Červený drak

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se František Rozprsk. Jsem ten mladší z rodinné firmy Rozprsk a syn, která se zabývá výrobou ohňostrojů. A ne ledajakých. Specializujeme se na znovuobjevování a vylepšování starých čínských receptur. Táta se kvůli tomu dokonce naučil čínsky, protože neustále na Googlu hledá publikace starých východních mistrů. Není to zrovna levná záležitost. Ovšem, když v knihách hlava rodiny něco objeví, následně to vyzkoušíme, popřípadě vylepšíme, kam se potom na nás hrabe konkurence. Možná, že jste už někde viděli naše ohňostrojné efekty nazvané Malá čínská zeď?…

Před týdnem přišel táta do dílny. Co přišel, doslova přiletěl, a hned ve dveřích na mě vybalil tu úžasnou novinu: “Našel jsem to! Mám návod na Červeného draka!” Abyste rozuměli. Červený drak je pro ty, kteří dělají ohňostroje něco jako pro alchymisty elixír mládí. (Na rozdíl od něho vyrobitelný.) Vůbec jsem se nedivil jeho nadšení, protože vytrvalost přec růže přináší, pardon, Červeného draka. Jen to trvalo takových dobrých 15 let. Na stůl položil popsanou A4 s návodem k přípravě. Podíval jsem se na potřebné chemikálie a nezaregistroval nic zvláštního, až na tu poslední, jež nesla název Vladařovo kamení.

“Tati, co to je?” ukázal jsem na konec seznamu.
“To je směs minerálů z Kočičí hory stojící v Čuangské autonomní oblasti.”Povytáhl jsem tázavě obočí: “Neboj, už je to objednané. Naštěstí v Číně existuje firma, která ji po tolika staletích dokáže připravit. Slíbili, že zítra ji budeme mít doma.
Ticho v dílně protne drnčení zvonku. Trhnu sebou a běžím ke dveřím. Tam stojí poštovní doručovatel a s úsměvem mi podává balíček. Ukazuje, kam se mám podepsat. Dvěma prsty se dotkne spánku a v pozdravu je oddálí od hlavy. Otočí se a odejde k autu.

Rychle zmizím v dílně. Najednou mi došlo, že jsem neslyšel přijet ani odjet pošťákovo auto, což je divné, protože v dílně jsou slyšet všechna, která k nám jedou. Ale… důležité je, že balík dorazil, ne?. Postavil jsem jej na stůl a běžel domů pro tátu.

Je večer. Stojíme s tátou na našem zkušebním polygonu (rozuměj na louce za dílnou) a připravujeme Červeného draka k odpálení.

10, 9, 8,… odpočítávám start rachjtle. Nula. Táta zapálil knot a my se vzdálili na bezpečných 15 metrů.

Pfííí. Drak vyletěl do oblak. Ozvala se rána. Spatřili jsme chaos červených jisker vzniklý výbuchem. Zklamaně jsem protáhl obličej. “Tohle má být ten bájný Červený drak, ze kterého si všichni čínští císaři sedali na prdel?” zeptal jsem se táty. Ten jen pokynul hlavou nahoru a tam se červené body začaly spojovat a vytvářely zřetelnou hlavu draka s otevřenou tlamou. Spadla mi čelist. Člověk by čekal, že obraz zmizí a po něm zůstane jen úžas. Jenže…Ozvala se tlumená rána a drak se dal do pohybu. Pomalu a majestátně se sunul po obloze směrem doleva. Dračí hlava začala klesat. Jak se přibližovala k nám, změnila se z 2D na 3D obraz. Drak rozevřel tlamu (opravdu nekecám) a pomalu se přibližoval k nám. To bylo… hustý. V životě jsem nic takového neviděl a ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Hlava pokračovala v pohybu směrem k nám. A… ten drak měl i oči! Připadalo mi, jako by v nich blýskaly čertovské ohníčky. Po zádech mi přejel mráz.

Od přibližující se červené tlamy nás dělilo pět metrů. Čekal jsem, že narazí do země a ztratí se. Ona však lehce změnila směr a letěla přímo na tátu. Stál jsem od něho asi dva metry. Viděl jsem, jak mizí v dračí tlamě. Čekal bych, že uvidím jeho “sežranou” část za těmi jiskrami. Nic takového k vidění ale nebylo. Táta dál velice rychle mizel v dračí tlamě a já mohl jen koukat. Drak dokončil svou pouť za potravou a po dotyku se zemí se rozplynul.

“Tati!” zavolal jsem napůl udiveně a napůl vyplašené, když jsem ho vedle sebe neviděl.
“Tati! Kde jsi? Tati!”

Jasně osvětlenou místností zněl kovový hlas:
“Vítejte pane Rozprsku! Jste jediný výrobce ohňostrojů na Zemi, který dokázal v novověku vyrobit Červeného draka. Tím pádem jedině Vy, dokážete pomoci našemu lidu v boji proti Palečkům. Jsme opravdu rádi, že jsme Vás našli. Nyní Vás kolega Frkolín odvede do vedlejší místnosti, kde Vás připraví na cestu.”

A pan Rozprsk viděl, kterak do místnosti vchází malý zelený mužíček s anténkami…

Kocour

Máme doma nový přírůstek. Je to pětiměsíční kocour, který dostal jméno Černobil. Ne, že by kvůli radioaktivitě svítil, ale proto, že je krásně černobílý. Navíc je to úžasný mazlík. Člověk ho chce začít hladit a drbat a on sebou bez otálení plácne na bok a hodí takový ten kukuč: “Tak ukaž, co dovedeš.”.

Před čtrnácti dny jsme si spolu hráli. Po příslušné porci “miliskování” jsme se pustili do člověko-kočičího Masa*. Já se snažil, co by druhý hráč, plácnout Černobílka do jeho bílé packy. On šikovně uhýbal až… jsem ucítil bolest. Černobilův drápek se mi zasekl do malíčku v místě, kde jsem měl záděru. Šel jsem si tu trochu krve opláchnout do koupelny a zalepit.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem ráno strhl náplast s tím, že už je zbytečná, a uviděl hnisající malíček. Popral jsem se s hygienou. Udělal “převaz”. Oblékl se a odešel do práce.

Odpoledne, po příchodu z „roboty“, jsem nejprve zamířil k místu s náplastmi, abych ji vyměnil. Kocourek se přišoural ke mně a zamňoukal. „No, podívej, cos mi udělal,“ ukázal jsem mu svůj malíček. Přičichl k němu, a pak mi začal ránu svým drsným jazýčkem olizovat. Bylo to docela příjemné, tak jsem ho nechal. Když skončil, palec jsem omyl a dal na něj novou náplast.

Ráno vypadala rána o dost lépe a do dvou dnů nebylo po zanícení ani stopy. Paráda.

Uplynul týden a na celou věc jsem ve víru všednodenních starostí zapomněl. A není se čemu divit. Práce, domácnost, rodina, koníčky a spát. Práce…. A tak pořád dokola s občasnou záměnou pořadí.

Něco mě probudilo. Kouknu na budík. Na displeji svítí 3:22. Jít do práce, tak na to je přece jen trochu brzo. Slyším šramot. Vylezu opatrně z postele a potichu se plížím do obýváku, kde se zastavím a poslouchám. Zvuk, za kterým jsem vyrazil přichází z kuchyně. Našlapuji co nejtišeji. Vyjdu na chodbu a našpicuji uši. Vpravo za rohem pobíhající nějaké tlapky po linu. Opatrně si klekám. Položím ruce dlaněmi na zem. Dosedám na paty a přikrčím se. Nahrbím hřbet. Hlavu snížím k zemi a zaposlouchám se do ticha… A zase. Od lina se odráží tiché ťapkání. „Slyším tě myško. Mě neutečeš!“ říkám si pro sebe a opatrně protahuji své prsty zakončené ostrými drápky…


*  Pro ty z vás, kdo neví jak se to hraje, uvádím stručný nástin pravidel. Jeden hráč má ukazovák s prostředníkem u sebe, ostatní prsty jsou skrčené. Druhý „masař“ má stejné prsty pod prsty hráče prvního. Také bříšky nahoru. Smyslem hry je to, že se druhý hráč snaží trefit prsty hráče prvního tak, že vyjede prsty nahoru nad prsty hráče prvního a snaží se mu způsobit bolest úderem prstů o prsty. První hráč může uhýbat do stran.

