Temná ulice

Komentář: Rád čtu povídky Stephena Kinga. Toto je můj pokus stát se novým „mistrem hororu“…

 

Freddy Krueger se vrátil. To byla první myšlenka, která Petru napadla, když zaslechla zvuk jedoucí ostré oceli po kovovém povrchu. Dvě hodiny po poledni by to přešla bez povšimnutí. Dvě hodiny po půlnoci už to řešila, neboť v ulici, kterou právě šla, zhasla jak na povel všechna pouliční světla.

Podruhé se tichou nocí prohnal zvuk nože jedoucího po jiném kovu. Blízkost jeho zdroje a tma donutila Petru přidat do kroku.

Do třetice zaskřípal kov o kov a Petřin plazí mozek zařval: „Utíkej!“

Petra nikdy nepatřila k běžeckým hvězdám školy, jenže strach jí teď dal křídla… Přelétla asi 50 metrů a otočila se. Pod jedinou lampou, která svítila (vůbec jí na mysl nepřišla otázka – jak to?) stál Freddy. Viděla klobouk, pruhovaný svetr a ruku s noži.

Rozeběhla se. V banku byl její život. (A když je v sázce život, proč by měl člověk potřebovat vědět, jak se postava z filmového plátna najednou objevila na obyčejné české ulici…)

 

Cíl. Běžkyně protrhává imaginární pásku. Zahýbá doprava a… strne na místě. Tři metry před ní stojí ON. Jeho škleb pod kloboukem říká – tak vidíš, holčičko, žes mi neutekla – a přitom pohybuje svými noži na pravé ruce.

Petra se skácela na chodník.

Noční můra z Elm Street, evidentně vyplašená vzniklou situací, velice rychle zmizela v temné ulici, kde už zase nesvítila ani jedna pouliční lampa.

 

Lukáš a Honza se probírali natočeným materiálem.
„Ty, vole, kdybys viděl, co udělaly její oči před tím, než se svezla k zemi… No, to byl pohled pro bohy. Bylo vidět jen bělmo. Vyšel z ní takový zvláštní výdech a padla do limbu. Tady to není vidět. Škoda. Budeme muset vymyslet, kam dát kameru, která by to snímala čelně.“
„To mi přijde jako zbytečná práce,“ oponoval Honza, „už nám stačí natočit jen dvě honičky a  můžeme ročníkovku odevzdat.“
„No jo, ale představ si, kdybychom měli jako poslední záběr ty oči v sloup a celé by to končilo osvětlenou prázdnou ulicí…“

 

Oba studenti FAMU se svým ročníkovým filmem „Strach v temné ulici“ zabodovali u vyučujících a postoupili do třetího ročníku.

A Petra? Ta právě stojí s nepřítomným pohledem u okna psychiatrického ústavu a bojí se usnout. Přitom netuší, že její duše trpělivě čeká na rohu, teď už v noci řádně osvětlené ulice, kdy se pro ni vrátí.

Vánoční…? Vánoční!

Komentář: Námět na povídku jsem vymyslel během cvičení na kurzu psaní u René Nekudy. Pustil 7 minutovou meditační skladbu. Zavřel jsem oči a uviděl tu jedovatou mlhu z druhého dílu Hungry Games. Za 15 minut jsem ji měl napsanou s jiným zakončením. Tohle je konečná verze s původně vymyšleným koncem.

 

Karel dorazil k řece, která se před okolím maskovala řídkou mlhou. Pohled vlevo, ba ani ten vpravo nezachytil nic, co by byť jen připomínalo lávku. No… co se dá dělat, řekl si. Na rameni si nadhodil svůj náklad a vstoupil do řeky. Teplotní šok slavil malé vítězství, protože Karlovi způsobil krátkodobou srdeční zástavu a zkroutil mu prsty na nohou.

Jsem chlap! Miluji ji, proto TO musím vydržet!

S každým dalším krokem se dosud suché části jeho nohou musely (ač velice nerady) seznámit s tou tekoucí mrazničkou. Ještě dvacet centimetrů a skončí v ní i jeho chlouba.

„Ááááá,“ okomentoval skutečnost, že byl najednou do pasu mokrý.

Miluji ji! Dělám to pro ni! Slíbil jsem to! – říkal si, když vylézal na opačný břeh. Přehodil si náklad na druhé rameno a vydal se po úzké cestě vedoucí lesem. Ta po pár set metrech začala prudce stoupat.

Karel funěl jako parní lokomotiva a opakoval si svou mantru – Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem chlap!

Vyšel z lesa a studený vítr se začal s radostí jemu vlastní mazlit s mokrým oblečením. To bylo nepříjemné ze dvou důvodů. Byla mu zima a neměl se před tím trapičem kam schovat, protože stezka vedla po úbočí holého kopce.

Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem přece chlap!

Každé trápení má svůj konec. Kopec holý vystřídal kopec zalesněný. Karel se zastavil. Náklad položil na zem a oklepal ze sebe led. Pak udělal několik dřepů, zvedl náklad ze země a vyrazil do prudkého kopce, který vedl k chatě jeho milé.

Ještě nebyl v polovině stoupání, když mu tělo hlásilo, že nemůže popadnout dech… Já… to… dám… Jsem… chlap!… Miluji… ji!… Slíbil… jsem to!

Posledních 30 metrů toho krpálu stálo hodně sil. Navíc oblečení, které nezmáčela řeka, bylo mokré od potu.

Karel se vydrápal na silnici. Nejhorší měl za sebou. Ještě slabé dva kilometry a splní svůj slib. Chvíli počkám a s někým se ten zbytek cesty svezu, říkal si.

Škodolibý vítr znovu našel svého oblíbeného turistu a dopřál mu luxusní ochlazení po namáhavém výstupu…

V Karlovi se třásla zimou každá buňka. Zkuste mu vysvětlit, že deset minut, během kterých se na silnici žádné auto neobjevilo, je zanedbatelný časový úsek… Zabil by vás, kdyby byl schopen udělat jediný krok.

Já-já-já ji-ji mi-mi-mi-lu-ji! D-d-d-á-á-á-m-m t-t-t-o-o-o!

Kdo si počká, ten se dočká… Před Karlem zastavilo auto. (Díky bohu, protože by ho stopnout nedokázal.)

Záchrana je tady, blesklo Karlovi hlavou, když se díval na dva muže vystupující z auta. Ti mě určitě svezou.
„Kde jste vzal ten stromek?“
Karel chtěl odpovědět, že jej dostal od hajného Horálka, ale vítr si na jeho slova počíhal. V momentě, kdy vyšli z Karlových úst, foukl a poslal je zamrzlá na zem. Z logiky věci vyplývá, že se tázající nemohl dozvědět, odkud ten stromek je.
„Uříz jste ho v lese, co?… Tak to bude za dva tisíce!… Dejte ho sem!“
Oba muži připevnili borovičku obrany neschopného Karla na střešní nosič a vyzvali ho, aby si sedl. On chtěl… Jenže to jaksi nešlo.
„Jsem vám snad pro legraci? Neslyšel jste, že si máte sednout?“
Karel pomalým gesto-třesením se snažil vysvětlit, že to nejde.
„Tak bude to!“ zahřímal druhý z mužů a zezadu do Karla strčil.
Ten zákonitě upadl. (Asi tak, jako když kopnete do stojícího metrového polena). Bolelo to.
„Vstaňte a urychleně vlezte do toho auta!“
Karel se ztěžka překulil na záda a třásl se. (Vidět to ti ratlíci, co se klepou i při třiceti nad nulou, tak ho samou závistí pokoušou.)
„A už toho mám dost! Tak nenastoupíte?“
Žádná odpověď.
„Dobrá… řek jste si o to!“ První z mužů si vzpomněl na svá mladá léta, kdy v pivovaře koulel sudy a přemístil Karla na kraj silnice a nechal ho na vlastní tělo přesvědčit, že z kopce to jde o poznání rychleji než opačným směrem.

Když se oba muži připásali k sedačce, zeptal se první druhého: „Honzo, nechceš tu borovičku? Přece ji nepovezem na stanici. Stejně by se někomu zadřela za prsty…“

Atrakce

Komentář: Na začátku bylo slovo. To slovo bylo pornokaraoke… Jeho autorem je Kuba Machek, který ho použil v jedné své sci-fi povídce. Když jsem se zeptal, co tím myslel, tak mnohovýznamně pokrčil rameny a neřekl nic. Tady je moje interpretace zmíněného slova.

 

“Už jsi to slyšel?”
“Co jsem měl slyšet?”
“No, o té nové atrakci v Dance & Cats baru, přece!”
“Jo o tom… jsem neslyšel. A navíc je mi to šumák, neboť, jak sám dobře víš, já do barů a diskoték nechodím.”
Luboš se na mě podíval jakoby nevěřícně a pokračoval v mém zpracovávání: “Už nejmíň pět lidí mi říkalo, že je to naprostá bomba a že to musím rozhodně vidět! Přece mě tam nenecháš jít samotného?”
“Ty nemáš žádnou babu, se kterou bys tam šel?” – Nemáš, odpověděl jsem v duchu za něho. Luboš totiž mnoho krásy nepobral a navíc roli baviče či člověka společenského, mu sudičky do vínku taky nenadělily. Jak se říká – na někom se občas musí pánbůh vyřádit – ale proč zrovna na nás dvou? Musím konstatovat, že rozhodně nejsem žádný Ken, ale na druhou stranu do Quasimoda mám taky naštěstí dost daleko. Jenže při kontaktu s opačným pohlavím se vždy projeví moje plachost od přirození, kdy většinou mlčím a dívám se do země. Když to sečtete a podtrhnete, máte tu dva mladé muže, kteří ještě nebyli děvčetem vzati ani za ruku… Utěšuji se rčením, že na každou nádobu se najde poklop. Otázkou zůstává jaký…
“Ty děláš, jako bych jich měl na každém prstu deset… na rozdíl od tebe,” dodal poťouchle.
“Vole.”
“Bů,” zareagoval Luboš bleskově a s výrazem pekingského pinče se zeptal, “Půjdeš?”
Když tohle udělá, nemám to srdce říct mu – NE!, proto ze mě vypadlo nadšené: “Hm…”
“Paráda. Tak v pátek v osm před barem.”

 

Ten večer tam bylo boží dopuštění. Venku stála fronta, která čekala, až někdo z baru vypadne a uvolní místo.
“Tohle balím,” přivítal jsem Luboše, který supěl na sraz se čtyřminutovým zpožděním, “protože na to, abych se dostal dovnitř, mi chybí blond vlasy a kozy číslo tři a větší… Nepůjdem radši na pivo?”
“Hm..” zklamaně protáhl Luboš.

