Těžké ráno

Poznámka: Povídka je výsledkem hry se slovy. Byl úkol – vymyslete úplně nová slova. Pak jsme pro ně měli napsat jejich význam. Když bylo hotovo přišlo finále. Vyberte si z nich pět až sedm slov (v textu jsou označena tučně) a napište příběh. Dostali jsme na to cca půl hodiny. Verze, která je k přečtení, je „učesaná“.
(Foto from Pixabay.com)

Petr ztěžka otevřel oči. Chvíli ležel na zádech a pak raději položil pravou nohu na podlahu, aby přibrzdil ten rychle se točící kolotoč. Nechal padnout hlavu doprava. Podíval se na svého spolubydlícího Olina, který se také nacházel v posteli. I on měl otevřené oči.
„Jak jsi dopad?“
„Ako chučík.“
Petr předvedl grimasu, která se dala přeložit jako otazník.
Olinovi u protější stěny chvíli trvalo, než pochopil, že mu ten Čehún převlečený za kamaráda nerozumí. „Chumaj, čo isto kalil!“ vysvětlil. Na chvíli se odmlčel a vypálil: „Najradšej by som ťa teraz zabil. Nemal si včera z tej svojej papuli vôbec vypustit slovo zarátit. Moc dobre vieš, že sa to na trojke vždy zvrhnie v hroznů pijatyku. A korunu tomu dal ten kokot drevený Jožin. Jeho Močin už nikdy viac! Ja som sa v noci obrátil naruby a ešte niesom nazpeť.
„Koukám, že jsem udělal dobře, když jsem odmítl ochutnat pálenku z okurkového láku…“
Odpovědí mu byl zvuk, který se dal vyložit jako souhlas.
„Nemaš žuvačku?“
„Sorry, nežvejkám.“
„Tak se tuná budem museť po nejakej použitej poobzerať a keď ju nájdem, tak si ju vyžmužlám.“
„Co že si ji…?“
„Vyžmužlám.“ Když viděl, že jeho spolubydlící na koleji netuší o čem je řeč, podal vysvětlení. „Roz-žvej-kám,“ hláskoval. „Čo vás v tu v Čechách v tej škole učia…?“
Petr škádlivou invektivu přešel mlčením. Asi tři vteřiny se na Olina díval, než se zeptal: „Chceš pomoct?“
„To by ma naozaj zaujímalo, ako by si mi chcel uľaviť?“ a přitom rozhodil rukama. Když je položil zpátky na postel, povzdechl si: „Najlepšie by mi teraz bolo v hrobe.“
Petr po těch slovech vstal a celkem jistým krokem došel ke skříni. Tam oběma rukama ukázal na otřískané dřevotřískové dveře. Otevřel je. Udělal čáry máry a vytáhl černé roucho, které vzápětí na sebe hodil. K dokonalosti mu chyběl jen ten černý špičatý klobouk.
„Môžeš mi povedať, do čoho si sa to navliekol?“
„Tys nepoznal, že před tebou stojí pastor církve Prosoucnost?“
„Preboha. To je čo za somarinu?“
„To není žádná blbost!“ Petr přistoupil k Olinovi a naznačil mu, aby otevřel pusu. Ten poslechl. Duchovní odněkud vylovil zkumavku a z ní nasypal své ovečce do úst proso. Pak otvor plný obilovin zacpal rukou a nalehl na ni. Olin bojoval dlouho. Nakonec mu jiná cesta, než ta na věčnost, nezbyla.

Přivolaný lékař se sice divil, proč se mrtvý mladík cpal před smrtí zrním, jak nějaká slepice, ale pak si vzpomněl na svá studia a řekl si: „Těžká jsou rána opilcova…“

Nová použitá slova:
chučík – slovenská zkratka pro opilce „Chumaj, čo isto kalil“.
zarátit – slangový výraz oznamující, že bude mejdan na trojce.
Močin – pálenka z okurkového láku (od tzv. Moček).
vyžmužlat – znovu rozžvýkat nalezenou použitou žvýkačku.
Prosoucnost – název církve, která dává nebožtíkům do rakve obilovinu (konkrétně proso), aby při cestě na věčnost nepadli vysílením.

Útěk do Litoměřic

Poznámka: Povídka vznikla přepsáním jedné starší (Utíkej, chlapče, utíkej). Chtěl jsem si vyzkoušet žánr fantasy a byl jsem líný vymýšlet úplně nový příběh….
(Foto from Pixabay.com)

