Rubrika: Jepičí povídky

Poznámka: Povídka je výsledkem hry se slovy. Byl úkol – vymyslete úplně nová slova. Pak jsme pro ně měli napsat jejich význam. Když bylo hotovo přišlo finále. Vyberte si z nich pět až sedm slov (v textu jsou označena tučně) a napište příběh. Dostali jsme na to cca půl hodiny. Verze, která je k přečtení, je „učesaná“.
(Foto from Pixabay.com)

Petr ztěžka otevřel oči. Chvíli ležel na zádech a pak raději položil pravou nohu na podlahu, aby přibrzdil ten rychle se točící kolotoč. Nechal padnout hlavu doprava. Podíval se na svého spolubydlícího Olina, který se také nacházel v posteli. I on měl otevřené oči.
„Jak jsi dopad?“
„Ako chučík.“
Petr předvedl grimasu, která se dala přeložit jako otazník.
Olinovi u protější stěny chvíli trvalo, než pochopil, že mu ten Čehún převlečený za kamaráda nerozumí. „Chumaj, čo isto kalil!“ vysvětlil. Na chvíli se odmlčel a vypálil: „Najradšej by som ťa teraz zabil. Nemal si včera z tej svojej papuli vôbec vypustit slovo zarátit. Moc dobre vieš, že sa to na trojke vždy zvrhnie v hroznů pijatyku. A korunu tomu dal ten kokot drevený Jožin. Jeho Močin už nikdy viac! Ja som sa v noci obrátil naruby a ešte niesom nazpeť.
„Koukám, že jsem udělal dobře, když jsem odmítl ochutnat pálenku z okurkového láku…“
Odpovědí mu byl zvuk, který se dal vyložit jako souhlas.
„Nemaš žuvačku?“
„Sorry, nežvejkám.“
„Tak se tuná budem museť po nejakej použitej poobzerať a keď ju nájdem, tak si ju vyžmužlám.“
„Co že si ji…?“
„Vyžmužlám.“ Když viděl, že jeho spolubydlící na koleji netuší o čem je řeč, podal vysvětlení. „Roz-žvej-kám,“ hláskoval. „Čo vás v tu v Čechách v tej škole učia…?“
Petr škádlivou invektivu přešel mlčením. Asi tři vteřiny se na Olina díval, než se zeptal: „Chceš pomoct?“
„To by ma naozaj zaujímalo, ako by si mi chcel uľaviť?“ a přitom rozhodil rukama. Když je položil zpátky na postel, povzdechl si: „Najlepšie by mi teraz bolo v hrobe.“
Petr po těch slovech vstal a celkem jistým krokem došel ke skříni. Tam oběma rukama ukázal na otřískané dřevotřískové dveře. Otevřel je. Udělal čáry máry a vytáhl černé roucho, které vzápětí na sebe hodil. K dokonalosti mu chyběl jen ten černý špičatý klobouk.
„Môžeš mi povedať, do čoho si sa to navliekol?“
„Tys nepoznal, že před tebou stojí pastor církve Prosoucnost?“
„Preboha. To je čo za somarinu?“
„To není žádná blbost!“ Petr přistoupil k Olinovi a naznačil mu, aby otevřel pusu. Ten poslechl. Duchovní odněkud vylovil zkumavku a z ní nasypal své ovečce do úst proso. Pak otvor plný obilovin zacpal rukou a nalehl na ni. Olin bojoval dlouho. Nakonec mu jiná cesta, než ta na věčnost, nezbyla.

Přivolaný lékař se sice divil, proč se mrtvý mladík cpal před smrtí zrním, jak nějaká slepice, ale pak si vzpomněl na svá studia a řekl si: „Těžká jsou rána opilcova…“

Nová použitá slova:
chučík – slovenská zkratka pro opilce „Chumaj, čo isto kalil“.
zarátit – slangový výraz oznamující, že bude mejdan na trojce.
Močin – pálenka z okurkového láku (od tzv. Moček).
vyžmužlat – znovu rozžvýkat nalezenou použitou žvýkačku.
Prosoucnost – název církve, která dává nebožtíkům do rakve obilovinu (konkrétně proso), aby při cestě na věčnost nepadli vysílením.

Poznámka: Povídka vznikla přepsáním jedné starší (Utíkej, chlapče, utíkej). Chtěl jsem si vyzkoušet žánr fantasy a byl jsem líný vymýšlet úplně nový příběh….
(Foto from Pixabay.com)

Rovinatá část lesa za chvíli skončí a přede mnou se objeví stoupání na Černoboží kopec, který představuje moji záchranu. Asi v půlce jsem po Noci ohňů našel díru v zemi, odkud vychází teplo. Takových je tu víc, ale jen tahle je dostatečně velká pro člověka hledajícího úkryt. Vím o ni jen já, protože je ukrytá v křoví, před kterým roste strom. Je to sice divný, ale to je celé tohle místo. Sem nikdo z našeho kmene Kamýků nechodí, protože v něm přebývá Černoboh, který vládne temným silám. Já jsem vůči jeho kouzlům už netečný, protože mi vzal tátu dřív, než jsem si ho stačil zapamatovat. Na lovu jej zranil kanec. Tehdejší hlavní kněžka Ljubice dělala, co mohla, ale stejně do čtyř soumraků odešel za svými předky. Když jsem byl na světě, jako mám prstů na rukou, odvedl si Veles i maminku. Moc jsem Bělboha prosil, aby ji zachránil, ale asi je hluchý. Od té doby žiju u tátova bratra a bohové jsou mi ukradení. Nevěřím na ně! Zase díky tomu nosím domů nejvíc hub a lesních plodů, protože se všichni tomuhle kopci vyhýbají velikým obloukem. Jsem zvědavý, zda moji tři pronásledovatelé na něj vstoupí. Poslala je hlavní kněžka Bělice. Ještě o Kračunu byla nikým. Pak se roznemohla Ljubice a žádná kouzla ani zaříkávání ji neochránily před setkání s Velesem. Všichni byli přesvědčeni o tom, že její místo zaujme Krasina, ale na Hromnice se objevili hladoví divočáci, kteří ji zabili. Vzápětí se odněkud přihnala Bělice a zahnala je na útěk vykřikováním něčeho nesrozumitelného. Stala se hlavní kněžkou. Dneska losovala, který Kamýčan bude při Koupadlech obcovat na poli před zraky celého kmene se třemi ženami, jež přišly o muže. Podle toho kolik jich obtěžká, tak bohatá bude úroda. Má to háček. Dokud jsou ženy při chuti, musí být onen „šťastlivec“ schopný poskytovat jim své sémě. (Nechápu, proč se vybírají jen ty s obrovským apetýtem…) Proto je donucen před slavností „dobrovolně“ vypít lektvar, který mu zajistí neutuchající elán… Jeho účinek pomine až v momentě, kdy jeho duše začne hlídat zelené pastviny s pasoucími se božskými stády. No a Bělice ukázala na mne. Chci-li přežít, musím utýct, napadlo mě při pohledu na její prst, a vzal si příklad ze zajíce.
Drápu se do kopce mezi stromy po čtyřech. Zoufalé plíce se mne snaží přesvědčit, abych přešel do chůze. Vydržte, přemlouvám je, už je to jenom kousek.
A jsem tu! U stromu, za kterým křoví maskuje otvor v zemi. Protáhnu se malým zeleným tunelem a hupsnu do díry. Opatrně vykukuji, abych zjistil, kde jsou moji pronásledovatelé.
„Kam moh zmizet? Vždyť běžel tudy…“
Stáli několik kroků od stromu. Asi jim hlavní kněžka nahání větší strach, než tenhle kopec…
„Přece se nepropad do země?“
Třetí honec konečně popadl dech: „Já se na chvíli zastavil a zdálo se mi, že Litomen zalezl do tohodle křoví.“
„Proč by tam lez? Odtamtud nemůže utíct… A navíc nevypadal na to, že se chce nechat chytit… Běž se přesvědčit, žes viděl dobře!“
Po chvíli ticha se ozvalo povzdechnutí: „Ach jo.“
Na nic jsem nečekal a zalezl hlouběji do teplé díry. Tady by se v zimě krásně spalo… Chtěl jsem se přitisknout ke stěně, abych s ní za pomoci tmy splynul. Opřelo se jen levé rameno. Zbývající část těla žádnou oporu nenašla. Ve vzduchu jsem se přetočil tak, abych dopadl na břicho. Napřáhl jsem před sebe ruce ve snaze se o něco zachytit. Marně. Blátivá klouzačka mě ochotně posílala šupem do lůna kopce. To mám za to, že pohrdám Černobohem, napadlo mě. Škoda, že nepadám, měl bych to aspoň rychle za sebou. Jéje. Najednou se klouzání změnilo ve volný pád. (Budu si muset svá přání lépe rozmýšlet.) Netrvalo dlouho a neopeřený pták se proměnil v rybu bez šupin a žaber, neboť jsem spadl do vody. Po nádechu jsem nevymyslel nic lepšího, než se nechat unášet pomalým, příjemně teplým proudem. Třeba budu mít štěstí a vyplavu někde, kde bude k vidění nebe.
Vodní tok zesílil. Ruce zjistily, že se prostor kolem mě zužuje. Strach z utopení se chtěl hlasitě projevit. Už jsem se nadechoval, ale vyčnívající kámen, který potkal mojí hlavu, nedovolil rušit zdejší klid.
První, co jsem spatřil, když jsem se probral, byla podzemní říčka padající z výšky jednoho a ještě polovičního člověka, která opodál mizela v matně osvětleném tunelu. Kde se tu najednou vzalo světlo, divil jsem se. Vydrápal jsem se na pevnou zem a sáhl si na hlavu v místě, kde mě bolela. Ucítil jsem něco lepkavého. Krev. To je skvělý, teď tu vykrvácím. Hodně slabé světlo vystupující z tunelu mi dovolilo se rozhlédnout kolem sebe. Proud tu ztrácel na síle, protože se mohl rozlít do velkého prostoru. Jedinou cestu ven mi ukazovala odtékající voda. Překulil jsem se tedy k místu, kde padala do „hlubiny“, přehodil nohy přes okraj a napodobil ji. V tunelu bylo víc světla, než v místě, kde jsem se probral. Dokonce s přibývající vzdáleností sílilo. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se ocitl v kulatém podzemním dómu, kterému vévodil bílý zářící kámen. Vylezl jsem z vody a opatrně tu věc obešel tak, abych měl světlo v zádech. Díky tomu jsem „objevil“ tři cesty ven. Jako nesmysl jsem ocenil pokus vydrápat se zhruba do půlky skoro rovné stěny na plošinu, kde byl otvor, do něhož shůry pronikal paprsek denního světla. Následovat vodu se mi nechtělo. Proto se vítězem stal tunel, proti kterému jsem stál. Uvnitř byla tma a… Ne nezdálo se mi to. Slyšel jsem funění. Nepředpokládal jsem, že by teď z něho vyšel náš kmenový tlouštík Lupen. Ten by se do žádné díry v kopci nevešel. Jedině, že by se sem propad… Ve vstupu do dómu se objevilo něco, co jsem nikdy v životě neviděl. Postavou připomínal člověka. Slepého. Měl dlouhý nos, kterým větřil, až to funělo. Bylo mi jasné, že ví, že není sám. Nedokážu říct, zda se usmíval. Pokud ano, tak přátelsky to rozhodně nebylo. Ostré zuby dávaly jasně najevo, že nebudou mít problém vykousnout ze mne nějaké chutné sousto. Nohy vypadaly normálně. Jenže rukou měl nějak moc. Dvě byly člověčí a dvě krtčí. Chvíli jsme stáli proti sobě a pak se ten tvor neomylně rozeběhl směrem ke mně. Rychle jsem ustupoval k vodě. V momentě, kdy jsem se dostal za tu svítící věc, se krtčí muž zastavil. Vypadalo to, že ztratil můj pach. Proč? Že by to světlo? Vyšel jsem před kámen a… Jasně. Zase o mně věděl. Uklidil jsem se do bezpečí. Co teď? Přece tu nebudu stát, dokud neumřu hlady? A co kdybych se té věci dotkl? Když mě za ní necítí, třeba se na mě něco přenese… Položil jsem na to dlaně. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měl v každé ruce malý svítící kamínek. Nic jsem neloupal. Opravdu! Ta věc mi to „dala“ sama. Napřáhl jsem obě ruce před sebe dlaněmi vzhůru a šel opatrně k tomu tvorovi. Když jsem byl tři kroky od něho, začal nervózně ustupovat. Kameny mě začaly táhnout k vodě. Poslechl jsem a vstoupil do proudu. Plavat jsem nemusel. Dno bylo pokryté jemným pískem a voda mi sahala kousek nad pas.
„Jupí!“ zakřičel jsem.
To jsem si dal. Řičet radostí v malém prostoru opravdu nebyl dobrý nápad. Ale kdo by dokázal mlčet, když v dálce najednou uvidí denní světlo…? Za chvíli jsem mohl své nově nabyté amulety schovat do váčku, o který jsem při svém podzemním putování nějakým zázrakem nepřišel.
Že jsem raději nemlčel. U „východu“ z kopce mne obstoupily čtyři pomocnice hlavní kněžky, které šly náhodou kolem. Kdyby neslyšely můj projev radosti a nebyly od přírody zvědavé, nepřekvapily by mne a neodváděly zpět do osady. Čekal jsem, že se budou chovat posměšně, protože jsem chtěl utéct svému osudu, ale přes nasazený sveřepý výraz jsem si všiml, že mě nenápadně pozorují. Dokonce to vypadalo, že s jistým zájmem. To je hloupost, usoudil jsem nakonec, protože v hierarchii kmene patřím k posledním z těch posledních.
Blížili jsme se k osadě, ze které se nesl křik: „Divočáci! Běží na nás divočáci!“ To byl problém. Čas od času nám tahle zvířata zničila úrodu, pobořila podzemnice, zabila pár lovců a několik lidí, kteří se nestihli schovat. Chybělo nám asi tolik kroků, jako je prstů na třech nohách, když se před námi objevila velká černá těla s temně rudýma očima a silnými špičáky. Naháněli strach. Nedokázal jsem udělat jediný krok. Ale i kdybych se rozeběhl, nikterak by mi to nepomohlo. Jsou rychlejší a jejich kly by se stejně snadno dostaly do mého, jako otcova těla. Navíc byli v přesile. Stáli a dívali se… Proč jsem měl dojem, že jen na mne? Najednou, a bez zjevné příčiny, se s vítězoslavným kvičením rozeběhli. Proti mně!
„Pomoc!“ zakřičel jsem, i když mi bylo jasné, že mne nikdo na poslední chvíli nezachrání. Loučil jsem se tedy se životem, když se útočící divá zvěř z ničeho nic zastavila. Vypadalo to, jakoby do něčeho narazila. Vzteklé zvuky naznačovaly, že netuší, proč nemohou udělat těch pár posledních kroků a vyřídit si to se mnou.
„Já teď odejdu a už se nevrátím,“ obrátil jsem se na své strážkyně.
„No, to ani náhodou…“
„Hm… Mám dojem, že už nejsem v kmeni vítán…“
„Nikam nepůjdeš, Litomene! Tady budeš!“ ozvala se za mnou hlavní kněžka Bělice. „Ta zvířata mi slouží, a kdo se bude mé vůli protivit, toho zahubí.“
„Když myslíš…“ doprovodil jsem vyřčená slova příslušným gestem. Přestože jsem měl hodně, opravdu hodně, nahnáno, namířil jsem si to k nejbližšímu kanci. Něco silnějšího, než můj strach, mě přimělo položit mu ruku na hlavu. Dřív, než bych dokázal říct ‚A já sám vylezu na Kamýk‘, pošel. Stářím to rozhodně nebylo… Otočil jsem se k Bělici s nahozeným vítězným úsměvem, i když jsem nerozuměl tomu, proč to dělám. Cosi mne ovládalo a já se tomu přestal bránit.
Zbledla. Chvíli se nedělo nic. Pak vybuchla: „Co to má znamenat? Ty nemáš vůbec žádné právo se vzpouzet. Ty… „namířila na mne ukazovací prst s dlouhým nehtem, „máš být šťastný, že mi můžeš sloužit. Děvčata, chopte se ho!“
„Pokud chcete dopadnout, jako on,“ ukázal jsem na mrtvé zvíře, „tak si poslužte,“ pronesl jsem s ledovým klidem.
Fungovalo to! Zůstaly stát a tvářily se bezradně. Otočil jsem se k samozvané kmenové vládkyni, vyndal z váčku oba kameny a ukázal je položené na dlaních. Do jasného světla, které vydávaly, jsem vážným hlasem pronesl: „Ve jménu boha Bělboha, opusť tento kmen!“
„Co Černoboh uchvátí, nikdy nevrátí!“
Nedbal jsem jejího opovržlivého tónu a klidně ji postavil před hotovou věc: “Odcházím a vezmu s sebou každého, kdo bude chtít.“ Čekal jsem protesty, ale ty se nekonaly. Místo odpovědi se jen ušklíbla. Obešel jsem všechny sousedy a vyložil jim situaci. Samozřejmě se to odehrávalo v doprovodu Bělice, která hravě získala od drtivé většiny slib věrnosti. Za misku obilí…
Prsty obou rukou a dva palce. Tolik nás odešlo. Divočáci nás obestoupili a vyprovodili daleko za osadu. Za víc jak den a půl jsme došli k soutoku dvou řek, kde se nám moc líbilo. Doprostřed Dómského vrchu, kde jsme zbudovali hradiště, jsem zakopal oba oblázky, aby nás chránily. Činí tak dodnes a to i přesto, že boží stáda pasu již velmi, opravdu velmi mnoho jar. Poslední dobou odtamtud s obavou sleduji cizího muže, taky Slovana, kterého do země České přilákal Černoboh. Ani moji potomci nedokážou být vůči jeho slibům neteční. A do nových Litoměřic se utéct už nedá…

Slovanské „svátky“:
1) Kračun, tj. zimní slunovrat.
2) Provoda, tj. jarní rovnodennost.
3) Koupadla, tj. letní slunovrat – oslava slunce – silný sexuální motiv, střídání partnerů, aby se uvolnil řád věcí.
4) Hody, tj. podzimní rovnodennost.
Hromnice – čtvrtící den mezi body 1) a 2) – hlavní význam je příchod jara a návrat světla

Komentář: Tohle divné slovo vzniklo při Pubquizu, z otázky – Ve kterém městě působí Robocop? A tým, který si říká Rychlá kopyta, nevím proč a nevím jak, z toho vymyslel hrobocopa. Když mi to slovo říkali, zbystřil jsem a poznamenal si ho s tím, že na něj vymyslím povídku. A protože do Vánoc chyběl asi měsíc, spojil jsem to s nimi.

Až na hajzl za mnou vlezla reklama z bedny, ve který Santu následujou červený kamiony s vopruz muzikou, kerá mě nutí zpívat – Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady… Táhni do horoucích pekel! Tady je Ježíškovo! Vodjakživa! To by mě zajímalo, kerej blb sem toho americkýho tlusťocha cpe… Kolik za to dostal? Záležet to na mně, dostane leda tak po hubě!

Půlka prosince. Teploty nad nulou. Snít o Vánocích bílých můžem leda tak v rádiu s Kájou… V krámech lidí jako Prajzů. Vobden někdo prudí s votázkou: „Tak co, už máš všechny dárky?“

„Ne.“

„A kolik ti jich ještě chybí?“

„Všechny.“

Asi mám prašivinu… Jak to slyšej, zdrhaj…

Rozhod jsem se, že zjistim, kdo je za tu karikaturu Vánoc zodpovědnej.

Kecnul jsem ke kompu a začal pátrat. Páni, neměl jsem tucha, kolik je kolem toho sepsanejch blábolů. Vyhodil jsem všechny, kerý to vokecávaly balíkem peněz sypanejch do reklam. Do paďous šly i teorie o spiknutí obřích korporací. Málem jsem si udělal do čela ďůlek u výplodu ňákýho “intelektuála“, kerej se mi snažil nabulíkovat, že za všechno může Bratrstvo pro zbožštění Santy Clause… Jako naprostou uhozenost jsem vodpálil myšlenku, že Bůh, vzhledem k těm rokům, kerý nad námi „bdí“, už nejni v nejlepší kondici, a proto se mu to vymyká…

Hrobokop! To byl muj vítěz. Neměl jsem šajna, co to znamená, ale v kostech sem cejtil, že to je vono. Jenže co…?

Kopání hrobů zahazuju jako moc jednoduchý. Čekal jsem, že dotaz na síť spustí cunami vodpověďí, ale potopa se nekonala. V mym Safari se bály tři vodkazy. První jsem už čet. Druhej byl nesmysl, protože našel spojení hrob, oko, postel a šlo vo tejdenní pobyty v naprostý tmě. Ježišimarjá, koho bere bejt tejden někde sám zavřenej a ještě k tomu po tmě,,,?

Hrobokop sedí na dárku, tvrdil třetí.

Na jakym dárku? Proč by měl někdo sedět na krabici převázaný mašlí a všechno řídit? Jakej by to mělo smysl?

„No jasně,“ ťuk jsem se pěstí do čela. Ten, co to sesmolil, nemyslel dárek, ale dark – temnou stranu internetu. Vydoloval jsem z netu návod, jak se tam dostat, a šel na to.

„Slovo nové na tě kývá,

v cestě ale stojí výzva.

Sestav větu z něho holou,

a seznámíš se s něčí celou.

Ta osvítí zabedněnost tvou,

neb v ní staré zvyky mrou!“

To je jako ňáká soutěž v hádání…? Než jsem si na to stačil vodpovědět, vobjevila se další rýmovačka.

„Máš-li tucha,

můžeš spatřit ducha.

Třikrát-li však propadneš,

navždy pravdu zakryješ…“

Panenko skákavá, to je teda zábava…

Robokop je asi to nový slovo, z kerýho má bejt ta holá věta… No to mě teda po…

Hrob ohradím plotem, nadatloval jsem na klávesnici a odentroval.

Vodpovědí mi byl vztyčenej prostředník s číslem jedna.

„Zase mi ukážeš, že jsem jednička?“ zeptal jsem se kompu, po odeslaní opravy.

Ukázal! Hrob okultní postavy se mu taky nelíbil.

Jsem dobrej, poklepal jsem se po rameni. Hrob okoukni pořádně, bylo správný řešení. Na monitoru se vobjevil sklep. Přes celou zeď byl namalovanej Santův portrét. U stropu visela klec, ve který seděl malej kluk v bílý dlouhý košili. Celý to dokreslovala americká koleda. Zíral jsem na monitor a v hlavě si srovnával, co vlastně vidim. Najednou klec klesla o něco níž. Na zemi pod ní bylo velký červený tlačítko. Napadlo mě, že až se ty dvě věci dotknou, tak to vybouchne… Rozhlížel jsem se po sklepě, jestli nenajdu ňákej “červenej drát“, kerej bych přestřih a Ježíška zachránil. To jsou paradoxy… Já, kerej Vánoce nemusí, chci zachránit jejich symbol… Nenašel jsem nic, čím bych to moh zastavit. Jedinou zvláštnost jsem viděl na Santovym kostýmu. Vypadalo to, jako by měl na něm placku. Pouhym vokem se z ní nedalo nic vyčíst, i když jsem dal hlavu až k monitoru. Zkusil jsem na ni kliknout myší, jesli se třeba nezvětší. Nezvětšila! Místo toho se vobjevilo chatovací vokno a v něm otázka „Chceš vědět, proč Ježíšek umře?“ Jasně, že jsem to chtěl vědět. Dostalo se mi vodpovědi „Protože na mne si můžeš sáhnout!“

„No a co? To nejni důležitý. Jde přece o to, že je náš!!!!!“

„Koho to kromě tebe zajímá?“

„Běž do prdele,“ napsal jsem a zamyslel se. „Santo!“ dopsal jsem a vztekle praštil do entru.

„HA HA HA, TRAPÁKU! PAMATUJ, ŽE…“ a z repráků se ozvalo vytleskávaný skandování „Santa ho nahradí!“

Komentář: Tahle povídka vznikla z odpadu kurzu tvůrčího psaní u mistra Nekudy. Původně jsem měl psát druhou povídku triptychu o dvou postarších pánech, kteří soupeří o mladou kočičku, ale další týden bylo všechno jinak. Cestou domů z „původního zadaní“ jsem dostal nápad, jak to pojmout, proto jsem jej dotáhl do konce…

„Pane Bože, proč mi cestu musela zkřížit taková kočka?“
„Kdo tam mluví o kočce?“ zpozorněl bělovlasý vousatý pán. „Nemohl bys to, člověče, upřesnit?“ Odpovědi se nedočkal. „To jste celí vy… Když konečně projevím o někoho zájem, tak děláte, že mne neslyšíte… Copak mluvím nějakou hatmatilkou?
František Dudek, rodák z Lhoty pod Pannou, nebyl ve své kůži. Stonal. Ne fyzicky, ale od srdce. Ještě před týdnem byl sebevědomým rozvedeným mužem a tohle pokládal za nemožné. Ženy procházející jeho životem po použití vracel a neměl v úmyslu strčit hlavu do chomoutu podruhé.
Za všechno mohl jeho spolužák Rudolf Potočný. Na třídním srazu po 30 letech ho zatáhl k baru a předestřel mu svůj problém. Doma – nuda. Na obzoru – mladé atraktivní masíčko, od něhož si sliboval realizaci nejednoho prvku z množiny nenaplněných sexuálních představ…
„Není, Rudo, ňáká mladá?“
„Je…“ přiznal a s pohledem psa, který od svého pána očekává pohlazení, dodal, „Je to ale kost, to musíš uznat!“
„To je,“ pofoukal František Rudovu bolístku. Kurva, ulevil si vzápětí, kde k takové kočičce přišel? Království za noc s ní!
„Království za jednu noc se ženou? Ti chlapi fakt nemají rozum… Navíc slibují něco, co nemají. Kde by obyčejný cifršpión přišel k slibovanému království? Že by tím chtěl vyjádřit moc nad číslicemi…? To by mě zajímalo, co je ta dotyčná za zázrak…“
V tom obrovském množství proseb, které k němu směřovaly, byly důležitější věci k řešení než Františkova bolístka. Jenže byla nejzajímavější…
„Ty má svatá prostoto… tohle, že jsem stvořil?“ To musela mít sklenička s inspirujícím nápojem o něco hlubší dno…
„Františku vzpamatuj se! Tuhle dračici nemůžeš přežít… Ano, JÁ hlášku o tom, že věk je jenom číslo znám… A jen tak mimochodem… Kdo myslíš, že je autorem, hm…? Věř mi, že tvoje kondice není z nejlepších… Hele, člověče, přestaň se urážet a poslouchej pozorně o dost staršího a mnohem zkušenějšího muže, když ti říká, že i podstatně mladší a divočejší samci, než ty, ji nestíhají… Myslím to s tebou dobře a proto ti na rovinu říkám, zapomeň na ni a vyber si jinou. Po světě běhá, a to mi můžeš věřit, protože vím, co dělám, opravdu hodně vášnivých žen vhodnějších k tvému věku. Chceš jednu, dvě, tři… Řekni si… Jo, ty chceš Dotty… Dovol, abych tě upozornil na to, že…“ Ale pak ten bělovlasý pán mrzutě mávl rukou, protože věděl, že teď mrhá slovy na někoho, kdo ho stejně neposlouchá… „Kdo chce kam, pomůžu mu tam!“ zabručel si pod vousy a dodal: „Jen si nemysli, že ti Dotty spadne do klína jen tak…“ a rozpravu zakončil se škodolibými ohníčky v očích: „Snaž se, hochu, snaž…“
František si lámal hlavu, čím by Dotty zaujal. Rudu odstranil z cesty radou, aby se držel svého kopyta (rozuměj rodiny) a nekopal si hrob, protože tahle mladá holka ho stejně čutne do zadku a poohlédne se po mladším modelu…
František Rudovu námitku: „No dovol…“ dokázal snadno zpacifikovat a během dalšího rozhovoru z něho vytáhl její jméno, adresu a co má ráda. Pak zpravodajsky vytěženého Rudu zanechal na baru s jeho splínem. Zbytek srazu doloval informace ze sociálních médií. Ta mu sdělila, že se tahle mladá kočička drží na svůj věk nezvykle zpátky a moc věcí na sebe neprozrazuje…
„Hm…“ zamyšleně zamručel František, „Co kdybych vsadil na jistotu…?!“ Poradil se s kamarádem Googlem, vytočil telefonní číslo a nadiktoval objednávku.
„Jestli, mladíku, budeš pokračovat v tomhle duchu, tak budeš za chvíli bezdomovec. Uvědom si, kdo jsi a jaký máš příjem… I když ti musím potvrdit, že 17 rudými růžemi, u kterých najde kartičku s textem „Růže jsou k lásce schůdeček, s úctou tajemný Franta Dudeček.“ zaujmeš, a věř božímu slovu, že si to jméno zapamatuje, ale co chceš dělat dál…? Až tě uvidí, uteče!“
Františkův rozum ovládala touha, která z něho učinila zeď, od které se varování Stvořitelovo odráželo jako hrách…
„To je ono!“ Každá žena je ve své podstatě romantička. Co kdybych ji napsal milostnou báseň?
„Vzpamatuj se! Víš, jak by to dopadlo…? Ne…? Tak já ti to prozradím! Dopadl bys, jako Neználek, když hledal rým na slovo Slunce… Že to neznáš…? Tak si doplň vzdělání, ale rozhodně se do něčeho takového nepouštěj!“
Počkat, napadlo Františka, mám přece kamaráda Ondru, to je rozený veršotepec. Co kdybych ho požádal o nějakou romantickou drobnost?
Za týden přistálo požadované dílko v mailu. František uznal, že tohle by opravdu nedokázal a na účet mladého barda poslal litr, čímž vzkázal – Ondro, jsi jednička! Třikrát podtržená (nulami).
Všechno muselo být dokonale sladěné. Plácl se přes kapsu zakoupením sady ručně vyrobeného papíru a obálek se zlatými (opravdu zlatými!) proužky. Následovalo luxusní pero Parker, protože psát na něco takového propisovačkou považoval za projev barbarství.
První pokus o přepis ukončilo vzteklé zasmečování do koše. Poučen, vyhledal šikovné ruce známého kaligrafa.
Svěřit hotové umělecké dílo poště, považoval František za obrovský hazard, který v žádném případě nehodlal podstoupit. Za litřík moravské domácí slivovice a péťo na ruku, se na doručení veršů domluvil s kamarádem, který se živil jako herec.
Jaké bylo Dottino překvapení, když ve dveřích přebírala obálku od muže v bílé paruce, oblečeného podle módy panující za císaře Josefa II., si nechal několikrát vyprávět ve vinárně, kde byli domluveni na předání finanční části honoráře (slivovice změnila majitele už při uzavření dohody). Zmíněný popis jej vyšel na dvě lahve Mopru z Velkých Žernosek po 328 korunách…
„Snažíš se, Františku, snažíš. Statečně si pouštíš žilou, ale to je pořád málo. Nechci ti brát iluze, ale myslíš si, že ji k nohám dokážeš snést modré z nebe…? Asi ne, viď…? Věř staršímu, když ti radí, abys šel lovit do jiných vod. Slibuji ti – a kdo může říci, že tohle ode mne slyšel – bohatý úlovek!“ František odmítl. Nahoře to, kulantně řečeno, vyvolalo jistou dávku nevole.
Co by ta účetní nicka chtěla? Kdo bych musel být, aby mi konečně uvěřil, že to děvče je úplně jiná liga? Tázavě se podíval směrem dolů čekaje nějakou reakci. Žádné se nedočkal.
„Proč jsem tenkrát nedokázal domyslet, čím TAKÉ budou muži myslet? Mohl jsem lidstvo ušetřit mnoha problémů a svárů. Pane…“ (Tady se Všemohoucí zarazil, protože nevěděl jak dál.) „To je hrůza, ani ulevit si pořádně nemůžu! Ti dole vůbec netuší, jak velký dar dostali, když si můžou pořádně zanadávat, nebo brát moje jméno nadarmo!“
Starého pána osvítil nápad: „No jasně!“ a pěkně za tepla se o něj podělil. „Tak víš co, Františku? Abys neřekl, že ti nechci pomoci, nabízím ti výměnný obchod… Když vymyslíš, jak si můžu ulevit, aniž bych při tom porušil některé ze svých přikázání a božských omezení, tak ti slibuji, že Dotty bude tvoje, aspoň na tu jednu noc. Bereš?“
Vínem napojeného Františka nesly nejisté nohy noční ulicí, když jeho hlavu přepadla myšlenka – komu si Bůh může ulevit? „No komu?“ požádal o radu ztichlou ulici.
Odpovědí mu bylo odbíjení hodin z nedaleké radnice.
To už je půlnoc, divil se. (Nebyla. Do výpočtu se mu vloudila chyba…) Bůh je přece všemohoucí, přepnul bez varování proud myšlenek na jiný kanál, a nad ním nikdo není, proto si nemá komu ulevit… Pane jo, kde se ve mně berou tyhle filozofický žvásty… To jsem teda klesnul hodně hluboko… Počkat… Zarazil se. Pane jo… Hm… To nebrat. Pane TY… To by šlo. Noční klid ukončilo velmi hlasité zvolání: „Pane TY, co jsem komu udělal?“ Počkal, až jeho křik dozní, a pak svůj nápad zamítl s tím, že i to druhé slovo musí mít dvě slabiky… Pane, jsi TY, napadlo Františka a hned si v nočním tichu ověřil, jak to zní… To není ono. Něco jiného bys tam hlavo neměla, zaklepal si rozmrzelý František pěstičkou na čelo, ve snaze zrychlit mozkovou činnost… Povzbuzení se minulo účinkem, protože z opojené hlavy začala vypadávat jedna perla za druhou… Pane můj… Pane svůj… Pane hnůj… Pane dole… Pane vole… Pane Die… Svoji frustraci si vybil do noční ulice: „Za čo, súdruhovia, za čo…?“
„Drž hubu, ty vožralo!“ ozvalo se z okna někde nad ním.
„Vlez mi na záda. Neslyšíš, že řeším problém samotného boha.“
„Nechlastej, když to neumíš!“
„Trhni si!“
U chodníku zastavila policejní hlídka: „Váš občanský průkaz!“
„Kde jste se tu vzali? Vůbec jsem vás neviděl přijíždět…“
„Jestli to nebude tím, že jste našemu příjezdu nemohl věnovat patřičnou pozornost vzhledem k tomu, že jste rušil noční klid?“
„Já, že rušil noční klid? Já nic nerušil! Já řešil filozofickou otázku?“
„V tom případě vyznáváte příliš hlučnou odnož té „filozofie“… Bude to za dva tisíce .“
„Jaký dva tisíce?“
„Pokuta za rušení nočního klidu, pane?“
„Já nerušil noční klid! Já jsem jen zkoušel jak to zní…“
„Co jak zní?“
„Představte si, že jste Bůh a potřebujete si ulevit. My řeknem – panebože, za co? – ale to on říct nemůže, protože jím je… Co byste řekli vy?“ a když viděl nechápavé výrazy, tak dodal: „Jako on.“
Oba policisté se po sobě významně podívali a kývli hlavami na souhlas. Ten nižší, který stál u auta a dosud neřekl ani slovo, přistoupil k Františkovi a konejšivým hlasem jej začal ovíjet slovy: „Přiznám se, pane, nevím… Jestli to nebude tím, že nejsem Bůh… Víte co? My vás teď naložíme do auta, odvezeme k vaší mamině, vy se z toho hezky vyspíte a ráno bude zase všechno, jak má být…„
„To byste pro mne udělali…? Počkejte… Co jste to řekl?“
„Že vás odvezeme domů.“
„Ne. Vy jste to řek jinak…“
„Myslíte to, …že vás odvezeme k vaší mamině?“
„Děkuju.“ František se bez varování vrhl na pořádek udržujícího příslušníka a objal ho. „Děkuju, pane policisto. Děkuju.“ Jak rychle se na ochránce zákona vrhl, tak rychle jej zase ze svého sevření uvolnil, takže jeho kolega na tento drobný incident nestačil zareagovat. František zvedl hlavu k nebesům a zařval: “Matko moje, proč si mě přivedla na tento svět. Za co mě trestáš?“
Hm… To vůbec nezní špatně a navíc to funguje, spokojeně pokyvoval hlavou starší bělovlasý pán neurčitého věku a s nezúčastněným pohledem sledoval, jak policisté nakládají Františka do služebního vozidla a odvážejí na záchytku. Hm… A kdo je moje matka…?

Komentář: Nejen vážnými tématy, ale i romantikou živ jest člověk. Dovolil jsem si proto spáchat takovou novodobou romantickou pohádku…

 

Kde na to vzít a nekrást? To byla otázka, která trápila Ludvíka Zakysálka. Tři tisícovky za dvoudenní kurz na něj bylo moc. (A není se co divit. Platy pekařů jsou na nejspodnějších příčkách mzdového žebříčku.)