Ano, i to je řešení

„Pane bože, ta kráva mě nebetyčně sere,“ zanadával jsem s pohledem nahoru. Nevšiml jsem si, že by to osloveného nějak vzrušilo. Nic, vůbec nic se nezměnilo.

Trolejbus se mnou kodrcal směrem do centra. Nasranost, místo aby klesala, zvyšovala hladinu. Nikdo ze spolucestujících si mě naštěstí nevšímal.

Tohle bylo už po několikáté, že mě ta, o níž jsem tvrdil tomu pánovi s plackou, že si ji beru dobrovolně, celá vyděšená volala, že se něco doma děje a jestli bych nemohl hned jet z práce domů, se na to podívat. Tentokrát byla důvodem zděšení dcera, které bylo včera šoufl a dnes zůstala doma. Od rána jí prý nebere telefon. Hodiny v kanceláři tvrdily, že je čtvrt na jednu pryč. Spolkl jsem hodně sprosté slovo, zavěsil jsem a začal se převlékat z montérek do civilu. Po pěti minutách jsem začal ukrajovat první metry směrem k bydlišti.

Udýchaný odemykám byt, a aniž bych se zdržoval zouváním, mířím do dceřina pokoje. Ta leží v posteli a je v naprostém klidu.

„Můžeš mi říct, proč nezvedáš telefon?“
Dostane se mi klidné odpovědi: „Já jsem spala.
„Tak, když už máš tedy oči otevřený, tak vezmi telefon a pošli mámě zprávu, že žiješ,“ řekl jsem relativně mírně, a to i přesto, že pojistný ventil ve mně držel vztek doslova z posledních sil…

Odešel jsem do ložnice, kde jsem měl na nočním stolku připravené knížky na vrácení do knihovny. Nacpal jsem je do tašky a vypálil bez dalších slov z bytu.

Příště, až mi kvůli něčemu podobnýmu zavolá, tak ji odpálím s tím, že je tentokrát na řadě ona. Nebo si snad myslí, ta nádhera sedmitečná, že pokaždý, když pískne, já všeho v práci nechám a poletím domů? Vztek se mnou lomcoval i při vystupování z trolejbusu na náměstí. Přecházel jsem silnici směrem ke knihovně. Tohle je naposled! Ještě jednou něco podobnýho na mě zkusí a já ji na mou duši zabiju! Kurva, ta mě sere! Kdybys byl, pane Bože, co k čemu, tak mě ji zbavíš!

Podíval jsem se směrem dolů, kde jsem viděl svoje tělo, ležící na silnici, odhozené projíždějícím autobusem. „Ano, i to je řešení,“ řekl jsem si a začal se pomalu svému tělu vzdalovat. Ale kam?…

1. Soudní síň

Tichý šum v soudní síni přerušil hlas zřízence: “Povstaňte!” Počkal, než se všichni zvedli, a teprve pak pokračoval: “Přichází jeho ctihodnost Bystrozraký, před jehož zrakem se žádná nepravost neschová.”

Do soudní síně vstoupil muž s uvázaným bílým hadrem přes oči. Když Bystrozraký obcházel židli, na kterou se hodlal usadit, zakopl o její nohu a musel se chytit opěradla, aby se jeho obličej nerozbil o stůl, na kterém stála jeho podobizna (ne všechny pohádkové bytosti totiž umí číst, a tak je pro ně obrázek jaksi srozumitelnější). Jeho ctihodnost velice rychle potlačila ven se deroucí sprosté slovo, a aniž by kamenný obličej něco o střetu obou noh prozradil, si důstojně sedla.

“Můžete se posadit,” pronesl soudní zřízenec.
Když se dav čumilů utišil, pronesl Bystrozraký hlasem, který nepřipouštěl diskuzi: “Přiveďte obžalovaného!”

Zřízenec odešel do vedlejší místnosti pro Večerníčka. Ten se tvářil jako by se ho soudní přelíčení netýkalo. Rozhlížel se po soudní síni a hledal někoho známého. Žádného nenašel. Mezitím byl zřízencem dostrkán za ohrádku určující hranici diskrétní zóny jeho ctihodnosti.

“Panenko skákavá, to bude šaškárna! Co tu pohledávám…”
“Jméno!” přeťal Bystrozraký rázně tok večerníčkových myšlenek.
“Večerníček,” odpověděl jeho ctihodnosti, ale podivoval se nad tím, proč je tázán na takovou blbost, když ho přece zná každé malé dítě!
“Narozen!” (Ostře pokládanými otázkami dával Bystrozraký obžalovanému jasně najevo, že své lumpárny před soudem nezatluče.)
“V srpnu 1965.”
“Víš, z čeho jsi obžalován?”
“Nevím.”
“Tak se mi zdá,” vyměnil najednou Bystrozraký výslechový tón za žoviální, “že tu někdo neví, jak se má odpovídat u soudu. Všichni o mě říkají, že jsem shovívavý a já ti to teď dokážu. Napiš si na tu svoji čepici…” Bystrozraký udělal dramatickou pauzu, během níž se mírně naklonil k Večerníčkovi, a pokračoval,” správná odpověď zní: ANO, NE, NEVÍM  a podobně a k tomu připojíš ctihodnosti. Je to jasné?”
“Ano,” Večerníček si velice rychle uvědomil, že na něco zapomněl a dodal, “ctihodnosti”.
“To bylo o fous. Máš kliku Večerníčku. Tvé dlaně, tak přijdou o jedno, dá se říci, přátelské šlehnutí rákoskou. Zapamatuj si to!”
“Jistě, ctihodnosti.”
Bystrozraký spokojeně pokýval hlavou a povstal. “Jsi obviněn z toho, že jsi v pohádkové říši způsobil zmatek svým neuváženým rozhazováním lístků s pohádkami v České televizi. Někteří jedinci si teď myslí, že si můžou s pohádkami dělat, co chtějí. Za to ti hrozí přivázání na pranýř od devíti hodin ranních do pěti hodin odpoledních. Po uplynutí této doby ještě dostaneš pětadvacet ran na holou. Máš něco na svou obhajobu?”

Večerníček nevěřil vlastním uším. Během pronášení obžaloby se v něm začala vařit žluč a sotva si Bystrozraký znovu sedl, pustil se rázně do své obhajoby: “Ctihodnosti, já jsem jenom umělec. Takhle si to vymysleli autoři. Já plnil jen to, co bylo napsáno ve scénáři. Nemůžu přece za to, jak si to vyloží kdejaký hej, nebo počkej a co začne s pohádkami dělat. To je… jako byste chtěl soudit Promethea za to, že lidem přinesl oheň, který někomu zapálil chalupu, protože byl neopatrný.”
“Hm… To zní rozumně. Uvidíme, co přinese další projednávání případu. Teď se můžeš posadit.” Bystrozraký se otočil ke zřízenci a poručil mu: “Přiveď Ferdu Mravence!”

V soudní síni to zahučelo, když se v ní místo povolaného Ferdy objevila Beruška. I jeho ctihodnost byla touto situací zaskočena. Jeho chvilkových rozpaků si naštěstí nikdo nevšiml.
“Já jsem předvolal Ferdu Mravence a ne nějakou ženskou,” hřímal Bystrozraký na sebevědomě stojící Berušku.
“Nejsem žádná ženská, ctihodnosti. Nebudete tomu věřit, ale mám i jméno,” odpálila neohroženě soudcovu neomalenost.
Bystrozraký nebyl na takové jednání zvyklý (a jeho ctihodnost už vůbec ne). Co si to dovoluje? Tohle přesahuje všechny meze! Já s ní udělám krátký proces! Na obličej však nasadil úsměv a pronesl: “Dobře. Děkuji za upozornění a zároveň se omlouvám. Byl jsem… poněkud překvapen, když místo povolaného Ferdy jsi přišla ty. Tedy… Tvé jméno?”
“Beruška.”
“Narozena?”
“Ctihodnosti, ráda bych podotkla, že tento dotaz je poněkud nepatřičný, protože žen se přece na věk a hmotnost neptáme.”
“Milá dámo! Jste velice domýšlivá, když si myslíte, že se ptám z důvodu, který by se dal – při troše fantazie – označit jako harašení. Tyto údaje musí být zaneseny do protokolu, proto nyní ještě jednou zopakuji svůj dotaz… Narozena?”
“Jak vidíte, ctihodnosti! Stojím tu, tudíž jsem… Logicky – narozena.”
“Beruško, zdá se mi, že tvé výroky hraničí s pohrdáním soudem. Víš, jak se takové jednání trestá?”
“Nevím, ctihodnosti, ale předpokládám, že mi to velice rád řeknete.”
Bystrozraký nevěřil svým uším. Oči za šátkem vypadali, jako by je krátkodobě přepadl bacil myxomatózy, a tak raději napočítal do tří, než pravil: “Pokud chceš i nadále se mnou mluvit v tomto duchu, tak věz, že tě nechám na dvě hodiny přivázat k pranýři. Opodál nechám postavit bednu s lískovkami a každý, kdo půjde okolo, ti bude moci uštědřit jedno šlehnutí. Jestliže se ti to z nějakého důvodu líbí, tak pokračuj ve svých prostořekých odpovědích. V opačném případě předpokládám, že mi odpovíš na otázku. Narozena?”
“1. března 1993,” vylezlo z Berušky.
“Tak tím jsme uspokojili úředního šimla a teď ukojíme mojí zvědavost. Proč tady stojíš ty a ne Ferda Mravenec. Ten přece dělá práce všeho druhu, tedy i vyšetřování různých nepravostí v jeho okolí?”
“Ctihodnosti, vy děláte, jako byste Ferdu neznal. Pořád někde lítá a nic nestíhá, a tak jsem se, shodou okolností, musela pustit do vyšetřování případu perníkové chaloupky já.”

