Bubušák – 3. kapitola

První rande si naplánovali na Vodnici. Xavi totiž ještě nedokázal obelstít „bonzáčka”, který si do paměti zapisoval souřadnice zastávek jeho Přibližovadla. (Povinná rodičovská kontrola, kde lítá.) Anapulla zatáhla Xaviho do svého stroje, na kterém měla namalované mladé děvče v koupacím úboru a graficky vymazlený nápis „Krásná slečna”. Přibližovadlo bylo o poznání menší než luxusně vybavená „slečinka”. Její interiér vyzařoval vkus a pohodlí. Jednotlivé kousky zvaly k posezení se známými a přáteli, ale také se daly velice rychle upravit pro zakázané hrátky.
Vstupní otvor za oběma neslyšitelně zaklapl. Xavi očekával, že se na něho Anapulla vrhne a udělá z něho muže.
Neudělala!
Ono to zas tak jednoduše nešlo, jak si Xaviho mladická představivost kreslila v těch nejjasnějších barvách. Babistor každou věc, kterou dělal, dotáhl do detailů. Bylo mu jasné, že se najdou koumáci, kteří dokáží vystopovat a vyřadit každé špehovací zařízení. Proto si nechal vyvinout orgasmický radar. Ten dokázal zachycovat pachy uvolněné při milování, vypočítat souřadnice a poslat na ono místo sexuální policii. Chycení milenci museli svůj prohřešek odpracovat v dolech při odvykacích nucených pracích po dobu jednoho měsíce. Druhé dopadení znamenalo, že si hříšníci „odvykačku” zopakovali, ale pro lepší zapamatování byla šest krát delší. Výsledkem třetího bylo utracení.
Anapulla posadila svého slaďouše (na Živě se mladíci pod zákonem přirovnávali k lízátku, které se tam nazývalo sladká tyč) na sedačku. Žhavým předkrmem se stala pusa na nos a smyslně pronesená slova: „Počkej tu chvíli!” Bonus přišel v podobě možnosti kochat se nádhernou ženskou prdelkou v upnuté žluté kombinéze, při odchodu za zástěnu.
Xavi nic neviděl, ale o to víc se soustředil na to, co slyší. Jeho uši zachytily zvuk, který mohl znamenat jediné – Anapulla ze sebe stahovala kombinézu. Pro Stvořitele, ona přijde nahá…
Nepřišla!
Objevila se v letních průsvitných šatech. V porovnání s naší chytrou horákyní byla víc oblečená. Pozemská pohádková bytost totiž pod rybářskou sítí další kousek textilu ke koukání nenabízela… Jenže žádného dospělého muže (i na Zemi) nemohl nechat chladným Anapullin odvážný dekolt. Ba i lem šatů nacházející se pár centimetrů pod kalhotkami, sliboval pozorovateli mnohé…
Posadila se vedle něho. Podívala se mu do očí a viděla v nich souboj ostychu s nedočkavostí. Tohle jí bavilo. Získá na vrch plachý chlapec a ona bude jeho ostych pokoušet tak dlouho, až zmizí? Nebo v něm zvítězí dravé zvíře, jehož chtíč bude šikovně usměrňovat směrem ke svému uspokojení?
„Už ses někdy líbal?”
Zavrtěl hlavou, že ne.
„Chtěl bys to zkusit?”
Zakýval hlavou, že ano.
Naklonila se k němu a Xavi zjistil, že tohle zná. To byla maminkovská pusa. (Nuda…) Znovu se mu podívala do očí a tentokrát své rty na těch jeho nechala o něco déle. Počkala si, až malinko rozevřel pusu, vsála jeho dolní ret a jemně do něj kousla. Odtáhla hlavu, aby se přesvědčila, co to se Xavim dělá. V očích měl otázku – a co dál?
Počkej chlapečku, nebuď tak hr… Dech máš vzrušený, ale zatím jen mírně, což je dobře, tak to má být, komentovala pro sebe Anapulla výsledky pozorování svého slaďouše. Všimla si ostýchavých rukou, které neměly dosud tu možnost seznámit se s ženským tělem. Vzala jeho pravačku a pomalu ji položila na svůj levý bok. Podívala se mu do očí a vzala nezletilcova pootevřená ústa útokem. Levačkou zajela do Xaviho kštice na temeni a nechala ji tam (asi, aby před tím atakem nemohl utéct). Došlo ke spojení rtů a Anapullin jazyk vyrazil na průzkum Xaviho ústní dutiny. Šlo o překvapivý a prudký výpad, který Xavi zachytil a rozehrál nečekaně dobrý jazykový souboj. Každý chvilku šátral v puse toho druhého. Bylo to dlouhé a bylo to skvělé (hlavně pro Xaviho).
„Tak co, ty můj slaďouši, líbilo se ti to?”
Xavi prudce pokýval hlavou na souhlas a pak ze sebe vysypal: „To bylo úžasný!”
„To ráda slyším… A víš, co mám ráda?”
„Ne.”
„Když mě někdo hladí na prsou… Už jsi měl prsa nějaké ženy v ruce?”
„Ne,” špitl Xavi.
„Tak se neboj a dotkni se jich…”
Mladíkova pravačka se opatrně blížila k partnerčině ňadru. Vzrušením skoro nedýchal. Oči měl přišpendlené na těch krásných oblých věcech, která Anapulla vystavovala ve výstřihu. Sledoval, jak se v pravidelném rytmu zvedají a zase klesají a… poprvé v životě je cítil v dlani. Lehce stiskl. Bylo to pružné. Anapulla se zájmem sledovala jeho objevitelskou výpravu. Bylo to příjemné, protože Xavi byl něžný. Odměnou mu byl další vášnivý polibek.
Xavi už věděl o co jde, a tak rozvíjel své nově nabité zkušenosti. Šermoval jazykem a dál hladil ty oblé a hladké a pružné věci, která Anapulle vyrostly na hrudi. Bylo to krásné, ale začínalo toho být dost. Xaviho ruka si řekla, že už je vším tím mazlením unavená a že si potřebuje odpočinout. Proto sjela po ženském boku a zastavila se, překvapena, co to cítí, na obnaženém stehnu. Souboj jazyků pokračoval a Xavi využil pohodlnějšího umístění pravačky k hlazení dalšího nově objeveného území. Mladíkova dlaň spolu s prsty klouzala po pokožce bez jediného chloupku, jako po hřbetu vlny oděné do saténu. Z místa, kde ruka přistála, se vydala ke kolenu, tam chvíli prodlela a vyrazila na zpáteční cestu. Na ní narazila na překážku, kterou se rozhodla ignorovat. Zajela bez ptaní pod lem šatů a pokračovala výš, až narazila na proužek látky, který spolupracoval na rafinovaném zakrytí Anapullina klína. Zastavila se a přemýšlela, co dál. Ze zahloubání ji vyrušil pohyb. Xaviho ruka se pohnula, i když při tom zůstala na místě. Anapulla vycítila, že končetina jejího slaďouše neví co dál, proto přenesla těžiště blíž k němu a nadzvedla levou hýždi. I když Xaviho ruka byla nezkušená a nikdy nic takového nedělala, pochopila, že má sjet níž a hladit další oblinu, kterou samičky rafinovaným skrýváním vystavují na odiv.
Ani líbání nemůže trvat věčně! Oba protagonisté se na chvíli podobali potápěčům, kteří se vynoří z hlubiny bez jediné molekuly vzduchu v plicích a okamžitě, s nefalšovanou radostí, že přežili, do sebe nasají životodárný plyn. Xaviho ruku zasedla Anapullina prdelka, jakožto následek návratu těžiště ženského těla do původní polohy. Nebylo to nepříjemné, ale přece jen to nebylo nejpohodlnější. Proto se vysoukala ze závalu a zamířila tam, kde to pro ni bylo pohodlnější – na Anapullino stehno.
Tentokrát zaútočil příslušník „silnějšího” pohlaví a oba znovu rozpoutali souboj jazyků, kdo z koho. Xavi se učil rychle a byl zdatným soupeřem velezkušené Anapully. Slaďoušova ruka zjistila, že samičky jeho druhu jsou vybaveny dvěma stehny a že jejich vnitřní strana má také něco do sebe… Pár vteřin jeho prsty hladily několik čtverečních centimetrů zmíněné plochy, aniž by se dlaň při tom někam posouvala. Pak to začala být pro ni tak trochu nuda a vydala se na průzkum směrem, kde to ještě neznala.
Nedorazila tam!
Pouhé dva palce by se vešli do mezery mezi klínem a místem, kde Anapulla zastavila Xaviho ruku. Víc mu nedovolila.
Znovu se vynořili nad hladinu, ale tentokrát byl nádech sotva poloviční…
„Musíme končit, jinak začneme být nápadní,“ stopla „vodní” dostaveníčko Anapulla.
První rande bylo pro Xaviho zklamáním. Zažil jen malé muchlování, při kterém se naučil líbat. Premiérově pocítil, jaké to je držet v rukou ňadra ženy (oblečená). Hladil ji po prdelce. Vnitřní strana stehna ho téměř dovedla až k ženskému klínu, a pak byl najednou konec… Udělal něco špatně?
„Byl jsi skvělý! Děkuji ti.“ Poděkování doplnila krátkou pusou. „Mít všechno najednou a hned ochuzuje člověka o radost z dalšího objevování. Když všechno znáš, potom se nemůžeš těšit na něco nového… Nejprve to začneš vylepšovat a když to dotáhneš k dokonalosti, tak začneš klouzat do stereotypu a kolejí, které se nazývají nuda… Těš se na příště, protože na tebe čeká ještě spousta věcí, které musíš poznat…”
I tohle „nic” znamenalo, že se Xavi zařadil mezi 0,000000000017 % všech mladých mužů pod zákonem, kteří měli nějakou osobní zkušenost s líbáním a osaháváním samiček.
„Víš, Xavi, a ještě je tu jedna věc, kterou se musíš naučit…”
„Jakou?” skočil ji do řeči.
Anapullu jeho nedočkavost přiměla k pousmání. „Musíš se naučit při sexu ovládat, a to chvíli trvá…”
„Proč se musím ovládat?”
„Protože milování vylučuje z těla pach, který sexuální policie dokáže zachytit, lokalizovat a pak zasáhnout.”
„Ty víš, jak to dělá?”
„Slyšela jsem něco o nějakých radarech. Víc nevím.”
„Hm…” zabručel zamyšleně a při tom mu na čele vyskočily vrásky.
„Xavi, měl bys už jít. Čas pro naše setkání vypršel. Vodu jsi nabral, tak ať nevzbudíš nežádoucí pozornost.”
Rozloučili se polibkem. Anapulla pomocí kamer zkontrolovala okolí „Krásné slečny”. Vzduch byl čistý. Její slaďouš mohl odejít.
Před Xavim se třepetala další VÝZVA…