Ludvík se před dvěma roky po maturitě v Pardubicích vrhl s mladickou vervou do výroby chleba našeho vezdejšího. Elán, který uplatňoval v práci, byl obdivuhodný. Proto zákonitě, když něčeho někde přebývá, musí jinde chybět.

„Ne.“ Byla jediná odpověď, kterou Ludvík dostával od děvčat, když je pozval na rande a to přitom oplýval pro opačné pohlaví atraktivní výškou 185 cm.

„Kurz flirtování“, hlásal nápis na monitoru. Cena 2.990 Kč. Slibovali, že se naučí seznamovat, konverzovat… zkrátka balit holky. Už si v živých barvách představoval, jak se baví s děvčaty. Ta se smějí jeho vtipům a ráda přijímají pozvání… Jenže od představy k realitě je dlouhá cesta. Ludvík to věděl. A taky věděl, že ze všeho nejdůležitější je udělat první krok. Nastoupil proto jako brigádník v supermarketu a za dva měsíce si kurz objednal a zaplatil.

Když vešel do školící místnosti, zaujal ho půlkruh čekajících křesel. Vybral si krajní naproti dveřím. Spočítal, že tu bude s dalšími čtrnácti lidmi, ale zatím seděl jen on a další dva postávali u okna. Do začátku chybělo pětatřicet minut, proto se nebylo čemu divit.

Úderem desáté vstoupili do „třídy“ dva muži a jedna žena. Pro Ludvíka to byl šok. Co tu proboha dělá jeho bývalý kamarád Čeněk?

„Dobrý den! Jmenuji se František Korous a pořádám tyhle kurzy flirtování. Nastíním vám, co vás čeká a nemine. Zhruba do jedné hodiny to bude potřebná teorie. O to se postará kolega Čeněk Jirsák. Pak si dáme pauzu na oběd a po ní já se zde přítomnou slečnou Jindrou Horálkovou povedeme praktický seminář, abyste získanou teorii uměli přetavit do praxe. Na zítřek jsou naplánovaná cvičení v terénu, protože…“ organizátor kurzu přejel pohledem po přítomných frekventantech a dodal, „cvik dělá mistra… Teď už ale předávám slovo Čeňkovi. Odpoledne na viděnou!“

Čeněk se postavil před flipchart a spustil. Co si Ludvík Čeňka pamatoval, tak to byl, co se děvčat týče, stejný ňouma jako on. Buď platí, že kdo umí, umí a kdo neumí, učí. Nebo je živoucím důkazem toho, že se dá „balící“ neobratnost vyléčit…

Sobotní osmnáctá hodina odbila, když Ludvík spěchal přes malý park na vlak. Na lavičce plakalo děvče. Minul ji, ale po třech krocích se zastavil a otočil: „Mohu vám, slečno, nějak pomoct?“
„Pokračujte v chůzi a mě si vůbec nevšímejte!“
„Promiňte, že jsem obtěžoval s pomocí… Aspoň jsem se znovu přesvědčil, že každé dobro musí být po zásluze potrestáno… Sbohem!“ a nabral směr k nádraží.
„Počkejte! Omlouvám se… Jestli mi chcete opravdu pomoct, tak vás poprosím, abyste si sednul vedle mě… Tedy máte-li čas…“
„Jistě. Velice rád… Už sedím a jsem připraven pomáhat…“ Ludvík necítil vůbec žádné rozpaky. Byl uvolněný a plně soustředěný na to smutné děvče s hezkou tvářičkou.
„Povídejte mi něco…“
Ludvík se rozesmál. „Tak teď jste mě dostala. Chcete, abych povídal. JÁ, který se před děvčaty červená a slova z něj lezou jak z chlupaté deky, já mám NĚCO povídat. Dobrý… Škoda, že nejsem mužská obdoba Šeherezády, to bych vám vyprávěl nějaký pohádkový příběh.“ Ludvík odhadl, že jí může být tak osmnáct, když se na něho podívala.
„Ale já na vás nevidím, že byste se červenal… A jak vás tak poslouchám i do chlupaté deky máte daleko…“ Obličej jí rozjasnil pobavený úsměv z vlastního vtípku.
„Jo? To jsou mi událostě… Promiňte, že jsem takový nezdvořák, který se ještě nepředstavil. Ludvík, jméno mé,“ pronesl s malou teatrální úklonou.
„Vendulka,“ opičila se po něm, „tohle oslovení mám radši, než to, co mám v občance. Václava.“
„A můžu se Vendulky zeptat, proč takové milé, mladé a hezké děvče sedí smutné na lavičce v parku uprostřed Prahy?“
„Není Ludvík nějak moc zvědavý?“ Na Vendulce bylo vidět, že svou otázku nemyslí vážně. Pousmála se a bez varování přešla na tykání: „Můžeš!“
Ludvíkovo ucho k jeho velké radosti změnu zachytilo, neváhal proto a zanotoval písničku od Olympicu přezpívanou už miliony hrdel: „Proč jsi tak smutná, asi máš v hlavě brouka…“ a podíval se na ní očima psíka pekiňáka. Odměnou mu byl smích.
„Ty jsi komediant,“ řekla, když byla zase schopná slova. „Víš co?“
„Nevím.“
„Je to pryč… Byl… a už není… Jeden blbý kluk,“ dodala rychle, když viděla Ludvíkův nechápavý výraz. „Teď jsem tady s tebou a bavím se královsky. Jsem ráda, že jsem tvou pomoc přijala… Čím mě překvapíš teď?“
„Co třeba, že bych ti nabídl rámě a doprovodil domů?“
„Nebereš to nějak hákem?“
„Omlouvám se mladému děvčeti, způsobil-li jsem mu svým dotazem nějakou psychickou újmu, leč na svou obhajobu musím říct, že nejsem Pražák, bydlím v Kralupech a nechci svou od smutku zachráněnou princeznu nechat bloudit samotnou ulicemi velkoměsta. Co kdyby se smutek vrátil?“
„Tak to ano. Omluva se přijímá a nabízené rámě též.“
Ludvík vstal a jako správný rytíř vysekl své paní poklonu a pravil: „Vaše rámě, princezno.“

Druhý den na kurz nedorazil. Cvičení v terénu si odbyl s Vendulkou… A protože opakování je matkou moudrosti, praktikuje s ní dodnes.

Komentář: Když nevíte kudy, zadejte to zápisníku (tvůrčímu) od Nekudy (René). Přesně takhle vznikl tento příběh. Zavřel jsem oči, když jsem držel zmíněný zápisník. Otevřel jsem jej a prstem ukázal přesně na dvě slova, která tvoří název povídky. Na chvilku jsem se zamyslel a položil na papír první větu. Od ní jsem pak větu po větě složil příběh o tom, že nic se nemá přehánět…

 

Stál u švédského stolu, bral si chlebíček a všiml si, že jeho žena sedí vedle Tomáše Hortiga a povídá si s ním… Ne. Nepovídala si. Ona s ním vedla družný rozhovor. Byla uvolněná, bavila se a teď… teď se dokonce smála a položila mu ruku na rameno. No to přehnala! Je přece JEHO žena a smát by se měla s ním… Popravdě řečeno neměla čemu. Doma to bylo s jejím šachistou pěkná nuda. Přišel z práce, zalezl do ložnice, kde měl permanentně po šachovnici rozestavěné figury a věnoval se své oblíbené hře. Ovšem čas vynaložený na trénink nebyl úměrný výsledkům. V týmu ŠK Tornádo byl rád, že hrál na poslední šachovnici, kterou s vypětím všech sil hájil před nadějnými nováčky. A teď měl navíc Samuel Sekelný další námět k zamyšlení… Táhne to jeho žena Marcela s Tomášem nebo ne…? Do konce vánočního večírku šachového klubu seděl v koutě a nenápadně pozoroval svou choť.

 

V půlce ledna donutila Samuela jeho zákonitá k tomu, aby s ní jel do supermarketu nakoupit. Na sobotní odpoledne tu byl pěkný šrumec.
„Ahoj! Koukám, že doma došly zásoby, tak rodinka vyrazila na lov…“ hlásil se k nim blížící se Tomáš.
„Ahoj!“ zareagovala rychleji Marcela. „To víš, nejenom šachy živ jest člověk,“ a usmála se. Samuel zabručel, což se dalo vyložit jako pozdrav.
„A co ty tady, tak sám? Kde máš nějakou kopretinu, která by se o tebe starala?“
„Taková se ještě nenarodila… A jestli ano, pak jsem na ní ještě nenarazil… Ale jsem pořád mladý kluk a proto nepropadám panice…“
Oni spolu flirtují! Přímo přede mnou. To si dělaj prdel, nasíral se Samuel. „Já si skočím pro zmrzlinu,“ oznámil ženě a odešel to vydýchat.