Ztracený život

Komentář: Kamarád Tomáš Choura se mi zmínil o tom, že existuje literární soutěž se zadáním – napsat povídku o šesti slovech. Ta měla sice už po uzávěrce, ale já se přesto se zadáním popral…

 * Narodil se  –  † Umřel
Co mezitím?
NIC!

Kouzelný čaj

Komentář: Tohle je úplně první jepičí povídka, kterou jsem napsal. Dnes by vypadala jinak, ale nechám ji tak – inu učednická léta…

 

Zbyněk seděl v čajovně, popíjel svůj oblíbený čaj a četl si. Všichni ostatní okolo seděli buď ve dvojicích nebo skupinkách a povídali si. A to byl právě Zbyňkův problém. On si moc povídat neuměl. Byl výborný posluchač a pro ostatní přirozenou vrbou. Ovšem oslovit děvče, a pak si s ním povídat, byl neřešitelný problém. Proto jej ostatní brali za nudného parťáka. Děvčata si o něj ani kola neopírala. Ošklivý nebyl, ale do krasavce měl také daleko. Když se usmál, tak byl pokládán i za sympaťáka.

Teoreticky zvládal, kterak s lidmi hovořit. Jak navázat kontakt. Jak flirtovat. Ano, v knihách, které na toto téma přečetl, to vypadalo jako naprostá brnkačka. Leč uvést tu „brnkačku“ do praxe, nedokázal. Vždy si přesvědčivě zdůvodnil proč to nejde.

Okolo něho směrem na toaletu prošly dlouhé štíhlé nohy v modrých džínsech zakončené krásně tvarovanou prdelkou. Ještě dokázal zachytit její dlouhé blond vlasy, než zmizela za rohem.

Ona je Anděl. To bylo to první, co ho napadlo, když ji spatřil po opuštění zasedací místnůstky.Vyzařovalo z ní něco, co ho doslova uhranulo. Koukal na její ladnou chůzi, která ji nesla do druhé části čajovny, kde se posadila k jedné větší skupince.

Utopil se. Utopil se v její kráse. Věděl, že z hlavy ji už nikdy nedostane. Co s tím?

Při placení se zeptal majitelky čajovny, zda sem chodí pravidelně. „Jo. Tahle parta je tady každý čtvrtek. Myslím, že chodí na šestou,“zněla odpověď.

V hlavě se spustil vodopád myšlenek. Jak se k ní přiblížit? Jak ji oslovit? Jak ji zaujmout? Jak… to zkrátka udělat, aby s ním chodila?