Rovinatá část lesa za chvíli skončí a přede mnou se objeví stoupání na Černoboží kopec, který představuje moji záchranu. Asi v půlce jsem po Noci ohňů našel díru v zemi, odkud vychází teplo. Takových je tu víc, ale jen tahle je dostatečně velká pro člověka hledajícího úkryt. Vím o ni jen já, protože je ukrytá v křoví, před kterým roste strom. Je to sice divný, ale to je celé tohle místo. Sem nikdo z našeho kmene Kamýků nechodí, protože v něm přebývá Černoboh, který vládne temným silám. Já jsem vůči jeho kouzlům už netečný, protože mi vzal tátu dřív, než jsem si ho stačil zapamatovat. Na lovu jej zranil kanec. Tehdejší hlavní kněžka Ljubice dělala, co mohla, ale stejně do čtyř soumraků odešel za svými předky. Když jsem byl na světě, jako mám prstů na rukou, odvedl si Veles i maminku. Moc jsem Bělboha prosil, aby ji zachránil, ale asi je hluchý. Od té doby žiju u tátova bratra a bohové jsou mi ukradení. Nevěřím na ně! Zase díky tomu nosím domů nejvíc hub a lesních plodů, protože se všichni tomuhle kopci vyhýbají velikým obloukem. Jsem zvědavý, zda moji tři pronásledovatelé na něj vstoupí. Poslala je hlavní kněžka Bělice. Ještě o Kračunu byla nikým. Pak se roznemohla Ljubice a žádná kouzla ani zaříkávání ji neochránily před setkání s Velesem. Všichni byli přesvědčeni o tom, že její místo zaujme Krasina, ale na Hromnice se objevili hladoví divočáci, kteří ji zabili. Vzápětí se odněkud přihnala Bělice a zahnala je na útěk vykřikováním něčeho nesrozumitelného. Stala se hlavní kněžkou. Dneska losovala, který Kamýčan bude při Koupadlech obcovat na poli před zraky celého kmene se třemi ženami, jež přišly o muže. Podle toho kolik jich obtěžká, tak bohatá bude úroda. Má to háček. Dokud jsou ženy při chuti, musí být onen „šťastlivec“ schopný poskytovat jim své sémě. (Nechápu, proč se vybírají jen ty s obrovským apetýtem…) Proto je donucen před slavností „dobrovolně“ vypít lektvar, který mu zajistí neutuchající elán… Jeho účinek pomine až v momentě, kdy jeho duše začne hlídat zelené pastviny s pasoucími se božskými stády. No a Bělice ukázala na mne. Chci-li přežít, musím utýct, napadlo mě při pohledu na její prst, a vzal si příklad ze zajíce.
Drápu se do kopce mezi stromy po čtyřech. Zoufalé plíce se mne snaží přesvědčit, abych přešel do chůze. Vydržte, přemlouvám je, už je to jenom kousek.
A jsem tu! U stromu, za kterým křoví maskuje otvor v zemi. Protáhnu se malým zeleným tunelem a hupsnu do díry. Opatrně vykukuji, abych zjistil, kde jsou moji pronásledovatelé.
„Kam moh zmizet? Vždyť běžel tudy…“
Stáli několik kroků od stromu. Asi jim hlavní kněžka nahání větší strach, než tenhle kopec…
„Přece se nepropad do země?“
Třetí honec konečně popadl dech: „Já se na chvíli zastavil a zdálo se mi, že Litomen zalezl do tohodle křoví.“
„Proč by tam lez? Odtamtud nemůže utíct… A navíc nevypadal na to, že se chce nechat chytit… Běž se přesvědčit, žes viděl dobře!“
Po chvíli ticha se ozvalo povzdechnutí: „Ach jo.“
Na nic jsem nečekal a zalezl hlouběji do teplé díry. Tady by se v zimě krásně spalo… Chtěl jsem se přitisknout ke stěně, abych s ní za pomoci tmy splynul. Opřelo se jen levé rameno. Zbývající část těla žádnou oporu nenašla. Ve vzduchu jsem se přetočil tak, abych dopadl na břicho. Napřáhl jsem před sebe ruce ve snaze se o něco zachytit. Marně. Blátivá klouzačka mě ochotně posílala šupem do lůna kopce. To mám za to, že pohrdám Černobohem, napadlo mě. Škoda, že nepadám, měl bych to aspoň rychle za sebou. Jéje. Najednou se klouzání změnilo ve volný pád. (Budu si muset svá přání lépe rozmýšlet.) Netrvalo dlouho a neopeřený pták se proměnil v rybu bez šupin a žaber, neboť jsem spadl do vody. Po nádechu jsem nevymyslel nic lepšího, než se nechat unášet pomalým, příjemně teplým proudem. Třeba budu mít štěstí a vyplavu někde, kde bude k vidění nebe.
Vodní tok zesílil. Ruce zjistily, že se prostor kolem mě zužuje. Strach z utopení se chtěl hlasitě projevit. Už jsem se nadechoval, ale vyčnívající kámen, který potkal mojí hlavu, nedovolil rušit zdejší klid.
První, co jsem spatřil, když jsem se probral, byla podzemní říčka padající z výšky jednoho a ještě polovičního člověka, která opodál mizela v matně osvětleném tunelu. Kde se tu najednou vzalo světlo, divil jsem se. Vydrápal jsem se na pevnou zem a sáhl si na hlavu v místě, kde mě bolela. Ucítil jsem něco lepkavého. Krev. To je skvělý, teď tu vykrvácím. Hodně slabé světlo vystupující z tunelu mi dovolilo se rozhlédnout kolem sebe. Proud tu ztrácel na síle, protože se mohl rozlít do velkého prostoru. Jedinou cestu ven mi ukazovala odtékající voda. Překulil jsem se tedy k místu, kde padala do „hlubiny“, přehodil nohy přes okraj a napodobil ji. V tunelu bylo víc světla, než v místě, kde jsem se probral. Dokonce s přibývající vzdáleností sílilo. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se ocitl v kulatém podzemním dómu, kterému vévodil bílý zářící kámen. Vylezl jsem z vody a opatrně tu věc obešel tak, abych měl světlo v zádech. Díky tomu jsem „objevil“ tři cesty ven. Jako nesmysl jsem ocenil pokus vydrápat se zhruba do půlky skoro rovné stěny na plošinu, kde byl otvor, do něhož shůry pronikal paprsek denního světla. Následovat vodu se mi nechtělo. Proto se vítězem stal tunel, proti kterému jsem stál. Uvnitř byla tma a… Ne nezdálo se mi to. Slyšel jsem funění. Nepředpokládal jsem, že by teď z něho vyšel náš kmenový tlouštík Lupen. Ten by se do žádné díry v kopci nevešel. Jedině, že by se sem propad… Ve vstupu do dómu se objevilo něco, co jsem nikdy v životě neviděl. Postavou připomínal člověka. Slepého. Měl dlouhý nos, kterým větřil, až to funělo. Bylo mi jasné, že ví, že není sám. Nedokážu říct, zda se usmíval. Pokud ano, tak přátelsky to rozhodně nebylo. Ostré zuby dávaly jasně najevo, že nebudou mít problém vykousnout ze mne nějaké chutné sousto. Nohy vypadaly normálně. Jenže rukou měl nějak moc. Dvě byly člověčí a dvě krtčí. Chvíli jsme stáli proti sobě a pak se ten tvor neomylně rozeběhl směrem ke mně. Rychle jsem ustupoval k vodě. V momentě, kdy jsem se dostal za tu svítící věc, se krtčí muž zastavil. Vypadalo to, že ztratil můj pach. Proč? Že by to světlo? Vyšel jsem před kámen a… Jasně. Zase o mně věděl. Uklidil jsem se do bezpečí. Co teď? Přece tu nebudu stát, dokud neumřu hlady? A co kdybych se té věci dotkl? Když mě za ní necítí, třeba se na mě něco přenese… Položil jsem na to dlaně. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měl v každé ruce malý svítící kamínek. Nic jsem neloupal. Opravdu! Ta věc mi to „dala“ sama. Napřáhl jsem obě ruce před sebe dlaněmi vzhůru a šel opatrně k tomu tvorovi. Když jsem byl tři kroky od něho, začal nervózně ustupovat. Kameny mě začaly táhnout k vodě. Poslechl jsem a vstoupil do proudu. Plavat jsem nemusel. Dno bylo pokryté jemným pískem a voda mi sahala kousek nad pas.
„Jupí!“ zakřičel jsem.
To jsem si dal. Řičet radostí v malém prostoru opravdu nebyl dobrý nápad. Ale kdo by dokázal mlčet, když v dálce najednou uvidí denní světlo…? Za chvíli jsem mohl své nově nabyté amulety schovat do váčku, o který jsem při svém podzemním putování nějakým zázrakem nepřišel.
Že jsem raději nemlčel. U „východu“ z kopce mne obstoupily čtyři pomocnice hlavní kněžky, které šly náhodou kolem. Kdyby neslyšely můj projev radosti a nebyly od přírody zvědavé, nepřekvapily by mne a neodváděly zpět do osady. Čekal jsem, že se budou chovat posměšně, protože jsem chtěl utéct svému osudu, ale přes nasazený sveřepý výraz jsem si všiml, že mě nenápadně pozorují. Dokonce to vypadalo, že s jistým zájmem. To je hloupost, usoudil jsem nakonec, protože v hierarchii kmene patřím k posledním z těch posledních.
Blížili jsme se k osadě, ze které se nesl křik: „Divočáci! Běží na nás divočáci!“ To byl problém. Čas od času nám tahle zvířata zničila úrodu, pobořila podzemnice, zabila pár lovců a několik lidí, kteří se nestihli schovat. Chybělo nám asi tolik kroků, jako je prstů na třech nohách, když se před námi objevila velká černá těla s temně rudýma očima a silnými špičáky. Naháněli strach. Nedokázal jsem udělat jediný krok. Ale i kdybych se rozeběhl, nikterak by mi to nepomohlo. Jsou rychlejší a jejich kly by se stejně snadno dostaly do mého, jako otcova těla. Navíc byli v přesile. Stáli a dívali se… Proč jsem měl dojem, že jen na mne? Najednou, a bez zjevné příčiny, se s vítězoslavným kvičením rozeběhli. Proti mně!
„Pomoc!“ zakřičel jsem, i když mi bylo jasné, že mne nikdo na poslední chvíli nezachrání. Loučil jsem se tedy se životem, když se útočící divá zvěř z ničeho nic zastavila. Vypadalo to, jakoby do něčeho narazila. Vzteklé zvuky naznačovaly, že netuší, proč nemohou udělat těch pár posledních kroků a vyřídit si to se mnou.
„Já teď odejdu a už se nevrátím,“ obrátil jsem se na své strážkyně.
„No, to ani náhodou…“
„Hm… Mám dojem, že už nejsem v kmeni vítán…“
„Nikam nepůjdeš, Litomene! Tady budeš!“ ozvala se za mnou hlavní kněžka Bělice. „Ta zvířata mi slouží, a kdo se bude mé vůli protivit, toho zahubí.“
„Když myslíš…“ doprovodil jsem vyřčená slova příslušným gestem. Přestože jsem měl hodně, opravdu hodně, nahnáno, namířil jsem si to k nejbližšímu kanci. Něco silnějšího, než můj strach, mě přimělo položit mu ruku na hlavu. Dřív, než bych dokázal říct ‚A já sám vylezu na Kamýk‘, pošel. Stářím to rozhodně nebylo… Otočil jsem se k Bělici s nahozeným vítězným úsměvem, i když jsem nerozuměl tomu, proč to dělám. Cosi mne ovládalo a já se tomu přestal bránit.
Zbledla. Chvíli se nedělo nic. Pak vybuchla: „Co to má znamenat? Ty nemáš vůbec žádné právo se vzpouzet. Ty… „namířila na mne ukazovací prst s dlouhým nehtem, „máš být šťastný, že mi můžeš sloužit. Děvčata, chopte se ho!“
„Pokud chcete dopadnout, jako on,“ ukázal jsem na mrtvé zvíře, „tak si poslužte,“ pronesl jsem s ledovým klidem.
Fungovalo to! Zůstaly stát a tvářily se bezradně. Otočil jsem se k samozvané kmenové vládkyni, vyndal z váčku oba kameny a ukázal je položené na dlaních. Do jasného světla, které vydávaly, jsem vážným hlasem pronesl: „Ve jménu boha Bělboha, opusť tento kmen!“
„Co Černoboh uchvátí, nikdy nevrátí!“
Nedbal jsem jejího opovržlivého tónu a klidně ji postavil před hotovou věc: “Odcházím a vezmu s sebou každého, kdo bude chtít.“ Čekal jsem protesty, ale ty se nekonaly. Místo odpovědi se jen ušklíbla. Obešel jsem všechny sousedy a vyložil jim situaci. Samozřejmě se to odehrávalo v doprovodu Bělice, která hravě získala od drtivé většiny slib věrnosti. Za misku obilí…
Prsty obou rukou a dva palce. Tolik nás odešlo. Divočáci nás obestoupili a vyprovodili daleko za osadu. Za víc jak den a půl jsme došli k soutoku dvou řek, kde se nám moc líbilo. Doprostřed Dómského vrchu, kde jsme zbudovali hradiště, jsem zakopal oba oblázky, aby nás chránily. Činí tak dodnes a to i přesto, že boží stáda pasu již velmi, opravdu velmi mnoho jar. Poslední dobou odtamtud s obavou sleduji cizího muže, taky Slovana, kterého do země České přilákal Černoboh. Ani moji potomci nedokážou být vůči jeho slibům neteční. A do nových Litoměřic se utéct už nedá…

Slovanské „svátky“:
1) Kračun, tj. zimní slunovrat.
2) Provoda, tj. jarní rovnodennost.
3) Koupadla, tj. letní slunovrat – oslava slunce – silný sexuální motiv, střídání partnerů, aby se uvolnil řád věcí.
4) Hody, tj. podzimní rovnodennost.
Hromnice – čtvrtící den mezi body 1) a 2) – hlavní význam je příchod jara a návrat světla


Naštvaný řidič

Poznámka: Psaní spojuje. Nejinak je tomu s Ondrou Mečířem. Už nějaký ten pátek se vidíme na tvůrčím psaní a při večerech autorské tvorby. Vlastní velmi vtipné pero, o čemž se nyní můžete přesvědčit.
(Image by Pexels from Pixabay.)

