Červené plavky (5)

Komentář: Nevím proč, ale erotické věci mi jdou psát tak nějak sami… Je to druhá povídka z mého cyklu, které spojuje místo, kde se to odehrává a již zmíněné plavky.

Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila tu hromadu rozbitých věcí, které házela k plotu a která působila jak pěst na oko, když se někdo rozhlédl po vymazlené zahradě sousedního domu. Však taky na ní byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V 29 letech honil kariéru a prý ještě nebyl na dítě připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku (aby jí doma „nehráblo“) na obecním úřadě, kam docházela jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.

Zahrady, o kterých byla řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo 25 a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých 72, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Jedna hromada zmizela! To Veronice nedalo spát.

Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna. Na sousední zahradě likvidoval další hromadu mladý muž. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej nebyl ani krásný, ani ošklivý, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! (A přitom byl v montérkách…)
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka…“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný…“
„Máme dohodu, že když uklidím zahradu, tak budu platit nižší nájem… no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velké svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… ukázal byste mi někdy, jak cvičíte…? Já bych jako dělala porotu…“
„Jo… proč ne?“ souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca… a jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě… a asi vás hned potěším…“ viděl pohled plný zájmu, proto pokračoval, „za 14 dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci!“

Dny plynuly a sousední zahrada se po odpolednách zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna obcovala se svým chotěm. Pro Veroniku to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu spokojeně pochvaloval, kurva já jsem dobrej…

„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem jen zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… samozřejmě to nechci zadarmo.“
„Jste hezká, ne otravná… Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě není zač…“

Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skončila by okamžitě po něm a ojela ho… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Vencovi za předvedený výkon vystřihla. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!“

„Tak co, jak si dopad v Berlíně?“ chtěla uspokojit svoji zvědavost, když v úterý vedla Vencu k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej…“
„To jako čtvrtej…?“
„Ano. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík… ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda… já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…“
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho…“
„Jak pro koho…“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám…“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče…“
„Věř, žes ho teda uspokojil… A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… a navíc… už dlouho toužím potom se s tebou vyspat…“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek… „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic… to je v pořádku…“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly… Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se s Vencou Veronika a přidala na cestu polibek.

Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Jasně, že neprosila dlouho… Vencovou odměnou byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a zjistil-li, že dělá něco špatně, rád to opravil…

Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.

Chtěla.

No jasně… v plavkách se „mrskalo“ něco, co tam dřív nebylo (tedy v takovém objemu a velikosti). Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená…

Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde bylo nábytku poskrovnu. Ke zdi bylo přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?

Hudba dohrála. Venca „sbalil“ poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat…
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl…! No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe…“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si provokativně plavky stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.“
„Ty RUCE…“
„Co je s nimi?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš!“
„Víš, co se říká… Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný…“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt… Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco…“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním svlékat. (Pomalu.) Chvíli se dívala Vencovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Venca a čekal, co Veronika předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů klínem dosedla do připraveného mužského sedla…

Červené plavky (3)

Komentář: Existuje malé městečko na severu Čech, ve kterém žijí děvčata, co ráda nosí červené plavky. To je zadání, ze kterého vycházím a zkouším vymýšlet příběhy na toto téma. Zde je první z nich.

 

Nálepku úchyla získáte snadno!

Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a vytahuji mobil. Nechám jej zaostřit na těch zhruba třicet metrů a „cvaknu“ ta dvě těla.

Žena (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Leží na břiše a na paměťovou kartu jsem si uložil její prdelku v kalhotkách brazilského střihu.

Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopce s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

I ji si zvěčním mobilem. Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a cvakám jeden snímek za druhým.

Bohužel mi obě modelky zmizely v domě. Mrzutý se vracím na lavičku a prohlížím si úlovek. Jsou hezké, ale chtělo by to objektiv…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Fotím, jako o život. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není) a… pán Bůh mě musí milovat, protože mi je přihraje na vzdálenost pouhých dvanácti metrů. (Blíž to o moc víc nejde – plot, silnice, plot a kus zámecké zahrady nejde nechat zmizet – bohužel…)

Těším se, až fotky stáhnu doma do počítače a prohlédnu si je na velkém monitoru.

Wow – ta starší je kapitální „Milfka“, nad kterou by si nejeden mladý muž uhnal tenisový loket…

Dcera je sladká a… dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš na tohle se dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.