Bubušák – 2. kapitola

Řešení problému s čerpáním vody Xavimu přihrála náhoda. Brouzdal po síti a náhodou tam narazil na kytku, která projevovala jisté známky inteligence. Učenci to brali jako krásnou přírodní anomálii a při různých přednáškách její „chápavost” dokazovali na primitivních úkolech, které ji zadávali. Například: „Pohni 38. trnem na jižní straně!” (Ona totiž byla dost podobná našemu kaktusu…)
Ihned po přečtení článku se přihlásil do on-line kurzu „Pěstitelem snadno a rychle”, a věřil tomu, že opravdu snadno a rychle získá základy tohoto oboru. Z botanických knížek, které si vypůjčil ve školní knihovně, zjistil, kterak květině zajistit úspěšný růst, ale nenašel tam ani čárku o tom, jak komunikuje.
Na síti je všechno! Heslo, jehož se Xavi držel, a které ho nezklamalo ani tentokrát. Trochumedia inteligensis (tak se odborně nazývala) tam byla přirovnávána k dlouho ženatému muži. Také vypadala duchem nepřítomná, když jste na ní mluvili…
Kdo a jak přišel na to, že se na ní musí „hovořit” na frekvencích 15 až 95 Hertzů, se neví. Důležité ovšem bylo, že to fungovalo!
Lidé jsou hluchoněmí. „Sluchoněmého” člověka Xavi ještě neviděl. To by musel mít vyříznutý jazyk, řekl si a pokračoval v úvahách. Na mluvení potřebujeme jazyk. Má ho…? Nemá! Aby slyšela, potřebuje uši. Má je…? Nemá! A přesto slyší! Slyší vibrace o nízkých frekvencích. A co když vibruje i směrem k nám…?
Do existujícího komunikátoru přidal modul pro příjem „rostlinné řeči“, který sestavil. Zapnul ho a čekal, co inteligentního z něho vypadne.
Nestalo se nic. Ticho.
Asi je rozbitá, napadlo Xaviho, nebo jsem udělal něco blbě. Když bych si to s ní vyměnil a díval se na její kutilské snažení, tak bych taky na konci nepochopil, že čeká, až něco řeknu…
„Jak se ti roste?” řekl Xavi do komunikátoru a odeslal květině překlad.
„Dobře.”
„Ty kobliho! To je nářez! Ona mluví!” Xavi své slovní nadšení doprovodil hodně zvláštní pohybovou kreací.
„Jak se jmenuješ?”
„Trochyna.”
„Já se jmenuju Xavi.”
Trochyna mlčela a dílna ztichla. Xavi to využil k přemýšlení.
Co umí každá kytka? – Růst… Měnit oxid uhličitý na kyslík… A zapouštět kořeny!
K čemu kořeny slouží? – Získávají ze svého okolí živiny a… VODU!
A tak se Xavi Trochyny zeptal, zda by dokázala získanou vodu nechat někam odkapávat?
„Dokázala.”
„Jak?”
„Naroste mě kus, z něho kapat voda.”
„Kdy?”
„Za několik mnoho dnů.”
To byla odpověď hodná svěřence profesora Chocholouška… Xavi se obrnil trpělivostí a pobídl moudrou květinu, aby pro něho pracovala.

Sex. Tohle spojení tří písmen dokáže nepochybně upoutat naši pozornost. Poutala ji i na Živě, jenže úplně jinak. Tamní obyvatelstvo by rádo provozovalo tento prostonárodní pohybový sport, jenže to bylo o ústa, protože…
Plošný zákaz sexu a jeho důsledné vymáhání, bylo mistrovským dílem tajemného vládce planety, biliardáře S. A. Babistora. Vyřešil tím problém zvaný populační exploze. Aby v obyvatelích udusil vrozený pud, začal do vody, přidávat Tlumíček, což byl výtažek z rostliny safraporte nestojalis. A protože každá represe, respektive regulace vyžaduje úřad, nechal na Povyconu zřídit „Dohledové středisko pro vědecky plánované rodičovství”. (Mezi lidem se ujal zkrácený název Kopulárna.) Tam jste na předepsaném formuláři odevzdali s partnerem žádost. Zaplatili správní poplatek, který se rovnal dvěma nadprůměrným úřednickým platům a bokem přistrčili „všimné”. Když jste neměli žádný škraloup a vaše žádost byla schválena, mohli jste se podrobit zdravotní prohlídce. Pokud doktoři na žádost připojili svá razítka, dostali jste dvoutýdenní kopulační dovolenou, vypočítanou podle ovulace partnerky na „nejchytlavější” období. Dva dny předtím vám vyměnili vodu s Tlumíčkem za Erektus a plození potomka mohlo začít…
(Možná se ptáte, co se stalo pak? Žadatelům okamžitě vyměnili vodu. Ti, co počali, byli šťastní. Ti druzí měli dvě možnosti. Buď si připlatit za umělé oplodnění, nebo začít spořit na nové kolo.)
Drtivá většina obyvatel planety tak dostala možnost provozovat sex pouze jednou za život…
Kdo touto měrou nestrádal, se rekrutoval z vládnoucí elity, a nebo byl Babistorovým úředníkem. Čím vyšší postavení, tím vyšší četnost styku, i větší výběr partnerů. Je zřejmé, že řitní horolezectví bylo na planetě dotaženo k dokonalosti.

Xavi chodil každý den Trochynu kontrolovat. Bezvýsledně. Nic mimořádného jeho pozornost neupoutalo. (A jak by také mohlo. Kdo si všimne malinkaté změny, když to má před očima každý den?) Po čtyřech dnech to vzdal a věnoval se něčemu jinému.
Básnící tomu říkají poezie všedních dní. Pragmatici to označují jako každodenní blbinec. Kdo se nechá tímhle semlít, moc toho nedokáže. Naštěstí Xavi z toho kola vypadl ještě rozumně. Po téměř dvou týdnech si vzpomněl, že by se mohl zajít podívat, jestli náhodou nenastal čas „několika mnoha oběhů”…
Nastal!
Trochyně narostla na pravé straně areola, ze které se jako pařát Ježibeby klenul dlouhý ohnutý trn, z něhož odkapávala voda. Ještě štěstí, že stála v malém pařníku, který si vyrobil snadno a rychle podle návodu z on-line kurzu. V něm pěstoval bylinky vhodné na vaření, za což byl maminkou náležitě pochválen. Pařník stál hned vedle kůlny, která mu sloužila jako laboratoř, a kam nikdo nesměl.
Xavi měl problém. Povedlo se mu získat vodu, po které toužil, jenže ta kapala do hlíny. On potřeboval, aby kapala do konve, se kterou létal na Vodnici…
„No jasně!“ řekl si a šel do svého pokoje, kde si dlouho kreslil.

Babistorovi se přezdívalo Loutkář. Jeho ministři, babistoři, i přesto, že byli z masa a kostí, se chovali jako ti dřevění panáčci. Babistor nikdy a nikde veřejně nevystupoval, k ničemu se nevyjadřoval, protože to nepotřeboval. Od čeho měl své loutky…
Cukr a bič je účinný nástroj na vládnutí a Babistor jej mistrně ovládal. Potraviny byly levné, protože ten, kdo má plný břich neremcá… A kdo si hraje, nezlobí! Proto vznikla loterie, která měla slosování každý měsíc v přímém přenosu ŽTS (Živácká televizní společnost). Šlo o megalomanskou show, ze které vzešla tzv. „Šťastná pětka”.
Aby se obyvatel některého z pěti kontinentů planety dostal do osudí, musel si něco koupit v obchodě označeném „Nakupuješ! Sexuješ!”. Za nákup dostal papírek s kódem, který zadal do loterijního systému a čekal, zda se na něj usměje štěstí. (Kolik nákupů, tolik papírků, o to větší šance na vytažení z osudí, našeptávala lidu všudepřítomná reklama.)
Hlavní cenou byl pobyt v jednom z luxusních hotelů řetězce „B. a spol.”. V něm bylo „Šťastné pětce” dovoleno, aby se po dobu jednoho týdne oddávala sexu bez zábran a jakéhokoli následku. (Vzhledem k tomu, že na planetě žije právě v tuhle chvíli 2 000 256 358 obyvatel, kteří splňují podmínku sexuální plnoletosti (22 let), nepatří do úřednického stavu a nejsou jedním z 28 babistorů, tak pravděpodobnost dostat se mezi šťastných pět je přibližně jedna ku dvěma a půl krát deset na mínus devátou…)
Můžete vzít jed na to, že kdyby vás vylosovali, tak se během zmíněného týdne budete cítit opravdu šťastně, protože o vás bude postaráno přímo královsky. K dispozici dostanete velký apartmán, kde se můžete stýkat po libosti se zbývajícími vylosovanými šťastlivci (jen s nimi!) a činit zde, co vás napadne… Drobný zádrhel nastane, když budete mít všichni stejné pohlaví, nebo budete v poměru 1 : 4…

Všechno fungovalo skvěle. Trochyna odkapávala vodu. Xavi ji zachycoval do malého trychtýře, který ústil do potrubí. To odvedlo vodu do kryté nádoby na podlaze kůlny, odkud se při jejím naplnění automaticky odčerpala do zásobníku. Z něho se dal zalít pařník, nebo načerpat konev.
Prostým pokusem zjistil, že na zálety může létat jednou za čtyři dny. V čase mezitím bude muset holt tu frontu vystát. Jedině… Jedině, že by si pořídil Trochynu II. a III.
A tak se stalo, že Xavi získal čas, který mohl trávit s Anapullou. Jenže každé očekávání skrývá své ALE…

Červené plavky (2)

Komentář: Další z povídek erotického cyklu Červené plavky…

Miluju červenou. Zvlášť, když je to barva plavek, které jsou oblečené na mladém a hezkém ženském těle pod průsvitnými letními šaty…

Ale všechno hezky popořádku.

S nosem zabodnutým do knížky, sedím na autobusové zastávce jednoho malého městečka na severu Čech. Popsané stránky mi nabízely větší zábavu, než dění kolem mne a to až do doby, než jsem na periferii zorného pole objevil dívčí nohy. Od tenisek Vans mířím pohledem výš. Vzorně oholená lýtka, oblá kolena, lem letních šatů…
Tvoje stehna, jsou dva vrazi… vybavila se mi známá písnička Richarda Müllera při pohledu na opěvovanou část ženského těla.

To snad není pravda. Tohle městečko snad přetéká děvčaty, která ráda nosí červené plavky pod letními šaty typu „chytrá horákyně”. Navíc měla prdelku doslova lákající k pohlazení… To byl materiál… S hlavou skloněnou nad knížkou jsem čekal na příležitost dokončit (nenápadně) průzkum bříška, prsou a obličeje.

Byl jsem ve střehu, i když navenek jsem úspěšně předstíral „horlivého čtenáře”. Tajenku mi pomohl velmi brzo rozlousknout zvonící mobil. Vylovila jej z malé tašky, kterou sundala z pravého ramene, a přiložila k uchu: „Ahoj, co se děje?“
Stála tam jako bohyně Afrodíté (jen o něco málo víc oblečená), poslouchala něčí monolog a občas kývla hlavou na souhlas. Pak se hodně překvapeně zeptala: „Cože?“
Zase chvíli poslouchala a než tu placatou věc uklidila zpátky do tašky řekla: „Dobrá, udělám to. Za hoďku jsem tam!”
Rozhlédla se po zastávce. Její pohled skončil u mne. (Byl jsem totiž jediným přítomným mužem…) Podívali jsme se do očí, ale já rychle oční kontakt přerušil, abych se vyhnul označení „starý mlsný dědek, který dostal chuť na mladé masíčko”. Stihl jsem však dokončit zhodnocení zbytku „výbavy“ mladé samičky. Ploché bříško. Hodně zajímavě klenutá hruď a sympatický obličej orámovaný ze tří stran hnědými vlasy, které se vpředu dotýkaly prsou.

Přijel autobus. Děvče bylo u dveří první a nastoupilo. Já galantně vstoupil až poslední.
Seděla v druhé polovině autobusu na levé straně. Zamířil jsem tam. Když jsem byl asi metr a půl před ní, tak se znovu naše pohledy setkaly. Usmál jsem se a sedl si o sedačku dál na druhé straně uličky.

Otevřel jsem knížku a v nepravidelných intervalech jsem četbu přerušoval nenápadným okukováním sličné spolucestující.

Dívala se z okna a vypadala, že o něčem přemýšlí. Najednou se posadila na druhou sedačku a podívala se směrem ke mně. Zvedl jsem hlavu a podíval se, co se děje. Ukázala na volné místo vedle mne a téměř neslyšně se zeptala: „Smím…?“
Kývl jsem hlavou na souhlas a uklidil knížku do tašky.
„Děkuju, že jste mi dovolil si přisednout.”
„To bych byl na tom už hodně špatně, kdybych odmítl prosbu takovéhle krásné slečny.“
„Teda, vy umíte lichotit…“
„To nebyla lichotka. To bylo konstatování holé pravdy!“
„Všimla jsem si, jak celou dobu po mne pošilháváte…“
(Takže přece jen budu ocejchován titulem „mlsný dědek”…) „Omlouvám se… A pokud je vám to nepříjemné, tak si hned přesednu někam dopředu, abych na vás neviděl. Víte…” sbíral jsem odvahu k tomu, co jsem ji chtěl říct, a za což bych mohl být „odměněn” i obtisknutím dívčí tlapičky na můj ksicht, „takových hezkých děvčat tady v okolí moc neběhá a když se nějaká objeví, tak odpusťte starému muži, že neodolá a ohřeje si očička…?“
„Děkuju,” lepák se nekonal, místo toho mi položila dlaň na ruku, „tohle byl nejoriginálnější kompliment, jaký jsem v životě slyšela.“
„Rád jsem uspokojil…“
„A chtěl byste ho uspokojovat doopravdy?“
Šok! Ze všech sil jsem ho snažil zamaskovat, abych mohl hrát svou hru dál: „Chtěl!“
„To je báječné… Máte teď, tak tři hodiny čas?“
„Mám. Jen napíšu domů, že přijedu později… A můžu mít taky dotaz?“
„Jasně.“
„Proč si takové krásné děvče všimlo starého, málo hezkého – skoro vůbec – ženatého muže se závazky…?“
Evidentně ji můj dotaz pobavil: „Víte,“ začala po chvíli, „máte v sobě něco, co se nám hodí…“
„Nám…?”
„Hm…”
Dál svou odpověď nerozvíjela a tak jsem pokračoval ve vyptávání: „To by mě opravdu zajímalo, co…“
„Sexuální vášeň…”
(Štíty, které udržovaly masku světáka na mém obličeji signalizovaly, že další nápor podobných informací už nevydrží… A taky nevydržely!) „Podle mě jste narozený ve znamení berana.“
„To to mám napsané na čele?“
„Ne, ale já to poznám.“

Vystoupili jsme. Snažil jsem se ze všech sil udržovat vtipnou konverzaci. Zastavili jsme u vilky, která mě zaujala tím, že mě ničím nezaujala…
„Měla bych vám konečně říct, do čeho jsem vás navezla. Točíme seriál pro dospělé Naše rodina. Už nějaký čas hledáme někoho, kdo by hrál mého otce, se kterým se matka rozvedla a najednou se po letech objeví…
Mlčel jsem, proto pokračovala.
„Kdybyste viděl tu přehlídku tatíků,” při tom slově udělala to všeobecně profláknuté gesto uvozovek, „kteří mě svlíkali očima a byli ochotní udělat cokoli, jen aby mohli na mě vlízt… Škoda slov…”
„Já vás ale taky svlíkal…”
„No jo, jenže jinak. Vy, na rozdíl od nich, působíte sympaticky… Máte šmrnc…”
„Já?” zeptal jsem se s nefalšovaným údivem, „To bude nějakej omyl. O mě ženy říkají, když mě vidí poprvé, nic moc… Tak kde bych to tak najednou vzal?”
„Nikde. Vy ho zkrátka máte, jen si to nechcete přiznat a děláte všechno proto, abyste ho v sobě zadupal…” podívala se mi do očí a položila život měnící otázku: „Půjdete do toho?“
„Hm…” zabručel jsem a zvažoval možnosti. Po sexuální stránce to doma stojí za pendrek a tady bych mohl zažít to, o čem se mi zatím jenom zdálo… A určitě to bude zajímavý i po finanční stránce… A… A pak se uvidí… Usmál jsem se a řekl: „Mám opravdu krásnou dceru… Ta se mi povedla…“

Ilona, tak se totiž jmenovala, mě seznámila se štábem a ostatními protagonisty. Dostal jsem nezbytné instrukce a šel jsem na to.