S kyblíkem zmrzliny v ruce se vracel zpátky ke košíku. V ovzduší prodejny se v tu dobu potuloval i bacil zvědavosti, který se do Samuela na první pohled zamiloval. Skočil tedy na něho a ponoukl ho, aby si zahrál na soukromé očko. Samuel to proto vzal oklikou, aby se k těm dvěma dostal ze strany, odkud ho určitě čekat nebudou. Nenápadně vykoukl zpoza regálu. Místo, kde předtím stáli, bylo prázdné. Kde jsou? Začal se rozhlížet po prodejně. Někam se zašili, aby se mohli muckat, napadlo ho a jeho nálada se opět dostávala do nasíracího módu…

„Ztratils něco, miláčku?“ bavila se Marcela jeho rozpaky po té, co promluvila na vykukující postavu.
„Jo. Vás. Ztratili jste se mi,“ vypadlo z něho ihned, jak získal kontrolu nad svou mimikou. Za tváří pokerového hráče to vřelo. Byl jak papiňák před výbuchem. Tomáš ani Marcela netušili, jak málo chybí k tomu, aby je tady na místě nerozsápal. „Jak vidíš, tak potřebuji dát do košíku zmrzlinu, miláčku.“
„Tak já poběžím, vy dvě hrdličky… Tak zase někdy na viděnou…“ Tomáš zmizel směrem k pokladně. Samuel zahodil úsměv a nasadil výraz bubáka, nad kterým Marcela protočila panenky.

 

 

Šachisté si připomínali Mezinárodní den žen. Sešli se i s drahými polovinami ve své klubovně. Jedli, pili a povídali. Marcela zcela nenuceně konverzovala s Tomášem. Ten ji totiž dával něco, co doma neměla. Pohodu.

Slova plynula a mizela jako bublinky sektu. Marcela si užívala krátké „manželské přestávky“, takže si nevšimla, že Samuel zase sedí jako bubák v koutě a v hlavě mu to šrotuje. Tohle musí skončit. Manželky přece nemohou takhle na veřejnosti flirtovat s jiným mužským a zvlášť, když se na to dívá manžel. Určitě se někde na tajňačku scházejí… Ale já jim to zatrhnu! No jo, ale jak?

 

 

Soukromá detektivní kancelář „Žárlivý šachista“ rozjela svou činnost. Číhal na příhodný okamžik, kdy jeho zákonitá odloží telefon (nezamčený), aby mohl projet SMS zprávy od Tomáše. S ušima nastraženýma, jak netopýr při letu, poslouchal její hovory a hledal v nich případné šifry… Kamaráda Googla poprosil o radu, kterak heknout mailový účet, či jak se dostat k SMS zprávám i bez telefonu.

Nabízeným řešením nerozuměl. Tudy cesta nevedla, protože na to, aby si zaplatil hekra, neměl peníze. Svoji pozornost tedy napřel jinam.

Stal se „stínem“ své ženy. Vydával se za ní pokaždé, když šla někam ven. Dokonce kvůli tomu zanedbával své milované šachy. To se zákonitě brzo projevilo pádem do početného pole náhradníků. Netrápilo ho to. On měl vyšší cíl – dopadnout inflagranti svou ženu s Tomášem.

Kromě šachů trpěl i manželský život. Marcela byla mladé 24leté děvče, které mělo své potřeby. Ty ale narážely na manželovi výmluvy, proč zrovna nemůže… byl virtuosem výmluv. Jeho fantazii podněcovala představa Tomášova zasunutého údu v jeho ženě. Pokaždé se otřásl odporem. Řekl si – tam nezasunu – a vypadla z něj další výmluva.

Každý začarovaný kruh se točí směrem do pekla…

Co kdybych se Tomáše zbavil? Narafičil bych to tak, aby mě porazil svým autem, zranil mě a přitom by to byla jeho chyba… To by si pak šel sednout a já bych měl klid!

Představa hezká. Realizace však poněkud obtížnější. Jenže, kde je snaha a vůle, tam se výsledek nakonec dostaví. Agentura „Žárlivý šachista“ zjistila, že Tomáš pravidelně jezdí z práce domů v půl čtvrté. Než vjede do sídliště, kde bydlí, projede kruhovým objezdem a asi po 50 metrech je pravotočivá zatáčka, za kterou po šesti metrech následuje přechod. Na něj není vidět pro živý plot, který lemuje chodník. Řidiče na tohle nebezpečné místo upozorňuje značka. Kdyby ji odstranil, tak ve tři, odvezl ji a rychle se vrátil číhat k přechodu na Tomášovo auto a až by ho zahlédl v zatáčce, vstoupil by na přechod a… Hm… Tomáš za volantem nebude mít nárok srážku odvrátit… A skončí ve vězení!

Přípravy akce, kterou Samuel nazval „Přechod“, začaly. Zjistil si, jak vypadají montérky silničářů starajících se o značky a pořídil si je. Dokonce si na ně nechal natisknout stejné označení. Opatřil si falešné značky na auto i přívěs, který mu půjčí kamarád a rozhodl se, že nejlepší den pro akci bude pátek, kdy je člověk po pracovním týdnu utahaný a už se těší na víkend a tím pádem je i méně pozorný…

Těsně před třetí hodinou u značky zastavilo osobní auto s vlekem. Vylezl pracovník technických služeb a jal se ji zručně odmontovávat. (Asi se podivujete té zručnosti, ale během přípravy si Samuel v noci párkrát zkusil demontáž i se zpětnou montáží.) Za 10 minut byla v přívěsném vozíku a auto odjelo.

 

 

„Dobrý den! Jste pan Sekelný?“ zeptali se ho dva policisté, když otevřel dveře od bytu.
„Ano jsem.“
„Oblékněte se prosím, půjdete s námi.“
„Proč?“
„To se dozvíte na stanici. Běžte se obléknout!“

 

Vyšetřovatel mu sdělil obvinění z obecného ohrožení a těžkého ublížení na zdraví, protože dne 16. 6. přijel v 15 hodin ke značce v Horské ulici a během deseti minut ji odmontoval.
„Tam jsem nebyl, tak jsem to nemohl udělat.“
„Nemohl? Podívejte se na tohle…“ přehrál mu vyšetřovatel nahrávku v telefonu, kde se viděl, jak nakládá značku do přívěsného vozíku.
„Ale to nejsem já. Tedy ten člověk mi je sice hodně podobný, ale já to nejsem. Já byl v té době nakupovat v Lidlu.“
„Opravdu?“ a jak mi teda vysvětlíte, že jsou na té dopravní značce vaše otisky prstů?“
„Na tom sídlišti bydlí kolega ze šachového kroužku, tak jsem se jí mohl někdy dotknout, když jsem šel za ním…“
Vyšetřovatel se pousmál: „Vy mi to tady vyprávíte jako pohádku z Tisíce a jedné noci… Ale stejně máte smůlu. Máme totiž svědka, který vás viděl, jak se převlékáte do civilu. Dva svědci nehody si vzpomněli, že vás viděli přicházet. Kdybyste se zařadil mezi čumily, tak si vás nikdo nezapamatoval, ale když jste viděl toho jedenáctiletého chlapce ležet na silnici u přechodu, na který upozorňovala ta značka, tak jste zpanikařil, chytl se za hlavu a rychle odtamtud zmizel… Ještě máte pro mě připravenou nějakou pohádku?“
„Ne.“
„Nepočítejte s tím, že vyváznete jen s podmínkou, protože ten kluk je v kómatu. Já být jeho rodičem…“ vyšetřovatel se naklonil k uchu vyslýchaného a pošeptal mu, „tak vám zaseknu krumpáč do zad a někde zahrabu, protože takovouhle svini nikdo hledat nebude.“ Napřímil se, došel ke dveřím a zavolal: „Služba!“

 

 

Samuel se Tomáše nezbavil. Naopak se Marcela zbavila Samuela. Rozvodem. Netuším, zda tato lekce vyléčí šachistu ze žárlivosti jednou provždy. Co tuším a Samuelovi rozhodně nezávidím, je zvýšený „zájem“ spoluvězňů o ty, kteří si odpykávají trest za ublížení dítěti…

Komentář: Asi bych to označil jako malý „horůrek“, i když je to spíše taková moje variace na… (Vy to poznáte!) Jo, a zkusil jsem to vyprávět stylem oko kamery, o kterém jsem se dozvěděl na jednom workshopu od spisovatelky Alžběty Bublanové.

 

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna a oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Takhle nadstandardní péče se musela samozřejmě někde projevit. Některá místa v jejím bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a žila jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo špatně a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých 30 cm, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už třetí den je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květina květena byla moudrá a brzo vyřešila problém se závlahou. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Na podlaze ležela nepoživatelná kostra – živiny došly.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Někdo chtěl navštívit Květu. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí na hlavě a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se bleskově svolaná květinová rada jednolistně. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Nic víc. Udělal čtyři rozvážné kroky, když se za ním dveře zavřely. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam. Velice opatrně došel do obýváku a tam našel Květu, tedy to, co z ní zůstalo. Zastavil se.

„Teď!“ Několik láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ neslo se neslyšně bytem…

Komentář: Ondra Prchal mi dal zadání – píšeš pořád jako mužský, tak napiš něco jako žena, feministka, která chce chlapa obrátit k obrazu svému… (Dámy, berte to, že je to jen taková směšná představa starého pána, jak by mohla taková žena vypadat.)

 

„Tak co, nezaskotačíme si spolu?“
„S tebou, jo? To bych musela bejt hodně zoufalá…“
„No… ty zoufalá přece už jsi…“
„To se omlouvám… Nějakým nedopatřením jsem si toho nevšimla. Prozradíš mi z čeho?“
„No přece z toho, že se mnou neskotačíš…“
„Jo aha… Tak to se hodně rychle vrať na zem, ty… ty klátile, jeden.“ Otočila jsem se na podpatku a nechala ho, aby si jeho obrovské ego rozmyslelo, kde udělalo chybu.