Slunce konečně začalo zapadat. To byla ta pravá chvíle, na kterou jsem už celé dva roky čekal. Všechno šlo podle plánu. Písčitá pláž, azurové moře, palmy, prostřený stůl a my dva. Dlouze jsem se jí zadíval do očí. Byla to pořád ta stejná kočka, jako když jsme se poznali. Nalil jsem víno do sklenek a jednu z nich podal své vyvolené.
Ještě, než jsem však stihl pronést přípitek, ozvalo se za našimi zády nepříjemné zakašlání.
„Ehm, ehm, tak co bude vy dvě hrdličky? Koukejte to rychle zabalit! Za chvilku odjíždíme zpět na hotel.“
„Vždyť jste měl přijet až v sedm hodin?!“
„A kolik si myslíte, že je?“
Podíval jsem se na ruku, na které obvykle nosívám hodinky. „No to sice netuším, ale sedm určitě ještě není.“
„Máte patnáct minut, tak si pospěšte! Večer dávají fotbal a já si chci jít předtím ještě nakoupit.“
Patnáct minut mi bude úplně stačit, pomyslel jsem si a začal se opět koncentrovat na svůj plán. Požádat Izabelu o ruku.
„Čtrnáct minut.“
„Můžete s tím odpočítáváním přestat, prosím?“
„Můžu, ale nechci.“
„Já Vám říkám, že s tím přestanete!“
„Co na mě pokřikuješ ty košiláči? A vůbec, zkracuju čekací dobu na deset minut.“
„Abych si na Vás nestěžoval u nadřízeného.“
„Cos to řek? Asi odjedu bez vás a pak si stěžuj, komu chceš.“
„Můžete nám dát prosím alespoň těch deset minut?“
„Devět.“
Protože čas i řidič byli očividně proti mně, poklekl jsem na levé koleno a vyndal prsten.
„Izabelko, známe se sice jen dva roky, ale mně přijde, jako by to byla celá věčnost. Vezmeš si mě?“
Z výrazu její tváře jsem vyčetl překvapení. Něco mi říkalo, že buď řekne ano, nebo ne.
„No Alexi, já si nejsem úplně jistá…“
„Klidně ti nechám delší čas na rozmyšlenou, nemusíš mi odpovědět hned.“
„Ty jsi mě nepochopil, já si nejsem úplně jistá, jak ti to vysvětlit. Nemůžu si tě vzít.“
„Dávám vám deset minut navíc,“ ozval se řidič za našimi zády.
Ignoroval  jsem ho.
„Proč si mě nemůžeš vzít?“
„Myslela jsem, že jsi na kluky…“
„Tak to je góóóól,“ ozvalo se opět zezadu.
„Já a na kluky? Jak tě to prosím tebe jen napadlo?“
„Nevím, prostě to z tebe tak nějak vyzařuje, děláš taková ta gesta, rád nakupuješ, nosíš vždy perfektně sladěné oblečení…“
„Věřili byste, že jak vás tady, tak pozoruju, že mě to taky napadlo?“ Neodpustil si řidič sarkastickou poznámku.
„Já to nechápu, vždyť jsme se přeci na všem vždycky shodli, říkali jsme si všechna tajemství a …“
„Zadrž mladej, z tohohle už se nevykecáš. Abych ti řek pravdu, začalo mi tě být celkem líto, proto ti nabízím, že můžeš strávit večer se mnou. Dáme pivko, koukneme na fotbal a ráno bude líp.“
„Děkuji za pozvání, ale fotbalu zrovna moc nefandím. Pokud by šlo o krasobruslení, tak možná, ale takto to musím odmítnout.
„Ty seš ztracenej případ, a vůbec, odjíždím, za chvíli to začíná. Jede někdo se mnou?“
Slunce zapadlo za obzor a já ve tmě mlčky sledoval vzdalující se světla minibusu, který uháněl i s mou skoro nastávající směrem k hotelovému komplexu. Doufám, že jí snad jednou dojde, jakou udělala chybu, když mi na pláži neřekla své ano. Kráva.

Naruby

Poznámka: Život elektronický dokáže spojit dva lidi, kteří by se normálně nepotkali. Jsem rád, že mohu díky tomu zveřejnit povídku Štěpánky Burešové, jež na sebe prozradila:

Pracuji na plný úvazek jako matka tří dětí, a protože po práci už roupama nevím co by, zahýbám svému muži s nejrůznějšími múzami. Při jednom takovém záletu vznikla tato povídka. 

PŘED

Občas mívám pocit, že se z toho všeho rozložím na kousky. Proč si ten můj malej anděl s ďáblem v těle nemůže hrát normálně, jako ostatní kluci? Pořád musí něco ničit, rozebírat, rozkládat, rozhazovat. Kdybych na to aspoň nebyla tak sama…

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Dělá to naschvál, nebo prostě žije ve svém světě, kde je všechno naruby a který nemá hranice?

  1.  

Obden mám v kuchyni roztahané hrnce, pánve, pokličky i příbory. Těžko bych doma našla knihu, která má všechny stránky. Spoustu věcí už nejsem schopná opravit, třeba rádio, kterému urval anténu, nebo bojler, kde odšrouboval regulátor teploty. Nejhorší je, když na návštěvě u kamarádů rozebere dětem lego nebo puzzle. To pak odcházíme jak zmoklé slepice a omluvně zveme ostatní k nám. Večer co večer rovnám rozházené oblečení do šatní skříně a boty do botníku. Někdy mi jako bonus, asi abych se nenudila, vytahá z tenisek tkaničky. Když ho poprosím, aby mi s uklízením pomohl, tak vždycky nutně potřebuje na záchod, kde vzápětí zmizí role papíru, protože není větší zábava než ho po útržcích házet do mísy. Ale jak se na něj můžu zlobit, když díky tomu už jako předškolák umí počítat do dvou set?

  1.  

Koupání jsem mu dovolila jednou za týden v neděli a ve čtvrtek chodíváme do bazénu. Je to totiž pořád stejné. Jakmile dostane do ruky sprchu, za pár minut je mokré všechno kolem, kromě něho. A když napustím vanu, abych nemusela zápasit se sprchou, tak si rovnou připravuju čtyři hadry na podlahu, co doma máme. Než se namydlí a opláchne, je v koupelně potopa. V bazénu pro změnu neplave, ale celou dobu se snaží potápět a chodit po dně. Postarší dámy dohání k šílenství, když se jim zčista jasna vynoří přímo před nosem.

Dospěla jsem po pár letech do stádia, kdy je mi lhostejné, že občas trochu smrdí a má špinavé vlasy. Ve školce se mu prý jeden kluk posmívá, že vypadá jak Jožin z bažin. Tomu jsme se mohli akorát zasmát, poněvadž zrovna ten rozmazlený posměváček z „lepší“ rodiny má na zubech černé skvrny, prý od sladkostí. Proto jsem hygienu omezila na nejnutnější zlo, a sice čištění zubů. Přes to vlak nejede, ačkoli jeho zubní kartáček vypadá jak přejetý vlakem hned po prvních pár použitích.

  1.  

Jen co přijde domů, obvykle se celý svlíkne a chodí nahatý. V zimě v létě. Musela jsem se zbavit strachu z prochladnutí, který ve mně vypěstovali moji rodiče. Jako dítě jsem v našem přízemním bytě chodívala ve svetru i v parném létě. Teď taky někdy bývám doma nahá. Navzájem se před sebou nestydíme, já s mateřskou láskou sleduju, jak se vyvíjí jeho chlapecké tělo a on zná každou moji pihu. Mým kamarádkám to ale přijde úchylné. Poznala jsem, že takové otužování není vůbec od věci. Během zimy nebývá nemocný, zatímco kamarádi marodí každý druhý týden.

Ale jako všechno, i tato jeho libůstka má jeden háček. Občas vyběhne nahatý i ven. Prostě zapomene, že nemá nic na sobě, a vyrazí za dětmi na dvorek za domem. Tam sklidí dětsky krutý, leč zasloužený posměch. Pokaždé ho to rozpláče a mrzí, ale za čas se to opakuje. Někdy otevře nahatý pošťačce nebo sousedce, ty už si zvykly. Co si o nás šuškají jinde, to si radši ani nedomýšlím. Jednou jedinkrát jsem mu za to vyhubovala a on mě ve svých pěti letech naprosto uzemnil:

„Tak mě svlíkni z kůže, jestli ti to udělá radost!“

V tu chvíli jsem si jen přála, aby každou moji pihu znal i nějaký pořádný chlap, který by mi s výchovou pomohl.

  1.  

Doma se chová jako opičák. Od chvíle, kdy se naučil lézt, vyšplhal na všechno možné. Netuším, jak se mu to podařilo, ale jednou, to byl ještě batole, jsem přišla do kuchyně, kde si před pár minutami hrál v ohrádce. Ta zela prázdnotou. Zrak mi zamlžila panika, prolezla jsem pod stolem, otevřela všechny spodní kuchyňské skříňky, podívala se do trouby… Nikde nebyl. Pak mi cosi zabroukalo nad hlavou. To škvrně bůhvíjak vylezlo na horní skříňky a vítězoslavně se smálo od ucha k uchu. Srdce mi skočilo do krku hrůzou i štěstím. Tehdy jsem mu hodně, opravdu hodně vynadala. Došlo i na starou dobrou vařečku. Od té chvíle už do tak závratných výšin nešplhal, zato lustr proměnil v nejoblíbenější houpačku a parapety ve skokanský můstek. Sjezdy po zábradlí z druhého patra už mě nechávají úplně v klidu. Díky bohu, že nemáme balkón.  To by jistě bylo o pár „zábavných“ historek navíc.

PO

Kdyby, kdyby, kdyby… To si člověk vždycky říká, když lituje něčeho, co už nejde změnit nebo vrátit zpátky. A „kdyby“ chodívá ruku v ruce s „nikdy“. Ani jedno v životě nefunguje. Jediné, co člověka udrží naživu i při čelním střetu se smrtí nebo nepochopitelnou tragédií, je víra. A v co věří, to už je dost dobře jedno.

Kdybych tušila, co nás v den jeho šestých narozeninám potká, radovala bych se z každé jeho předešlé boule a všechny ty lumpárny bych považovala jen za koření života. Jestli jsem si do té chvíle přišla v rozkladu, tak teď se cítím jako ta nejmenší panenka z matrjošky. Malá, nerozbitná a nechráněná. Malá v porovnání s obrovským trápením, které nám ta nehoda přivodila. Nerozbitná, protože vím, že to všechno musíme zvládnout. A nechráněná, poněvadž od trablů lidé instinktivně utíkají a z „dobrých“ přátel nezbyl jediný.

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Udělal to naschvál, nebo prostě žil ve svém světě, kde bylo všechno naruby a který neměl hranice?

  1.  

„Mamí, všichni ji maj! Já fakt nic jinýho nechci… Vůbec nic. Ani autíčko, ani boty, ani žádnou hru, ani lístky do kina nebo hop arény. Ani dort nechci. Prostě jenom tu koloběžku. A přesně tamtu, jak jsem ti ukazoval na netu.“

Zase ty psí oči. To se nedá vydržet. Vřou ve mně obrazy jeho rozzářené tváře, když dostane vytoužený dárek. Ale vzápětí vidím, jak se někde vyseká a budeme opět běhat po doktorech. Na chirurgii chodíváme minimálně jednou za rok. Zatím měl zlomenou ruku, vyvrknutý kotník, rozseknutou bradu, vyražené zuby. A vyzkoušeli jsme i odborné vytahování kamení z ucha.

„No, tak fajn. Ale pod jednou podmínkou!“ povídám přísně.

„Jakou, jakou?!“ ptal se překotně.

„Musíš mi slíbit, že budeš jezdit jen s helmou a chráničema,“ pronesla jsem se vší vážností, kterou byl můj hlas schopen vymodulovat při pohledu na jeho natěšenou tvář.

„Jasně, jasně, to je přeci samozřejmost!“ odpověděl stejně vážně a já jen doufala, že to tak i myslí.

  1.  

Freestylovou koloběžku jsem si nechala složit a „vytúnit“, jak se prý říká, hned v obchodě. Takový fešák to tam skládal, no… Sama bych to dohromady nikdy nedala. Jenže to monstrum mi nešlo zabalit do dárkového papíru, tak jsem na řídítka nalepila aspoň dva smajlíky a pár kýčovitých zvířátek. Spíš sobě pro radost, že jsem do puntíku splnila úkol, který mi „šéf“ zadal. Ty nálepky byly první, co z krásného nového stroje sundal.

„Maminečko nejsladší, já tě miluju! Juchúúúú! To je bomba! Hned ji zajedu vyzkoušet.“

Zářil jako kometa, předzvěst velké události.

„Ale!!!“ připomenula jsem mu se zdvihnutým ukazováčkem slib, který mi dal.

„Jo jo jo. Helma, chrániče… Všechno mám nachystaný, neboj! Jdu pro to,“ zajásal a pelášil do pokojíčku jako zajíc, když zaslechne výstřel. Za pár minut byl zpět v plné polní. Nezbylo, než mu koloběžku slavnostně předat, dát pusu na čelo a vyslat ho na dvorek, aby se pochlubil kámošům a vyzkoušel, jestli vytoužený dárek splnil očekávání.

Mezitím jsem šla do kuchyně nachystat dort. I když si ho nepřál, nejde přeci oslavit šesté narozeniny bez oblíbené dobroty! Nejradši má čokoládový s rybízovou marmeládou uvnitř a ozdobený pařížskou šlehačkou. A ještě nealko šampáňo a pár drobnůstek. Vybavil se mi okamžik, kdy před šesti lety poprvé zaplakal a jeho zvučný hlásek odstartoval novou etapu mého života. Ze vzpomínek mě vytrhl rámus z chodby. Nějaká divná rána a pak hlasy. Podlomily se mi kolena. Určitě se mu něco stalo.

  1.  

Nikdy by mě nenapadlo, že první, co na koloběžce vyzkoušíš, bude jízda ze schodů.

„Maminko, promiň mi to prosím. Já už to nikdy neudělám,“ byla první slova, která jsi mi řekl chvíli poté, co ses probral z narkózy po operaci páteře.

No, něco podobného už opravdu nikdy neuděláš, protože možná už nikdy chodit nebudeš. To ti ale nemůžu říct nahlas, rozbrečela bych se jak želva. A odteď ti chci dávat jen radost a odvahu. Měl jsi vlastně štěstí v neštěstí, že ti ochrnuly jen nohy. Tvůj svět se zmenšil na kolečkové křesílko, ve kterém se tvá malá hubená postavička zatím úplně ztrácí. Ale neztratil jsi paměť, vidíš, slyšíš, mluvíš, směješ se, hýbeš rukama.

Houpačku na lustru jsi vyměnil za kolotoč na vozíčku. Koupeme se teď třikrát týdně spolu a z pěny ve vaně stavíme schody do nebe. Místo dovádění na hřišti se teď odehrávají všemožné herní bitvy s kamarády u nás doma. Dokonce jsme k mému úžasu dali dohromady obrovské puzzle s obrázkem staré pirátské lodi. Akorát se vejde na jídelní stůl a na tvé přání jsme ho přikryli skleněnou deskou, aby zůstalo navždycky složené. Co bych pro tebe neudělala.

Občas mě bolí klouby, záda a zápěstí od toho věčného tahání a tlačení. Rosteš a sílíš, trdlo moje ušatý, i když nožky máš jak hadrová panenka. Chodíme na rehabilitaci a možná, že bys za čas zvládl chodit o berlích. Kdybych nám bývala platila pojištění, nemuseli bychom být závislí na penězích od dárců. Jenže vyhodit pár stovek měsíčně navíc za pojistku mi přišlo zbytečné. Spoléhala jsem na štěstí, které však kamsi uletělo. Časem třeba začnu zas chodit do práce a budeme si moct trochu dopřát. Zatím jsem vděčná za to, že žijeme a máme se snad ještě raději než kdy předtím.

Pokaždé, když tě dost krkolomně oblékám, vzpomenu si, jak jsi lítal doma nahatý. Ale teď už se ti to nelíbí. Jednou jsme to zkusili a byla ti v tom vozíčku zima, když ses nemohl zahřát pohybem.

„Mamí, tys mi dala tepláky NARUBY!“ voláš na mě trochu zoufale. To víš, nikdo není dokonalý.

„To nevadí, to prý přináší štěstí!“ odpovídám pobaveně z kuchyně, kde připravuju čokoládový dort s pařížskou šlehačkou k tvým sedmým narozeninám. Jsem zvědavá, co řekneš na dárek! Krabice s Legem šla krásně zabalit.

Kolej VI.

Poznámka: Zástupkyně Moravy a Slovenska strhnou své mimozemské kamarádky k poněkud odvážnější akci. Inu lihovina vypálená z ovoce rostoucího necelých pět světelných let odtud, dokáže odbourat nejednu zábranu…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(RH)

Seděla v laboratoři. Kluk naproti ní měl bílý plášť a na očích jakési slunečné brýle. Připínal na ni spoustu čidel, především na hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Livie a kluk se na ni překvapeně podíval.
„Myšalth,“ odpověděl zdráhavě.
Livie se rozesmála: “Budu ti říkat Myšáčku.“
Čidla mu vypadla z ruky a rozprskla se po podlaze.
„Musím… Musím je vyměnit,“ oznámil rozpačitě a rodilou Blatňačku zbavil těch, které už na sobě měla.
Čidel zbavená Livie vstala a rozhlížela se po laboratoři. Myšalth ji očkem sledoval a přitom nahrazoval nepoužitelnou sadu novou.
V místnosti stálo plno děs budících přístrojů. Livii mezi stoly zaujala káď, ve které něco kvasilo.
„Co to je?“
„To je můj školní projekt. Snažím se využít zkažené figulíny jako účinné hnojivo,“ řekl s nadšením Myšalth.
„Figulíny?“
„To je ovoce, které máte občas k snídani. Obsahuje spousty vitamínů.“
„A ty z něj chceš udělat hnojivo?“
„Přesně tak.“
„To by byla věčná škoda. Měl by si z něj vypálit Figulínovici!“

XX

Anna ležela schoulená na posteli. Očividně jí nebylo dobře.
„Co se ti stalo? Zavolám ti pomoc,“ pohladila ji Livie.
„Dali jí vypít černou směs. Po té nám nikdy není dobře,“ zašeptala Tajana.
Livii to naštvalo. Chtěla jít za tím drzým chlápkem a pořádně mu to vytmavit, ale dveře jejich pokojíčku, ve stylu sedmi trpaslíků, byli neprodyšně uzavřené. Začala křičet, načež se světlo v místnosti ztlumilo. Livie se zapřísahala, že se těm rádoby výzkumníkům pomstí. Lehla si k Anniným zádům a objala ji. Anna se k ní přitiskla a chytila ji za ruku. Tak obě usnuly.

XX

Byli ve společenské místnosti a večeřeli. Přepychové zařízení ve stylu třicátých let připomínalo vagon, ve kterém se seznámila se Samem. Většinou byli sami, i když nepochybovala, že sledují každý jejich krok. Dnes však, k jejich překvapení, vešel do místnosti Myšalth a naklonil se k Livii: „Ten projekt se nepovedl. Z toho zařízení kape čirá tekutina. Udělal jsem rozbor. Obsahuje větší množství alkoholu a…“
Livie ho nenechala domluvit. Vyskočila ze židle a vykřikla: „Holky, dneska si dáme do nosu!“ Pak vzala tácek a vyskládala na něj skleničky. „Jdete?“ přejela pohledem své spolubydlící a skončila u Myšaltha.
Ten chvíli váhal, ale vyhrála zvědavost, protože otevřel dveře. Anna vyskočila a následovala Livii. Ostatní děvčata chvíli působila nerozhodným dojmem, ale nakonec se k výpravě připojila.
V laboratoři obstoupili palírnu a Livie s Annou začaly plnit panáčky. Ještě dva scházely, když se ve dveřích objevil Věth. Livie byla ráda, že se sekla a vzala o skleničku víc.
Ten chtěl nejprve osazenstvo rozpustit, ale nakonec si řekl, že to je zajímavý pokus, který by bylo škoda přerušit. Když měli všichni přítomní v rukou pití, pronesla Livie přípitek: „Tak na nás.“
„To přeci nemůžeme pít! Je v tom alkohol. Otrávíme se,“ zaprotestoval Myšalth.
„Nebuď srab!“ řekla mu Livie a obrátila zkušeně panáka do sebe. Anna ji následovala.
„Musíte to do sebe kopnout,“ radila Anna svým kamarádkám z jiných planet. Ty, když viděly, že se jim nic nestalo, následovaly je. Hromadné kuckání Livii s Annou rozesmálo.
Trpěnci váhali. Věth se dokonce chystal položit sklenku zpátky na stůl, ale Livie po něm vyjela: „No tak, bude to?“
Myšalth okamžitě poslechl. Do očí mu vyhrkly slzy a k Věthovi sípavým hlasem poznamenal: “Je to zajímavé.“
Všichni se podívali na Větha. Jeho hrdost nedokázala těm pohledům vzdorovat a vedla ruku k ústům, kam po vzoru kolegy panáka vyklopila.
Mám v hrdle díru, byl jeho první pocit. Ten druhý ho informoval, že se v jeho těle rozlívá dosud nepoznané teplo. Než stačil své pocity z analyzovat, v ruce mu přistála druhá dávka.
Po ní nabyl dojmu, že všechny ty cizí opačky, které považoval za vyplašená zvířátka zahnaná do kouta, z něho utekly. Smály se. Uvolněně a vesele.
Po čtyřech rundách Livie zavelela: “Holky, teď si užijem!“
Vrhly se na ně jak saně. Působily dojmem skvěle vycvičeného komanda. Myšalth s Věthem se ocitli na zemi, kde je spousta rukou zbavovala triček, pásků a tak… Holky si pomáhaly i navzájem, takže za okamžik byli nazí všichni.
Věth neviděl, co se děje Myšalthem, ale cítil, že mu někdo líbá varlata a penis. Nad ním se skláněly dva páry prsou. S údivem sledoval dvě líbající se „holky“. Pak ho jedna z nich popadla za vlasy, nadzvedla mu hlavu a nutila jej do cucání bradavky. Současně něčí ruka „zaparkovala“ jeho prsty do jednoho z přítomných rozkroků. Cítil vlhkost a sevření poševních pysků. Kousek od něho se ozval vzrušený výkřik. Prso, které měl v puse, začal sát automaticky. Jeho vzrušení narůstalo. Byl těsně před vyvrcholením, když se ozvalo: „Počkat!“ a všechny doteky, které ho přiváděli k šílenství, ustaly. Věth těžce dýchal. V rozkroku ho bolelo.
Pak to začalo nanovo. Některé z děvčat líbalo jeho penis. Začalo u kořene a posouvalo se výš. Nakonec se neznámá ústa dostala až nahoru a začala ho sát. Nemohl se podívat, kdo to je, protože se s ním Adrien líbala. Když přestala, aby si na něj obkročmo sedla, zjistil, že ta šikovná ústa patří Zulce. Bylo to něco, co dosud nezažil. Ze slastného zírání ho zpátky do reality vrátila Adrien, dožadující se orálního uspokojování. Jeho tělo fungovalo jako spojené nádoby. Čím větší rozkoš mu působily Zulčiny jemné zoubky a jazýček, tím odvážněji pronikal jazykem do Adrieniny pochvy. Proto i jeho prsty přenášely víc radosti tam, kde vězely. A zase. Všechno přestalo těsně před vyvrcholením. „Holky“ počkaly, až se zklidní a vydýchá, a rozjely další kolo. Zdálo se mu, že se vystřídaly, ale jistý si nebyl. Slyšel, jak je Myšalth prosí, aby už skončily. Předpokládal, že je v podobném rozpoložení. Oni je mučí, uvědomil si.
Netušil, jak dlouho to trvalo. Když už nabyl dojmu, že dřív umře, než… Dovedly jej do konce. Stříkal s ohromnou úlevou, což „holky“ doprovázely zvonivým smíchem.
Ležel bezvládně na zemi a zažíval pocity vyždímaného hadru. Postupně dostal od svých pokusných objektů pusu na čelo. (Aniž by to zaregistroval, Livie si od něho „vypůjčila“ čidlo, aby mohly odejít.) Díval se na nohy kráčející ke dveřím. Když zmizely, okamžitě usnul.

Kolej V.

Poznámka: Prostorově výraznější Livie miluje mimozemšťana. Oříšek je v tom, že se nedobrovolně ocitla na jeho rodné planetě. On, ač by rád byl s ní, musí velmi blízko jejího bydliště dělat výzkumníka.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

To světlo bylo nepříjemné. Liviiny oči se na něj nedokázaly adaptovat, proto je měla zavřené. Řešithelka si hrála na vodícího slepeckého psa, protože ji někam táhla. Došly do nějaké chodby, kde ji světlo přestalo vadit. Konečně se mohla podívat, kde je. V tunelu. Světlém. Z jeho stěn vycházelo rovnoměrné světlo. Žádná osvětlovací tělesa! Prostě světlo ze zdi, jako kdyby doma zmáčkla vypínač a místo žárovek v lustru, by svítily cihlové zdi a strop. Tohle ještě neviděla.
Došli ke dveřím. Řešitelkha k nim otočila hřbet pravé ruky, palec položila na ohnutý malíček a zbývajícími prsty přitisknutými k sobě ukázala trojku. Ty se otevřely doprovázené velice slabým zasyčením. Za nimi na ně čekala (hodnoceno pozemskými měřítky) extrémní bulimička. Tu ženu neznala, ale připadala jí povědomá. Kde se s ní setkala? Livie, ty jsi ale kravka, vynadala si. Kde bys ji asi tak mohla vidět, když je to druhá „tyčka“, kterou v životě vidíš? No jo… Podívala se na Řešithelku, pak znovu na tu ženu. Ta podoba… Vlasy dopadající kousek za krk si v lesku a barvě nezadaly s havraním peřím. Proč měla žluté obočí bylo mimo rozsah Liviina chápání. „Souměrná“ mohla si v duchu zanotovat písničku Báry Basikové, protože ženin obličej byl z tohoto hlediska dokonalý. Za to černé oči by měly jít radši spát. Livie se pod jejich pohledem cítila jako při snímkování ze štítu, jen s tím rozdílem, že se nemusela svlékat. Pocit to byl naprosto přesný, protože žena stojící před ní znala její tělesnou teplotu, tlak, krevní skupinu, jaké choroby prodělala, že v tuhle chvíli s žádnou nebojuje, hmotnostně se vyrovná jedenácti opačkám, ale hlavně si v její paměti přečetla, co se událo mezi ní a jejím synem. Zatím to nestálo za řeč. Bylo by hůř, kdyby háčky1 trpěnců nebyly této formě života smrtelně nebezpečné. Ještě štěstí, že předsedá Etnické radě a vypůjčit si teleportovací tyč pro ryze soukromý účel, nebyl vůbec žádný problém. Takhle zastavila nežádoucí, a hlavně nevratné, citové vzplanutí v samém zárodku. Bylo nemyslitelné, aby po boku pokračovatele rodu, který dovršením třicátého proxyonského roku zaujme ve Sboru osvícených místo po svém otci, stála Pozemšťanka, jež svým intelektem a dispozicemi své rasy, jen o něco málo převyšuje kotníky jejího syna a popírá veškeré estetické normy této planety. Okajda je jednohlasně nejvhodnější kandidátkou pro Samorostghua. Na tom se shodl Sbor osvícených, který svým budoucím členům při dovršení dvacátého pátého věku, přiřazuje nejvhodnější opačku, aby pokud možno došlo k posílení schopností jejich potomka, než k pouhému udržení stávajícího stavu plodících jedinců. Neuměla si představit výsledek počatý s touto emocionálně nevyrovnanou samičkou. Obávala se napáchaných škod, které by zákonitě musely přijít, až by „následník“ zaujal Samorostghuovo místo. Co jednou trpěnec počne, nemůže poslat do temnoty, ani zapřít. Tak praví kodex vázaný v černé kůži sepsaný trpěncem zakladatelem. „Můj rod“ dostává každá vznikající proxyonská rodina uložený na krystalu při slavnostním aktu Spojení.
Copak něco tak absurdního může žít s jejím synem?!

