Poznámka: Prostorově výraznější Livie miluje mimozemšťana. Oříšek je v tom, že se nedobrovolně ocitla na jeho rodné planetě. On, ač by rád byl s ní, musí velmi blízko jejího bydliště dělat výzkumníka.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )
(ZB)
To světlo bylo nepříjemné. Liviiny oči se na něj nedokázaly adaptovat, proto je měla zavřené. Řešithelka si hrála na vodícího slepeckého psa, protože ji někam táhla. Došly do nějaké chodby, kde ji světlo přestalo vadit. Konečně se mohla podívat, kde je. V tunelu. Světlém. Z jeho stěn vycházelo rovnoměrné světlo. Žádná osvětlovací tělesa! Prostě světlo ze zdi, jako kdyby doma zmáčkla vypínač a místo žárovek v lustru, by svítily cihlové zdi a strop. Tohle ještě neviděla.
Došli ke dveřím. Řešitelkha k nim otočila hřbet pravé ruky, palec položila na ohnutý malíček a zbývajícími prsty přitisknutými k sobě ukázala trojku. Ty se otevřely doprovázené velice slabým zasyčením. Za nimi na ně čekala (hodnoceno pozemskými měřítky) extrémní bulimička. Tu ženu neznala, ale připadala jí povědomá. Kde se s ní setkala? Livie, ty jsi ale kravka, vynadala si. Kde bys ji asi tak mohla vidět, když je to druhá „tyčka“, kterou v životě vidíš? No jo… Podívala se na Řešithelku, pak znovu na tu ženu. Ta podoba… Vlasy dopadající kousek za krk si v lesku a barvě nezadaly s havraním peřím. Proč měla žluté obočí bylo mimo rozsah Liviina chápání. „Souměrná“ mohla si v duchu zanotovat písničku Báry Basikové, protože ženin obličej byl z tohoto hlediska dokonalý. Za to černé oči by měly jít radši spát. Livie se pod jejich pohledem cítila jako při snímkování ze štítu, jen s tím rozdílem, že se nemusela svlékat. Pocit to byl naprosto přesný, protože žena stojící před ní znala její tělesnou teplotu, tlak, krevní skupinu, jaké choroby prodělala, že v tuhle chvíli s žádnou nebojuje, hmotnostně se vyrovná jedenácti opačkám, ale hlavně si v její paměti přečetla, co se událo mezi ní a jejím synem. Zatím to nestálo za řeč. Bylo by hůř, kdyby háčky1 trpěnců nebyly této formě života smrtelně nebezpečné. Ještě štěstí, že předsedá Etnické radě a vypůjčit si teleportovací tyč pro ryze soukromý účel, nebyl vůbec žádný problém. Takhle zastavila nežádoucí, a hlavně nevratné, citové vzplanutí v samém zárodku. Bylo nemyslitelné, aby po boku pokračovatele rodu, který dovršením třicátého proxyonského roku zaujme ve Sboru osvícených místo po svém otci, stála Pozemšťanka, jež svým intelektem a dispozicemi své rasy, jen o něco málo převyšuje kotníky jejího syna a popírá veškeré estetické normy této planety. Okajda je jednohlasně nejvhodnější kandidátkou pro Samorostghua. Na tom se shodl Sbor osvícených, který svým budoucím členům při dovršení dvacátého pátého věku, přiřazuje nejvhodnější opačku, aby pokud možno došlo k posílení schopností jejich potomka, než k pouhému udržení stávajícího stavu plodících jedinců. Neuměla si představit výsledek počatý s touto emocionálně nevyrovnanou samičkou. Obávala se napáchaných škod, které by zákonitě musely přijít, až by „následník“ zaujal Samorostghuovo místo. Co jednou trpěnec počne, nemůže poslat do temnoty, ani zapřít. Tak praví kodex vázaný v černé kůži sepsaný trpěncem zakladatelem. „Můj rod“ dostává každá vznikající proxyonská rodina uložený na krystalu při slavnostním aktu Spojení.
Copak něco tak absurdního může žít s jejím synem?!
- 1 Proxyonské označení pro spermie
(RH)
„Ó, vy budete Samova maminka. Ráda vás poznávám,“ řekla Livie a vlepila jí pusu na tvář. Řešitelkha se usmála: “Takhle se seznamují.“
„Měla jsi ji zlikvidovat,“ zavrčela poliponsky na dceru.
„Nešlo to, je v programu VCC1.“
„Ten trapný výzkum, ale i tak dobře.“
XX
Oreg odložil sluchátka a podíval se na Samorostghua, který během hovoru přišel a teď netrpělivě stepoval vedle něj.