„Ahoj, ségra. Máma je doma?“
„Není.“
„To je dobře. Asi bych měla problém. Tohle je totiž můj táta… Táto, tohle je má sestra Isabela.“
„Těší mě, Isabelo,“ a dali jsme si pusu na přivítanou.
„A jak ti mám říkat?“
„Karle.“
„Dáš si, tati, kafe?” zeptala se mě Ilona, alias Ester.
„Dám… A mohl bych se předtím osprchnout? Jsem z té cesty celý ulepený…”
„Jasně… Ségra, doveď tátu do koupelny.”
„Ráda!” Isabela mě chytla za ruku a odtáhla z pokoje.
„Stop!” ozvalo se, sotva za námi zapadly dveře.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Rejža vstal ze své židle a šel ke mně: „Teda na to, že si stál před kamerou poprvé, tak to bylo hodně dobrý…”
Přiznal jsem se, že to poprvé nebylo: „Já už jsem jednou točil – Soudce Alexandra.”
„Tak to si už zkušenej herec!” a plácl mě přátelsky po zádeh, „To máme kliku… Ilono, za tohle máš u mě paňáka!”
„Beru tě za slovo, rejžo. Dík.”
„Ještě máme před sebou dost práce, tak půjdem do té koupelny, ne? Time is money!”

Proti paneláku byla koupelna, kde se měla točit druhá scéna, obrovská. V pohodě se do ní vešel celý štáb – režisér, kameraman, osvětlovač se svým nádobíčkem, zvukař, fotograf a herci. Naštěstí po mně nikdo nechtěl, abych se učil dialogy nazpaměť, protože to by se natáčení pěkně protáhlo… Režisér popsal všem přítomným scénu, která je před námi a herci si měli sami vymyslet, co budou říkat. Navíc koupelna už neměla být „sfouknuta” na jeden záběr, ale byli jsme upozorněni, že se bude zastavovat.
„Je to všem jasné?” Všichni přítomní pokývali hlavami na souhlas.
„Výborně. Tak jdeme na to… Akce!”

Stál jsem zády ke kameře před věšákem a rozepínal si košili. Pověsil jsem ji na háček a uvědomil si, že jsem neslyšel bouchnout dveře. Otočil jsem se a uviděl Isabelu. „Co tu ještě děláš…? Když dovolíš, tak bych se rád osprchoval…”
„Co bych tu dělala… Dívám se! Od čeho mám oči…” Podíval jsem se do nich. Byly drzé a vyzývavé.
„Nepřijde ti to trochu divný dívat se na tátu sví ségry, když se koupe?”
„Ne… Proč by mělo?”
„Třeba proto, že se to nedělá…”
„To jsou jen kecy… Co já vím, tak se chlapům líbí, když jim mladý holky mejou záda…”
„Počkej… To mi chceš říct, že lezeš do sprchy s chlapama a meješ jim záda?”
„A nejenom to…”
Na její poťouchlý výraz jsem odpověděl výrazem šokovaným. „Proboha… To je Sodoma a Gomora… Vždyť ti ještě nebylo patnáct…” (Tady musím vysvětlit, že Jana, jak se ve skutečnosti Isabela jmenovala, vypadala na čtrnáct, i když v reálu ji bylo o dva víc.) A pak mě donutila k tomu, abych zahrál „padlou čelist”, protože si přes hlavu přetáhla tričko. Odhalila svůj velice mírně zvlněný dívčí hrudníček. „Počkej to přece nejde…” bránil jsem se nevyhnutelnému.
„Ale jde…” načež si stáhla kraťasy a zůstala přede mnou stát jen v kalhotkách. „Chceš vidět moji kačenku?”
„Ne! Nechci! Naopak… Chci, abys šla pryč!”
„Ale tomu, tatínku, sám nevěříš, že jo…?” a stáhla si poslední kousek oděvu, který měla na sobě.
„Stop!” ozval se rejža. „To bylo fakt skvělý! Děti, já vás žeru… Franto (to je pro změnu moje civilní jméno), svlíkni se a našteluj si sprchu. Přejdem na mytí zad…”
Musím se přiznat, že to není úplně příjemný pocit, když se svlékáte do naha před tolika lidmi, ale když jsem před chvílí viděl Janu s jakou samozřejmostí odložila své ošacení, tak jsem si řekl, že když jsem se dal na vojnu, tak budu bojovat do roztrhání těla…

Stál jsem ve sprše před proudem vody padající z rozstřikovače umístěného na zdi. Byl jsem už mokrý a Isabela byla připravená začít s očistou mých zad.
„Akce!”
Dívčí ruce mi začaly jezdit po zádech. Bylo to příjemné. Zavřel jsem oči a užíval si to. Nebyl jsem ovšem sám, komu se to líbilo… Začalo se probouzet i mé mužství… Jako kdyby to Isabela vycítila, protože se najednou ke mně přitiskla a její ruce přes břicho dojely na mou, ne zrovna chlapskou, hruď.
„Stop!” přerušil rejža tuhle poněkud neortodoxní hygienu. „Na scénu přichází Ester… Vy dva zůstaňte, tak jak jste!” Technika se bleskově připravila na příchod druhé ženy. Všichni sledovali dveře vedoucí do koupelny.
„Akce!”
Dveře se otevřeli a v nich stála má dcera. „Ale, ale… Copak tu vy dva děláte…? Člověk vás nechá chvíli bez dozoru a hned se to zvrhne v sexuální orgie… To nemůžeš, tati, nechat mou ségru na pokoji?” a s hraným naštváním přišla k věšáku.
„Stop!”
Štáb se bleskově přeskupil, aby mohl zabírat, jak nás dva ve sprše, tak Ester před věšákem.
„Akce!” odstartoval další pokračování rejža.
„Ale to já ne… To všechno ona…”
„Tak tohle ti nežeru… Vy chlapi jste všichni stejní. Vidíte mladou kundičku a už přemýšlíte, jak byste do ní strčili svého ptáčka… Že se nestydíš, tati!”
„Ester… Já jsem opravdu na nic takového nemyslel… To všechno je práce tví sestry. Než jsem stačil cokoliv udělat, byla nahá a myla mi záda…”
„Koukám, jak ti to hrozně vadí a jak trpíš…” Za tou hromadou ironie se skrývalo nefalšované pobavení. „Co bys řekl, tatínku, na to, že by se ti tvoje velká dcerunka předvedla v plavkách?”
„Že by se mi to moc líbilo,” vypadla ze mne hodně rychle odpověď.
To ráda slyším… Tak se dívej…” Nejprve si vzadu rozepnula šaty a pak pomalu vytahovala jejich lem nahoru. Odhalila stehna, za kterými následoval bonbónek v podobě spodku bikin. „Líbí?”
„Moc.”
„Tak tedy popojedem…” Přetáhla si šaty přes hlavu a pověsila je na věšák. „Teď se můžeš podívat na to, jakou krásnou dcerušku jsi zplodil…” Předváděla mi svou červeno-opálenou kombinaci textilu a pokožky ze všech stran. Bylo to rajcovní. Nikdy jsem nic takového na vlastní oči neviděl. Tohle by probudilo i mrtvolu, zvlášť, když odložila vršek od plavek. Páni, tak velká prsa, a tak pevná… V tuhle chvíli jsem nic nehrál. Stál jsem ve sprše s Lolitkou přilepenou na zádech a kochal se striptýzem, který pro mne dělala nádherná mladá holka.
Finále téhle úžasné šou odstartovalo pomalé otáčení kompletně opáleného těla. A… těžko hledám slova, protože, když před vámi stojí bohyně v celé své kráse, tak žádná, i přes veškerou snahu, nepřicházejí. Vnímáte jen ten nádherný živý obraz před vámi a…
„Stop!”