Doma se na chytré knihy ani nepodíval. Znal je a byl přesvědčen, že rady tam obsažené, nefungují. Internet mi pomůže! Tam najdu určitě TO, co v knihách není a zadal do vyhledávače heslo „Jak sbalit krásnou holku“. Po hodině proklikávání nic zajímavého nenašel. Chvíli se zamyslel a napsal: „Jak si přičarovat lásku“. Neměl valného mínění o tom, že najde něco smysluplného, avšak přece jen „po boji“ našel. „Čaj, který plní sny“. Kliknul na odkaz, který na něj doslova křičel a četl. Zmocňovalo se ho čím dál větší vzrušení. Věděl, že ten čaj chce! Háček byl v tom, že by pro něj musel jet do Peru k indiánským šamanům – curanderos… To je prekérka, pomyslil si Zbyněk. Naštěstí byl v článku uveden název čaje, který si dal vyhledat a našel to, po čem pátral. Vyplnil pár kolonek a těšil se, až mu pošta ten zázrak doručí.

Celé tři týdny musel čekat, než mohl začít rozbalovat exoticky vypadající balíček z jižní Ameriky. Našel v něm dva pytlíčky a papír popsaný španělštinou. Jeden identifikoval jako čaj. Ve druhém byl nějaký prášek.

S kamarádem Googlem vybojoval překlad a zjistil, že jde o popis rituálu přípravy a pití tohoto nápoje. Úplněk, hvězdná obloha, „prostředek“ pralesa, hořící dřevěná pyramida, stříbrná nádoba a něco z Anděla, byly nutné podmínky k uskutečnění jeho snu. „Překážky jsou od toho, aby se překonávaly,“ řekl si Zbyněk a pustil se do příprav.

Během týdne, který chyběl do úplňku, vyřešil problém s pralesem. Dostal od majitelky čajovny nálepku úchyla, když jej načapala, jak na místě, kde seděla ONA, hledá její odpadlé vlasy. No a co, okomentoval si to pro sebe Zbyněk, důležité je, že mám! Stříbrná nádoba mu dala slušně zabrat. Sehnal lžičku. Teď už se zbývalo jen modlit za tu hvězdnou oblohu…

V Boubínském pralese sešel daleko ze značených cest a našel příhodné místo, kde viděl na modrou oblohu. Vytáhl knížku a četbou si krátil čekání na úplněk s hvězdnou oblohou.

Ten nahoře byl milosrdný. Nebe bylo vymetené. Nikde ani mráček. Hvězdy zářily a smály se na něho (alespoň jemu to tak přišlo). Bylo to prostě božské představení. Marně lovil v paměti, kdy něco podobného viděl.

Se vší obezřetností připravil ohniště (nechtěl se připravit o jediný prales široko daleko). Doprostřed dal plechovku s třemi vlasy svého Anděla. (Plameny totiž měly „osahávat předmět jeho zájmu“ a vysílat její obraz do vesmíru.) Okolo navršil hranici dříví a zapálil ji. Oheň se po chvíli rozhořel. Ešus s vodou nastrčil nad plamen a čekal na var. Potřebnou dobu zkracoval pravidelným mícháním. Konečně se tlak par nad kapalinou vyrovnal tlaku okolí. Do ohně vhodil šamanský prášek. Nejprve na jeho severní stranu, pak jižní, následovala východní a západní. Nyní nastal čas, kdy nasypal do vroucí vody čaj. Musel počkat až voda rozpohybuje rozdrcené čajové lístky a pak přečíst zaříkávací formuli v kečuánštině. (Naštěstí návod ji uvedl kromě originálu i ve španělském přepisu výslovnosti a tak Zbyňďa spustil.) Dle návodu přelil čaj do stříbrné nádoby (nabral lžičkou) a před vypitím tří doušků musel u každého pronést magické slovo „Campanulaceae“.

Napil se poprvé. Nic. Nadechl se, řekl magické slovo podruhé a napil se. Hvězdné nebe nad hlavou se trochu zavlnilo. Rituál s pitím zopakoval potřetí. Upadl do tmy.

Cítil, že se vznáší. Něco nad ním se začalo zvedat. K jeho uším dolehl mužský hlas: „To je nejnovější výrobek. Poslední výkřik techniky, slečno.“

Oslnilo jej prudké světlo. Chvíli si na něj zvykal a pak… Spatřil svého Anděla. Chtěl svůj objekt touhy pozdravit a přistoupit k němu. Nechápal proč to nejde.

„Tento model robertka je osazen umělou inteligencí, která umí číst vaše potřeby, náležitě je uspokojovat, ale hlavně si je pro příště zapamatovat! “ 

Proboha, proč se nemohu hnout? 
Proč jsem v krabici? 
Kde je moje tělo?!

„Áááááááá…“