Máme doma nový přírůstek. Je to pětiměsíční kocour, který dostal jméno Černobil. Ne, že by kvůli radioaktivitě svítil, ale proto, že je krásně černobílý. Navíc je to úžasný mazlík. Člověk ho chce začít hladit a drbat a on sebou bez otálení plácne na bok a hodí takový ten kukuč: “Tak ukaž, co dovedeš.”.
Před čtrnácti dny jsme si spolu hráli. Po příslušné porci “miliskování” jsme se pustili do člověko-kočičího Masa*. Já se snažil, co by druhý hráč, plácnout Černobílka do jeho bílé packy. On šikovně uhýbal až… jsem ucítil bolest. Černobilův drápek se mi zasekl do malíčku v místě, kde jsem měl záděru. Šel jsem si tu trochu krve opláchnout do koupelny a zalepit.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem ráno strhl náplast s tím, že už je zbytečná, a uviděl hnisající malíček. Popral jsem se s hygienou. Udělal “převaz”. Oblékl se a odešel do práce.
Odpoledne, po příchodu z „roboty“, jsem nejprve zamířil k místu s náplastmi, abych ji vyměnil. Kocourek se přišoural ke mně a zamňoukal. „No, podívej, cos mi udělal,“ ukázal jsem mu svůj malíček. Přičichl k němu, a pak mi začal ránu svým drsným jazýčkem olizovat. Bylo to docela příjemné, tak jsem ho nechal. Když skončil, palec jsem omyl a dal na něj novou náplast.
Ráno vypadala rána o dost lépe a do dvou dnů nebylo po zanícení ani stopy. Paráda.
Uplynul týden a na celou věc jsem ve víru všednodenních starostí zapomněl. A není se čemu divit. Práce, domácnost, rodina, koníčky a spát. Práce…. A tak pořád dokola s občasnou záměnou pořadí.
Něco mě probudilo. Kouknu na budík. Na displeji svítí 3:22. Jít do práce, tak na to je přece jen trochu brzo. Slyším šramot. Vylezu opatrně z postele a potichu se plížím do obýváku, kde se zastavím a poslouchám. Zvuk, za kterým jsem vyrazil přichází z kuchyně. Našlapuji co nejtišeji. Vyjdu na chodbu a našpicuji uši. Vpravo za rohem pobíhající nějaké tlapky po linu. Opatrně si klekám. Položím ruce dlaněmi na zem. Dosedám na paty a přikrčím se. Nahrbím hřbet. Hlavu snížím k zemi a zaposlouchám se do ticha… A zase. Od lina se odráží tiché ťapkání. „Slyším tě myško. Mě neutečeš!“ říkám si pro sebe a opatrně protahuji své prsty zakončené ostrými drápky…
* Pro ty z vás, kdo neví jak se to hraje, uvádím stručný nástin pravidel. Jeden hráč má ukazovák s prostředníkem u sebe, ostatní prsty jsou skrčené. Druhý „masař“ má stejné prsty pod prsty hráče prvního. Také bříšky nahoru. Smyslem hry je to, že se druhý hráč snaží trefit prsty hráče prvního tak, že vyjede prsty nahoru nad prsty hráče prvního a snaží se mu způsobit bolest úderem prstů o prsty. První hráč může uhýbat do stran.