Půdov

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé stojící na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas, ani technická krása ocelového stroje. Důvod byl velmi prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se ozvalo hlášení, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568, který přijel ze stanice Velký Trám a jízdu zde končí. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však nevystoupil a nepokračoval z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu jeho rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Tady ho nikdo nemohl obtěžovat – telefony sem měly zakázaný přístup. Ani komandovat – byl starým mládencem. V domě bylo ještě jedno místo, které měl rád. Dílna.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm říkali, že je tak trochu podivín, ale patřil k vymírajícímu druhu, který vlastní zlaté české ručičky. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovali postavičky v kolejišti. Povídal si s nimi. Dost z nich oslovoval jménem a ptal se jich, jak se jim daří, co děti, manželky a tak…

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila 20 mm a opalovala se celý rok na zahrádce modelu jeho domku nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny (František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval). Dostala jméno Kateřina podle jeho platonické lásky ze 7. třídy. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. Už nepočítaně krát se mu zdálo, že se s ní miloval. Byly dny, kdy to i bolelo, když se na Káťu ze svého řídícího místa podíval. “To by byla ženská pro mě,” povzdechl, ale své bolesti tím neulevil.

Budík nekompromisně Františkovi oznámil: „JE TU NOVÝ DEN!“ Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem mohl odrazit ve svém kolejišti.

“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.
“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Jeho paměť si nepamatovala, že by se někdy něco takového už stalo. Co se to proboha dnes děje?

“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.
“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. “Tady musí být něco špatně!” řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem sebe a udělal čelem vzad.

Hned, jak za sebou zavřel domovní dveře, šel na zahrádku. Tam se na lehátku slunilo děvče s havraními vlasy v titěrných bikinách, které k němu otočilo hlavu, usmálo se a řeklo: “Ahoj, miláčku! Stalo se něco?”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *