Rubrika: Kolej

Poznámka: Zástupkyně Moravy a Slovenska strhnou své mimozemské kamarádky k poněkud odvážnější akci. Inu lihovina vypálená z ovoce rostoucího necelých pět světelných let odtud, dokáže odbourat nejednu zábranu…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(RH)

Seděla v laboratoři. Kluk naproti ní měl bílý plášť a na očích jakési slunečné brýle. Připínal na ni spoustu čidel, především na hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Livie a kluk se na ni překvapeně podíval.
„Myšalth,“ odpověděl zdráhavě.
Livie se rozesmála: “Budu ti říkat Myšáčku.“
Čidla mu vypadla z ruky a rozprskla se po podlaze.
„Musím… Musím je vyměnit,“ oznámil rozpačitě a rodilou Blatňačku zbavil těch, které už na sobě měla.
Čidel zbavená Livie vstala a rozhlížela se po laboratoři. Myšalth ji očkem sledoval a přitom nahrazoval nepoužitelnou sadu novou.
V místnosti stálo plno děs budících přístrojů. Livii mezi stoly zaujala káď, ve které něco kvasilo.
„Co to je?“
„To je můj školní projekt. Snažím se využít zkažené figulíny jako účinné hnojivo,“ řekl s nadšením Myšalth.
„Figulíny?“
„To je ovoce, které máte občas k snídani. Obsahuje spousty vitamínů.“
„A ty z něj chceš udělat hnojivo?“
„Přesně tak.“
„To by byla věčná škoda. Měl by si z něj vypálit Figulínovici!“

XX

Anna ležela schoulená na posteli. Očividně jí nebylo dobře.
„Co se ti stalo? Zavolám ti pomoc,“ pohladila ji Livie.
„Dali jí vypít černou směs. Po té nám nikdy není dobře,“ zašeptala Tajana.
Livii to naštvalo. Chtěla jít za tím drzým chlápkem a pořádně mu to vytmavit, ale dveře jejich pokojíčku, ve stylu sedmi trpaslíků, byli neprodyšně uzavřené. Začala křičet, načež se světlo v místnosti ztlumilo. Livie se zapřísahala, že se těm rádoby výzkumníkům pomstí. Lehla si k Anniným zádům a objala ji. Anna se k ní přitiskla a chytila ji za ruku. Tak obě usnuly.

XX

Byli ve společenské místnosti a večeřeli. Přepychové zařízení ve stylu třicátých let připomínalo vagon, ve kterém se seznámila se Samem. Většinou byli sami, i když nepochybovala, že sledují každý jejich krok. Dnes však, k jejich překvapení, vešel do místnosti Myšalth a naklonil se k Livii: „Ten projekt se nepovedl. Z toho zařízení kape čirá tekutina. Udělal jsem rozbor. Obsahuje větší množství alkoholu a…“
Livie ho nenechala domluvit. Vyskočila ze židle a vykřikla: „Holky, dneska si dáme do nosu!“ Pak vzala tácek a vyskládala na něj skleničky. „Jdete?“ přejela pohledem své spolubydlící a skončila u Myšaltha.
Ten chvíli váhal, ale vyhrála zvědavost, protože otevřel dveře. Anna vyskočila a následovala Livii. Ostatní děvčata chvíli působila nerozhodným dojmem, ale nakonec se k výpravě připojila.
V laboratoři obstoupili palírnu a Livie s Annou začaly plnit panáčky. Ještě dva scházely, když se ve dveřích objevil Věth. Livie byla ráda, že se sekla a vzala o skleničku víc.
Ten chtěl nejprve osazenstvo rozpustit, ale nakonec si řekl, že to je zajímavý pokus, který by bylo škoda přerušit. Když měli všichni přítomní v rukou pití, pronesla Livie přípitek: „Tak na nás.“
„To přeci nemůžeme pít! Je v tom alkohol. Otrávíme se,“ zaprotestoval Myšalth.
„Nebuď srab!“ řekla mu Livie a obrátila zkušeně panáka do sebe. Anna ji následovala.
„Musíte to do sebe kopnout,“ radila Anna svým kamarádkám z jiných planet. Ty, když viděly, že se jim nic nestalo, následovaly je. Hromadné kuckání Livii s Annou rozesmálo.
Trpěnci váhali. Věth se dokonce chystal položit sklenku zpátky na stůl, ale Livie po něm vyjela: „No tak, bude to?“
Myšalth okamžitě poslechl. Do očí mu vyhrkly slzy a k Věthovi sípavým hlasem poznamenal: “Je to zajímavé.“
Všichni se podívali na Větha. Jeho hrdost nedokázala těm pohledům vzdorovat a vedla ruku k ústům, kam po vzoru kolegy panáka vyklopila.
Mám v hrdle díru, byl jeho první pocit. Ten druhý ho informoval, že se v jeho těle rozlívá dosud nepoznané teplo. Než stačil své pocity z analyzovat, v ruce mu přistála druhá dávka.
Po ní nabyl dojmu, že všechny ty cizí opačky, které považoval za vyplašená zvířátka zahnaná do kouta, z něho utekly. Smály se. Uvolněně a vesele.
Po čtyřech rundách Livie zavelela: “Holky, teď si užijem!“
Vrhly se na ně jak saně. Působily dojmem skvěle vycvičeného komanda. Myšalth s Věthem se ocitli na zemi, kde je spousta rukou zbavovala triček, pásků a tak… Holky si pomáhaly i navzájem, takže za okamžik byli nazí všichni.
Věth neviděl, co se děje Myšalthem, ale cítil, že mu někdo líbá varlata a penis. Nad ním se skláněly dva páry prsou. S údivem sledoval dvě líbající se „holky“. Pak ho jedna z nich popadla za vlasy, nadzvedla mu hlavu a nutila jej do cucání bradavky. Současně něčí ruka „zaparkovala“ jeho prsty do jednoho z přítomných rozkroků. Cítil vlhkost a sevření poševních pysků. Kousek od něho se ozval vzrušený výkřik. Prso, které měl v puse, začal sát automaticky. Jeho vzrušení narůstalo. Byl těsně před vyvrcholením, když se ozvalo: „Počkat!“ a všechny doteky, které ho přiváděli k šílenství, ustaly. Věth těžce dýchal. V rozkroku ho bolelo.
Pak to začalo nanovo. Některé z děvčat líbalo jeho penis. Začalo u kořene a posouvalo se výš. Nakonec se neznámá ústa dostala až nahoru a začala ho sát. Nemohl se podívat, kdo to je, protože se s ním Adrien líbala. Když přestala, aby si na něj obkročmo sedla, zjistil, že ta šikovná ústa patří Zulce. Bylo to něco, co dosud nezažil. Ze slastného zírání ho zpátky do reality vrátila Adrien, dožadující se orálního uspokojování. Jeho tělo fungovalo jako spojené nádoby. Čím větší rozkoš mu působily Zulčiny jemné zoubky a jazýček, tím odvážněji pronikal jazykem do Adrieniny pochvy. Proto i jeho prsty přenášely víc radosti tam, kde vězely. A zase. Všechno přestalo těsně před vyvrcholením. „Holky“ počkaly, až se zklidní a vydýchá, a rozjely další kolo. Zdálo se mu, že se vystřídaly, ale jistý si nebyl. Slyšel, jak je Myšalth prosí, aby už skončily. Předpokládal, že je v podobném rozpoložení. Oni je mučí, uvědomil si.
Netušil, jak dlouho to trvalo. Když už nabyl dojmu, že dřív umře, než… Dovedly jej do konce. Stříkal s ohromnou úlevou, což „holky“ doprovázely zvonivým smíchem.
Ležel bezvládně na zemi a zažíval pocity vyždímaného hadru. Postupně dostal od svých pokusných objektů pusu na čelo. (Aniž by to zaregistroval, Livie si od něho „vypůjčila“ čidlo, aby mohly odejít.) Díval se na nohy kráčející ke dveřím. Když zmizely, okamžitě usnul.

