Kurz

Komentář: Nejen vážnými tématy, ale i romantikou živ jest člověk. Dovolil jsem si proto spáchat takovou novodobou romantickou pohádku…

 

Kde na to vzít a nekrást? To byla otázka, která trápila Ludvíka Zakysálka. Tři tisícovky za dvoudenní kurz na něj bylo moc. (A není se co divit. Platy pekařů jsou na nejspodnějších příčkách mzdového žebříčku.)

Ludvík se před dvěma roky po maturitě v Pardubicích vrhl s mladickou vervou do výroby chleba našeho vezdejšího. Elán, který uplatňoval v práci, byl obdivuhodný. Proto zákonitě, když něčeho někde přebývá, musí jinde chybět.

„Ne.“ Byla jediná odpověď, kterou Ludvík dostával od děvčat, když je pozval na rande a to přitom oplýval pro opačné pohlaví atraktivní výškou 185 cm.

„Kurz flirtování“, hlásal nápis na monitoru. Cena 2.990 Kč. Slibovali, že se naučí seznamovat, konverzovat… zkrátka balit holky. Už si v živých barvách představoval, jak se baví s děvčaty. Ta se smějí jeho vtipům a ráda přijímají pozvání… Jenže od představy k realitě je dlouhá cesta. Ludvík to věděl. A taky věděl, že ze všeho nejdůležitější je udělat první krok. Nastoupil proto jako brigádník v supermarketu a za dva měsíce si kurz objednal a zaplatil.

Když vešel do školící místnosti, zaujal ho půlkruh čekajících křesel. Vybral si krajní naproti dveřím. Spočítal, že tu bude s dalšími čtrnácti lidmi, ale zatím seděl jen on a další dva postávali u okna. Do začátku chybělo pětatřicet minut, proto se nebylo čemu divit.

Úderem desáté vstoupili do „třídy“ dva muži a jedna žena. Pro Ludvíka to byl šok. Co tu proboha dělá jeho bývalý kamarád Čeněk?

„Dobrý den! Jmenuji se František Korous a pořádám tyhle kurzy flirtování. Nastíním vám, co vás čeká a nemine. Zhruba do jedné hodiny to bude potřebná teorie. O to se postará kolega Čeněk Jirsák. Pak si dáme pauzu na oběd a po ní já se zde přítomnou slečnou Jindrou Horálkovou povedeme praktický seminář, abyste získanou teorii uměli přetavit do praxe. Na zítřek jsou naplánovaná cvičení v terénu, protože…“ organizátor kurzu přejel pohledem po přítomných frekventantech a dodal, „cvik dělá mistra… Teď už ale předávám slovo Čeňkovi. Odpoledne na viděnou!“

Čeněk se postavil před flipchart a spustil. Co si Ludvík Čeňka pamatoval, tak to byl, co se děvčat týče, stejný ňouma jako on. Buď platí, že kdo umí, umí a kdo neumí, učí. Nebo je živoucím důkazem toho, že se dá „balící“ neobratnost vyléčit…

Sobotní osmnáctá hodina odbila, když Ludvík spěchal přes malý park na vlak. Na lavičce plakalo děvče. Minul ji, ale po třech krocích se zastavil a otočil: „Mohu vám, slečno, nějak pomoct?“
„Pokračujte v chůzi a mě si vůbec nevšímejte!“
„Promiňte, že jsem obtěžoval s pomocí… Aspoň jsem se znovu přesvědčil, že každé dobro musí být po zásluze potrestáno… Sbohem!“ a nabral směr k nádraží.
„Počkejte! Omlouvám se… Jestli mi chcete opravdu pomoct, tak vás poprosím, abyste si sednul vedle mě… Tedy máte-li čas…“
„Jistě. Velice rád… Už sedím a jsem připraven pomáhat…“ Ludvík necítil vůbec žádné rozpaky. Byl uvolněný a plně soustředěný na to smutné děvče s hezkou tvářičkou.
„Povídejte mi něco…“
Ludvík se rozesmál. „Tak teď jste mě dostala. Chcete, abych povídal. JÁ, který se před děvčaty červená a slova z něj lezou jak z chlupaté deky, já mám NĚCO povídat. Dobrý… Škoda, že nejsem mužská obdoba Šeherezády, to bych vám vyprávěl nějaký pohádkový příběh.“ Ludvík odhadl, že jí může být tak osmnáct, když se na něho podívala.
„Ale já na vás nevidím, že byste se červenal… A jak vás tak poslouchám i do chlupaté deky máte daleko…“ Obličej jí rozjasnil pobavený úsměv z vlastního vtípku.
„Jo? To jsou mi událostě… Promiňte, že jsem takový nezdvořák, který se ještě nepředstavil. Ludvík, jméno mé,“ pronesl s malou teatrální úklonou.
„Vendulka,“ opičila se po něm, „tohle oslovení mám radši, než to, co mám v občance. Václava.“
„A můžu se Vendulky zeptat, proč takové milé, mladé a hezké děvče sedí smutné na lavičce v parku uprostřed Prahy?“
„Není Ludvík nějak moc zvědavý?“ Na Vendulce bylo vidět, že svou otázku nemyslí vážně. Pousmála se a bez varování přešla na tykání: „Můžeš!“
Ludvíkovo ucho k jeho velké radosti změnu zachytilo, neváhal proto a zanotoval písničku od Olympicu přezpívanou už miliony hrdel: „Proč jsi tak smutná, asi máš v hlavě brouka…“ a podíval se na ní očima psíka pekiňáka. Odměnou mu byl smích.
„Ty jsi komediant,“ řekla, když byla zase schopná slova. „Víš co?“
„Nevím.“
„Je to pryč… Byl… a už není… Jeden blbý kluk,“ dodala rychle, když viděla Ludvíkův nechápavý výraz. „Teď jsem tady s tebou a bavím se královsky. Jsem ráda, že jsem tvou pomoc přijala… Čím mě překvapíš teď?“
„Co třeba, že bych ti nabídl rámě a doprovodil domů?“
„Nebereš to nějak hákem?“
„Omlouvám se mladému děvčeti, způsobil-li jsem mu svým dotazem nějakou psychickou újmu, leč na svou obhajobu musím říct, že nejsem Pražák, bydlím v Kralupech a nechci svou od smutku zachráněnou princeznu nechat bloudit samotnou ulicemi velkoměsta. Co kdyby se smutek vrátil?“
„Tak to ano. Omluva se přijímá a nabízené rámě též.“
Ludvík vstal a jako správný rytíř vysekl své paní poklonu a pravil: „Vaše rámě, princezno.“

Druhý den na kurz nedorazil. Cvičení v terénu si odbyl s Vendulkou… A protože opakování je matkou moudrosti, praktikuje s ní dodnes.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *