Bylo krásné nedělní dopoledne a hladina Labe nedaleko koupaliště v Brné vyloženě volala: “Projeď se po mně!” Ondra s Tomášem po ranní kávě a volskému oku na slanině s půlkou chleba neodolali tomuto vábení a odrazili od břehu. Ondra udělal pár rychlých záběrů vesly a složil je do lodi.
“Tomáši, co ty a Káťa?”
“Co bys chtěl slyšet?”
“No přece, jak si s ní daleko.”
“Ale, ale… ty jsi nějaký zvědavý… Co tipuješ?”
“Káťa je velký oříšek. Říkám, žes nezasunul.”
“Bingo!” Tomáš udělal krátkou pauzu a pokračoval, “To jsi vůbec netrefil – hlásím zásun.”
“Ty vole, nekecej… Jak se ti to povedlo?”
“No přece kouzlo osobnosti,” udělal pýřící ksichtík Tomáš.
“Jo, to ti akorát žeru. Známe své lidi. Cos jí namíchal do pití?”
“No dovol… K něčemu takovému bych se nesnížil. Abys věděl,” Tomáš tajemně povytáhl obočí a ukázal levým ukazováčkem na svou hruď, “já nedělal nic. Já jen mluvil.”
“Mluvil, jó… Napsal jsi ji nějakou básničku, po které zjihla a…”
“Vůbec ne,” přerušil Ondru Tomáš, “my jsme si jen povídali.”
“Hm… to muselo bejt hodně žhavý povídání, když skončilo zásunem…”
“Já to moc žhavě necítil. Jen jsem popisoval, co jsem jednou udělal jedné ženě.”
“Počkej, počkej… Ty chceš říct, žes Kátě vykládal něco, cos dělal s jinou ženou a ona tě potom připustila?”
“Věř nebo nevěř, ale je to tak.”
“Ty kráso! To by mě zajímalo, co to bylo za popis.”
“Popisoval jsem ji, jak jsem Andreu rozpálil,” loďku zahalila mlha, jež se přiblížila ze břehu, a které si ani jeden nevšiml. Ostatně téma hovoru bylo podstatně zajímavější než dění okolo.
“Kde se tu najednou vzala ta hustá mlha?” podivil se Ondra.
“Čekáš snad, že jsem rosnička a zakvákám ti – kva, kva, pozor mlha. Nepropadejte panice, pane, kva. Ona se zase brzo rozplyne, kva.”
“Ty jsi vůl!”
“Ty, Ondro, nevíš, jak daleko jsme od břehu?”
“Nevím, ale řekl bych, že to bude jen pár metrů.”
“Aby do nás něco většího nenarazilo.”
“Co by do nás naráželo. Když jsme sedali do loďky, tak široko daleko nic nebylo.”
“Stejně bych radši přirazil ke břehu.”
Ondra se znovu chopil vesel a několikrát zabral jen pravým, čímž otočil loďku asi o 130 stupňů. Pak začal opatrně veslovat ve směru, ve kterém očekával břeh.
“Ondro, asi se mi budeš smát, ale teď mě napadlo, že ta mlha je podobná té, která byla ve filmu Cesta do pravěku.”
“Neboj. Nebudu… A jinak s doktorama to máš v šusu?”
“Vole,” ohradil se Tomáš.
U Brné je Labe pěkně líné, protože zdymadla pod střekovským hradem řeku zvedlo, a o proudu se tam mluvit nedá – přesněji řečeno – nedalo.
“Ondro, něco je špatně. Unáší nás proud.”
“No jo. Kde by se tu vzal? Vždyť jsme nad zdymadlem…”
“Máš dojem, že mám křišťálovou kouli?”
“To by vůbec nebylo špatný, kdybys ji teď měl.”
“Smůla.”
“Proč myslíš, Tome? Podívej… mlha se zvedá.”
“No hurá!” Tomášovi spadl šutrák ze srdce a podíval se přes Ondru, “Jsme jen asi 4 metry od břehu.”
“Tome, to je divný…”
“Co je divný?”
“Já nevidím trať, silnici, ani baráky. A kde jsou zdymadla?”
Tomáš vytřeštil oči: “Ondro, otoč se!”
Ondrovi oči jeli po známé skále. Ta vypadala jinak, než jak ji měl uloženou v paměti. Na povrch šedé kůry mozkové vyplavala informace o tom, že na jejím konci Ondra spatří známou fotogenickou zříceninu hradu. To, co jeho oči nasnímali, však mozek mezi zříceniny nezařadil…