„Ty se máš o centaurionu2 ženit?“
Samorostgh našpulil rty. Na monitoru se objevila žádost o hovor od Větha z VCC.
„Díky za ten exemplář, ale mohly jste vybrat jiného dodavatele.“
„Jaký exemplář?“ nechápal Oreg.
„Objevila se tady Osvícená, přivedla pozemšťanku, alespoň to tak tipuji, a samozřejmě jsem si vyslech obsáhlou přednášku o sobě a svém výzkumu, a řeknu ti, nebyla vůbec příjemná.“
„Jestli se jí dotkneš, zabiju tě!“ zařval Samorostgh.
„Je to Samorostghova snoubenka,“ informoval Větha Oreg.
Na monitoru bylo vidět, že někdo mimo záběr ve VCC vyprsknul pití.
„Chci s ní mluvit,“ nevšímal si toho Samorostgh.
„Přiveď ji prosím ke spojení, nebo s ním nebude k vydržení.“
Asi po pěti minutách, kterou trpěnci na Zemi strávili v mlčení, se ozval vyděšený dívčí hlas: „Same!“
„Livie, jsi v pořádku?“
„Chci domů.“
„To nejde, přijedu za tebou, jakmile to půjde a vše vyřešíme. Ano?“
Když dívka neodpovídala, Samorostgh tiše řekl: “Chtěl bych tě líbat.“
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Všude.“
„Úplně všude?“
„Úplně všude.“
„A kde bys začal?“
Na obou koncích spojení seděli trpěnci s otevřenou pusou. Jako první se vzpamatoval Oreg: “Tak dost, to by stačilo hrdličky. Věthe, přiletíme dva měsíce před centaurionem, do té doby to s ní budeš muset vydržet.“
„Spolehni se,“ ujistil ho Věth a ukončil spojení. Pak se obrátil na novou samičku: “Já tě chci také líbat.“
Livie se otočila a aniž by se na Větha podívala, opustila ho.
XX
„Tak velikánská prsa jsem ještě neviděla.“
„Je moc hezká.“
„Podle mne trošku tlustá.“
„Mne se líbí.“
„Už se probouzí.“
Livie otevřela oči. Nakláněla se nad ní dívčí tvář. Posadila se. Kolem její postele sedělo pět mladých žen.
„Ahoj, odkud jsi?“ zeptala se jí ta s nápadně bílou kůží a uhlově černými vlasy. Livii připomínala Sněhurku z Disneyho pohádek.
„Ze Země.“
„Ze Země? Ale já jsem ze Země,“ vykřikla vyděšeně drobná blondýnka. „Určitě mě zabijí! Chtějí mne nahradit.“
„To nic neznamená, Anno, nejanči!“ snažila se ji uklidnit černoška s rudými vlasy.
„Všechny jsme odjinud. Na co by jim byli dvě ze Země…“ přisadila si holka s modrou kůží a zelenými vlasy.
„Nech toho Adrien,“ odsekla jí Sněhurka.
„Odkud jsi?“ zeptala se Livie drobné blondýnky, protože krajani drží vždycky spolu.
„Z Malacek a ty?“
„Ty jseš Slovenka? Já jsem z Blatné, z Moravy,“ vykřikla Livie s nadšením a Annu objala.
„Karlovana z Letopádu,“ představila se Sněhurka.
„Zulka ze Sunitoru,“ převzala štafetu černoška s rudými vlasy.
„Adrien z Boltmarátu,“ pokračovala holka s modrou kůží.
„Tajana z Milkavíru,“ zašeptala velice krásná mulatka s přehnaně dlouhými řasami.
„Já jsem Livie, ale jak to, že vám rozumím a kde vlastně jsme?“
„Instalovali ti do mozku překladač. Dělají na nás nějaký výzkum,“ odpověděla jí Zulka.
„Jsme laboratorní myši?“
„Více méně. Ale neboj, většina pokusů není bolestivá,“ znovu zašeptala Tajana.
„Když si sundají brýle, nedívej se jim do očí a raději udělej, co ti říkají,“ radila jí Adrien.
„Byla jsi už na obrázcích?“ zeptala se Anna.
„Jak by na nich mohla být, když se teprve probudila?“ poznamenala Karlovana.
„Co jsou obrázky?“
„Ukazují ti různé obrázky a zkoumají, jak na ně reaguješ,“ poučila Livii Adrien.
„Většinou jsou hambaté,“ doplnila Zulka.