Rubrika: Bubušák

První rande si naplánovali na Vodnici. Xavi totiž ještě nedokázal obelstít „bonzáčka”, který si do paměti zapisoval souřadnice zastávek jeho Přibližovadla. (Povinná rodičovská kontrola, kde lítá.) Anapulla zatáhla Xaviho do svého stroje, na kterém měla namalované mladé děvče v koupacím úboru a graficky vymazlený nápis „Krásná slečna”. Přibližovadlo bylo o poznání menší než luxusně vybavená „slečinka”. Její interiér vyzařoval vkus a pohodlí. Jednotlivé kousky zvaly k posezení se známými a přáteli, ale také se daly velice rychle upravit pro zakázané hrátky.
Vstupní otvor za oběma neslyšitelně zaklapl. Xavi očekával, že se na něho Anapulla vrhne a udělá z něho muže.
Neudělala!
Ono to zas tak jednoduše nešlo, jak si Xaviho mladická představivost kreslila v těch nejjasnějších barvách. Babistor každou věc, kterou dělal, dotáhl do detailů. Bylo mu jasné, že se najdou koumáci, kteří dokáží vystopovat a vyřadit každé špehovací zařízení. Proto si nechal vyvinout orgasmický radar. Ten dokázal zachycovat pachy uvolněné při milování, vypočítat souřadnice a poslat na ono místo sexuální policii. Chycení milenci museli svůj prohřešek odpracovat v dolech při odvykacích nucených pracích po dobu jednoho měsíce. Druhé dopadení znamenalo, že si hříšníci „odvykačku” zopakovali, ale pro lepší zapamatování byla šest krát delší. Výsledkem třetího bylo utracení.
Anapulla posadila svého slaďouše (na Živě se mladíci pod zákonem přirovnávali k lízátku, které se tam nazývalo sladká tyč) na sedačku. Žhavým předkrmem se stala pusa na nos a smyslně pronesená slova: „Počkej tu chvíli!” Bonus přišel v podobě možnosti kochat se nádhernou ženskou prdelkou v upnuté žluté kombinéze, při odchodu za zástěnu.
Xavi nic neviděl, ale o to víc se soustředil na to, co slyší. Jeho uši zachytily zvuk, který mohl znamenat jediné – Anapulla ze sebe stahovala kombinézu. Pro Stvořitele, ona přijde nahá…
Nepřišla!
Objevila se v letních průsvitných šatech. V porovnání s naší chytrou horákyní byla víc oblečená. Pozemská pohádková bytost totiž pod rybářskou sítí další kousek textilu ke koukání nenabízela… Jenže žádného dospělého muže (i na Zemi) nemohl nechat chladným Anapullin odvážný dekolt. Ba i lem šatů nacházející se pár centimetrů pod kalhotkami, sliboval pozorovateli mnohé…
Posadila se vedle něho. Podívala se mu do očí a viděla v nich souboj ostychu s nedočkavostí. Tohle jí bavilo. Získá na vrch plachý chlapec a ona bude jeho ostych pokoušet tak dlouho, až zmizí? Nebo v něm zvítězí dravé zvíře, jehož chtíč bude šikovně usměrňovat směrem ke svému uspokojení?
„Už ses někdy líbal?”
Zavrtěl hlavou, že ne.
„Chtěl bys to zkusit?”
Zakýval hlavou, že ano.
Naklonila se k němu a Xavi zjistil, že tohle zná. To byla maminkovská pusa. (Nuda…) Znovu se mu podívala do očí a tentokrát své rty na těch jeho nechala o něco déle. Počkala si, až malinko rozevřel pusu, vsála jeho dolní ret a jemně do něj kousla. Odtáhla hlavu, aby se přesvědčila, co to se Xavim dělá. V očích měl otázku – a co dál?