Poznámka: Prostorově výraznější Livie miluje mimozemšťana. Oříšek je v tom, že se nedobrovolně ocitla na jeho rodné planetě. On, ač by rád byl s ní, musí velmi blízko jejího bydliště dělat výzkumníka.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

To světlo bylo nepříjemné. Liviiny oči se na něj nedokázaly adaptovat, proto je měla zavřené. Řešithelka si hrála na vodícího slepeckého psa, protože ji někam táhla. Došly do nějaké chodby, kde ji světlo přestalo vadit. Konečně se mohla podívat, kde je. V tunelu. Světlém. Z jeho stěn vycházelo rovnoměrné světlo. Žádná osvětlovací tělesa! Prostě světlo ze zdi, jako kdyby doma zmáčkla vypínač a místo žárovek v lustru, by svítily cihlové zdi a strop. Tohle ještě neviděla.
Došli ke dveřím. Řešitelkha k nim otočila hřbet pravé ruky, palec položila na ohnutý malíček a zbývajícími prsty přitisknutými k sobě ukázala trojku. Ty se otevřely doprovázené velice slabým zasyčením. Za nimi na ně čekala (hodnoceno pozemskými měřítky) extrémní bulimička. Tu ženu neznala, ale připadala jí povědomá. Kde se s ní setkala? Livie, ty jsi ale kravka, vynadala si. Kde bys ji asi tak mohla vidět, když je to druhá „tyčka“, kterou v životě vidíš? No jo… Podívala se na Řešithelku, pak znovu na tu ženu. Ta podoba… Vlasy dopadající kousek za krk si v lesku a barvě nezadaly s havraním peřím. Proč měla žluté obočí bylo mimo rozsah Liviina chápání. „Souměrná“ mohla si v duchu zanotovat písničku Báry Basikové, protože ženin obličej byl z tohoto hlediska dokonalý. Za to černé oči by měly jít radši spát. Livie se pod jejich pohledem cítila jako při snímkování ze štítu, jen s tím rozdílem, že se nemusela svlékat. Pocit to byl naprosto přesný, protože žena stojící před ní znala její tělesnou teplotu, tlak, krevní skupinu, jaké choroby prodělala, že v tuhle chvíli s žádnou nebojuje, hmotnostně se vyrovná jedenácti opačkám, ale hlavně si v její paměti přečetla, co se událo mezi ní a jejím synem. Zatím to nestálo za řeč. Bylo by hůř, kdyby háčky¹ trpěnců nebyly této formě života smrtelně nebezpečné. Ještě štěstí, že předsedá Etnické radě a vypůjčit si teleportovací tyč pro ryze soukromý účel, nebyl vůbec žádný problém. Takhle zastavila nežádoucí, a hlavně nevratné, citové vzplanutí v samém zárodku. Bylo nemyslitelné, aby po boku pokračovatele rodu, který dovršením třicátého proxyonského roku zaujme ve Sboru osvícených místo po svém otci, stála Pozemšťanka, jež svým intelektem a dispozicemi své rasy, jen o něco málo převyšuje kotníky jejího syna a popírá veškeré estetické normy této planety. Okajda je jednohlasně nejvhodnější kandidátkou pro Samorostghua. Na tom se shodl Sbor osvícených, který svým budoucím členům při dovršení dvacátého pátého věku, přiřazuje nejvhodnější opačku, aby pokud možno došlo k posílení schopností jejich potomka, než k pouhému udržení stávajícího stavu plodících jedinců. Neuměla si představit výsledek počatý s touto emocionálně nevyrovnanou samičkou. Obávala se napáchaných škod, které by zákonitě musely přijít, až by „následník“ zaujal Samorostghuovo místo. Co jednou trpěnec počne, nemůže poslat do temnoty, ani zapřít. Tak praví kodex vázaný v černé kůži sepsaný trpěncem zakladatelem. „Můj rod“ dostává každá vznikající proxyonská rodina uložený na krystalu při slavnostním aktu Spojení.
Copak něco tak absurdního může žít s jejím synem?!

• 1 Proxyonské označení pro spermie

(RH)

„Ó, vy budete Samova maminka. Ráda vás poznávám,“ řekla Livie a vlepila jí pusu na tvář. Řešitelkha se usmála: “Takhle se seznamují.“
„Měla jsi ji zlikvidovat,“ zavrčela poliponsky na dceru.
„Nešlo to, je v programu VCC¹.“
„Ten trapný výzkum, ale i tak dobře.“

XX

Oreg odložil sluchátka a podíval se na Samorostghua, který během hovoru přišel a teď netrpělivě stepoval vedle něj.
„Ty se máš o centaurionu² ženit?“
Samorostgh našpulil rty. Na monitoru se objevila žádost o hovor od Větha z VCC.
„Díky za ten exemplář, ale mohly jste vybrat jiného dodavatele.“
„Jaký exemplář?“ nechápal Oreg.
„Objevila se tady Osvícená, přivedla pozemšťanku, alespoň to tak tipuji, a samozřejmě jsem si vyslech obsáhlou přednášku o sobě a svém výzkumu, a řeknu ti, nebyla vůbec příjemná.“
„Jestli se jí dotkneš, zabiju tě!“ zařval Samorostgh.
„Je to Samorostghova snoubenka,“ informoval Větha Oreg.
Na monitoru bylo vidět, že někdo mimo záběr ve VCC vyprsknul pití.
„Chci s ní mluvit,“ nevšímal si toho Samorostgh.
„Přiveď ji prosím ke spojení, nebo s ním nebude k vydržení.“
Asi po pěti minutách, kterou trpěnci na Zemi strávili v mlčení, se ozval vyděšený dívčí hlas: „Same!“
„Livie, jsi v pořádku?“
„Chci domů.“
„To nejde, přijedu za tebou, jakmile to půjde a vše vyřešíme. Ano?“
Když dívka neodpovídala, Samorostgh tiše řekl: “Chtěl bych tě líbat.“
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Všude.“
„Úplně všude?“
„Úplně všude.“
„A kde bys začal?“
Na obou koncích spojení seděli trpěnci s otevřenou pusou. Jako první se vzpamatoval Oreg: “Tak dost, to by stačilo hrdličky. Věthe, přiletíme dva měsíce před centaurionem, do té doby to s ní budeš muset vydržet.“
„Spolehni se,“ ujistil ho Věth a ukončil spojení. Pak se obrátil na novou samičku: “Já tě chci také líbat.“
Livie se otočila a aniž by se na Větha podívala, opustila ho.

XX

„Tak velikánská prsa jsem ještě neviděla.“
„Je moc hezká.“
„Podle mne trošku tlustá.“
„Mne se líbí.“
„Už se probouzí.“
Livie otevřela oči. Nakláněla se nad ní dívčí tvář. Posadila se. Kolem její postele sedělo pět mladých žen.
„Ahoj, odkud jsi?“ zeptala se jí ta s nápadně bílou kůží a uhlově černými vlasy. Livii připomínala Sněhurku z Disneyho pohádek.
„Ze Země.“
„Ze Země? Ale já jsem ze Země,“ vykřikla vyděšeně drobná blondýnka. „Určitě mě zabijí! Chtějí mne nahradit.“
„To nic neznamená, Anno, nejanči!“ snažila se ji uklidnit černoška s rudými vlasy.
„Všechny jsme odjinud. Na co by jim byli dvě ze Země…“ přisadila si holka s modrou kůží a zelenými vlasy.
„Nech toho Adrien,“ odsekla jí Sněhurka.
„Odkud jsi?“ zeptala se Livie drobné blondýnky, protože krajani drží vždycky spolu.
„Z Malacek a ty?“
„Ty jseš Slovenka? Já jsem z Blatné, z Moravy,“ vykřikla Livie s nadšením a Annu objala.
„Karlovana z Letopádu,“ představila se Sněhurka.
„Zulka ze Sunitoru,“ převzala štafetu černoška s rudými vlasy.
„Adrien z Boltmarátu,“ pokračovala holka s modrou kůží.
„Tajana z Milkavíru,“ zašeptala velice krásná mulatka s přehnaně dlouhými řasami.
„Já jsem Livie, ale jak to, že vám rozumím a kde vlastně jsme?“
„Instalovali ti do mozku překladač. Dělají na nás nějaký výzkum,“ odpověděla jí Zulka.
„Jsme laboratorní myši?“
„Více méně. Ale neboj, většina pokusů není bolestivá,“ znovu zašeptala Tajana.
„Když si sundají brýle, nedívej se jim do očí a raději udělej, co ti říkají,“ radila jí Adrien.
„Byla jsi už na obrázcích?“ zeptala se Anna.
„Jak by na nich mohla být, když se teprve probudila?“ poznamenala Karlovana.
„Co jsou obrázky?“
„Ukazují ti různé obrázky a zkoumají, jak na ně reaguješ,“ poučila Livii Adrien.
„Většinou jsou hambaté,“ doplnila Zulka.

• 1 Výzkum cizích civilizací
• 2 Tady na zemi se tomu říká slunovrat

Poznámka: I erotikou živ jest člověk. Vesmír též!
Čtvrté pokračování ji dočasně ztratilo, ale… Na tajné základně UFO(nů) zde v Čechách vypukla panika.
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Vagon byl pryč, Samorostghu samozřejmě musel být v něm. Copak je tak málo inteligentní, aby si neuvědomil, že nejde do nekonečna jezdit sem a zase tam, aniž by si toho dřív nebo později někdo z lidí všiml? Zahlédne ho jeden, pak druhý a za chvíli z toho bude horečka zvaná UFO, na jejíž zvládnutí bude muset povolat posily. To se Oregovi nehodilo do krámu. S touhle planetou měl jiné plány.
Pod nohama, ne zrovna emocionálně vyrovnaného Orega, se ozvalo mňoukání. Co to má být, zarazil se. Podíval se směrem k podlaze a spatřil mourovaté kotě, jak se na něho nebojácně dívá. Oreg jeho pohled opětoval. Jako představitel mnohonásobně vyšší formy života věděl, že má hlad. Kde je kotě, musí být i kočka, která rozhodně nemá jen jedno mládě. „To si tady někdo zřídil kočičí farmu?“ vyvodil z dané situace logický závěr.
Oreg se odpovědi od prázdné chodby zákonitě nedočkal. O patnáct kroků dál se nacházely zavřené dveře do Velína. I když dokázaly zabránit vniknutí ohně, nezvaného vetřelce, plynu, mikroorganismu a ba i zvuku, stejně Proxyoňané, kteří pobývaly za nimi, svého velitele slyšeli. Od toho to byl Velín, aby ten, jenž se v něm zdržuje, věděl o každém šustnutí na tajné předsunuté základně Proxyon 3Yz.
Dveře od Velína se netečně rozevřely (jinak to ani neuměly), neberouc v potaz momentální rozpoložení toho, kdo tu byl fyzicky nejvyšší a měl vždy poslední slovo. Oreg stál ve Velíně a snažil se pomocí velitelského náramku snímat hladinu ACTH přítomných trpěnců. Výsledky bohužel zkresloval (a to výrazně) jeho stav. Moment, došlo Oregovi: „Co tu děláš Samorostghu?“
„Glockgh mě zavolal, že se mám na něco přijít podívat?“
„Na co se měl, Glockghu, přijít podívat?“
„Kdo odjel s vagonem?“
„A kdo s ním tedy odjel, když Samorostghu je tu s námi, Glockghu?“
„Řešitelkha.“
„Cože? Kde se tu vzala opačka? Co mi k tomu řekneš, Samorostghu?“
„Nic.“
„Jak nic? Je to přece tvoje sestra!“
„To sice je, ale dovolím si podotknout, že jsem s ní po dobu, co jsem tady, nebyl ve spojení. Tak mi prosím řekni, jak bych měl vědět proč tu je?“
„Víme aspoň, jak se sem dostala?“
„Je jediná možnost, Oregu,“ ozval se Glockgh, „žádnou další naši loď na Zemi přístroje nezaznamenaly.“
„Tak to je…“ Oreg hledal vhodné slovo.
„V prdeli!“ přispěchal svému veliteli na pomoc Tabathuk.
„Prosím?“ zarazil se Oreg. „Co to je…?“
„Tím si lidé ulevují. Jedná se o slangové označení hýždí, šéfe.“
„Šéfe?“ nevycházel Oreg z údivu a ošklivým vůdcovským pohledem číslo tři proxyonské velitelské příručky se na Tabathuka podíval.
„To pro změnu znamená slangové označení pro vedoucího.“
„Zakazuji ti používat tyhle lidské slangové výrazy s okamžitou platností!“
„Ano, šéfe.“
Následoval ošklivý pohled číslo šest. Horší už nebyl. Po něm by musel přijít trest. Například zanechání na planetě, kde se zrovna dotyčný trpěnec nacházel.
Oreg si lámal hlavu, co se asi na jeho rodné planetě děje. Teleportovacích tyčí bylo pět. Každá byla bedlivě střežená a mohla se použít jen v nouzi a ještě se souhlasem rady příslušného proxyonského etnika, jemuž patřila. Že by ji někdo odcizil a použil bez souhlasu Etnické rady bylo nemyslitelné.
„Co se tam nahoře, k sakru, děje?“ položil si Oreg řečnickou otázku k obrovské Tabathukově radosti.

(RH)

“Co to dělá?“ Glockgh byl přilepený na monitor, oči doširoka otevřené.
„Balí tvou frigidní sestru,“ obrátil se Tabathuka na Samorostghua posměšně.
„Není frigidní,“ ohradil se oslovený.
„Co to zkouší?“ naklonil se k monitoru i Oreg.
Najednou se všichni narovnali.
„Některé lidské samičky se prý páří mezi sebou,“ informoval přítomné Glockgh.
„No tvá ségra se očividně pářit nechce,“ zkonstatoval Tabathuka.
„Do prdele!“ zaznělo najednou z několika úst. Všichni nechápavě hleděli na prázdný vagon, kde byli ještě před chvílí dvě opačky.
Samorostghu se otočil a odcházel ze slovy: „Letíme domů!“
Oreg ho chytnul za límec a zadržel. „Ne tak rychle, hrdino. Zavolám bratrovi, ať víme, co se děje.“
„Zabije ji! Určitě jí ublíží!“ ječel Samorostghu. Všichni se na něj překvapeně obrátili. Byla to nanejvýš přehnaná reakce na danou situaci.
„Zkusím zavolat mámě, na tu Řešitelkha dá,“ řekl nakonec o poznání klidněji.
„A co jí řekneš? Ségra mi ukradla samičku?“ chtěl vědět Tabathuka.
„Přestaň používat ty divné výrazy jako ségra, které máš z toho nesmyslného lingvistického bádání,“ rozkřičel se Samorostghu.
„Všichni se uklidníme. Jdu zjistit, co se děje.“ Oreg se podíval na Somorostghua a řekl mu tónem, který nepřipouštěl diskuzi: „Zatím nikam nevolej!“ Pak opustil Velín.

Poznámka: Třetí pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se schyluje k mimozemskému (plně fyzickému) styku. Umí Proxyoňané nadávat?
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Dnes ji příjezd vagonu pro pamětníky nepřekvapil. Dnes poprvé viděla, jak se před ní najednou zjevil. Nepřijel! Prostě tam najednou stál a čekal na ni. Jak to mohl vědět? Vždyť se teprve před sedmi minutami rozhodla běžet za ním. Jak mohl stihnout za tak krátký čas dojet odtamtud sem? Jak to, že nikdo ze sousedů nespustil povyk, co to po té koleji jede, když ji mají nějakých dvě stě metrů od baráku? Jak to, že za ním běží, když její estetická stupnice doslova křičí na poplach, že jeho vizáž obývá nejspodnější příčky ve společnosti Freddyho Kruegra? Těch otázek bylo na Livii moc.

Nastoupila. Bez zaváhání. Dokonce by se dalo říci, že s jistou nedočkavostí. (Nebo to byla touha najít v té „boudičce na kolečkách“ některou z odpovědí?) Dveře se za ní s již známým lomozem zavřely a vagon se rozjel. Vstoupila do oddílu pro cestující, zavřela za sebou dveře vedoucí na chodbičku, došla do zadní části, kde se zastavila a zatáhla rolety na očích. Pohled na něho by všechno zkazil. Takhle si mohla užívat doteky jeho rukou a úst, na nichž se už po první schůzce stala závislá. Stačilo si u toho představovat, že Jarda je ten, kdo ji dělá ty krásné věci. Touha vybuzená slovy o její kráse ji našeptala, aby zavřela oči a nechala tomu volný průběh. Nyní stála kousek od postele ovládaná zmíněnou mrškou, která už podruhé zahnala rozum za plot, odkud se na nic nezmohl. Netrpělivě čekala na první dotek.

XX

S velkou chutí by za sebou práskl dveřmi své obytné jednotky. Nemohl. Ty se na jeho pokyn před ním s téměř neslyšitelným sykotem otevřely, a když se ocitl na chodbě, stejné zasyčení mu dalo vědět, že se zavřely, aniž by vyžadovaly jeho asistenci. Takhle si mohl Oreg ulevit pouze sprostými slovy, která by nahlas pronášel po cestě do Velína. Jenže nemohl. Ani jeden z pěti proxyonských jazyků neobsahoval žádné vulgární slovo. Ba dokonce byly prosty příměrů k nějakému zvířeti, pohlavním orgánům či ručnímu pracovnímu nástroji. Lidé v jejich „bezprostředním“ okolí to měly v tomto ohledu snadné. Oreg si, nevěda proč, právě vzpomněl na nudný lingvistický rozbor češtiny kolegy Tabathuka, jež se jim snažil po tři hodiny vysvětlit tuhle jazykovou anomálii. Jedinou věc, kterou si z toho Oreg zapamatoval, ihned použil: „To je ale kokot drevený!“

(RH)