 

Ač nerada se musím přiznat k tomu, že se mi líbí – co vím, tak nejsem zdaleka jediná… – a on to moc dobře ví. K čemu je ale hezounek, kterého nemůžu obdivovat, protože se jeho mozek přestěhoval do kalhot… hm? Abychom si rozuměli… Nepotřebuji chlapa s IQ 130. Chci normálního, milujícího, empatického muže, který si bude se mnou o všem povídat, podporovat mě, pomáhat mi a tak…

 

Nemohla jsem usnout. Převalovala se v posteli a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byl jiný…

Je odpoledne. Přichází z práce a už od dveří volá: „Ahoj, miláčku! Jak ses měla celý den?“ Přijde do obýváku, sedne si ke mně a dá mi pusu. Drží mě okolo ramen a pozorně poslouchá líčení mých problémů s kolegyní Kolečkovou. Kýve v zamyšlení hlavou, a pak nabídne řešení. Políbí mě, řekne, že se všechno určitě vyřeší a odejde do kuchyně připravit večeři.

(Dnes se mi navíc dostalo milé pozornosti – skleničky mého oblíbeného bílého vína – Rýnského ryzlinku.)

Za půl hodiny sedím u večeře při svíčkách a bavím se jeho historkou, kterou slyšel v práci. Je jasné, že něco takového muselo zákonitě skončit společnou koupelí a něžným milováním, po kterém jsem se ráno probudila celá rozlámaná, protože jsem usnula až po dobře provedené ruční práci…

 

„Tak co…?“ přivítal mě ráno v úřadu. (Dámy, to je materiál, což…)
„Co, co…?“ bleskově jsem se přizpůsobila jeho nové zdravící technice.
„Co dělá tvá touha po mně, přece?“
S velkou chutí jsem mu odpověděla fackou přes celou tvář, mile se usmála na jeho překvapený výraz a dodala: „Už nic. Právě se vybila!“ a za uznalého mlčení náhodně přítomných kolegů, jsem hrdě odkráčela do své kanceláře.

Komentář: Libí se mi knížky Jo Nesba o komisaři Harry Holeovi, a proto přicházím se svou troškou detektivní mouky do mlýna…

 

„Šéfe, mám průser!“ vypálila Petra Krumplová, nejspolehlivější člověk ve firmě, když za sebou zavřela dveře.
„Jaký?“ zděsil jsem se.
„Ztratily se mi klíče od trezoru…“

Abyste rozuměli. Tam máme schované receptury našeho nejprodávanějšího jogurtu a jogurtového nápoje, které se konkurence snaží marně napodobit.
Že by šlo o špionáž, napadlo mě.
„Hm… Jak se to stalo?“
„Odskočila jsem si na záchod, a když jsem se vrátila, tak klíče v šuplíku nebyly. A…“ přešlápla z nohy na nohu, „musím na sebe, šéfe, naprášit, že jsem šuplík nezamkla… Já vím,“ dodala rychle, když viděla mé, údivem rozšířené oči, „že jsem porušila bezpečnostní směrnici, ale to se nedalo stihnout. Ono mi totiž zaškrundalo ve střevech a já musela okamžitě běžet, jinak by se stalo neštěstí.“ S koncem věty sklonila hlavu a snažila se zamaskovat stud.
„To vás, jen tak z ničeho nic, přepadl akutní průjem?“
„A to jsem přitom ráno nic špatného nesnědla. Na obědě jsem ještě nebyla. Pila jsem jen vodu a kafe o desáté,“ pokrčila bezradně rameny.
„Co jste snídala?“ rozjel jsem křížový výslech.
„Vločky s naším jogurtem.“
„Odkud je ta voda?“
„Z obchodu.“
„A káva?“
„Ta je z našeho automatu. Každý den kolem desáté si ji vypijeme s Klárou na recepci nebo u mě v kanceláři. Je to takový náš malý rituál – káva o desáté.“
„Kolik lidí ví, kam si dáváte klíče od trezoru?“
„Nevím o nikom.“
„Jak dlouho jste byla z kanceláře pryč?“
„Snažila jsem se být rychlá, ale stejně mi to trvalo asi sedm minut.“
„Když jste šla na ten záchod, potkala jste někoho na chodbě?“
„Šéfe, já měla úplně jiné starosti, než se dívat, kde kdo je…“
„Rozumím… Můžete jít… Petro,“ zastavil jsem ji, když brala za kliku, “nikomu o tom neříkejte!“
„Jasně, šéfe.“

 

 

Takže, co vím? Je 11:49. Pět minut tady, minutu ke mně, chvíli hledala klíče, tak cca tři minuty plus sedm, to je 11:33. Budu tedy vycházet z toho, že se to stalo mezi půl dvanáctou a 11:40. Je mi záhadou z čeho mohla mít tak silný průjem…

Namaloval jsem si chodbu. Vyznačil jednotlivé kanceláře a recepci.

Kdo mohl vidět někoho ke Krumplové vcházet? Určitě recepční a potom… Jasně! Částečně tam vidí z podatelny. Za tyhle dedukce by mě určitě Harry Hole pochválil. Pyšný na svůj úsudek jsem vyrazil na chodbu.

V recepci nikdo nebyl – Přestávka na oběd – přečetl jsem si na ceduli. Zamířil jsem proto k podatelně.

„Dobrý den paní Hlavsová! Mám dotaz. Vy vidíte na kancelář slečny Krumplové. Vešel k ní někdo mezi 11:30 a 11:40?“
„Nevím, šéfe. Před chvílí odtud odešla Dáša z fakturace a byla tu přes půl hodiny. Takže, bohužel…“

To jsem se daleko nedostal, povzdechl jsem si. Co teď?

Jasně, napadlo mě po chvíli. Cui bono. Jaký by měl zloděj prospěch z ukradených klíčů? Vrátil jsem se do kanceláře a začal vypisovat důvody na papír.

Že by někdo cizí?

To je blbost, zavrhl jsem tenhle směr uvažování. I kdyby se tady vyznal, kde by asi tak „číhal“?

Pak to musel udělat některý ze zaměstnanců. Proč?

Nejvíc problémů, vzpomněl jsem si na jeden internetový článek, způsobí nespokojení zaměstnanci. A kdo je nespokojený?

Za prvé ten, koho nepovýšili a bere to jako křivdu.

Za druhé ten, kdo se z nějakého důvodu považuje za nedoceněného.

A za třetí… Že by to byl někdo, kdo byl sprdnut na tři doby?

U trojky a dvojky jsem si udělal poznámku – obejít vedoucí oddělení.

Co se týče bodu jedna, ten je pasé. Už skoro rok nebylo potřeba řešit personální otázky a ani zvedat na nikoho hlas. Takže… za tím hledám prachy! To v kanceláři ale nevyřeším. Vzhůru tedy mezi dělný lid…

 

 

„Paní Karlíčková, mám otázku. Kdo má u nás ve firmě finanční problémy?“
„To by mě zajímalo, šéfe, proč si myslíte, že vám na to dokážu vodpovědět?“
„Ale, paní Karlíčková, nehrajme si na schovávanou. My všichni moc dobře víme, že vám tady neujde ani myší prd… Tak ještě jednou. Kdo má u nás finanční problémy?“
„Hlavní ekonom Korecký. Má slabost pro mladý holčičky. Co mu věk ubral na vzhledu, dohání prachama. Pak jeden z údržby, jak se jenom jmenuje… jo, Kovanda. Ten sype do automatů, a co jsem slyšela, nejhůř je na tom Franta od ajťáků.“
„Jaký Franta?“
Josef Franta. Sází ve Fortuně a je zadlužený u lichvářů. Prý mu už vyhrožují řezáním prstů.“
Poděkoval jsem, rozloučil se a běžel zjistit, kde byli ti tři zhruba před půl hodinou.

Docházka z okruhu podezřelých vyhodila Frantu, který měl dovolenou. Kovanda dle svého vedoucího odjel už před jedenáctou pro materiál na opravu stoupaček. Tramta da dá, zatroubila mi v hlavě fanfára. Ekonome, ekonome, ty holčičky ti přemístily mozek hodně nízko, když jsi musel udělat tohle. No jo, ale jak ti to dokážu?

Nic. Žádný nápad. Seděl jsem za stolem a snažil se něco vymyslet… Pořád nic nepřicházelo.

Vstal jsem a uvařil si svou oblíbenou kávu, kterou mi kamarád vozil z Ugandy. Její vůně mi do hlavy přitáhla první nápad. Kdyby Korecký chtěl ty klíče vzít, musel by vědět, kam si je Krumplová schovává a hlavně jak vypadají, protože on s nimi do styku nepřijde.

„Slečno Krumplová, můžete prosím přijít na chvilku ke mně?“
Do minuty stála přede mnou a ptala se: “Co potřebujete, šéfe?“
„Pomoct.“
„A jak?“
„Všechno nasvědčuje tomu, že to udělal Korecký.“
„Ten? To se mi nezdá… Sice se párkrát v mojí kanceláři motal. Dokonce to vypadalo, že to na mě zkouší, ale všichni tady vědí o jeho slabosti, tak jsem zůstala v klidu…“
„A když, jak říkáte, se motal u vás v kanceláři, nevyptával se na klíče?“
„Ne. Pořád mě zval na skleničku a vedl dvojsmyslné řeči. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Nebýt to on, tak na tu skleničku jdu. On opravdu – zná jen pár fíglů, jak se holkám valej šrouby do hlavy,“ zanotovala Krumplová.