Počkej chlapečku, nebuď tak hr… Dech máš vzrušený, ale zatím jen mírně, což je dobře, tak to má být, komentovala pro sebe Anapulla výsledky pozorování svého slaďouše. Všimla si ostýchavých rukou, které neměly dosud tu možnost seznámit se s ženským tělem. Vzala jeho pravačku a pomalu ji položila na svůj levý bok. Podívala se mu do očí a vzala nezletilcova pootevřená ústa útokem. Levačkou zajela do Xaviho kštice na temeni a nechala ji tam (asi, aby před tím atakem nemohl utéct). Došlo ke spojení rtů a Anapullin jazyk vyrazil na průzkum Xaviho ústní dutiny. Šlo o překvapivý a prudký výpad, který Xavi zachytil a rozehrál nečekaně dobrý jazykový souboj. Každý chvilku šátral v puse toho druhého. Bylo to dlouhé a bylo to skvělé (hlavně pro Xaviho).
„Tak co, ty můj slaďouši, líbilo se ti to?”
Xavi prudce pokýval hlavou na souhlas a pak ze sebe vysypal: „To bylo úžasný!”
„To ráda slyším… A víš, co mám ráda?”
„Ne.”
„Když mě někdo hladí na prsou… Už jsi měl prsa nějaké ženy v ruce?”
„Ne,” špitl Xavi.
„Tak se neboj a dotkni se jich…”
Mladíkova pravačka se opatrně blížila k partnerčině ňadru. Vzrušením skoro nedýchal. Oči měl přišpendlené na těch krásných oblých věcech, která Anapulla vystavovala ve výstřihu. Sledoval, jak se v pravidelném rytmu zvedají a zase klesají a… poprvé v životě je cítil v dlani. Lehce stiskl. Bylo to pružné. Anapulla se zájmem sledovala jeho objevitelskou výpravu. Bylo to příjemné, protože Xavi byl něžný. Odměnou mu byl další vášnivý polibek.
Xavi už věděl o co jde, a tak rozvíjel své nově nabité zkušenosti. Šermoval jazykem a dál hladil ty oblé a hladké a pružné věci, která Anapulle vyrostly na hrudi. Bylo to krásné, ale začínalo toho být dost. Xaviho ruka si řekla, že už je vším tím mazlením unavená a že si potřebuje odpočinout. Proto sjela po ženském boku a zastavila se, překvapena, co to cítí, na obnaženém stehnu. Souboj jazyků pokračoval a Xavi využil pohodlnějšího umístění pravačky k hlazení dalšího nově objeveného území. Mladíkova dlaň spolu s prsty klouzala po pokožce bez jediného chloupku, jako po hřbetu vlny oděné do saténu. Z místa, kde ruka přistála, se vydala ke kolenu, tam chvíli prodlela a vyrazila na zpáteční cestu. Na ní narazila na překážku, kterou se rozhodla ignorovat. Zajela bez ptaní pod lem šatů a pokračovala výš, až narazila na proužek látky, který spolupracoval na rafinovaném zakrytí Anapullina klína. Zastavila se a přemýšlela, co dál. Ze zahloubání ji vyrušil pohyb. Xaviho ruka se pohnula, i když při tom zůstala na místě. Anapulla vycítila, že končetina jejího slaďouše neví co dál, proto přenesla těžiště blíž k němu a nadzvedla levou hýždi. I když Xaviho ruka byla nezkušená a nikdy nic takového nedělala, pochopila, že má sjet níž a hladit další oblinu, kterou samičky rafinovaným skrýváním vystavují na odiv.
Ani líbání nemůže trvat věčně! Oba protagonisté se na chvíli podobali potápěčům, kteří se vynoří z hlubiny bez jediné molekuly vzduchu v plicích a okamžitě, s nefalšovanou radostí, že přežili, do sebe nasají životodárný plyn. Xaviho ruku zasedla Anapullina prdelka, jakožto následek návratu těžiště ženského těla do původní polohy. Nebylo to nepříjemné, ale přece jen to nebylo nejpohodlnější. Proto se vysoukala ze závalu a zamířila tam, kde to pro ni bylo pohodlnější – na Anapullino stehno.
Tentokrát zaútočil příslušník „silnějšího” pohlaví a oba znovu rozpoutali souboj jazyků, kdo z koho. Xavi se učil rychle a byl zdatným soupeřem velezkušené Anapully. Slaďoušova ruka zjistila, že samičky jeho druhu jsou vybaveny dvěma stehny a že jejich vnitřní strana má také něco do sebe… Pár vteřin jeho prsty hladily několik čtverečních centimetrů zmíněné plochy, aniž by se dlaň při tom někam posouvala. Pak to začala být pro ni tak trochu nuda a vydala se na průzkum směrem, kde to ještě neznala.