Problém zvaný Atrakce jsem považoval za vyřízený. Jenže…

 

Ve středu odpoledne mi mobil zobrazil Lubošovu zprávu z facebookového messengera: “ty vole, mam to”.
“co jako?” našmatlal jsem na display.
“jak se dostat do d+c baru”
“pisu nerad, volej!” ukončil jsem dopisovanou.
“Slyším tě a poslouchám,” přijal jsem následný kamarádův hovor.
“Vím, jak se dostat do Dance & Cats baru!” vzrušeně na mě vypálil.
Odpověděl jsem netečně: “Jak?”
“Potřebují brigádníky, takže sfouknem dvě mouchy jednou ranou. Uvidíme to a ještě dostanem zaplaceno. No, neber to!”
“A ty si myslíš, že si jako jedinej, kdo tohle vymyslel?”
“Asi jo, protože nás vzali.”
“Počkej, jak vzali?”
“Zkrátka, viděl jsem inzerát, nikam jsem nepsal, ani nevolal, a rovnou zašel na uvedenou adresu a domluvil to. Jakej jsem?”
“Hele, přibrzdi… Co jako budeme dělat?”
“Já budu k ruce obsluze baru a ty budeš podléhat šéfovi ochranky.”
“Jsi blbej? Copak jsem Schwarzenegger, abych moh dělat na někoho bu bu bu, chovej se slušně? Dotyčnej si mě prohlídne a v momentě, kdy zjistí, že mám ramena jak sešlapanej rejč, tak se můžu se svým bu bu bu jít vycpat…”
“To bude v poho, neboj. Nástup je už tenhle pátek v šest hodin. Budu na tebe čekat pět minut před šestou u hlavního vchodu.” A zavěsil.

 

Šéf ochranky nebyl žádná hromada svalů s IQ letícího kamene. Naopak to byl sympaťák se šlachovitou a pružnou postavou. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl vycvičený člen speciálních jednotek. Stisk měl pevný a rozhodně bych od něj jednu koupit nechtěl.

“Dám ti důležitý úkol. Vidíš támhleten závěs?” pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu. “Před něj se postavíš a za něj nikoho nepustíš. Je tam výklenek s hasičákama a rozvaděčem. Rozjetý dvojice si tam chodí užívat,” pousmál se a pokračoval, “asi si myslí, že je tam nikdo nebude rušit… Znáš heslo španělských interbrigadistů?”
Znovu jsem hlavou vyjádřil souhlas, přitom zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí a zvolal: “No pasarán!”
“Výborně. Jsem rád, že si rozumíme. Kdybys potřeboval na chvíli vystřídat, tak na mě kývni. Budu támhle u toho stolku vedle pódia. Někoho ti pošlu. Tak zlom vaz!” A protože se mělo začít pouštět, zaujal jsem svou bojovou pozici – mírně se rozkročil, ruce spojil před tělem a na tvář nasadil výraz ostříleného bodyguarda.

Zábava se pomalu rozjížděla. V baru duněla muzika… (no muzika – tuc tuc tuc dunění je přesnější) a já čekal na ten zázrak, o kterém básnil Luboš.

Blížila se půlnoc a šichta se vlekla. Moc práce jsem neměl (asi jsem vypadal dostatečně drsně…) ale protáčel jsem oči v sloup při představě, že tu budu trčet ještě tři hodiny.

 

My jsme se přenesli na strašidelný zámek? – byla moje první reakce na odbíjenou půlnoc. Světla byla ztlumená a napětí se pomalu mohlo začít porcovat. Pódium zahalil dým a v červeném boďáku se objevil kulturista. Opálený, lesknoucí se chlap (že by olej jako ve starém Řecku?) s nepřehlédnutelně vytvarovaným svalstvem. Na sobě měl pouze látkou neplýtvající plavky a náhlavní mikrofon.

“Nastala hodina kouzel a čar! Je tu snad někdo, kdo by se jí bál?”
V odpověď zahřmělo sborové: “Ne!”
“To rád slyším. Proto neotálejme, neboť před sebou máme necelých 60 minut. Jsem přesvědčen o tom, že i dnes se mezi vámi najdou tací, kteří přijdou zazpívat v naší kouzelné seznamce, kterou nazýváme?…”
“PORNOKARAOKE!” zahřměl sál podruhé.
“Výborně! Jste skvělí! Ovšem štěstí přeje odvážným. Kdo dnes prolomí ledy? Kdo bude ten první?” Muž v plavečkách na pódiu ohnul pravou ruku a kulturistickým trikem předvedl své bicepsy, načež ukazovákem na dav před sebou udělal to známé gesto – pojď sem.

Panebože, to má bejt co? Z tohohle Luboš slintal? Větší kokotinu jsem v životě neviděl…

Prázdno nad hlavami lechtivé zábavy chtivých lidí, rozbila ruka. “Ano. Támhle je ten… či ta? Prosím světlo!” přičemž namaštěný svalovec luskl prsty. Štych bleskově vylovil ze tmy zvednutou ruku. “A teď už víme, že je to on!” Pro změnu se blýskl pózou a la Discobolos, pak se pomalu napřímil a rukama davu naznačil, aby se rozestoupil, “Uvolněte prosím místo našemu prvnímu pěvci!” Na pódium vystoupil asi dvacetiletý kluk s rozložitými rameny, úzkým pasem, ostře řezaným obličejem osázeným třídenním strništěm a blond vlasy střiženými na ježka.

Že by plavec? – napadlo mě.

“Jak se jmenuje náš odvážný muž?” a při tom moderující kulturista povytáhl obočí a odněkud doslova vyčaroval mikrofon, který předal dotazovanému.
“Venca.”
“Tak tedy, Václave, víš, co tě čeká?”
“Vím.”
“Super… Stevie Wondera, znáš? Konkrétně jeho megahit ‘I Just Called to You Say I Love You?”
“Znám.”
Moderátor potěšeně pokýval hlavou. “Zpíval jsi už někdy před tolika lidmi?”
“Ne.”
“A zpíváš někde?”
“No… občas u táboráku.”
“Tak to bys raději něco od Kamarádů táborového ohně, ne?”
“Ani ne…”
“Dobrá tedy. Pravidla znáš! Mikrofon máš! Na monitoru ti nabíhá text… a hudba začíná… teď!” s kulturistovým lusknutím poslaly reproduktory do sálu první tóny dávného hitu.
“No New Year’s Day…” spustil Venca. Musím objektivně přiznat, že to bylo překvapivě dobré. Na parketě se začaly ploužit první páry v rytmu hudby.

O co tady, sakra, jde? – lámal jsem si hlavu. Zatím vidím jen obyčejné karaoke. Zpívající blonďák se pomalu blížil k závěrečnému ‘I Just Called…’, když se nad pódiem rozsvítila velká obrazovka a na ní:

 

“Výsledek rozboru hlasu:
Václav má velké svaly, velké sebevědomí a velkou nezodpovědnost.
Ovšem v posteli je výkonný s dostatečnou výdrží.
Navíc je pozorný a něžný.
Naše doporučení pro ženy a dívky tedy zní:
Po použití vrátit (několikeré opakování lze doporučit).”

Půdov

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé stojící na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas, ani technická krása ocelového stroje. Důvod byl velmi prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se ozvalo hlášení, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568, který přijel ze stanice Velký Trám a jízdu zde končí. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však nevystoupil a nepokračoval z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu jeho rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Tady ho nikdo nemohl obtěžovat – telefony sem měly zakázaný přístup. Ani komandovat – byl starým mládencem. V domě bylo ještě jedno místo, které měl rád. Dílna.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm říkali, že je tak trochu podivín, ale patřil k vymírajícímu druhu, který vlastní zlaté české ručičky. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovali postavičky v kolejišti. Povídal si s nimi. Dost z nich oslovoval jménem a ptal se jich, jak se jim daří, co děti, manželky a tak…

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila 20 mm a opalovala se celý rok na zahrádce modelu jeho domku nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny (František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval). Dostala jméno Kateřina podle jeho platonické lásky ze 7. třídy. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. Už nepočítaně krát se mu zdálo, že se s ní miloval. Byly dny, kdy to i bolelo, když se na Káťu ze svého řídícího místa podíval. “To by byla ženská pro mě,” povzdechl, ale své bolesti tím neulevil.

Budík nekompromisně Františkovi oznámil: „JE TU NOVÝ DEN!“ Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem mohl odrazit ve svém kolejišti.

“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.
“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Jeho paměť si nepamatovala, že by se někdy něco takového už stalo. Co se to proboha dnes děje?

“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.
“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. “Tady musí být něco špatně!” řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem sebe a udělal čelem vzad.

Hned, jak za sebou zavřel domovní dveře, šel na zahrádku. Tam se na lehátku slunilo děvče s havraními vlasy v titěrných bikinách, které k němu otočilo hlavu, usmálo se a řeklo: “Ahoj, miláčku! Stalo se něco?”

Důkaz

Komentář: Vzpomněl jsem si na mládí a svá studia matematiky. Každá věta má totiž svůj důkaz platnosti toho, co tvrdí…

Tranzitivní binární relace tvrdí: Když A je v relaci s B a současně je B v relaci s C, potom je i A v relaci s C.

Důkaz:

Bohuslav se vracel od Cecílie ke své ženě Anně lehčí o pár mililitrů svého mlíčí. Jejich manželství fungovalo i po sedmi letech bez problémů, jen na Bohuslava přišla krize typu – to je starý, to už znám. Náhoda tomu chtěla, že při své práci geodeta narazil v terénu na mladou dceru restituentů polností. Nejprve se vzájemně okukovali. Potom na sebe promluvili a nakonec slovo dalo slovo a byl z toho kopulační románek. Cecilii vyhovovalo, že ho může po použití vrátit. A Bohuslav? Ten byl na výsost spokojený s tím, že může obšťastňovat dvě samičky.

Kdyby to tak šlo v jedné posteli, najednou, to by byla liga. Tahle myšlenka se mu zahnízdila v hlavě a každou volnou chvilku využíval k vymýšlení, jak by to navlékl, aby svou vizi realizoval.

S Cecílií problém nebyl. Byla mladá, a jak sama říkala, skoro ničemu se nebránila. Horší to bylo s jeho zákonitou. Sice se v posteli uměla pěkně odvázat, ale nějaké skupinky či výměny partnerů rozhodně nebyly její hobby.

Čas běžel a Bohuslava nápady stále míjely velkým obloukem. A jak už to tak ve světě chodí, když se neurodí něco v hlavě jedné, narodí se to něco v hlavě jiné. Anně přistála v telefonu SMS zpráva: ‘B. ma bokovku. Vic k videni zitra v 17 hod. na parkovisti pred OBI.’ Samozřejmě, že to bylo posláno z neznámého čísla.

Anně najednou docvakly některé drobnosti, kterým nevěnovala doposud pozornost a červík pochybností zahlodal…

Druhý den byla půl hodiny před pátou na parkovišti a rekognoskovala terén, kde že by mohla zřídit své pozorovací stanoviště. Našla jej uvnitř obchodu u regálu s květináči, který stál dostatečně stranou od hlavního vchodu u prosklené stěny. O dvacet minut později uviděla manžela přijíždět na parkoviště. Vylezl z Hyundaie a šel k hlavnímu vchodu. Anna se stáhla za regál odkud průzorem mezi hliněnými nádobami pozorovala toho, jemuž kdysi řekla své ano.