Tomu se říká návrat do reality…
„Hele, rejžo, co kdyby jsme tady s Janou Frantu oholili? Podívej se, jak je dole zarostlej…”
„Hm… Něco na tom je… Máš s tím, Franto, nějakej problém?”
„Asi jen, jak doma vysvětlím, že tam najednou nic nemám…”
„Jo, to víš, chlape, umění se musí přinášet oběti…” a protože si mé mlčení vyložil jako souhlas, vyzval „dcery” k akci: „Tak si holky sežeňte nádobíčko!”
„Já pro něj dojdu,” nabídla se Jana a opustila koupelnu. Za chvíli byla zpět a začali jsme znovu točit. Holky mou houštinu namydlily a přitom se občas dotkly mé… (no tak jo…) „chlouby”. Musel bych být z ledu, abych to „uvisel”. Holky ze mne spláchly zbytky pěny, zavřely tekoucí vodu a chopily se ručníků. Po velmi, opravdu velmi příjemném osušení, kdy jsem byl „napnutý” k dalšímu pokračování, se ozvalo: „Stop!”
Těžká jsou odpoledne hercova…
„Tak, děcka… Natočíme poslední sekvenci a pro dnešek končíme… Připravíme se… a… Akce!”
Z koupelny jsme slyšeli tlumené bouchnutí dveří. Zpozorněli jsme. Necelé tři vteřiny jme poslouchali, co se bude dít dál.
„Holky, kde sakra jste?” ozval se naštvaný hlas.
„Máma!” vyjekly obě a začaly ve spěchu na sebe házet svůj oděv. Tričko s kraťasy Jana (pardon… Isabela) a Ester spodek od plavek a šaty. Jak to měly na sobě, okamžitě vystřelily z koupelny. Já tam stál, nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem hodil ručník na sušák a šel se obléknout. Otevřely se dveře a do nich vstoupila má „ex manželka”. (Tak s tímhle bych se nerozváděl, kdyby to bylo ve skutečnosti. Díval jsem se na fešnou, udržovanou a štíhlou čtyřicítku a připustil si fakt, že rozhodně stojí za hřích. Panečku, to mám rodinu… Bohužel jen seriálovou…)
Chvíli na mě koukala jako kdybych přinejmenším spadl z Marsu a pak se zeptala: „Karle, co tu děláš…?”
„Stop…! Děkuji. Pro dnešek končíme!”
Technici balili své nádobíčko a já se oblékal. V pokoji na mě čekal rejža a podával mi čtyři litry: „Tady je tvůj dnešní honorář. Musím říct, žes mne příjemně překvapil. Byls dobrej…”
„Děkuju.”
„Tady mi podepiš, žes ty prachy převzal…” a zabodl prst do papíru, který ležel na stole. „V kolik můžeš zejtra přijít?”
„Až z práce… po třetí hodině.”
„Jo, to by šlo. Počítej s tím, že tu budem, tak do osmi…”
„Jasně… to není žádný problém…”
„To rád slyším… Tak zejtra ahoj!
Rozloučil jsem se a vyrazil k domovu. Měl jsem dvě možnosti. Buď za půl hodiny vymyslím proč jsem v intimních partiích bez ochlupení. Kde jsem přišel k penězům. A proč zítra přijdu z práce až kolem deváté… Nebo se ze mne velmi rychle stane pornoherec bez domova…

Bubušák – 1. kapitola

Komentář: Původně to byla „jen“ jepičí povídka na čtyři stránky, která vyfasovala název X trojka. Asi rok po napsání se mi znovu dostala do ruky a byl jsem hrubě nespokojený. Začal jsem ji tedy přepisovat a ono se to nějak vymklo kontrole. Na mé poměry to bude dlouhé… Pojmenoval jsem to Bubušák.

„Bubušáku, skoč pro vodu!”
„Ale, mami, proč ji nemůžeš koupit? Proč mě nutíš letět takovou dálku k veřejné studni?”
„Ty toho naděláš… Nastartuješ svoje Přibližovadlo a za půl hodiny jsi tam…”
„No to jo, ale ve frontě ztvrdnu pěkně dlouho.”
„Dobrá… já tam zaletím a ty zatím uvaříš oběd. Platí?”
Xavi, alias Bubušák vydal bručivý zvuk a plný nadšení mamince odpověděl: „Vždyť už jdu…” Navíc začátek své cesty ještě vyšperkoval velice loudavým a neochotným krokem. A protože vařil jen v sebeobraně, velice rychle se smířil s danou situací.

Tady je nutno podotknout, že Bubušákova rodina pocházela z kontinentu Lampánie, který byste našli na planetě Živa v soustavě Malého reticula. Žila v kolonii horníků, kteří v nedalekých dolech těžili kolomnium. Prvek, který se používal ve spojovací technice. Na této planetě totiž platilo – bez kolomnia se nespojíš! To znamenalo, že majitelé dolů byli těžce za vodou a horníci sotva nad ní. Té bylo v podzemí planety sice dost, ale majitelé těchto prostor tvrdě trestali každý pokus vyvrtat si vlastní studnu (i na svém pozemku), nebo se jiným způsobem dobrat k černému odběru. Že ani oni materiálně nestrádali, je zřejmé.
Bubušák byl od narození tvor líný. Pro něco nebo někam dojít, nebo někde stát, považoval za trest. Na jeho obranu je nutno podotknout, že jeho lenost měla jistá omezení. Nikdy ho nepřesvědčila, aby tu knihu, kterou právě četl, zahodil a jen tak se povaloval. Když se zakousl do problému, který na něj křičel: „TO JE VÝZVA!”, tak nedal pokoj, dokud to nerozlouskl. Právě teď bušil do “ořechu”, který by ho zbavil toho nebetyčného „vopruzu” lítat pro vodu.
Na Vodnici (tak se jmenoval kontinent, kam se z celé planety slétaly chudé vrstvy pro vodu) byly fronty jako blázen, protože jedině ona měla veřejné studny. Nemělo smysl hledat, u které jsou menší, neboť byly u všech! A dlouhé…
Ach jo, zase tu strávím kus svého mládí zbytečně, povzdechl si Bubušák a postavil se na konec jedné z nich. Ona to zas tak úplně pravda nebyla. Z vedlejší fronty Bubušáka pozorovala žena kolem třicítky, k jejímž koníčkům patřilo svádět mladé chlapce. Šlo o činnost plnou adrenalinu, a to hned z několika důvodů. Jednak byl pohlavní styk umožněn pouze osobám starším 22 let. Tato věková hranice platila pro celou planetu. A navíc k aktu způsobilí jedinci museli vlastnit úřední povolení, které se vydávalo jen a pouze za účelem plození dětí. Každý jedinec mohl „vlastnit” pouze jedno dítě! Porušení jakéhokoli pravidla se velice tvrdě trestalo.
Bubušák si všiml mrkající ženy ve vedlejší frontě, ale nevěnoval tomu pozornost, protože si myslel, že to patří někomu jinému. Když se tím směrem podíval podruhé, opět na něho mrkla. Bubušák se rozhlížel, komu by mohlo patřit. Nic nezjistil, tak usoudil, že to přece jen bude na něho a usmál se na ni. (Bohužel přejít z fronty do fronty se nedalo. Přestupujícího čekal rychlý trest. Byl okamžitě ušlapán…) Žena ukázala směrem dopředu. Asi za 150 metrů se obě fronty k sobě přibližovaly a Bubušák pochopil, že chce s ním hovořit. Kývl hlavou, že rozumí.
„Až nabereme vodu, mohla bych s tebou mluvit?”
„Mohla. Smím vědět o čem?”
„To potom, mimochodem, jmenuji se Anapulla a jsem z Povyconu.”
„Xavi, ale doma mi říkají Bubušáku. Bydlím na Lampánii.”
„To je dobře.”
„Proč je to dobře?”
„To se dozvíš potom… Proč ti doma říkají Bubušáku?”
„Když mi máma četla pohádky a já se teprve učil mluvit, tak jsem se prý často domáhal strašidelných pohádek právě tímhle slovem.”
„To by mě nenapadlo… Mě se víc líbí Xavi. Můžu ti tak říkat?”
„Jasně.”
„Hádám správně, že ti je 17?”
„Skoro zásah do černého. Teprve bude… Ale už brzo.”
„Hm,“ zablýsklo se Anapulle v očích, „a co z tebe bude?”
„Dle rodinné tradice bych měl být horník, ale to mě neba… Já rád vynalézám.”
„A co?”
„Obyčejné věci, které usnadňují život.”
„Znám něco, co mi usnadňuje život díky tobě?”
„To těžko,“ řekl Xavi s hořkým úsměvem, „já nemám na zaplacení poplatku za patent… A navíc,“ dodal, „jsou to jen takové drobnosti pro mámu.”
„Jaké třeba?”
„Například odpuzovač horniček.”
„Odpuzovač čeho?”
„Horniček,” uviděl její nechápavý výraz, který rychle z její tváře odfoukl, „to jsou zvířata žijící jen v podzemí Lampánie. Jsou malá, rychlá, hodně žravá a v hornických oblastech žijí i na povrchu. Dokáží se kdekoli rychle adaptovat a podnikají výpady na spižírny. U nás proti nim zkoušeli kde co, ale nic nepomáhá napořád. Každou překážku dřív, nebo později zdolaj.”
„To zní jako naprostá bomba. Čím jsi je zastavil?”
Dotaz mu na tváři vyloudil úsměv. Za jeho odpověď by se nemusel stydět ani rozený diplomat: „Využil jsem jejich slabinu.”
„Jakou?”
„Snad si nemyslíš, že ti tady vyklopím, na co jsem přišel?”
„To jistě ne. Promiň… To byla jen čirá zvědavost. Nic jiného. To víš, ještě jsem se nepotkala s žádným vynálezcem…”
Když si člověk povídá s někým, kdo je mu sympatický, potom čekání ve frontě není tak hrozné. Došla řada i na ně. Nabrali vodu a Anapulla zatáhla Xaviho stranou, daleko od zvědavých uší.
„Teď, když jsme sami dva, se tě na něco zeptám. Bude to osobní a je to něco, co se vládcům nelíbí. Jestli se jich bojíš, odejdi. Zůstaneš-li, vsadím se, že to, co uslyšíš, se ti bude zamlouvat.“ Podívala se mu do očí a zeptala se: „Odejdeš nebo zůstaneš?”
Xavimu se ta žena líbila, i když z jeho pohledu byla stará, přesto odpověděl: „Zůstanu.”
Anapullu odpověď potěšila a chytla ho za ruku: „Víš, jsi mladý, hezký, a jak jsem se mohla přesvědčit, taky chytrý muž. Líbíš se mi. Chtěla bych se s tebou pravidelně stýkat a dělat i to, co nám vládcové zakazují…” Celou tu dobu se mu dívala do očí a viděla, jak se mu rozjasnily v momentě, kdy mu docvaklo, co mu právě bylo nabídnuto. Nadšeně začal kývat hlavou na souhlas.

Panenko skákavá, to snad není možný. Všechny nejdivočejší sny dospívajícího muže se mu nabídly k uskutečnění. A přitom stačilo tak málo… „Skočit” mámě pro vodu. Doma se s ohromným elánem vrhl na dokončení vynálezu nelegálního čerpadla podzemní vody. Dokázal si živě představit, jak voda teče do nádoby, aniž opustila Lampánii, a on mezitím „jako” stojí ve frontě a přitom… SEX, SEX, SEX… bylo v tu chvíli jediné slovo, které se Bubušákovi prohánělo hlavou. (Inu mládí…)

Červené plavky (5)

Komentář: Nevím proč, ale erotické věci mi jdou psát tak nějak samy… Je to druhá povídka z mého cyklu, které spojuje místo, kde se to odehrává a již zmíněné plavky.

Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila tu hromadu rozbitých věcí, které házela k plotu a která působila jak pěst na oko, když se někdo rozhlédl po vymazlené zahradě sousedního domu. Však taky na ní byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V 29 letech honil kariéru a prý ještě nebyl na dítě připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku (aby jí doma „nehráblo“) na obecním úřadě, kam docházela jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.

Zahrady, o kterých byla řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo 25 a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých 72, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Jedna hromada zmizela! To Veronice nedalo spát.

Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna. Na sousední zahradě likvidoval další hromadu mladý muž. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej nebyl ani krásný, ani ošklivý, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! (A přitom byl v montérkách…)
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka…“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný…“
„Máme dohodu, že když uklidím zahradu, tak budu platit nižší nájem… no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velké svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… ukázal byste mi někdy, jak cvičíte…? Já bych jako dělala porotu…“
„Jo… proč ne?“ souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca… a jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě… a asi vás hned potěším…“ viděl pohled plný zájmu, proto pokračoval, „za 14 dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci!“

Dny plynuly a sousední zahrada se po odpolednách zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna obcovala se svým chotěm. Pro Veroniku to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu spokojeně pochvaloval, kurva já jsem dobrej…

„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem jen zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… samozřejmě to nechci zadarmo.“
„Jste hezká, ne otravná… Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě není zač…“

Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skončila by okamžitě po něm a ojela ho… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Vencovi za předvedený výkon vystřihla. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!“

„Tak co, jak si dopad v Berlíně?“ chtěla uspokojit svoji zvědavost, když v úterý vedla Vencu k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej…“
„To jako čtvrtej…?“
„Ano. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík… ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda… já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…“
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho…“
„Jak pro koho…“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám…“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče…“
„Věř, žes ho teda uspokojil… A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… a navíc… už dlouho toužím potom se s tebou vyspat…“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek… „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic… to je v pořádku…“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly… Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se s Vencou Veronika a přidala na cestu polibek.

Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Jasně, že neprosila dlouho… Vencovou odměnou byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a zjistil-li, že dělá něco špatně, rád to opravil…

Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.

Chtěla.

No jasně… v plavkách se „mrskalo“ něco, co tam dřív nebylo (tedy v takovém objemu a velikosti). Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená…

Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde bylo nábytku poskrovnu. Ke zdi bylo přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?

Hudba dohrála. Venca „sbalil“ poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat…
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl…! No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe…“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si provokativně plavky stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.“
„Ty RUCE…“
„Co je s nimi?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš!“
„Víš, co se říká… Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný…“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt… Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco…“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním svlékat. (Pomalu.) Chvíli se dívala Vencovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Venca a čekal, co Veronika předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů klínem dosedla do připraveného mužského sedla…

Kurz

Komentář: Nejen vážnými tématy, ale i romantikou živ jest člověk. Dovolil jsem si proto spáchat takovou novodobou romantickou pohádku…

 

Kde na to vzít a nekrást? To byla otázka, která trápila Ludvíka Zakysálka. Tři tisícovky za dvoudenní kurz na něj bylo moc. (A není se co divit. Platy pekařů jsou na nejspodnějších příčkách mzdového žebříčku.)

Ludvík se před dvěma roky po maturitě v Pardubicích vrhl s mladickou vervou do výroby chleba našeho vezdejšího. Elán, který uplatňoval v práci, byl obdivuhodný. Proto zákonitě, když něčeho někde přebývá, musí jinde chybět.

„Ne.“ Byla jediná odpověď, kterou Ludvík dostával od děvčat, když je pozval na rande a to přitom oplýval pro opačné pohlaví atraktivní výškou 185 cm.

„Kurz flirtování“, hlásal nápis na monitoru. Cena 2.990 Kč. Slibovali, že se naučí seznamovat, konverzovat… zkrátka balit holky. Už si v živých barvách představoval, jak se baví s děvčaty. Ta se smějí jeho vtipům a ráda přijímají pozvání… Jenže od představy k realitě je dlouhá cesta. Ludvík to věděl. A taky věděl, že ze všeho nejdůležitější je udělat první krok. Nastoupil proto jako brigádník v supermarketu a za dva měsíce si kurz objednal a zaplatil.

Když vešel do školící místnosti, zaujal ho půlkruh čekajících křesel. Vybral si krajní naproti dveřím. Spočítal, že tu bude s dalšími čtrnácti lidmi, ale zatím seděl jen on a další dva postávali u okna. Do začátku chybělo pětatřicet minut, proto se nebylo čemu divit.

Úderem desáté vstoupili do „třídy“ dva muži a jedna žena. Pro Ludvíka to byl šok. Co tu proboha dělá jeho bývalý kamarád Čeněk?

„Dobrý den! Jmenuji se František Korous a pořádám tyhle kurzy flirtování. Nastíním vám, co vás čeká a nemine. Zhruba do jedné hodiny to bude potřebná teorie. O to se postará kolega Čeněk Jirsák. Pak si dáme pauzu na oběd a po ní já se zde přítomnou slečnou Jindrou Horálkovou povedeme praktický seminář, abyste získanou teorii uměli přetavit do praxe. Na zítřek jsou naplánovaná cvičení v terénu, protože…“ organizátor kurzu přejel pohledem po přítomných frekventantech a dodal, „cvik dělá mistra… Teď už ale předávám slovo Čeňkovi. Odpoledne na viděnou!“

Čeněk se postavil před flipchart a spustil. Co si Ludvík Čeňka pamatoval, tak to byl, co se děvčat týče, stejný ňouma jako on. Buď platí, že kdo umí, umí a kdo neumí, učí. Nebo je živoucím důkazem toho, že se dá „balící“ neobratnost vyléčit…