  • 1 Proxyonské označení pro spermie

(RH)

„Ó, vy budete Samova maminka. Ráda vás poznávám,“ řekla Livie a vlepila jí pusu na tvář. Řešitelkha se usmála: “Takhle se seznamují.“
„Měla jsi ji zlikvidovat,“ zavrčela poliponsky na dceru.
„Nešlo to, je v programu VCC1.“
„Ten trapný výzkum, ale i tak dobře.“

XX

Oreg odložil sluchátka a podíval se na Samorostghua, který během hovoru přišel a teď netrpělivě stepoval vedle něj.
„Ty se máš o centaurionu2 ženit?“
Samorostgh našpulil rty. Na monitoru se objevila žádost o hovor od Větha z VCC.
„Díky za ten exemplář, ale mohly jste vybrat jiného dodavatele.“
„Jaký exemplář?“ nechápal Oreg.
„Objevila se tady Osvícená, přivedla pozemšťanku, alespoň to tak tipuji, a samozřejmě jsem si vyslech obsáhlou přednášku o sobě a svém výzkumu, a řeknu ti, nebyla vůbec příjemná.“
„Jestli se jí dotkneš, zabiju tě!“ zařval Samorostgh.
„Je to Samorostghova snoubenka,“ informoval Větha Oreg.
Na monitoru bylo vidět, že někdo mimo záběr ve VCC vyprsknul pití.
„Chci s ní mluvit,“ nevšímal si toho Samorostgh.
„Přiveď ji prosím ke spojení, nebo s ním nebude k vydržení.“
Asi po pěti minutách, kterou trpěnci na Zemi strávili v mlčení, se ozval vyděšený dívčí hlas: „Same!“
„Livie, jsi v pořádku?“
„Chci domů.“
„To nejde, přijedu za tebou, jakmile to půjde a vše vyřešíme. Ano?“
Když dívka neodpovídala, Samorostgh tiše řekl: “Chtěl bych tě líbat.“
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Všude.“
„Úplně všude?“
„Úplně všude.“
„A kde bys začal?“
Na obou koncích spojení seděli trpěnci s otevřenou pusou. Jako první se vzpamatoval Oreg: “Tak dost, to by stačilo hrdličky. Věthe, přiletíme dva měsíce před centaurionem, do té doby to s ní budeš muset vydržet.“
„Spolehni se,“ ujistil ho Věth a ukončil spojení. Pak se obrátil na novou samičku: “Já tě chci také líbat.“
Livie se otočila a aniž by se na Větha podívala, opustila ho.

XX

„Tak velikánská prsa jsem ještě neviděla.“
„Je moc hezká.“
„Podle mne trošku tlustá.“
„Mne se líbí.“
„Už se probouzí.“
Livie otevřela oči. Nakláněla se nad ní dívčí tvář. Posadila se. Kolem její postele sedělo pět mladých žen.
„Ahoj, odkud jsi?“ zeptala se jí ta s nápadně bílou kůží a uhlově černými vlasy. Livii připomínala Sněhurku z Disneyho pohádek.
„Ze Země.“
„Ze Země? Ale já jsem ze Země,“ vykřikla vyděšeně drobná blondýnka. „Určitě mě zabijí! Chtějí mne nahradit.“
„To nic neznamená, Anno, nejanči!“ snažila se ji uklidnit černoška s rudými vlasy.
„Všechny jsme odjinud. Na co by jim byli dvě ze Země…“ přisadila si holka s modrou kůží a zelenými vlasy.
„Nech toho Adrien,“ odsekla jí Sněhurka.
„Odkud jsi?“ zeptala se Livie drobné blondýnky, protože krajani drží vždycky spolu.
„Z Malacek a ty?“
„Ty jseš Slovenka? Já jsem z Blatné, z Moravy,“ vykřikla Livie s nadšením a Annu objala.
„Karlovana z Letopádu,“ představila se Sněhurka.
„Zulka ze Sunitoru,“ převzala štafetu černoška s rudými vlasy.
„Adrien z Boltmarátu,“ pokračovala holka s modrou kůží.
„Tajana z Milkavíru,“ zašeptala velice krásná mulatka s přehnaně dlouhými řasami.
„Já jsem Livie, ale jak to, že vám rozumím a kde vlastně jsme?“
„Instalovali ti do mozku překladač. Dělají na nás nějaký výzkum,“ odpověděla jí Zulka.
„Jsme laboratorní myši?“
„Více méně. Ale neboj, většina pokusů není bolestivá,“ znovu zašeptala Tajana.
„Když si sundají brýle, nedívej se jim do očí a raději udělej, co ti říkají,“ radila jí Adrien.
„Byla jsi už na obrázcích?“ zeptala se Anna.
„Jak by na nich mohla být, když se teprve probudila?“ poznamenala Karlovana.
„Co jsou obrázky?“
„Ukazují ti různé obrázky a zkoumají, jak na ně reaguješ,“ poučila Livii Adrien.
„Většinou jsou hambaté,“ doplnila Zulka.

  • 1 Výzkum cizích civilizací
  • 2 Tady na zemi se tomu říká slunovrat

Kolej IV.

Poznámka: I erotikou živ jest člověk. Vesmír též!
Čtvrté pokračování ji dočasně ztratilo, ale… Na tajné základně UFO(nů) zde v Čechách vypukla panika.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Vagon byl pryč, Samorostghu samozřejmě musel být v něm. Copak je tak málo inteligentní, aby si neuvědomil, že nejde do nekonečna jezdit sem a zase tam, aniž by si toho dřív nebo později někdo z lidí všiml? Zahlédne ho jeden, pak druhý a za chvíli z toho bude horečka zvaná UFO, na jejíž zvládnutí bude muset povolat posily. To se Oregovi nehodilo do krámu. S touhle planetou měl jiné plány.
Pod nohama, ne zrovna emocionálně vyrovnaného Orega, se ozvalo mňoukání. Co to má být, zarazil se. Podíval se směrem k podlaze a spatřil mourovaté kotě, jak se na něho nebojácně dívá. Oreg jeho pohled opětoval. Jako představitel mnohonásobně vyšší formy života věděl, že má hlad. Kde je kotě, musí být i kočka, která rozhodně nemá jen jedno mládě. „To si tady někdo zřídil kočičí farmu?“ vyvodil z dané situace logický závěr.
Oreg se odpovědi od prázdné chodby zákonitě nedočkal. O patnáct kroků dál se nacházely zavřené dveře do Velína. I když dokázaly zabránit vniknutí ohně, nezvaného vetřelce, plynu, mikroorganismu a ba i zvuku, stejně Proxyoňané, kteří pobývaly za nimi, svého velitele slyšeli. Od toho to byl Velín, aby ten, jenž se v něm zdržuje, věděl o každém šustnutí na tajné předsunuté základně Proxyon 3Yz.
Dveře od Velína se netečně rozevřely (jinak to ani neuměly), neberouc v potaz momentální rozpoložení toho, kdo tu byl fyzicky nejvyšší a měl vždy poslední slovo. Oreg stál ve Velíně a snažil se pomocí velitelského náramku snímat hladinu ACTH přítomných trpěnců. Výsledky bohužel zkresloval (a to výrazně) jeho stav. Moment, došlo Oregovi: „Co tu děláš Samorostghu?“
„Glockgh mě zavolal, že se mám na něco přijít podívat?“
„Na co se měl, Glockghu, přijít podívat?“
„Kdo odjel s vagonem?“
„A kdo s ním tedy odjel, když Samorostghu je tu s námi, Glockghu?“
„Řešitelkha.“
„Cože? Kde se tu vzala opačka? Co mi k tomu řekneš, Samorostghu?“
„Nic.“
„Jak nic? Je to přece tvoje sestra!“
„To sice je, ale dovolím si podotknout, že jsem s ní po dobu, co jsem tady, nebyl ve spojení. Tak mi prosím řekni, jak bych měl vědět proč tu je?“
„Víme aspoň, jak se sem dostala?“
„Je jediná možnost, Oregu,“ ozval se Glockgh, „žádnou další naši loď na Zemi přístroje nezaznamenaly.“
„Tak to je…“ Oreg hledal vhodné slovo.
„V prdeli!“ přispěchal svému veliteli na pomoc Tabathuk.
„Prosím?“ zarazil se Oreg. „Co to je…?“
„Tím si lidé ulevují. Jedná se o slangové označení hýždí, šéfe.“
„Šéfe?“ nevycházel Oreg z údivu a ošklivým vůdcovským pohledem číslo tři proxyonské velitelské příručky se na Tabathuka podíval.
„To pro změnu znamená slangové označení pro vedoucího.“
„Zakazuji ti používat tyhle lidské slangové výrazy s okamžitou platností!“
„Ano, šéfe.“
Následoval ošklivý pohled číslo šest. Horší už nebyl. Po něm by musel přijít trest. Například zanechání na planetě, kde se zrovna dotyčný trpěnec nacházel.
Oreg si lámal hlavu, co se asi na jeho rodné planetě děje. Teleportovacích tyčí bylo pět. Každá byla bedlivě střežená a mohla se použít jen v nouzi a ještě se souhlasem rady příslušného proxyonského etnika, jemuž patřila. Že by ji někdo odcizil a použil bez souhlasu Etnické rady bylo nemyslitelné.
„Co se tam nahoře, k sakru, děje?“ položil si Oreg řečnickou otázku k obrovské Tabathukově radosti.

(RH)

“Co to dělá?“ Glockgh byl přilepený na monitor, oči doširoka otevřené.
„Balí tvou frigidní sestru,“ obrátil se Tabathuka na Samorostghua posměšně.
„Není frigidní,“ ohradil se oslovený.
„Co to zkouší?“ naklonil se k monitoru i Oreg.
Najednou se všichni narovnali.
„Některé lidské samičky se prý páří mezi sebou,“ informoval přítomné Glockgh.
„No tvá ségra se očividně pářit nechce,“ zkonstatoval Tabathuka.
„Do prdele!“ zaznělo najednou z několika úst. Všichni nechápavě hleděli na prázdný vagon, kde byli ještě před chvílí dvě opačky.
Samorostghu se otočil a odcházel ze slovy: „Letíme domů!“
Oreg ho chytnul za límec a zadržel. „Ne tak rychle, hrdino. Zavolám bratrovi, ať víme, co se děje.“
„Zabije ji! Určitě jí ublíží!“ ječel Samorostghu. Všichni se na něj překvapeně obrátili. Byla to nanejvýš přehnaná reakce na danou situaci.
„Zkusím zavolat mámě, na tu Řešitelkha dá,“ řekl nakonec o poznání klidněji.
„A co jí řekneš? Ségra mi ukradla samičku?“ chtěl vědět Tabathuka.
„Přestaň používat ty divné výrazy jako ségra, které máš z toho nesmyslného lingvistického bádání,“ rozkřičel se Samorostghu.
„Všichni se uklidníme. Jdu zjistit, co se děje.“ Oreg se podíval na Somorostghua a řekl mu tónem, který nepřipouštěl diskuzi: „Zatím nikam nevolej!“ Pak opustil Velín.

