptal se jich, jak se jim daří, co děti, manželky a tak…

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila 20 mm a opalovala se celý rok na zahrádce modelu jeho domku nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny (František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval). Dostala jméno Kateřina podle jeho platonické lásky ze 7. třídy. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. Už nepočítaně krát se mu zdálo, že se s ní miloval. Byly dny, kdy to i bolelo, když se na Káťu ze svého řídícího místa podíval. “To by byla ženská pro mě,” povzdechl, ale své bolesti tím neulevil.

Budík nekompromisně Františkovi oznámil: „JE TU NOVÝ DEN!“ Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem mohl odrazit ve svém kolejišti.

“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.
“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Jeho paměť si nepamatovala, že by se někdy něco takového už stalo. Co se to proboha dnes děje?

“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.
“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. “Tady musí být něco špatně!” řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem sebe a udělal čelem vzad.

Hned, jak za sebou zavřel domovní dveře, šel na zahrádku. Tam se na lehátku slunilo děvče s havraními vlasy v titěrných bikinách, které k němu otočilo hlavu, usmálo se a řeklo: “Ahoj, miláčku! Stalo se něco?”

Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli.
(Sébastien-Roch Nicolas de Chamfort)

 

Znáte to. Když se daří, tak se daří. Ale všechno hezky popořádku. Je ráno. Vstal jsem. Kráčím na záchod vyprázdnit svůj plný močový měchýř a… Sakra. Děti si neuklidily kostičky Lego stavebnice a musela na to přijít má bosá noha. Na záchodě strhnu splachovadlo a voda po mém odchodu veselé protéká z nádržky do mísy. V koupelně ze šňůry stahuji ručník a co čert nechtěl, šňůra se přetrhla. Jdu si udělat kávu. Ta můj den blbec, protože jinak se tomu říkat nedá, doufejme, zklidní. Zaleju na pětkrát svého turečka a odcházím s ním do obýváku, abych si jej v klidu vychutnal (i přes tu tekoucí vodu na záchodě, kterou ignoruji). Rup. Ouško mi zůstalo v ruce. Hrnek padá. Já rychle uskakuji vzad. Heis. Mohu potvrdit, že z horkého kafe nejsou bosé nohy zrovna nadšené… Pane Bože, za co mě takhle trestáš? Vždyť ráno jdu do práce. Pozdě odpoledne z práce. Následuje pomoc manželce s domácími pracemi. Dětem s úkoly. Skouknu večerní seriál a jsem mrtvý muž. Že by si na mě v tomto ohledu u Tebe stěžovala manželka? Nebo máš na mysli můj pohled na novou mladou kolegyni, o kterou jsem si včera ohřál očička? To přece nic neznamená. Krásná žena je jako obraz nebo socha. Přitahuje pohledy. Když už jsi něco takového stvořil, tak proč potom děláš takováhle kina s jedním pohledem, hm?

Skacím se do křesla. Rup. Ovladač k televizi. Byl. Už není.

Chvíli budu sedět a nic nedělat. Telefon na sebe upozorní příchozí zprávou. Prý jsem nezaplatil pojistku na auto… Projedu pohyby na účtu a zjistím, že se mi platba vrátila pro chybný směrový kód banky (přesmyčka čísel, výborně). Ach so, tak proto byl na účtu tak velký zůstatek, který jsem už stihl zdecimoval nákupem nových pneumatik. Vypadá to, že mám problém. Z čeho pojistku uhradím? Z ložnice vyleze manželka. “Dobré ráno.” zašveholím.
“Jak pro koho!” odsekne po chvilce, ve které se zaposlouchala do šumící Niagáry na WC.
Výborně. Zas jeden z jejích dnů, kdy vstává hýžděmi napřed. Ach jo.

“Můžeš mi říct, co to má znamenat v té kuchyni?… A co ten záchod?… Mám si snad dát kolkovanou žádost, aby to pán po sobě laskavě spravil, potažmo uklidil?” stříká ironie z jejich úst na všechny strany po návratu z kuchyně.
“Prasknul hrnek. Ještě jsem to nestačil uklidit.”
“Ano. To je pro tebe typické… TYS to ještě nestačil…”
“Jen jsem si na chvíli sednul, abych to vydýchal. Hned to jdu uklidit.” a s koncem věty vstávám.
“Neobtěžuj se a vydýchávej… Bůh ví, co by zařvalo dalšího.” Manželka obrátí oči v sloup a tiše pronese: “Za co, pane Bože, za co?”
“Tobě asi nikdy hrnek neprask…”
“Prosím tě mlč. Já na tyhle dohady nemám náladu.”

Dnes mi snídaně na stole nepřistane a proto se odcházím obléci do práce. Vytáhnu ze skříně čisté trenky a ponožky. Na levé noze na mě z textilu vybafne kus palce. Výborně, pomyslím si. Sáhnu do skříně pro jiný pár. Po chvíli zjišťuji, že má každý kousek jiný odstín. Do třetice to snad vyjde. No…nevyšlo. Vytáhl jsem pár, který doplnil obě liché z předešlého páru. Konečně mám ponožky na nohou. Obléknu si džíny a triko. To má v podpaží díru… Vytahuji ze skříně čisté a přitom spolu s ním vypadnou na zem další dvě. To snad není možný. Popadnu batoh, rychle se obuji a zabuchuji dveře od bytu. Klíče. Ty visí v předsíni na věšáku. Opatrně zaklepu, abych nevzbudil děti. Mezi futry se objeví žena: “Co je?” štěkne.
“Nechal jsem si doma klíče,” pronesu provinile.
“Hm, to máš blbý,” a zavře.

Nad přivolávacím tlačítkem výtahu svítí červená. Čekám. Nic se neděje. Vyrazím tedy po schodech. Vyjdu ze zadního vchodu paneláku a… ”

Nikdo mě nevaroval, že se k mé hlavě shora blíží velkou, opravdu velkou, rychlostí květináč (kdyby prázdný… i s pelargonií).

“Tak můžeš mi, svatý Petře, zatraceně, říct, proč jsem to všechno musel absolvovat? Proč mě po tom všem ještě posíláš do pekla? A hlavně. KDO po mě hodil ten květináč?”

Svatý Petr se obezřetně rozhlédl, ukázal za sebe a špitl: “Starej.” Hned ale přešel do úředního tónu: “Už se prý na tebe nemohl dívat, tak tě stáhl z oběhu.” Udělal krátkou pauzu a pokračoval: “A za to peklo máš poděkovat svým nešikovným rukám…” a šeptem dodal, “Právě si na sobě poznal, že i Starej umí stvořit zmetek. Tak promiň…”

Vysvětlivka: Jour Noir (fr.) = Černý den