K Bohuslavovi přistoupilo zezadu mladé děvče a zakrylo mu oči. Ten se otočil a dal jí pusu na přivítanou. Chytil ji za ruku a zamířili k autu. Anna uznala, že Bohuslav odjíždí do pekla na velmi hezkém koni…

“Ahoj, lásko!” zašveholil Bohuslav doma kolem osmé večer, sotva za ním zaklaply dveře.
“Ahoj, jak ses měl celý den?” otázala se Anna po té, co dorazila z obýváku do předsíně.
“Normálně. V práci nic moc. Jen mi odpoledne zavolal Karel, zda bych s ním nezašel na pivo, že potřebuje se mnou něco probrat. Proto jsem přišel až teď.”
“Neříkej… Od kdy Karel měří jen 175 cm? Je popelavá blondýna s vlasy až na lopatky? A co mě u Karla nejvíc zarazilo, to byla jeho prsa. On zobe nějaké bobule, že má teď kozy – větší dvojky?”
“Miláčku, přiznám se, že nevím o čem mluvíš.”
“Opravdu? Tak ti to připomenu. Páta hodina. Parkoviště u OBI. Už se ti vrátila paměť?”
“To sis mě musela z někým splést…”
“Chceš mi namluvit, že po těch letech nepoznám vlastního manžela?”
“To jistě ano. Chtěl jsem jen říct, že lidi toho nakecají. Nesmíš hned všemu věřit.”
“Jo aha… Říkáš věřit. Tak, když jsme u toho věření, vezmi jed na to, že já svým očím věřím na sto procent.”
“Jo tohle máš na mysli…” náhle si jako rozpomněl Bohuslav a pokračoval, “To byla moje známá. My jsme JENOM kamarádi. Mezi námi není nic z toho, co si teď myslíš.”
“Jak můžeš vědět, co si myslím?… To tvoje kamarádění si umím živě představit. Ona se s tebou kamarádí nejprve na zádech a pak ti to oplatí jízdou na koníčku… Víc kamarádění nezvládneš!”
“Panebože, musím tohle poslouchat? Říkám, že k NIČEMU nedošlo!”
“Hm… Otevři, prosím, dveře do ložnice.”
“Miláčku, proč v ní stojí ty kufry?”
“Bože, vy chlapi dokážete mít někdy hodně dlouhé vedení… Nebudeš tomu věřit, naskládala jsem tam tvoje věci. Tak je uchop do svých mužných rukou a běž pokračovat v kamarádění s Karlem.”
“Ale, miláčku, to je jedno velké nedorozumění…”
“Já ten dojem nemám.”
“Víš,” lezlo z Bohuslava pomalu, “já chtěl nějak obohatit náš sexuální život a tak mě napadlo…” a rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu, “Nechtěla bys také s Karlem kamarádit?”
“To jako, že bychom se kamarádili všichni tři najednou TADY?” ukázala Anna do ložnice.
“No.” Zajiskřili Bohuslavovi oči nadějí.
Anna ukázala svému muži prostředníkem, že je jednička a natáhla k němu ruku se slovy: “Naval klíče!”

 

Matematické zákony platí v celém vesmíru. Jen ty lidi mají pořád problém se podle nich řídit…

Jour Noir

Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli.
(Sébastien-Roch Nicolas de Chamfort)

 

Znáte to. Když se daří, tak se daří. Ale všechno hezky popořádku. Je ráno. Vstal jsem. Kráčím na záchod vyprázdnit svůj plný močový měchýř a… Sakra. Děti si neuklidily kostičky Lego stavebnice a musela na to přijít má bosá noha. Na záchodě strhnu splachovadlo a voda po mém odchodu veselé protéká z nádržky do mísy. V koupelně ze šňůry stahuji ručník a co čert nechtěl, šňůra se přetrhla. Jdu si udělat kávu. Ta můj den blbec, protože jinak se tomu říkat nedá, doufejme, zklidní. Zaleju na pětkrát svého turečka a odcházím s ním do obýváku, abych si jej v klidu vychutnal (i přes tu tekoucí vodu na záchodě, kterou ignoruji). Rup. Ouško mi zůstalo v ruce. Hrnek padá. Já rychle uskakuji vzad. Heis. Mohu potvrdit, že z horkého kafe nejsou bosé nohy zrovna nadšené… Pane Bože, za co mě takhle trestáš? Vždyť ráno jdu do práce. Pozdě odpoledne z práce. Následuje pomoc manželce s domácími pracemi. Dětem s úkoly. Skouknu večerní seriál a jsem mrtvý muž. Že by si na mě v tomto ohledu u Tebe stěžovala manželka? Nebo máš na mysli můj pohled na novou mladou kolegyni, o kterou jsem si včera ohřál očička? To přece nic neznamená. Krásná žena je jako obraz nebo socha. Přitahuje pohledy. Když už jsi něco takového stvořil, tak proč potom děláš takováhle kina s jedním pohledem, hm?

Skacím se do křesla. Rup. Ovladač k televizi. Byl. Už není.

Chvíli budu sedět a nic nedělat. Telefon na sebe upozorní příchozí zprávou. Prý jsem nezaplatil pojistku na auto… Projedu pohyby na účtu a zjistím, že se mi platba vrátila pro chybný směrový kód banky (přesmyčka čísel, výborně). Ach so, tak proto byl na účtu tak velký zůstatek, který jsem už stihl zdecimoval nákupem nových pneumatik. Vypadá to, že mám problém. Z čeho pojistku uhradím? Z ložnice vyleze manželka. “Dobré ráno.” zašveholím.
“Jak pro koho!” odsekne po chvilce, ve které se zaposlouchala do šumící Niagáry na WC.
Výborně. Zas jeden z jejích dnů, kdy vstává hýžděmi napřed. Ach jo.

“Můžeš mi říct, co to má znamenat v té kuchyni?… A co ten záchod?… Mám si snad dát kolkovanou žádost, aby to pán po sobě laskavě spravil, potažmo uklidil?” stříká ironie z jejich úst na všechny strany po návratu z kuchyně.
“Prasknul hrnek. Ještě jsem to nestačil uklidit.”
“Ano. To je pro tebe typické… TYS to ještě nestačil…”
“Jen jsem si na chvíli sednul, abych to vydýchal. Hned to jdu uklidit.” a s koncem věty vstávám.
“Neobtěžuj se a vydýchávej… Bůh ví, co by zařvalo dalšího.” Manželka obrátí oči v sloup a tiše pronese: “Za co, pane Bože, za co?”
“Tobě asi nikdy hrnek neprask…”
“Prosím tě mlč. Já na tyhle dohady nemám náladu.”

