Tichý šum v soudní síni přerušil hlas zřízence: “Povstaňte!” Počkal, než se všichni zvedli, a teprve pak pokračoval: “Přichází jeho ctihodnost Bystrozraký, před jehož zrakem se žádná nepravost neschová.”
Do soudní síně vstoupil muž s uvázaným bílým hadrem přes oči. Když Bystrozraký obcházel židli, na kterou se hodlal usadit, zakopl o její nohu a musel se chytit opěradla, aby se jeho obličej nerozbil o stůl, na kterém stála jeho podobizna (ne všechny pohádkové bytosti totiž umí číst, a tak je pro ně obrázek jaksi srozumitelnější). Jeho ctihodnost velice rychle potlačila ven se deroucí sprosté slovo, a aniž by kamenný obličej něco o střetu obou noh prozradil, si důstojně sedla.
“Můžete se posadit,” pronesl soudní zřízenec.
Když se dav čumilů utišil, pronesl Bystrozraký hlasem, který nepřipouštěl diskuzi: “Přiveďte obžalovaného!”
Zřízenec odešel do vedlejší místnosti pro Večerníčka. Ten se tvářil jako by se ho soudní přelíčení netýkalo. Rozhlížel se po soudní síni a hledal někoho známého. Žádného nenašel. Mezitím byl zřízencem dostrkán za ohrádku určující hranici diskrétní zóny jeho ctihodnosti.
“Panenko skákavá, to bude šaškárna! Co tu pohledávám…”
“Jméno!” přeťal Bystrozraký rázně tok večerníčkových myšlenek.
“Večerníček,” odpověděl jeho ctihodnosti, ale podivoval se nad tím, proč je tázán na takovou blbost, když ho přece zná každé malé dítě!
“Narozen!” (Ostře pokládanými otázkami dával Bystrozraký obžalovanému jasně najevo, že své lumpárny před soudem nezatluče.)
“V srpnu 1965.”
“Víš, z čeho jsi obžalován?”
“Nevím.”
“Tak se mi zdá,” vyměnil najednou Bystrozraký výslechový tón za žoviální, “že tu někdo neví, jak se má odpovídat u soudu. Všichni o mě říkají, že jsem shovívavý a já ti to teď dokážu. Napiš si na tu svoji čepici…” Bystrozraký udělal dramatickou pauzu, během níž se mírně naklonil k Večerníčkovi, a pokračoval,” správná odpověď zní: ANO, NE, NEVÍM a podobně a k tomu připojíš ctihodnosti. Je to jasné?”
“Ano,” Večerníček si velice rychle uvědomil, že na něco zapomněl a dodal, “ctihodnosti”.
“To bylo o fous. Máš kliku Večerníčku. Tvé dlaně, tak přijdou o jedno, dá se říci, přátelské šlehnutí rákoskou. Zapamatuj si to!”
“Jistě, ctihodnosti.”
Bystrozraký spokojeně pokýval hlavou a povstal. “Jsi obviněn z toho, že jsi v pohádkové říši způsobil zmatek svým neuváženým rozhazováním lístků s pohádkami v České televizi. Někteří jedinci si teď myslí, že si můžou s pohádkami dělat, co chtějí. Za to ti hrozí přivázání na pranýř od devíti hodin ranních do pěti hodin odpoledních. Po uplynutí této doby ještě dostaneš pětadvacet ran na holou. Máš něco na svou obhajobu?”
Večerníček nevěřil vlastním uším. Během pronášení obžaloby se v něm začala vařit žluč a sotva si Bystrozraký znovu sedl, pustil se rázně do své obhajoby: “Ctihodnosti, já jsem jenom umělec. Takhle si to vymysleli autoři. Já plnil jen to, co bylo napsáno ve scénáři. Nemůžu přece za to, jak si to vyloží kdejaký hej, nebo počkej a co začne s pohádkami dělat. To je… jako byste chtěl soudit Promethea za to, že lidem přinesl oheň, který někomu zapálil chalupu, protože byl neopatrný.”
“Hm… To zní rozumně. Uvidíme, co přinese další projednávání případu. Teď se můžeš posadit.” Bystrozraký se otočil ke zřízenci a poručil mu: “Přiveď Ferdu Mravence!”
V soudní síni to zahučelo, když se v ní místo povolaného Ferdy objevila Beruška. I jeho ctihodnost byla touto situací zaskočena. Jeho chvilkových rozpaků si naštěstí nikdo nevšiml.
“Já jsem předvolal Ferdu Mravence a ne nějakou ženskou,” hřímal Bystrozraký na sebevědomě stojící Berušku.
“Nejsem žádná ženská, ctihodnosti. Nebudete tomu věřit, ale mám i jméno,” odpálila neohroženě soudcovu neomalenost.
Bystrozraký nebyl na takové jednání zvyklý (a jeho ctihodnost už vůbec ne). Co si to dovoluje? Tohle přesahuje všechny meze! Já s ní udělám krátký proces! Na obličej však nasadil úsměv a pronesl: “Dobře. Děkuji za upozornění a zároveň se omlouvám. Byl jsem… poněkud překvapen, když místo povolaného Ferdy jsi přišla ty. Tedy… Tvé jméno?”
“Beruška.”
“Narozena?”
“Ctihodnosti, ráda bych podotkla, že tento dotaz je poněkud nepatřičný, protože žen se přece na věk a hmotnost neptáme.”
“Milá dámo! Jste velice domýšlivá, když si myslíte, že se ptám z důvodu, který by se dal – při troše fantazie – označit jako harašení. Tyto údaje musí být zaneseny do protokolu, proto nyní ještě jednou zopakuji svůj dotaz… Narozena?”
“Jak vidíte, ctihodnosti! Stojím tu, tudíž jsem… Logicky – narozena.”
“Beruško, zdá se mi, že tvé výroky hraničí s pohrdáním soudem. Víš, jak se takové jednání trestá?”
“Nevím, ctihodnosti, ale předpokládám, že mi to velice rád řeknete.”
Bystrozraký nevěřil svým uším. Oči za šátkem vypadali, jako by je krátkodobě přepadl bacil myxomatózy, a tak raději napočítal do tří, než pravil: “Pokud chceš i nadále se mnou mluvit v tomto duchu, tak věz, že tě nechám na dvě hodiny přivázat k pranýři. Opodál nechám postavit bednu s lískovkami a každý, kdo půjde okolo, ti bude moci uštědřit jedno šlehnutí. Jestliže se ti to z nějakého důvodu líbí, tak pokračuj ve svých prostořekých odpovědích. V opačném případě předpokládám, že mi odpovíš na otázku. Narozena?”
“1. března 1993,” vylezlo z Berušky.
“Tak tím jsme uspokojili úředního šimla a teď ukojíme mojí zvědavost. Proč tady stojíš ty a ne Ferda Mravenec. Ten přece dělá práce všeho druhu, tedy i vyšetřování různých nepravostí v jeho okolí?”
“Ctihodnosti, vy děláte, jako byste Ferdu neznal. Pořád někde lítá a nic nestíhá, a tak jsem se, shodou okolností, musela pustit do vyšetřování případu perníkové chaloupky já.”