Nedorazila tam!
Pouhé dva palce by se vešli do mezery mezi klínem a místem, kde Anapulla zastavila Xaviho ruku. Víc mu nedovolila.
Znovu se vynořili nad hladinu, ale tentokrát byl nádech sotva poloviční…
„Musíme končit, jinak začneme být nápadní,“ stopla „vodní” dostaveníčko Anapulla.
První rande bylo pro Xaviho zklamáním. Zažil jen malé muchlování, při kterém se naučil líbat. Premiérově pocítil, jaké to je držet v rukou ňadra ženy (oblečená). Hladil ji po prdelce. Vnitřní strana stehna ho téměř dovedla až k ženskému klínu, a pak byl najednou konec… Udělal něco špatně?
„Byl jsi skvělý! Děkuji ti.“ Poděkování doplnila krátkou pusou. „Mít všechno najednou a hned ochuzuje člověka o radost z dalšího objevování. Když všechno znáš, potom se nemůžeš těšit na něco nového… Nejprve to začneš vylepšovat a když to dotáhneš k dokonalosti, tak začneš klouzat do stereotypu a kolejí, které se nazývají nuda… Těš se na příště, protože na tebe čeká ještě spousta věcí, které musíš poznat…”
I tohle „nic” znamenalo, že se Xavi zařadil mezi 0,000000000017 % všech mladých mužů pod zákonem, kteří měli nějakou osobní zkušenost s líbáním a osaháváním samiček.
„Víš, Xavi, a ještě je tu jedna věc, kterou se musíš naučit…”
„Jakou?” skočil ji do řeči.
Anapullu jeho nedočkavost přiměla k pousmání. „Musíš se naučit při sexu ovládat, a to chvíli trvá…”
„Proč se musím ovládat?”
„Protože milování vylučuje z těla pach, který sexuální policie dokáže zachytit, lokalizovat a pak zasáhnout.”
„Ty víš, jak to dělá?”
„Slyšela jsem něco o nějakých radarech. Víc nevím.”
„Hm…” zabručel zamyšleně a při tom mu na čele vyskočily vrásky.
„Xavi, měl bys už jít. Čas pro naše setkání vypršel. Vodu jsi nabral, tak ať nevzbudíš nežádoucí pozornost.”
Rozloučili se polibkem. Anapulla pomocí kamer zkontrolovala okolí „Krásné slečny”. Vzduch byl čistý. Její slaďouš mohl odejít.
Před Xavim se třepetala další VÝZVA…

Řešení problému s čerpáním vody Xavimu přihrála náhoda. Brouzdal po síti a náhodou tam narazil na kytku, která projevovala jisté známky inteligence. Učenci to brali jako krásnou přírodní anomálii a při různých přednáškách její „chápavost” dokazovali na primitivních úkolech, které ji zadávali. Například: „Pohni 38. trnem na jižní straně!” (Ona totiž byla dost podobná našemu kaktusu…)
Ihned po přečtení článku se přihlásil do on-line kurzu „Pěstitelem snadno a rychle”, a věřil tomu, že opravdu snadno a rychle získá základy tohoto oboru. Z botanických knížek, které si vypůjčil ve školní knihovně, zjistil, kterak květině zajistit úspěšný růst, ale nenašel tam ani čárku o tom, jak komunikuje.
Na síti je všechno! Heslo, jehož se Xavi držel, a které ho nezklamalo ani tentokrát. Trochumedia inteligensis (tak se odborně nazývala) tam byla přirovnávána k dlouho ženatému muži. Také vypadala duchem nepřítomná, když jste na ní mluvili…
Kdo a jak přišel na to, že se na ní musí „hovořit” na frekvencích 15 až 95 Hertzů, se neví. Důležité ovšem bylo, že to fungovalo!
Lidé jsou hluchoněmí. „Sluchoněmého” člověka Xavi ještě neviděl. To by musel mít vyříznutý jazyk, řekl si a pokračoval v úvahách. Na mluvení potřebujeme jazyk. Má ho…? Nemá! Aby slyšela, potřebuje uši. Má je…? Nemá! A přesto slyší! Slyší vibrace o nízkých frekvencích. A co když vibruje i směrem k nám…?
Do existujícího komunikátoru přidal modul pro příjem „rostlinné řeči“, který sestavil. Zapnul ho a čekal, co inteligentního z něho vypadne.
Nestalo se nic. Ticho.
Asi je rozbitá, napadlo Xaviho, nebo jsem udělal něco blbě. Když bych si to s ní vyměnil a díval se na její kutilské snažení, tak bych taky na konci nepochopil, že čeká, až něco řeknu…
„Jak se ti roste?” řekl Xavi do komunikátoru a odeslal květině překlad.
„Dobře.”
„Ty kobliho! To je nářez! Ona mluví!” Xavi své slovní nadšení doprovodil hodně zvláštní pohybovou kreací.
„Jak se jmenuješ?”
„Trochyna.”
„Já se jmenuju Xavi.”
Trochyna mlčela a dílna ztichla. Xavi to využil k přemýšlení.
Co umí každá kytka? – Růst… Měnit oxid uhličitý na kyslík… A zapouštět kořeny!
K čemu kořeny slouží? – Získávají ze svého okolí živiny a… VODU!
A tak se Xavi Trochyny zeptal, zda by dokázala získanou vodu nechat někam odkapávat?
„Dokázala.”
„Jak?”
„Naroste mě kus, z něho kapat voda.”
„Kdy?”
„Za několik mnoho dnů.”
To byla odpověď hodná svěřence profesora Chocholouška… Xavi se obrnil trpělivostí a pobídl moudrou květinu, aby pro něho pracovala.

Sex. Tohle spojení tří písmen dokáže nepochybně upoutat naši pozornost. Poutala ji i na Živě, jenže úplně jinak. Tamní obyvatelstvo by rádo provozovalo tento prostonárodní pohybový sport, jenže to bylo o ústa, protože…
Plošný zákaz sexu a jeho důsledné vymáhání, bylo mistrovským dílem tajemného vládce planety, biliardáře S. A. Babistora. Vyřešil tím problém zvaný populační exploze. Aby v obyvatelích udusil vrozený pud, začal do vody, přidávat Tlumíček, což byl výtažek z rostliny safraporte nestojalis. A protože každá represe, respektive regulace vyžaduje úřad, nechal na Povyconu zřídit „Dohledové středisko pro vědecky plánované rodičovství”. (Mezi lidem se ujal zkrácený název Kopulárna.) Tam jste na předepsaném formuláři odevzdali s partnerem žádost. Zaplatili správní poplatek, který se rovnal dvěma nadprůměrným úřednickým platům a bokem přistrčili „všimné”. Když jste neměli žádný škraloup a vaše žádost byla schválena, mohli jste se podrobit zdravotní prohlídce. Pokud doktoři na žádost připojili svá razítka, dostali jste dvoutýdenní kopulační dovolenou, vypočítanou podle ovulace partnerky na „nejchytlavější” období. Dva dny předtím vám vyměnili vodu s Tlumíčkem za Erektus a plození potomka mohlo začít…
(Možná se ptáte, co se stalo pak? Žadatelům okamžitě vyměnili vodu. Ti, co počali, byli šťastní. Ti druzí měli dvě možnosti. Buď si připlatit za umělé oplodnění, nebo začít spořit na nové kolo.)
Drtivá většina obyvatel planety tak dostala možnost provozovat sex pouze jednou za život…
Kdo touto měrou nestrádal, se rekrutoval z vládnoucí elity, a nebo byl Babistorovým úředníkem. Čím vyšší postavení, tím vyšší četnost styku, i větší výběr partnerů. Je zřejmé, že řitní horolezectví bylo na planetě dotaženo k dokonalosti.

Xavi chodil každý den Trochynu kontrolovat. Bezvýsledně. Nic mimořádného jeho pozornost neupoutalo. (A jak by také mohlo. Kdo si všimne malinkaté změny, když to má před očima každý den?) Po čtyřech dnech to vzdal a věnoval se něčemu jinému.
Básnící tomu říkají poezie všedních dní. Pragmatici to označují jako každodenní blbinec. Kdo se nechá tímhle semlít, moc toho nedokáže. Naštěstí Xavi z toho kola vypadl ještě rozumně. Po téměř dvou týdnech si vzpomněl, že by se mohl zajít podívat, jestli náhodou nenastal čas „několika mnoha oběhů”…
Nastal!
Trochyně narostla na pravé straně areola, ze které se jako pařát Ježibeby klenul dlouhý ohnutý trn, z něhož odkapávala voda. Ještě štěstí, že stála v malém pařníku, který si vyrobil snadno a rychle podle návodu z on-line kurzu. V něm pěstoval bylinky vhodné na vaření, za což byl maminkou náležitě pochválen. Pařník stál hned vedle kůlny, která mu sloužila jako laboratoř, a kam nikdo nesměl.
Xavi měl problém. Povedlo se mu získat vodu, po které toužil, jenže ta kapala do hlíny. On potřeboval, aby kapala do konve, se kterou létal na Vodnici…
„No jasně!“ řekl si a šel do svého pokoje, kde si dlouho kreslil.

Babistorovi se přezdívalo Loutkář. Jeho ministři, babistoři, i přesto, že byli z masa a kostí, se chovali jako ti dřevění panáčci. Babistor nikdy a nikde veřejně nevystupoval, k ničemu se nevyjadřoval, protože to nepotřeboval. Od čeho měl své loutky…
Cukr a bič je účinný nástroj na vládnutí a Babistor jej mistrně ovládal. Potraviny byly levné, protože ten, kdo má plný břich neremcá… A kdo si hraje, nezlobí! Proto vznikla loterie, která měla slosování každý měsíc v přímém přenosu ŽTS (Živácká televizní společnost). Šlo o megalomanskou show, ze které vzešla tzv. „Šťastná pětka”.
Aby se obyvatel některého z pěti kontinentů planety dostal do osudí, musel si něco koupit v obchodě označeném „Nakupuješ! Sexuješ!”. Za nákup dostal papírek s kódem, který zadal do loterijního systému a čekal, zda se na něj usměje štěstí. (Kolik nákupů, tolik papírků, o to větší šance na vytažení z osudí, našeptávala lidu všudepřítomná reklama.)
Hlavní cenou byl pobyt v jednom z luxusních hotelů řetězce „B. a spol.”. V něm bylo „Šťastné pětce” dovoleno, aby se po dobu jednoho týdne oddávala sexu bez zábran a jakéhokoli následku. (Vzhledem k tomu, že na planetě žije právě v tuhle chvíli 2 000 256 358 obyvatel, kteří splňují podmínku sexuální plnoletosti (22 let), nepatří do úřednického stavu a nejsou jedním z 28 babistorů, tak pravděpodobnost dostat se mezi šťastných pět je přibližně jedna ku dvěma a půl krát deset na mínus devátou…)
Můžete vzít jed na to, že kdyby vás vylosovali, tak se během zmíněného týdne budete cítit opravdu šťastně, protože o vás bude postaráno přímo královsky. K dispozici dostanete velký apartmán, kde se můžete stýkat po libosti se zbývajícími vylosovanými šťastlivci (jen s nimi!) a činit zde, co vás napadne… Drobný zádrhel nastane, když budete mít všichni stejné pohlaví, nebo budete v poměru 1 : 4…

Všechno fungovalo skvěle. Trochyna odkapávala vodu. Xavi ji zachycoval do malého trychtýře, který ústil do potrubí. To odvedlo vodu do kryté nádoby na podlaze kůlny, odkud se při jejím naplnění automaticky odčerpala do zásobníku. Z něho se dal zalít pařník, nebo načerpat konev.
Prostým pokusem zjistil, že na zálety může létat jednou za čtyři dny. V čase mezitím bude muset holt tu frontu vystát. Jedině… Jedině, že by si pořídil Trochynu II. a III.
A tak se stalo, že Xavi získal čas, který mohl trávit s Anapullou. Jenže každé očekávání skrývá své ALE…

Komentář: Původně to byla „jen“ jepičí povídka na čtyři stránky, která vyfasovala název X trojka. Asi rok po napsání se mi znovu dostala do ruky a byl jsem hrubě nespokojený. Začal jsem ji tedy přepisovat a ono se to nějak vymklo kontrole. Na mé poměry to bude dlouhé… Pojmenoval jsem to Bubušák.

„Bubušáku, skoč pro vodu!”
„Ale, mami, proč ji nemůžeš koupit? Proč mě nutíš letět takovou dálku k veřejné studni?”
„Ty toho naděláš… Nastartuješ svoje Přibližovadlo a za půl hodiny jsi tam…”
„No to jo, ale ve frontě ztvrdnu pěkně dlouho.”
„Dobrá… já tam zaletím a ty zatím uvaříš oběd. Platí?”
Xavi, alias Bubušák vydal bručivý zvuk a plný nadšení mamince odpověděl: „Vždyť už jdu…” Navíc začátek své cesty ještě vyšperkoval velice loudavým a neochotným krokem. A protože vařil jen v sebeobraně, velice rychle se smířil s danou situací.

Tady je nutno podotknout, že Bubušákova rodina pocházela z kontinentu Lampánie, který byste našli na planetě Živa v soustavě Malého reticula. Žila v kolonii horníků, kteří v nedalekých dolech těžili kolomnium. Prvek, který se používal ve spojovací technice. Na této planetě totiž platilo – bez kolomnia se nespojíš! To znamenalo, že majitelé dolů byli těžce za vodou a horníci sotva nad ní. Té bylo v podzemí planety sice dost, ale majitelé těchto prostor tvrdě trestali každý pokus vyvrtat si vlastní studnu (i na svém pozemku), nebo se jiným způsobem dobrat k černému odběru. Že ani oni materiálně nestrádali, je zřejmé.
Bubušák byl od narození tvor líný. Pro něco nebo někam dojít, nebo někde stát, považoval za trest. Na jeho obranu je nutno podotknout, že jeho lenost měla jistá omezení. Nikdy ho nepřesvědčila, aby tu knihu, kterou právě četl, zahodil a jen tak se povaloval. Když se zakousl do problému, který na něj křičel: „TO JE VÝZVA!”, tak nedal pokoj, dokud to nerozlouskl. Právě teď bušil do “ořechu”, který by ho zbavil toho nebetyčného „vopruzu” lítat pro vodu.
Na Vodnici (tak se jmenoval kontinent, kam se z celé planety slétaly chudé vrstvy pro vodu) byly fronty jako blázen, protože jedině ona měla veřejné studny. Nemělo smysl hledat, u které jsou menší, neboť byly u všech! A dlouhé…
Ach jo, zase tu strávím kus svého mládí zbytečně, povzdechl si Bubušák a postavil se na konec jedné z nich. Ona to zas tak úplně pravda nebyla. Z vedlejší fronty Bubušáka pozorovala žena kolem třicítky, k jejímž koníčkům patřilo svádět mladé chlapce. Šlo o činnost plnou adrenalinu, a to hned z několika důvodů. Jednak byl pohlavní styk umožněn pouze osobám starším 22 let. Tato věková hranice platila pro celou planetu. A navíc k aktu způsobilí jedinci museli vlastnit úřední povolení, které se vydávalo jen a pouze za účelem plození dětí. Každý jedinec mohl „vlastnit” pouze jedno dítě! Porušení jakéhokoli pravidla se velice tvrdě trestalo.
Bubušák si všiml mrkající ženy ve vedlejší frontě, ale nevěnoval tomu pozornost, protože si myslel, že to patří někomu jinému. Když se tím směrem podíval podruhé, opět na něho mrkla. Bubušák se rozhlížel, komu by mohlo patřit. Nic nezjistil, tak usoudil, že to přece jen bude na něho a usmál se na ni. (Bohužel přejít z fronty do fronty se nedalo. Přestupujícího čekal rychlý trest. Byl okamžitě ušlapán…) Žena ukázala směrem dopředu. Asi za 150 metrů se obě fronty k sobě přibližovaly a Bubušák pochopil, že chce s ním hovořit. Kývl hlavou, že rozumí.
„Až nabereme vodu, mohla bych s tebou mluvit?”