Dnes mi snídaně na stole nepřistane a proto se odcházím obléci do práce. Vytáhnu ze skříně čisté trenky a ponožky. Na levé noze na mě z textilu vybafne kus palce. Výborně, pomyslím si. Sáhnu do skříně pro jiný pár. Po chvíli zjišťuji, že má každý kousek jiný odstín. Do třetice to snad vyjde. No…nevyšlo. Vytáhl jsem pár, který doplnil obě liché z předešlého páru. Konečně mám ponožky na nohou. Obléknu si džíny a triko. To má v podpaží díru… Vytahuji ze skříně čisté a přitom spolu s ním vypadnou na zem další dvě. To snad není možný. Popadnu batoh, rychle se obuji a zabuchuji dveře od bytu. Klíče. Ty visí v předsíni na věšáku. Opatrně zaklepu, abych nevzbudil děti. Mezi futry se objeví žena: “Co je?” štěkne.
“Nechal jsem si doma klíče,” pronesu provinile.
“Hm, to máš blbý,” a zavře.

Nad přivolávacím tlačítkem výtahu svítí červená. Čekám. Nic se neděje. Vyrazím tedy po schodech. Vyjdu ze zadního vchodu paneláku a… ”

Nikdo mě nevaroval, že se k mé hlavě shora blíží velkou, opravdu velkou, rychlostí květináč (kdyby prázdný… i s pelargonií).

“Tak můžeš mi, svatý Petře, zatraceně, říct, proč jsem to všechno musel absolvovat? Proč mě po tom všem ještě posíláš do pekla? A hlavně. KDO po mě hodil ten květináč?”

Svatý Petr se obezřetně rozhlédl, ukázal za sebe a špitl: “Starej.” Hned ale přešel do úředního tónu: “Už se prý na tebe nemohl dívat, tak tě stáhl z oběhu.” Udělal krátkou pauzu a pokračoval: “A za to peklo máš poděkovat svým nešikovným rukám…” a šeptem dodal, “Právě si na sobě poznal, že i Starej umí stvořit zmetek. Tak promiň…”

Vysvětlivka: Jour Noir (fr.) = Černý den

Alí Burka

Komentář: Dílko jsem napsal pro svou kamarádku Kristýnku Businskou k jejím 18. narozeninám.

 

“Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v kraji zdejším, v ženském těle nejkrásnější?… A jenom pro jistotu podotýkám, že krajem zdejším myslím Všebořice.”

“No dovol,” ohradilo se kouzelné zrcadlo, “Copak já jsem nějaké sklo… no to… honem, jak se to řekne… jo… sklerotické, co všechno zapomíná?”

“Jistě, že nejsi nějaká sklerotická věc. Ty jsi všechno naprosto úžasně pamatuješ… Jen nerozumím tomu, proč jsi minulý týden ukázalo Karlštejn, když jsem chtěl vidět hrad, na kterém přebývá ten, jenž se jmenuje stejně, jak třetí hodnost šlechtická od konce?”

“Aby ses nezmyšil,” odsekla ona zobrazovací věc mladému kouzelníkovi 5. kategorie Alí Burkovi, majiteli to postavy ztepilé a tváře na muže neobvykle rozkošné, a dodala, “Tak jsem se spletlo! A co má bejt? Zkus si to sám, ty chytrolíne…” Po krátké pauze, jež měla být pochopena jako gesto uraženého, ale nebyla, se ozval tichý hlásek: “Tys chtěl vidět nejhezčí děvče ze Všebořic?”

Alí Burka protočil oči v sloup a odvětil: “Představ si, že ano.”

“Ale to je jednoduchá věc. Podívej, toť ona. Jmenuje se Kristýnka a je ze známého felčarského rodu pocházejícího z Businu. Tam by sis měl nechat vyšetřit svou prázdnou kebuli, ve které se nedokáže udržet žádné kouzlo, protože nemá v čem… (kratičká pauza) Hele, vydechni a tu svou oblíbenou hlášku o kladivu a rozbití si nech laskavě od cesty. Radši se kochej pohledem na Kristýnku z Businu.”

Mladý adept vyšších čarodějnických kategorií utřel slinu, která mu začala stékat z koutku úst po krátkém zírání na obraz před sebou. Nadechl se a zvolal: “Ta bude mou!” Začal přemítat (připouštím, že je to velký eufemismus vzhledem k tomu prázdnu v hlavě, neboť zrcadlo mělo pravdu), jak by to měl udělat? Určitě bude hlídána mnoha rodičovskými kouzly, když jde o tak sličné děvče. A to raději nedomýšlel (neb to nedokázal) jaké další pasti a pastičky by mohli být okolo jeho vyvolené nalíčeny.

“Nemysli! Nejde ti to k pleti.” prostořece poznamenalo zrcadlo a rezignovaně dodalo, “Já vím… svůj k svému.”

“Ha. Mám to!” zvolal radostně Alí Burka a jal se tančit po svém obytném prostoru 1 + kk (kadibudka, kouřící ohniště) 5. kategorie.

Ve dni, který je sexu zasvěcen (nápověda pro čaroděje 5. kategorie – zde se naráží na známé rčení o středě…), půl hodiny před půlnocí, stál krásný, hezkého děvčete chtivý, čaroděj před domem ve všebořické ulici, která nese jméno slavného malíře, jenž pomaloval jeden hadr ve zlaté kapličce a to mu vyneslo tu čest být zvěčněn na ceduli, aniž by mnozí lidé tušili, kdo že to byl (a to na tom byli s mozkovou kapacitou rozhodně lépe, než hlavní hrdina). Kromě toho, že stál (čaroděj, ne malíř), provozoval ještě mávání hůlkou. (Laskavému čtenáři Harryho Pottera zajisté došlo, že to byla hůlka kouzelná a tudíž k zmíněnému mávání pronášel zaříkávací formuli). A hle. Najednou se před domem, který hrdě na svém dresu nesl dělením rozpůlenou osmičku, znenadání objevila malá šedivá myška. (Tímto se vypravěč omlouvá váženému čtenářstvu, protože to byl samozřejmě myšák, který se navíc začal nedočkavě – jo, jo, mládí a hormony dělají divy – vkrádat do domu.)