Kolej III.

Poznámka: Třetí pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se schyluje k mimozemskému (plně fyzickému) styku. Umí Proxyoňané nadávat?
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Dnes ji příjezd vagonu pro pamětníky nepřekvapil. Dnes poprvé viděla, jak se před ní najednou zjevil. Nepřijel! Prostě tam najednou stál a čekal na ni. Jak to mohl vědět? Vždyť se teprve před sedmi minutami rozhodla běžet za ním. Jak mohl stihnout za tak krátký čas dojet odtamtud sem? Jak to, že nikdo ze sousedů nespustil povyk, co to po té koleji jede, když ji mají nějakých dvě stě metrů od baráku? Jak to, že za ním běží, když její estetická stupnice doslova křičí na poplach, že jeho vizáž obývá nejspodnější příčky ve společnosti Freddyho Kruegra? Těch otázek bylo na Livii moc.

Nastoupila. Bez zaváhání. Dokonce by se dalo říci, že s jistou nedočkavostí. (Nebo to byla touha najít v té „boudičce na kolečkách“ některou z odpovědí?) Dveře se za ní s již známým lomozem zavřely a vagon se rozjel. Vstoupila do oddílu pro cestující, zavřela za sebou dveře vedoucí na chodbičku, došla do zadní části, kde se zastavila a zatáhla rolety na očích. Pohled na něho by všechno zkazil. Takhle si mohla užívat doteky jeho rukou a úst, na nichž se už po první schůzce stala závislá. Stačilo si u toho představovat, že Jarda je ten, kdo ji dělá ty krásné věci. Touha vybuzená slovy o její kráse ji našeptala, aby zavřela oči a nechala tomu volný průběh. Nyní stála kousek od postele ovládaná zmíněnou mrškou, která už podruhé zahnala rozum za plot, odkud se na nic nezmohl. Netrpělivě čekala na první dotek.

XX

S velkou chutí by za sebou práskl dveřmi své obytné jednotky. Nemohl. Ty se na jeho pokyn před ním s téměř neslyšitelným sykotem otevřely, a když se ocitl na chodbě, stejné zasyčení mu dalo vědět, že se zavřely, aniž by vyžadovaly jeho asistenci. Takhle si mohl Oreg ulevit pouze sprostými slovy, která by nahlas pronášel po cestě do Velína. Jenže nemohl. Ani jeden z pěti proxyonských jazyků neobsahoval žádné vulgární slovo. Ba dokonce byly prosty příměrů k nějakému zvířeti, pohlavním orgánům či ručnímu pracovnímu nástroji. Lidé v jejich „bezprostředním“ okolí to měly v tomto ohledu snadné. Oreg si, nevěda proč, právě vzpomněl na nudný lingvistický rozbor češtiny kolegy Tabathuka, jež se jim snažil po tři hodiny vysvětlit tuhle jazykovou anomálii. Jedinou věc, kterou si z toho Oreg zapamatoval, ihned použil: „To je ale kokot drevený!“

(RH)

Něco bylo jinak. Otevřela oči a vytáhla mobil, aby se podívala za svá záda.
„Samko říkal, že ženské na Proxyonu jsou hubené. Ale nedodal, že jsou také hezké.“
Nevěděla, co ji překvapilo víc, že se jí nebála, že nezkameněla, nebo že na ni mluví.
„Samko?“ zeptala se, protože nedokázala to slovo zařadit.
„Samorostghu.“
„Ne!“ zakroutila hlavou, „můj bratr by nikdy nevedl rozhovor s nižší formou života. Samičky na ostatních planetách vyhledává pouze za účelem ukájení.“
„Ty jsi Řešitelkha,“ vykřikla. „Sam mi o tobě vyprávěl,“ dodala už klidněji.
„Co ti o mne říkal?“
„No, že si moc hezká a chytrá.“
Potěšilo ji to. Myslela si, že je pro bratra spíše nestvůra. Dívala se na tu podivnou samičku: „Máš nechutně veliká prsa.“
„Chceš jsi na ně šáhnout?“
„Proč?“
„Proč ne?“ zasmála se zvonivým smíchem.
Postavila se před ni a zabořila prst do levého ňadra. Ta holka ji chytila za ruku a přitiskla ji dlaň pod to neskutečně velké prso a jemně ho nadzvedla.
„Jsou hrozně těžká,“ postěžovala si.
„Jo, vskutku,“ souhlasila Řešitelkha. Zabořila do prsu celou dlaň. Bylo to zvláštní. Zvedla i druhou ruku a zmáčkla také to pravé. Ta holka si stoupla na špičky a políbila ji na tvář.
„Co to děláš?“ uskočila zděšeně.
„Seznamuji se.“
„To lidi takhle dělají?“
„Lidi se líbají pořád,“ zasmála se znova tím zvonivým smíchem.
Řešitelkha si otřela políbenou tvář. Ta holka měla hlavu skloněnou k zemi. Takže pohled na ni funguje! Ani ona se na ni nevydrží dívat dlouho. Mohla by toho využít a snadno ji zlikvidovat, tak jak to slíbila mámě. Ale teď už věděla, že Samorostghua by to zabilo. Tohle stvoření je to, co celý život hledal. Živočišné a přirozené. Okajda, kterou pro jejího bratra vybrali rodiče, byla oproti ní zoufale nudná.
Vytáhla teleportovací tyč a obě je přenesla na Proxyon.

Kolej II.

Poznámka: Druhé pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se mimozemšťan zamiluje do prostorově výraznější dívky s citovou bolístkou…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Livie šlapala po cestě lemující opuštěnou kolej směrem k domovu. Bylo jí tak lehce. Na nic nemyslela, jen šla. Někde vzadu v hlavě, v hodně tmavém koutě, se bojácně krčila nejasná vzpomínka na žluté kočičí oči, která se neodvažovala o sobě dát vědět. V šachu ji držela Ebiza III, látka, která dokázala blokovat Liviiny NMDA buněčné receptory, které si pamatovaly předešlou půlhodinu. Jenže, co stoprocentně fungovalo na obyvatele Proxyonu1, to mělo v interakci s člověkem drobné mouchy. Vzpomínky to věděly a čekaly na příhodný okamžik, aby mohly zakřičet: „Jsme tu! Nikam jsme neodešly. Jen nás držely pod zámkem.“
Livie dorazila domů a šla si okamžitě lehnout, protože si připadala, jako by s Hobitem podnikla cestu tam a zase zpátky. Vůbec ji nevadilo, že byly teprve čtyři odpoledne.
Majitel očí, které přiměly Livii zkamenět, si tou dobou lámal hlavu nad tím, jak se znovu přiblížit k objektu své touhy. Byla tak jiná! Opačky2 na Proxyonu připomínaly tyčku s ručičkama a nožičkama, která nebyla obdařena ničím, co by samce dokázalo vzrušit pouhým atakem jeho oční sítnice. Pářící akt provozovali pouze z důvodu zplození potomka. A protože k tomu nebylo třeba mnoha pokusů, trpěli trpěnci3 velkým hormonálním přetlakem, který zákonitě potřebovali dostat nějakým způsobem z těla ven. Pomáhali jim k tomu dobrodružné výpravy na obydlené planety, kde unášely příslušnice opačného pohlaví, na kterých činili pokusy, zda by bylo možné toto plémě přenést na Proxyon, kde by žily v „ulevovacích koloniích“, jak je jednou vtipně pojmenoval Oreg. Vyskytly se však problémy. Ne všechny inteligentní formy života, které trpěnci nalezli, byli s nimi kompatibilní (dvě planety). Mezi těmi, kde si ulevit mohli, na třech tamní opačné pohlaví umíralo za strašných bolestí, neboť rozmnožovací tekutina, kterou ve vrcholné fázi trpěnci uvolňovali, je zevnitř doslova rozežrala. Bohužel, tohle byl problém i této planety a neměl zatím řešení. A přitom zde žily nejkrásnější opačky ve vesmíru! Jako třeba Livie.
Tomu, jenž o ní snil a chtěl současné status quo změnit, dali rodičové jméno Samorostghu. (V jazyce polipo – jeden z pěti, kterým se na Proxyonu mluví – to znamená „ten, který si dělá, co chce“. Nelze se jeho matce divit, že mu dala právě takové jméno. V jejím lůně byl doslova nesnesitelný. Věčně se převaloval, máchal rostoucími končetinami, permanentně měl hlad, a když mu narostl i maličký pohlavní orgán, získal rázem hodně zajímavou hračku. Posledních dvacet proxyonských dní, než přišel na svět, byla z něho tak zoufalá, že kdyby to bylo možné, sáhla by do sebe, chytla pod krkem a zahodila na smetiště, ať jej robotické úklidové stroje zrecyklují…) Jak to jenom udělat, vrtalo Samorostghuovi hlavou, aby Livii mohl opakovaně používat. To, že byli pro pozemská děvčata trpěnci esteticky absolutně nepřijatelní, ho netrápilo. Použije řešení kolegů vynalezené na planetě K8-12VB v souhvězdí Malého reticula. Chemický koktejl vpravený do Liviina těla upraví její estetické normy tak, že až se na něho podívá, řekne: „Ty jsi ale krásný, Samorostghu. Já tě chci!“

  • 1 Planeta obíhající červeného trpaslíka známého pod jménem Proxima Centauri
  • 2 Označení samiček na Proxyonu
  • 3 Označení samců na Proxyonu

(RH)

Nevěděla, proč museli rodiče pozvat na grilovačku i Jardu. Přišel s novou přítelkyní. Přines jí kytici lučního kvítí. Myslela, že si pamatoval, že je má ráda. Ale byl to její nápad. Není nic více ponižujícího, něž že vás holka vašeho sexuálního objektu lituje. To jejímu stavu moc nepřidalo. Poslední dobou špatně spala. Trápily ji děsivé noční můry, kdy na ni hleděly strašidelné žluté oči.
Máma byla z kytky nadšená. Donesla vázu a postavila ji před Livii. Jarda bavil společnost příběhy z prvního společného vandru se svou super novou přítelkyní. Livie se ho snažila neposlouchat. Žmoulala nervózně jednotlivé květiny mezi prsty.
Cesty paměti jsou nevyzpytatelné. Proxyoňanům nešlo do hlavy, jak Livie dokázala překonat účinky Ebiza III, když se v její blízkosti neobjevilo nic, co by jenom vzdáleně připomínalo prožité události. Přitom to bylo tak jednoduché. Když drcené kvítky heřmánku padaly na stůl, rozvinula se jejich omamná vůně. Ta Livii připomněla malý stolek vykládaný mahagonem, na němž stála jemná porcelánová miska plná žlutých středů s bílými okvětními lístky.
Máloco dokáže člověka vyděsit tak, jako zjištění, že vaše nejhorší noční můra je skutečná. Všichni poslouchali Jardovo vyprávění, takže si nikdo nevšiml, jak Livie najednou zbledla. Muselo být vtipné, protože se posluchači zasmáli. Jeho přítelkyně pointu hned okomentovala: “Když ten jeho štěněcí pohled je tak uhrančivý, že si v tu chvíli může se mnou dělat, co chce.“
Livie na ni s úžasem pohlédla. Mohl si s ní přece dělat co chtěl. Stačil mu na to jeden jediný pohled. Ale on nechtěl. Nechtěl, aby se na něho dívala! Ta myšlenka byla osvobozující. Livie vyskočila: “Promiňte, musím si něco zařídit,“ zadrmolila a rychle opustila překvapenou společnost.
Jarda se podíval na svou přítelkyni. Ona se na něj usmála. Oběma to bylo jasné.
„No jo, ty puberťačky,“ poznamenala máma.

xx

Vrátila se. Nejdřív si myslel, že ji přivedla náhoda, ale když vytáhla mobil, uvědomil si, že si vzpomněla. Dělali to všichni. Chtěli mít důkazy. Chtěli se podělit s ostatními. Naivkové. Bylo mu to líto. Vysnil si, že je jiná. Obrátila mobil k posteli. Šel tichými krůčky k ní. Když byl téměř u ní, viděl na display. Nefotila. Dívala se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jsem Samorostghu z planety Proxyon.“
„Jsi mimozemšťan?“ řekla s úžasem. „Já jsem Livie.“
„Já vím.“
„No jasně.“
Sklonila mobil, ale neotočila se na něj. „Proč sis vybral mne?“
„Protože jsi moc krásná.“
„Vtipálku.“
Postavil se přímo za ní. Pak jí ukázal svou levou dlaň, na které ležel malý zářící kamínek. „Tady u vás to prý má velkou hodnotu. Dám ti ho, když tě budu moct políbit.“
„No dovol. Ty si myslíš, že jsem nějaká kurva nebo co?“
Překvapením stáhl svou ruku zpět. „Promiň.“ Najednou nevěděl, co má dělat. Livie byla první ženou, se kterou mluvil. Navíc mu Oreg tvrdil, že pro diamant udělá cokoli.
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Jak kde?“ nechápal. Líbat se dá pouze na jedno místo, od toho to je líbání.
Natáhla svou ruku za sebe, zajela mu do vlasů a přitiskla jeho rty na svůj obnažený krk.
Políbil ji.
Zaklonila hlavu a vydala podivný vzdech. Vzrušilo ho to. Začal to hebké místo na jejím krku sát. Najednou netoužil po ničem jiném, než aby jeho zátylek nikdy nepustila.
Vagon začal zpomalovat. „Vjeli jsme do zakázané zóny. Slib mi, že se vrátíš.“
„Jaké zóny?“ stihla se ještě zeptat, ale odpověď již neslyšela.

XX

Vždy prala v sobotu. Měla to ráda. Třídila prádlo pečlivě dle barev, převracela ponožky a trika, prohledávala kapsy. Ze svých špinavých kalhot vytáhla malý blyštivý kamínek. Dívala se, jak se jí leskne na dlani a jemně se usmála, jako kdyby si vzpomněla na něco moc hezkého. Livie nechala prádlo prádlem a rozeběhla se ke slepé koleji.

Kolej I.

Poznámka: Dovoluji si Vám přinést příběh, který vzniká ve spolupráci s mou literární „manželkou“ Renátou Hubrtovou. Sešli jsme se nad trojpovídkou „Ruleta“, která v prosinci vyšla v knize „Trojpovídky“. (Zde se na ni můžete podívat, v případně zájmu objednat.) Ta naši spolupráci přirovnala k velmi vydařenému manželství. Asi před týdnem jsem ji požádal, zda by mi neposlala nějakou svou povídku ke zveřejnění. (Poslala. Bude!) Při mailové komunikaci projevila zájem procvičit se v psaní eroticky laděného příběhu. A protože se v tomto ohledu ničemu nebráním, „nastřelil“ jsem začátek a Renáta napsala pokračování. Příběh se bude odvíjet tímto štafetovým způsobem. Vždy zveřejním svou (ZB) a Renatinu (RH) část najednou. Uvidíme, kam nás příběh zavede.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec ji nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva. Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský hlas ji pozval dovnitř. Livie nastoupila. Ani na vteřinu nezaváhala, protože za těmi zdvořilými slovy slyšela vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.

Před dvaceti minutami vyběhla naštvaně z domu, aby „rozchodila“ odmítnutí, kterého se ji dostalo od Jardy. Byl o pět let starší, bydlel ob jeden domek a moc se ji líbil. Nadbíhala mu. Marně! Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit něco víc…

Kolej vedla asi 100 metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi Rusáci vozili něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby jsou vedeni jako pohřešovaní.

Sto dvaasedmdesát čísel nesoucích osmadevadesát kilo se pyšnilo sto jedenácti centimetry přes prsa. Stydělo se za sto třicet osm čísel v pase a sto devatenáct přes boky. Z blond vlasů typu sláma a šedých nevýrazných očí si taky nikdo nesedl na zadek. Zkrátka, než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic, řekla si Livie a zadumaně se ploužila podél koleje k lesu. Jak si dokázala nevšimnout příjezdu starého vagonu je přinejmenším divné.

(RH)

Vešla a udiveně se rozhlížela. Projela prstem po mahagonovém stolečku a zmáčkla brokát u křesílka. Pak se otočila k posteli, která zabírala celou zadní šířku vagonu. Stál jsem ve stínu závěsu, oddělující klidovou část od pracovní a pozoroval ji. Vytáhla mobil a začala fotit.
Ucítila mne hned, jak jsem se ocitl za jejími zády. Na mou výzvu: „Neotáčej se!“ se pokusila udělat pravý opak. Pravou rukou jsem ji chytil za levé zápěstí a přitiskl ji k sobě tak, aby se nemohla hnout. Levou jsem ji sebral mobil, vypnul ho a odhodil. Pokusila se bránit. Cukala se v mém náručí jako vyplašený zajíc. Sevřel jsem ji tak, že ji vyhrkli slzy. Pak jsem povolil sevření natolik, aby ji to pacifikovalo, ale nepůsobilo bolest. Přestala se bránit. Těžce dýchala. Byla vyděšená. To jsem nechtěl.
„Šššš,“ přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři. „Budeš hodná holčička?“
Přikývla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pustil jsem ji z náruče a chytil kolem krku, přičemž jsem ji palec přiložil na spánek. „Neotáčej se!“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tentokrát poslechla.
Šátek jsem měl připravený v kapse. Když jsem jí zavazoval oči, promluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel: „Neubližujte mi, prosím.“
Posadil jsem ji na postel a sundal jí sandálky. Díval jsem se na její vzdouvající se prsa. Chtěl jsem ji svléknout. Chtěl jsem se s ní milovat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Jakmile promluvila, došlo mi, že nic z toho nebudě možné. Nikdy mne nebudě chtít.
Vagon vjel mezitím do zakázané zóny a zastavil. Dveře se s rachotem otevřely a ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo vešel. Klečel jsem před tou holkou, zatímco se nade mnou tyčil stín toho největšího chlapa, co jsem znal.
Pomaloučku jí sundal šátek a ona se podívala do mých žlutých kočičích očí. Zkameněla, jako každý živý tvor, který se do nich podívá. Oreg se k ní naklonil a pouhým tahem dvou prstů na jejím obnaženém krku ji omráčil. Svezla se bezvládně na postel.
„Vymaž ty fotky! Vrátíme ji domů. Bude si myslet, že se jí to celé zdálo.“
„Ale já ji chci!“ vykřikl jsem zoufale. „Jenom ji,“ dodal jsem potichu.
„Bude nešťastná a nakonec stejně nepřežije.“