„Mohla. Smím vědět o čem?”
„To potom, mimochodem, jmenuji se Anapulla a jsem z Povyconu.”
„Xavi, ale doma mi říkají Bubušáku. Bydlím na Lampánii.”
„To je dobře.”
„Proč je to dobře?”
„To se dozvíš potom… Proč ti doma říkají Bubušáku?”
„Když mi máma četla pohádky a já se teprve učil mluvit, tak jsem se prý často domáhal strašidelných pohádek právě tímhle slovem.”
„To by mě nenapadlo… Mě se víc líbí Xavi. Můžu ti tak říkat?”
„Jasně.”
„Hádám správně, že ti je 17?”
„Skoro zásah do černého. Teprve bude… Ale už brzo.”
„Hm,“ zablýsklo se Anapulle v očích, „a co z tebe bude?”
„Dle rodinné tradice bych měl být horník, ale to mě neba… Já rád vynalézám.”
„A co?”
„Obyčejné věci, které usnadňují život.”
„Znám něco, co mi usnadňuje život díky tobě?”
„To těžko,“ řekl Xavi s hořkým úsměvem, „já nemám na zaplacení poplatku za patent… A navíc,“ dodal, „jsou to jen takové drobnosti pro mámu.”
„Jaké třeba?”
„Například odpuzovač horniček.”
„Odpuzovač čeho?”
„Horniček,” uviděl její nechápavý výraz, který rychle z její tváře odfoukl, „to jsou zvířata žijící jen v podzemí Lampánie. Jsou malá, rychlá, hodně žravá a v hornických oblastech žijí i na povrchu. Dokáží se kdekoli rychle adaptovat a podnikají výpady na spižírny. U nás proti nim zkoušeli kde co, ale nic nepomáhá napořád. Každou překážku dřív, nebo později zdolaj.”
„To zní jako naprostá bomba. Čím jsi je zastavil?”
Dotaz mu na tváři vyloudil úsměv. Za jeho odpověď by se nemusel stydět ani rozený diplomat: „Využil jsem jejich slabinu.”
„Jakou?”
„Snad si nemyslíš, že ti tady vyklopím, na co jsem přišel?”
„To jistě ne. Promiň… To byla jen čirá zvědavost. Nic jiného. To víš, ještě jsem se nepotkala s žádným vynálezcem…”
Když si člověk povídá s někým, kdo je mu sympatický, potom čekání ve frontě není tak hrozné. Došla řada i na ně. Nabrali vodu a Anapulla zatáhla Xaviho stranou, daleko od zvědavých uší.
„Teď, když jsme sami dva, se tě na něco zeptám. Bude to osobní a je to něco, co se vládcům nelíbí. Jestli se jich bojíš, odejdi. Zůstaneš-li, vsadím se, že to, co uslyšíš, se ti bude zamlouvat.“ Podívala se mu do očí a zeptala se: „Odejdeš nebo zůstaneš?”
Xavimu se ta žena líbila, i když z jeho pohledu byla stará, přesto odpověděl: „Zůstanu.”
Anapullu odpověď potěšila a chytla ho za ruku: „Víš, jsi mladý, hezký, a jak jsem se mohla přesvědčit, taky chytrý muž. Líbíš se mi. Chtěla bych se s tebou pravidelně stýkat a dělat i to, co nám vládcové zakazují…” Celou tu dobu se mu dívala do očí a viděla, jak se mu rozjasnily v momentě, kdy mu docvaklo, co mu právě bylo nabídnuto. Nadšeně začal kývat hlavou na souhlas.

Panenko skákavá, to snad není možný. Všechny nejdivočejší sny dospívajícího muže se mu nabídly k uskutečnění. A přitom stačilo tak málo… „Skočit” mámě pro vodu. Doma se s ohromným elánem vrhl na dokončení vynálezu nelegálního čerpadla podzemní vody. Dokázal si živě představit, jak voda teče do nádoby, aniž opustila Lampánii, a on mezitím „jako” stojí ve frontě a přitom… SEX, SEX, SEX… bylo v tu chvíli jediné slovo, které se Bubušákovi prohánělo hlavou. (Inu mládí…)