Sobotní osmnáctá hodina odbila, když Ludvík spěchal přes malý park na vlak. Na lavičce plakalo děvče. Minul ji, ale po třech krocích se zastavil a otočil: „Mohu vám, slečno, nějak pomoct?“
„Pokračujte v chůzi a mě si vůbec nevšímejte!“
„Promiňte, že jsem obtěžoval s pomocí… Aspoň jsem se znovu přesvědčil, že každé dobro musí být po zásluze potrestáno… Sbohem!“ a nabral směr k nádraží.
„Počkejte! Omlouvám se… Jestli mi chcete opravdu pomoct, tak vás poprosím, abyste si sednul vedle mě… Tedy máte-li čas…“
„Jistě. Velice rád… Už sedím a jsem připraven pomáhat…“ Ludvík necítil vůbec žádné rozpaky. Byl uvolněný a plně soustředěný na to smutné děvče s hezkou tvářičkou.
„Povídejte mi něco…“
Ludvík se rozesmál. „Tak teď jste mě dostala. Chcete, abych povídal. JÁ, který se před děvčaty červená a slova z něj lezou jak z chlupaté deky, já mám NĚCO povídat. Dobrý… Škoda, že nejsem mužská obdoba Šeherezády, to bych vám vyprávěl nějaký pohádkový příběh.“ Ludvík odhadl, že jí může být tak osmnáct, když se na něho podívala.
„Ale já na vás nevidím, že byste se červenal… A jak vás tak poslouchám i do chlupaté deky máte daleko…“ Obličej jí rozjasnil pobavený úsměv z vlastního vtípku.
„Jo? To jsou mi událostě… Promiňte, že jsem takový nezdvořák, který se ještě nepředstavil. Ludvík, jméno mé,“ pronesl s malou teatrální úklonou.
„Vendulka,“ opičila se po něm, „tohle oslovení mám radši, než to, co mám v občance. Václava.“
„A můžu se Vendulky zeptat, proč takové milé, mladé a hezké děvče sedí smutné na lavičce v parku uprostřed Prahy?“
„Není Ludvík nějak moc zvědavý?“ Na Vendulce bylo vidět, že svou otázku nemyslí vážně. Pousmála se a bez varování přešla na tykání: „Můžeš!“
Ludvíkovo ucho k jeho velké radosti změnu zachytilo, neváhal proto a zanotoval písničku od Olympicu přezpívanou už miliony hrdel: „Proč jsi tak smutná, asi máš v hlavě brouka…“ a podíval se na ní očima psíka pekiňáka. Odměnou mu byl smích.
„Ty jsi komediant,“ řekla, když byla zase schopná slova. „Víš co?“
„Nevím.“
„Je to pryč… Byl… a už není… Jeden blbý kluk,“ dodala rychle, když viděla Ludvíkův nechápavý výraz. „Teď jsem tady s tebou a bavím se královsky. Jsem ráda, že jsem tvou pomoc přijala… Čím mě překvapíš teď?“
„Co třeba, že bych ti nabídl rámě a doprovodil domů?“
„Nebereš to nějak hákem?“
„Omlouvám se mladému děvčeti, způsobil-li jsem mu svým dotazem nějakou psychickou újmu, leč na svou obhajobu musím říct, že nejsem Pražák, bydlím v Kralupech a nechci svou od smutku zachráněnou princeznu nechat bloudit samotnou ulicemi velkoměsta. Co kdyby se smutek vrátil?“
„Tak to ano. Omluva se přijímá a nabízené rámě též.“
Ludvík vstal a jako správný rytíř vysekl své paní poklonu a pravil: „Vaše rámě, princezno.“

Druhý den na kurz nedorazil. Cvičení v terénu si odbyl s Vendulkou… A protože opakování je matkou moudrosti, praktikuje s ní dodnes.

Žárlivý šachista

Komentář: Když nevíte kudy, zadejte to zápisníku (tvůrčímu) od Nekudy (René). Přesně takhle vznikl tento příběh. Zavřel jsem oči, když jsem držel zmíněný zápisník. Otevřel jsem jej a prstem ukázal přesně na dvě slova, která tvoří název povídky. Na chvilku jsem se zamyslel a položil na papír první větu. Od ní jsem pak větu po větě složil příběh o tom, že nic se nemá přehánět…

 

Stál u švédského stolu, bral si chlebíček a všiml si, že jeho žena sedí vedle Tomáše Hortiga a povídá si s ním… Ne. Nepovídala si. Ona s ním vedla družný rozhovor. Byla uvolněná, bavila se a teď… teď se dokonce smála a položila mu ruku na rameno. No to přehnala! Je přece JEHO žena a smát by se měla s ním… Popravdě řečeno neměla čemu. Doma to bylo s jejím šachistou pěkná nuda. Přišel z práce, zalezl do ložnice, kde měl permanentně po šachovnici rozestavěné figury a věnoval se své oblíbené hře. Ovšem čas vynaložený na trénink nebyl úměrný výsledkům. V týmu ŠK Tornádo byl rád, že hrál na poslední šachovnici, kterou s vypětím všech sil hájil před nadějnými nováčky. A teď měl navíc Samuel Sekelný další námět k zamyšlení… Táhne to jeho žena Marcela s Tomášem nebo ne…? Do konce vánočního večírku šachového klubu seděl v koutě a nenápadně pozoroval svou choť.

 

V půlce ledna donutila Samuela jeho zákonitá k tomu, aby s ní jel do supermarketu nakoupit. Na sobotní odpoledne tu byl pěkný šrumec.
„Ahoj! Koukám, že doma došly zásoby, tak rodinka vyrazila na lov…“ hlásil se k nim blížící se Tomáš.
„Ahoj!“ zareagovala rychleji Marcela. „To víš, nejenom šachy živ jest člověk,“ a usmála se. Samuel zabručel, což se dalo vyložit jako pozdrav.
„A co ty tady, tak sám? Kde máš nějakou kopretinu, která by se o tebe starala?“
„Taková se ještě nenarodila… A jestli ano, pak jsem na ní ještě nenarazil… Ale jsem pořád mladý kluk a proto nepropadám panice…“
Oni spolu flirtují! Přímo přede mnou. To si dělaj prdel, nasíral se Samuel. „Já si skočím pro zmrzlinu,“ oznámil ženě a odešel to vydýchat.

S kyblíkem zmrzliny v ruce se vracel zpátky ke košíku. V ovzduší prodejny se v tu dobu potuloval i bacil zvědavosti, který se do Samuela na první pohled zamiloval. Skočil tedy na něho a ponoukl ho, aby si zahrál na soukromé očko. Samuel to proto vzal oklikou, aby se k těm dvěma dostal ze strany, odkud ho určitě čekat nebudou. Nenápadně vykoukl zpoza regálu. Místo, kde předtím stáli, bylo prázdné. Kde jsou? Začal se rozhlížet po prodejně. Někam se zašili, aby se mohli muckat, napadlo ho a jeho nálada se opět dostávala do nasíracího módu…

„Ztratils něco, miláčku?“ bavila se Marcela jeho rozpaky po té, co promluvila na vykukující postavu.
„Jo. Vás. Ztratili jste se mi,“ vypadlo z něho ihned, jak získal kontrolu nad svou mimikou. Za tváří pokerového hráče to vřelo. Byl jak papiňák před výbuchem. Tomáš ani Marcela netušili, jak málo chybí k tomu, aby je tady na místě nerozsápal. „Jak vidíš, tak potřebuji dát do košíku zmrzlinu, miláčku.“
„Tak já poběžím, vy dvě hrdličky… Tak zase někdy na viděnou…“ Tomáš zmizel směrem k pokladně. Samuel zahodil úsměv a nasadil výraz bubáka, nad kterým Marcela protočila panenky.

 

 

Šachisté si připomínali Mezinárodní den žen. Sešli se i s drahými polovinami ve své klubovně. Jedli, pili a povídali. Marcela zcela nenuceně konverzovala s Tomášem. Ten ji totiž dával něco, co doma neměla. Pohodu.

Slova plynula a mizela jako bublinky sektu. Marcela si užívala krátké „manželské přestávky“, takže si nevšimla, že Samuel zase sedí jako bubák v koutě a v hlavě mu to šrotuje. Tohle musí skončit. Manželky přece nemohou takhle na veřejnosti flirtovat s jiným mužským a zvlášť, když se na to dívá manžel. Určitě se někde na tajňačku scházejí… Ale já jim to zatrhnu! No jo, ale jak?

 

 

Soukromá detektivní kancelář „Žárlivý šachista“ rozjela svou činnost. Číhal na příhodný okamžik, kdy jeho zákonitá odloží telefon (nezamčený), aby mohl projet SMS zprávy od Tomáše. S ušima nastraženýma, jak netopýr při letu, poslouchal její hovory a hledal v nich případné šifry… Kamaráda Googla poprosil o radu, kterak heknout mailový účet, či jak se dostat k SMS zprávám i bez telefonu.

Nabízeným řešením nerozuměl. Tudy cesta nevedla, protože na to, aby si zaplatil hekra, neměl peníze. Svoji pozornost tedy napřel jinam.

Stal se „stínem“ své ženy. Vydával se za ní pokaždé, když šla někam ven. Dokonce kvůli tomu zanedbával své milované šachy. To se zákonitě brzo projevilo pádem do početného pole náhradníků. Netrápilo ho to. On měl vyšší cíl – dopadnout inflagranti svou ženu s Tomášem.

Kromě šachů trpěl i manželský život. Marcela byla mladé 24leté děvče, které mělo své potřeby. Ty ale narážely na manželovi výmluvy, proč zrovna nemůže… byl virtuosem výmluv. Jeho fantazii podněcovala představa Tomášova zasunutého údu v jeho ženě. Pokaždé se otřásl odporem. Řekl si – tam nezasunu – a vypadla z něj další výmluva.

Každý začarovaný kruh se točí směrem do pekla…

Co kdybych se Tomáše zbavil? Narafičil bych to tak, aby mě porazil svým autem, zranil mě a přitom by to byla jeho chyba… To by si pak šel sednout a já bych měl klid!

Představa hezká. Realizace však poněkud obtížnější. Jenže, kde je snaha a vůle, tam se výsledek nakonec dostaví. Agentura „Žárlivý šachista“ zjistila, že Tomáš pravidelně jezdí z práce domů v půl čtvrté. Než vjede do sídliště, kde bydlí, projede kruhovým objezdem a asi po 50 metrech je pravotočivá zatáčka, za kterou po šesti metrech následuje přechod. Na něj není vidět pro živý plot, který lemuje chodník. Řidiče na tohle nebezpečné místo upozorňuje značka. Kdyby ji odstranil, tak ve tři, odvezl ji a rychle se vrátil číhat k přechodu na Tomášovo auto a až by ho zahlédl v zatáčce, vstoupil by na přechod a… Hm… Tomáš za volantem nebude mít nárok srážku odvrátit… A skončí ve vězení!

Přípravy akce, kterou Samuel nazval „Přechod“, začaly. Zjistil si, jak vypadají montérky silničářů starajících se o značky a pořídil si je. Dokonce si na ně nechal natisknout stejné označení. Opatřil si falešné značky na auto i přívěs, který mu půjčí kamarád a rozhodl se, že nejlepší den pro akci bude pátek, kdy je člověk po pracovním týdnu utahaný a už se těší na víkend a tím pádem je i méně pozorný…

Těsně před třetí hodinou u značky zastavilo osobní auto s vlekem. Vylezl pracovník technických služeb a jal se ji zručně odmontovávat. (Asi se podivujete té zručnosti, ale během přípravy si Samuel v noci párkrát zkusil demontáž i se zpětnou montáží.) Za 10 minut byla v přívěsném vozíku a auto odjelo.

 

 

„Dobrý den! Jste pan Sekelný?“ zeptali se ho dva policisté, když otevřel dveře od bytu.
„Ano jsem.“
„Oblékněte se prosím, půjdete s námi.“
„Proč?“
„To se dozvíte na stanici. Běžte se obléknout!“

 

Vyšetřovatel mu sdělil obvinění z obecného ohrožení a těžkého ublížení na zdraví, protože dne 16. 6. přijel v 15 hodin ke značce v Horské ulici a během deseti minut ji odmontoval.
„Tam jsem nebyl, tak jsem to nemohl udělat.“
„Nemohl? Podívejte se na tohle…“ přehrál mu vyšetřovatel nahrávku v telefonu, kde se viděl, jak nakládá značku do přívěsného vozíku.
„Ale to nejsem já. Tedy ten člověk mi je sice hodně podobný, ale já to nejsem. Já byl v té době nakupovat v Lidlu.“
„Opravdu?“ a jak mi teda vysvětlíte, že jsou na té dopravní značce vaše otisky prstů?“
„Na tom sídlišti bydlí kolega ze šachového kroužku, tak jsem se jí mohl někdy dotknout, když jsem šel za ním…“
Vyšetřovatel se pousmál: „Vy mi to tady vyprávíte jako pohádku z Tisíce a jedné noci… Ale stejně máte smůlu. Máme totiž svědka, který vás viděl, jak se převlékáte do civilu. Dva svědci nehody si vzpomněli, že vás viděli přicházet. Kdybyste se zařadil mezi čumily, tak si vás nikdo nezapamatoval, ale když jste viděl toho jedenáctiletého chlapce ležet na silnici u přechodu, na který upozorňovala ta značka, tak jste zpanikařil, chytl se za hlavu a rychle odtamtud zmizel… Ještě máte pro mě připravenou nějakou pohádku?“
„Ne.“
„Nepočítejte s tím, že vyváznete jen s podmínkou, protože ten kluk je v kómatu. Já být jeho rodičem…“ vyšetřovatel se naklonil k uchu vyslýchaného a pošeptal mu, „tak vám zaseknu krumpáč do zad a někde zahrabu, protože takovouhle svini nikdo hledat nebude.“ Napřímil se, došel ke dveřím a zavolal: „Služba!“

 

 

Samuel se Tomáše nezbavil. Naopak se Marcela zbavila Samuela. Rozvodem. Netuším, zda tato lekce vyléčí šachistu ze žárlivosti jednou provždy. Co tuším a Samuelovi rozhodně nezávidím, je zvýšený „zájem“ spoluvězňů o ty, kteří si odpykávají trest za ublížení dítěti…

Červené plavky (3)

Komentář: Existuje malé městečko na severu Čech, ve kterém žijí děvčata, co ráda nosí červené plavky. To je zadání, ze kterého vycházím a zkouším vymýšlet příběhy na toto téma. Zde je první z nich.

 

Nálepku úchyla získáte snadno!

Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a vytahuji mobil. Nechám jej zaostřit na těch zhruba třicet metrů a „cvaknu“ ta dvě těla.

Žena (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Leží na břiše a na paměťovou kartu jsem si uložil její prdelku v kalhotkách brazilského střihu.

Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopce s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

I ji si zvěčním mobilem. Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a cvakám jeden snímek za druhým.

Bohužel mi obě modelky zmizely v domě. Mrzutý se vracím na lavičku a prohlížím si úlovek. Jsou hezké, ale chtělo by to objektiv…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Fotím, jako o život. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není) a… pán Bůh mě musí milovat, protože mi je přihraje na vzdálenost pouhých dvanácti metrů. (Blíž to o moc víc nejde – plot, silnice, plot a kus zámecké zahrady nejde nechat zmizet – bohužel…)

Těším se, až fotky stáhnu doma do počítače a prohlédnu si je na velkém monitoru.

Wow – ta starší je kapitální „Milfka“, nad kterou by si nejeden mladý muž uhnal tenisový loket…

Dcera je sladká a… dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš na tohle se dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.

Květa

Komentář: Asi bych to označil jako malý „horůrek“, i když je to spíše taková moje variace na… (Vy to poznáte!) Jo, a zkusil jsem to vyprávět stylem oko kamery, o kterém jsem se dozvěděl na jednom workshopu od spisovatelky Alžběty Bublanové.

 

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna a oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Takhle nadstandardní péče se musela samozřejmě někde projevit. Některá místa v jejím bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a žila jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo špatně a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých 30 cm, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už třetí den je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květina květena byla moudrá a brzo vyřešila problém se závlahou. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Na podlaze ležela nepoživatelná kostra – živiny došly.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Někdo chtěl navštívit Květu. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí na hlavě a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se bleskově svolaná květinová rada jednolistně. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Nic víc. Udělal čtyři rozvážné kroky, když se za ním dveře zavřely. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam. Velice opatrně došel do obýváku a tam našel Květu, tedy to, co z ní zůstalo. Zastavil se.

„Teď!“ Několik láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ neslo se neslyšně bytem…

Tak co…

Komentář: Ondra Prchal mi dal zadání – píšeš pořád jako mužský, tak napiš něco jako žena, feministka, která chce chlapa obrátit k obrazu svému… (Dámy, berte to, že je to jen taková směšná představa starého pána, jak by mohla taková žena vypadat.)

 

„Tak co, nezaskotačíme si spolu?“
„S tebou, jo? To bych musela bejt hodně zoufalá…“
„No… ty zoufalá přece už jsi…“
„To se omlouvám… Nějakým nedopatřením jsem si toho nevšimla. Prozradíš mi z čeho?“
„No přece z toho, že se mnou neskotačíš…“
„Jo aha… Tak to se hodně rychle vrať na zem, ty… ty klátile, jeden.“ Otočila jsem se na podpatku a nechala ho, aby si jeho obrovské ego rozmyslelo, kde udělalo chybu.

 

Ač nerada se musím přiznat k tomu, že se mi líbí – co vím, tak nejsem zdaleka jediná… – a on to moc dobře ví. K čemu je ale hezounek, kterého nemůžu obdivovat, protože se jeho mozek přestěhoval do kalhot… hm? Abychom si rozuměli… Nepotřebuji chlapa s IQ 130. Chci normálního, milujícího, empatického muže, který si bude se mnou o všem povídat, podporovat mě, pomáhat mi a tak…

 

Nemohla jsem usnout. Převalovala se v posteli a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byl jiný…

Je odpoledne. Přichází z práce a už od dveří volá: „Ahoj, miláčku! Jak ses měla celý den?“ Přijde do obýváku, sedne si ke mně a dá mi pusu. Drží mě okolo ramen a pozorně poslouchá líčení mých problémů s kolegyní Kolečkovou. Kýve v zamyšlení hlavou, a pak nabídne řešení. Políbí mě, řekne, že se všechno určitě vyřeší a odejde do kuchyně připravit večeři.

(Dnes se mi navíc dostalo milé pozornosti – skleničky mého oblíbeného bílého vína – Rýnského ryzlinku.)

Za půl hodiny sedím u večeře při svíčkách a bavím se jeho historkou, kterou slyšel v práci. Je jasné, že něco takového muselo zákonitě skončit společnou koupelí a něžným milováním, po kterém jsem se ráno probudila celá rozlámaná, protože jsem usnula až po dobře provedené ruční práci…

 

„Tak co…?“ přivítal mě ráno v úřadu. (Dámy, to je materiál, což…)
„Co, co…?“ bleskově jsem se přizpůsobila jeho nové zdravící technice.
„Co dělá tvá touha po mně, přece?“
S velkou chutí jsem mu odpověděla fackou přes celou tvář, mile se usmála na jeho překvapený výraz a dodala: „Už nic. Právě se vybila!“ a za uznalého mlčení náhodně přítomných kolegů, jsem hrdě odkráčela do své kanceláře.