Povytáhl jsem překvapením obočí a podíval se na tu sympatickou blondýnku s krásným obličejem, bujným poprsím a, bohužel, s mnoha kily navíc. “Takže podle vás to udělat nemohl?“
„Myslím, že ne.“
„Hm… Tak co teď?“
Kancelář ovládlo ticho. „Já asi vím, šéfe,“ protrhla jej po chvíli Petra.
„Povídejte.“
„Víte, šéfe, já na těch klíčích mám takové udělátko, co hraje. Vždycky, když jsem si nebyla jistá, kde jsou, tak jsem ho prozvonila mobilem.“
„Petro, vy jste poklad. Doběhněte si pro něj.“

Ještě, než jsme vyšli z kanceláře, domluvili jsme se, že zůstanu na chodbě. Petra vejde do kanceláře ekonoma a nechá dveře pootevřené. Já venku stisknu volání. Jsou-li mé dedukce správné, Koreckému se bude o mladých holčičkách od téhle chvíle už jen zdát.

Krumplová provedla všechno přesně podle plánu. Stiskl jsem ikonu pro vytáčení.

Od ekonoma se žádná melodie neozvala. Přilétla z recepce.

„Je to on?“ zeptal jsem se Krumplové, když se postavila před pultem recepce vedle mě a já znovu ťukl na display mobilu.
„Je.“
„Slečno Kadeřavá, můžete mi podat tu věc, co právě hraje ve vaší kabelce?“
„No, Kláro! Proč?“
„Myslím, že nejlepší bude, když půjdeme ke mně do kanceláře.“

 

 

„Slečno Kadeřavá, čekáme na vaše vysvětlení, jak se k vám tahle hrací věcička dostala.“
„Nemám ponětí.“
„Nehrajme si tady na pátou pomocnou… Přece mi nechcete namluvit, že vám to na ten kroužek s klíči skočilo samo?“
Recepční se dívala na špičky svých bot a mlčela.
„Vy tomu nebudete věřit, ale my tady s Petrou opravdu čekáme na vaše vysvětlení.“
Ticho.
„Dobrá, když to nechcete do ouška pošpitat nám, tak to budete muset vysvětlit policii,“ zvedl jsem sluchátko a podíval se na slečnu Kadeřavou. Pořád si prohlížela špičky bot.
„To je dobře, že si tak pečlivě prohlížíte vaši obuv. Tenisky a tepláky budou v brzké době vaší jedinou garderobou…“ Konečně zvedla hlavu. Její obličej se ptal proč. „Ve vězení…“ vysvětlil jsem s úsměvem.
„Dala jsem si ho tam sama. Líbilo se mi to. Nevěděla jsem, že to hraje.“
„A teď ještě takovou drobnost. Kde je zbytek, to jest klíče?“
„U Laktomisu,“ špitla.
„Cože? U těch šejdířů a podrazáků? Skvělé!… Komu jste je dala?“
„Jirkovi.“
„Jakému Jirkovi?“
„Kuželovi. Z vývoje.“

A zbytek šel ráz na ráz. Zavolal jsem kamarádovi Zbyňkovi z hospodářské kriminálky a ten mi klíče za dvě hodiny přivezl. Ze slečny Kadeřavé vypadlo, že Petře do kafe kápla silné projímadlo a pak čekala, až zabere. Z kafíčkových sedánků věděla, kde jsou a věřila, že je Petra nestihne zamknout. Pak rychle odešla na oběd a klíče nechala v obálce na vrátnici svému milenci, protože byl zrovna mimo budovu. A tak slečna Kadeřavá přišla o práci, milence i Laktomisem slíbené peníze.

 

 

„Teda, šéfe, já nevím, jak bych vám poděkovala,“ přišla druhý den Petra s dvěma kelímky kávy o desáté.
Slečno Krumplová, je od vás hezké, že mi nesete ten nápoj, ale tuhle bžůru z automatu rozhodně pít nebudu. Když dovolíte, uvařím vám pořádnou tureckou kávu.“
„Dovolím, šéfe, a vy zase dovolte mně, abych poděkovala vám. Co byste říkal večeři u mě doma, kterou bych uvařila podle vašeho chlupatého jazýčku? Prozradíte mi, co máte rád?“
Podíval jsem se na slečnu Krumplovou a bylo mi jasné, že je zatím víc, než jen ten kus žvance. (Harry Hole by měl z mých pozorovacích schopností určitě radost.) Sice silnější holky nejsou moje krevní skupina, ale Petra má krásnou tvářičku. Velikostně velice zajímavá prsa. A taky… vyzkoušet se má přece všechno, ne?

Komentář: A znovu mě do akce poslal René Nekuda. Našel jsem jeho cvičení, ve kterém se má dopsat následující situace. Nevěrný manžel je s milenkou na záletech. Ráno se probudí a v posteli s ním místo milenky leží jeho žena. To je prekérka…

 

Probouzející se ředitel podniku Miloš Klamný se otáčel na druhý bok, aby se přitulil ke své milence, sekretářce Blance Kalivodové, a dospal v její náruči vášnivou noc. Přitulení se ale nekonalo. Místo, kde očekával krásnou milenku, bylo obsazené jeho manželkou.

„Dobré ráno, miláčku,“ přivítala sladce svého chotě do nového dne.

„Dobré ráno,“ na víc se Miloš nezmohl. Šok z probuzení vedle někoho, koho tam nečekáte, rozpoutal v jeho hlavě uragán otázek, na které se marně snažil najít odpověď.

„Vypadáš nějak překvapeně. Čekal jsi tu snad někoho jiného?“ zeptala jeho choť s hraným překvapením.

„Ne… nečekal,“ vysoukal ze sebe. Paměť mu konečně poskytla informace, kde je, s kým sem odjel, co je za den, ale v žádném případě mu nedokázala zodpovědět otázku – co tu sakra dělá jeho stará?

„Něco ošklivého se ti zdálo? Připadáš mi trochu mimo… Nebo si to mám brát osobně, že mě pán po ránu nerad vidí?“

„To víš, že tě vidím rád. Jen se mi zdál ošklivý sen o tom, že mě vyhodili z místa ředitele. Bylo to tak realistické, že to ještě teď vydýchávám.“

„Proč by vyhazovali mého šikovného Miloška?“ Dala mu pusu na čelo a pokračovala: „Všichni přece vědí, že jsi nejlepší ředitel, jakého kdy měli,“ a políbila jeho nos.

Doufám, že se nebude chtít milovat. Vždyť musím být cítit Blankou, pomyslel si Miloš a vylezl z postele.

„Kam jdeš, miláčku?“

„Musím na záchod. Plný močový měchýř si nedá poroučet…“

Za deset minut vylezl Miloš z koupelny osprchovaný a připravený plnit případné manželské povinnosti, i když, vzhledem k prožitému, měl o své potenci jisté pochybnosti.

„Po té sprše, drahá, se cítím jako znovuzrozený. Půjdeme na snídani?“

„Ještě máme čas, miláčku. Nechtěl bys jako předkrm mě?“

Nechtěl, ale vědomí, že neví, co se stalo, když spal, ho přimělo k odpracování jednoho povinného manželského čísla nazvaného „aby se neřeklo, že ji zanedbávám“.

Po snídani se odhlásili z penzionu U Zlatého jelena. Cestou domů toho moc nenamluvili. Miloš pořád myslel na to, jak se proboha ráno mohla v posteli místo Blanky objevit manželka. Odpovědi se mu dostalo v pondělí dopoledne v jeho kanceláři.

„Pane Klamný! Velice nás překvapila vaše rezignace na post ředitele české pobočky naší firmy,“ spustil hned po přivítání ředitel divize pro střední a východní Evropu jedné nadnárodní společnosti, „ale co se dá dělat… Děkujeme vám za vše, co jste pro naší firmu udělal. Doufám, že do všeho zasvětíte svého nástupce pana Karla Osoltobě. Sice nemáte nárok na zlatý padák v podobě deseti platů, když jste dal výpověď vy, ale můžete počítat s poděkováním firmy za vaši práci ve výši dvou platů… A teď se, pánové, pojďme věnovat problémům ve výrobě.“

Doma čekalo na Miloše překvapení s pořadovým číslem 2 – dopis od manželky.

Ahoj můj manželi! (Zatím ještě.)

Dlužím ti několik vysvětlení:

1) Tvých nevěr už mám plné zuby, proto jsem si řekla dost! Když nastoupila Blanka jako tvá sekretářka, bylo mi jasné, že je jen otázka času, než po ní vyjedeš. Netrvalo to dlouho. Naštěstí je Blanka rozumná žena a pro mé problémy s tebou měla pochopení…

2) To bylo U Zlatého jelena překvápko, když jsi ráno v posteli místo své milenky viděl mě, viď? Jako správný samec po milostném vzepětí jsi spal tak tvrdě, že jsi naši výměnu nezaregistroval. To víš… táhnou-li dvě ženy za jeden provaz, dokážou to samé co muži (plus něco navíc).

3) Miláčku můj bývalý! Když se chlapovi přestěhuje mozek do penisu, tak nekouká, co podepisuje, zvlášť, dívá-li se při tom do hlubokého výstřihu slečny Blanky. (Výpověď.)

4) Kolega Osoltobě ti děkuje, že jsi mu uvolnil ředitelské křeslo. A já jsem podala žádost o rozvod z důvodů časté nevěry. (A důkazy mám!)

Pac a pusu (naposled) posílá Míla

P. S. A jen tak mimochodem… Karel je v posteli větší samec, než ty!