Proč všechny krásné panny bydlí ve věži? A když nemají věž, tak jejich lůžko stojí v patře! Uf! Kdo se má s tak malinkatýma nožkama škrábat do schodů… Nu což, říká se, že pro krásu se musí trpět, tak trp, Alí Burko, a neremcej! Povzbuzoval se ve svém myším mozečku čaroděj.

Myšák zavětřil: “Áááá… cítím pannu sličnou. (krátká pauza) No, pannu… (opět krátká pauza) Děvče sličné,” posmutněl malý šedivý hlodavec a škvírou pode dveřmi se protáhl do pokoje.

Na posteli spala ONA. Kristýnka. Jeho vyvolená. Teď stačí jen maličkost. Proměnit se zpět v mladého a přitažlivého čaroděje a přilehnout na lůžko spící krásky. A pak… Kouzelný cestovní plášť zařídí transport obou mladých těl do jeho hnízdečka lásky 1 + kk (však vy víte co…). (Stále mě udivuje, kterak to silnější plémě – fyzicky – stále zneužívá této výhody, naivně se domnívaje, že mu to k něčemu bude…)

Alí Burka začal drmolit formuli, která vrací zpět podobu člověčí. Jenže zhruba ve 3/4 (kdo by to psal slovem, když takhle to je kratší…) se zasekl.

“Sakriš! To je prekérka. Jak je to dál?” a začal malými ťapavými kroky přecházet sem a tam. Přitom si pořád dokola mumlal to, co si pamatoval a čekal až naskočí zbytek.

V myším mozku se ozvalo cvaknutí a kouzelná formule se z tlamičky začala plynule linout dál. Jeho tělem najednou projela ostrá bolest a nad ním se ozvalo hlasité: “Mňau.”

Ráno se Kristýnka probudila a první co spatřila byl její kocour, který ji hrdě v tlamičce přinášel ulovenou myš.

“Mýýýýýýýýýýýš,” rozjela svou hrdelní sirénu. Přitom se dokázala bleskově vztyčit na posteli (hned po probuzení!), dupat ztepilýma nožkama a zároveň si přiložit pěstičky ke své sličné tvářičce.

Kocour se otráveně otočil: “Ječiči, to je křiku pro jednu myš. No, tak ti ji nedám. A jestli mohu o něco poprosit, tak se prosím vypni. Tohle je horší, než náš kočičí zpěv. A to už je co říct! Navíc není nad to, než si po ránu dát trochu čerstvé bílkoviny. Kdo má pořád ty vaše kapsičky žrát?” a chlupáč hrdě (i s čarodějem v myším kožíšku v tlamičce) odkráčel středem…

A jaké z toho plyne ponaučení?

Nač krásné tvary jsou, když uvnitř zejí prázdnotou?…

Utíkej, chlapče, utíkej

Komentář: To je můj pokus o napsání povídky s otevřeným koncem…

 

Proč zrovna já musím běžet do kopce? Já, Polaban, který by raději celý den šel, než by byť i jeho nepatrnou část běžel… No jo, co jsou vám tyhle stesky platné, když za vámi běží deset mladých pomocnic kmenových kněžek. To byste také své zásady hodili za hlavu a upalovali jak o život, protože o ten mi nyní jde hlavně v prvé řadě. Blíží se jarní rusalná slavnost, která má našim polím zajistit plodnost. Před ní si kněžky uloví jednoho mladíka, se kterým potom na poli obcují. Podle toho, kolik ze sedmi kněžek bude přitom obtěžkáno, tak bohatou úrodu můžeme potom očekávat. Ano, vím, že tohle nezní jako něco, před čím by měl muž utíkat, jenže… Před slavností do vás násilím nalijí lektvar z kardamonu, yzopu, zázvoru a rozmarýnu, který zajistí, že vaše použitá mužská chlouba neklesne. Opakovaně! Za to vy na konci slavnosti nenávratně klesnete do náruče Velese. Proto ten úprk.

Drápu se do kopce mezi stromy po čtyřech. Šokované srdce mi v hrudi na hranici svých možností pumpuje krev. Plíce nechtějí uvěřit tomu, kolik vzduchu je zrovna teď pro tělo potřeba a zoufale křičí, že už se zkrátka víc roztáhnout nemůžou. Každý krok je tak boj o holý život.

“Konečně!” sípám nahlas, když spatřím, že stoupání za pár metrů končí.

Jsem na planině. Všechno ve mně křičí: “Vzduch! Vzduch!” (Do Peruna, vždyť vím! Chvíli vydržte a bude ho dost!) Ztěžka se stavím na nohy. Jak mimino učící se chodit vybojuji tři krůčky a… Proboha! Kam teď? Asi třicet kroků přede mnou je sráz. Doklopýtám k němu. Z pohledu dolů se jednomu zatočí hlava a přitom si na dně klidně plyne řeka. Ti, co jednou budou poslouchat tento příběh, si teď řeknou: “Výborně, jsi zachráněn!” No jo, jenže skočit do ní, by znamenalo proletět vzdálenost takových sta kroků. To nedám. A teď Perune raď!… “Hm,” zamručím. Pořád je to stejné. Když potřebuje člověk poradit, tak bohové mlčí!

Otáčím se a jdu zpátky k lesu. U prvního stromu se podívám dolů. Ještě tak třicet kroků a pomocnice jsou u mě na planině. Vracím se. Stojím a přemýšlím, co dál. Nechat se uobcovat kněžkami k smrti? Skočit do prázdna a všechno raději ukončit sám? Nebo… nebo zkusit, zda dokážu mezi svými pronásledovatelkami, za využití stromů a své mrštnosti, proklouznout?

Pozdě. První děvčata se objevují na planině.

Co teď? Obcování, skok nebo naděje?

S výkřikem: “Děj se vůle Perunova!” jsem se rozběhl.

Smím dál

Komentář: Opět Tomáš Choura v akci. Tentokrát přišel včas a já mohl obeslat soutěž povídek, které mají maximálně tři věty. Mohl…

 

“Tak a je to v pytli,” pomyslel jsem si poté, co jsem s díky odmítl nápad na povídku o třech větách o tom, kterak hlavní hrdina stojí před namířenou pistolí a koumá, jak z té šlamastyky ven.

Ten naštvaně odešel k hlavě jiné a já rezignovaně nahlas pronesl: “Pá pá mnou neobeslaná soutěži.”

Rozpínající se prázdno v mé dutině mozkové, zastavil nesmělý hlásek: “Smím dál?”…

 

Dva muži ve člunu (aneb v mlze nic nového)

Bylo krásné nedělní dopoledne a hladina Labe nedaleko koupaliště v Brné vyloženě volala: “Projeď se po mně!” Ondra s Tomášem po ranní kávě a volskému oku na slanině s půlkou chleba neodolali tomuto vábení a odrazili od břehu. Ondra udělal pár rychlých záběrů vesly a složil je do lodi.

“Tomáši, co ty a Káťa?”
“Co bys chtěl slyšet?”
“No přece, jak si s ní daleko.”
“Ale, ale… ty jsi nějaký zvědavý… Co tipuješ?”
“Káťa je velký oříšek. Říkám, žes nezasunul.”
“Bingo!” Tomáš udělal krátkou pauzu a pokračoval, “To jsi vůbec netrefil – hlásím zásun.”
“Ty vole, nekecej… Jak se ti to povedlo?”
“No přece kouzlo osobnosti,” udělal pýřící ksichtík Tomáš.
“Jo, to ti akorát žeru. Známe své lidi. Cos jí namíchal do pití?”
“No dovol… K něčemu takovému bych se nesnížil. Abys věděl,” Tomáš tajemně povytáhl obočí a ukázal levým ukazováčkem na svou hruď, “já nedělal nic. Já jen mluvil.”
“Mluvil, jó… Napsal jsi ji nějakou básničku, po které zjihla a…”
“Vůbec ne,” přerušil Ondru Tomáš, “my jsme si jen povídali.”
“Hm… to muselo bejt hodně žhavý povídání, když skončilo zásunem…”
“Já to moc žhavě necítil. Jen jsem popisoval, co jsem jednou udělal jedné ženě.”
“Počkej, počkej… Ty chceš říct, žes Kátě vykládal něco, cos dělal s jinou ženou a ona tě potom připustila?”
“Věř nebo nevěř, ale je to tak.”
“Ty kráso! To by mě zajímalo, co to bylo za popis.”
“Popisoval jsem ji, jak jsem Andreu rozpálil,” loďku zahalila mlha, jež se přiblížila ze břehu, a které si ani jeden nevšiml. Ostatně téma hovoru bylo podstatně zajímavější než dění okolo.
“Kde se tu najednou vzala ta hustá mlha?” podivil se Ondra.
“Čekáš snad, že jsem rosnička a zakvákám ti – kva, kva, pozor mlha. Nepropadejte panice, pane, kva. Ona se zase brzo rozplyne, kva.”
“Ty jsi vůl!”
“Ty, Ondro, nevíš, jak daleko jsme od břehu?”
“Nevím, ale řekl bych, že to bude jen pár metrů.”
“Aby do nás něco většího nenarazilo.”
“Co by do nás naráželo. Když jsme sedali do loďky, tak široko daleko nic nebylo.”
“Stejně bych radši přirazil ke břehu.”

Ondra se znovu chopil vesel a několikrát zabral jen pravým, čímž otočil loďku asi o 130 stupňů. Pak začal opatrně veslovat ve směru, ve kterém očekával břeh.
“Ondro, asi se mi budeš smát, ale teď mě napadlo, že ta mlha je podobná té, která byla ve filmu Cesta do pravěku.”
“Neboj. Nebudu… A jinak s doktorama to máš v šusu?”
“Vole,” ohradil se Tomáš.

U Brné je Labe pěkně líné, protože zdymadla pod střekovským hradem řeku zvedlo, a o proudu se tam mluvit nedá – přesněji řečeno – nedalo.
“Ondro, něco je špatně. Unáší nás proud.”
“No jo. Kde by se tu vzal? Vždyť jsme nad zdymadlem…”
“Máš dojem, že mám křišťálovou kouli?”
“To by vůbec nebylo špatný, kdybys ji teď měl.”
“Smůla.”
“Proč myslíš, Tome? Podívej… mlha se zvedá.”
“No hurá!” Tomášovi spadl šutrák ze srdce a podíval se přes Ondru, “Jsme jen asi 4 metry od břehu.”
“Tome, to je divný…”
“Co je divný?”
“Já nevidím trať, silnici, ani baráky. A kde jsou zdymadla?”
Tomáš vytřeštil oči: “Ondro, otoč se!”

Ondrovi oči jeli po známé skále. Ta vypadala jinak, než jak ji měl uloženou v paměti. Na povrch šedé kůry mozkové vyplavala informace o tom, že na jejím konci Ondra spatří známou fotogenickou zříceninu hradu. To, co jeho oči nasnímali, však mozek mezi zříceniny nezařadil…