Něco bylo jinak. Otevřela oči a vytáhla mobil, aby se podívala za svá záda.
„Samko říkal, že ženské na Proxyonu jsou hubené. Ale nedodal, že jsou také hezké.“
Nevěděla, co ji překvapilo víc, že se jí nebála, že nezkameněla, nebo že na ni mluví.
„Samko?“ zeptala se, protože nedokázala to slovo zařadit.
„Samorostghu.“
„Ne!“ zakroutila hlavou, „můj bratr by nikdy nevedl rozhovor s nižší formou života. Samičky na ostatních planetách vyhledává pouze za účelem ukájení.“
„Ty jsi Řešitelkha,“ vykřikla. „Sam mi o tobě vyprávěl,“ dodala už klidněji.
„Co ti o mne říkal?“
„No, že si moc hezká a chytrá.“
Potěšilo ji to. Myslela si, že je pro bratra spíše nestvůra. Dívala se na tu podivnou samičku: „Máš nechutně veliká prsa.“
„Chceš jsi na ně šáhnout?“
„Proč?“
„Proč ne?“ zasmála se zvonivým smíchem.
Postavila se před ni a zabořila prst do levého ňadra. Ta holka ji chytila za ruku a přitiskla ji dlaň pod to neskutečně velké prso a jemně ho nadzvedla.
„Jsou hrozně těžká,“ postěžovala si.
„Jo, vskutku,“ souhlasila Řešitelkha. Zabořila do prsu celou dlaň. Bylo to zvláštní. Zvedla i druhou ruku a zmáčkla také to pravé. Ta holka si stoupla na špičky a políbila ji na tvář.
„Co to děláš?“ uskočila zděšeně.
„Seznamuji se.“
„To lidi takhle dělají?“
„Lidi se líbají pořád,“ zasmála se znova tím zvonivým smíchem.
Řešitelkha si otřela políbenou tvář. Ta holka měla hlavu skloněnou k zemi. Takže pohled na ni funguje! Ani ona se na ni nevydrží dívat dlouho. Mohla by toho využít a snadno ji zlikvidovat, tak jak to slíbila mámě. Ale teď už věděla, že Samorostghua by to zabilo. Tohle stvoření je to, co celý život hledal. Živočišné a přirozené. Okajda, kterou pro jejího bratra vybrali rodiče, byla oproti ní zoufale nudná.
Vytáhla teleportovací tyč a obě je přenesla na Proxyon.

Poznámka: Druhé pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se mimozemšťan zamiluje do prostorově výraznější dívky s citovou bolístkou…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Livie šlapala po cestě lemující opuštěnou kolej směrem k domovu. Bylo jí tak lehce. Na nic nemyslela, jen šla. Někde vzadu v hlavě, v hodně tmavém koutě, se bojácně krčila nejasná vzpomínka na žluté kočičí oči, která se neodvažovala o sobě dát vědět. V šachu ji držela Ebiza III, látka, která dokázala blokovat Liviiny NMDA buněčné receptory, které si pamatovaly předešlou půlhodinu. Jenže, co stoprocentně fungovalo na obyvatele Proxyonu¹, to mělo v interakci s člověkem drobné mouchy. Vzpomínky to věděly a čekaly na příhodný okamžik, aby mohly zakřičet: „Jsme tu! Nikam jsme neodešly. Jen nás držely pod zámkem.“
Livie dorazila domů a šla si okamžitě lehnout, protože si připadala, jako by s Hobitem podnikla cestu tam a zase zpátky. Vůbec ji nevadilo, že byly teprve čtyři odpoledne.
Majitel očí, které přiměly Livii zkamenět, si tou dobou lámal hlavu nad tím, jak se znovu přiblížit k objektu své touhy. Byla tak jiná! Opačky² na Proxyonu připomínaly tyčku s ručičkama a nožičkama, která nebyla obdařena ničím, co by samce dokázalo vzrušit pouhým atakem jeho oční sítnice. Pářící akt provozovali pouze z důvodu zplození potomka. A protože k tomu nebylo třeba mnoha pokusů, trpěli trpěnci³ velkým hormonálním přetlakem, který zákonitě potřebovali dostat nějakým způsobem z těla ven. Pomáhali jim k tomu dobrodružné výpravy na obydlené planety, kde unášely příslušnice opačného pohlaví, na kterých činili pokusy, zda by bylo možné toto plémě přenést na Proxyon, kde by žily v „ulevovacích koloniích“, jak je jednou vtipně pojmenoval Oreg. Vyskytly se však problémy. Ne všechny inteligentní formy života, které trpěnci nalezli, byli s nimi kompatibilní (dvě planety). Mezi těmi, kde si ulevit mohli, na třech tamní opačné pohlaví umíralo za strašných bolestí, neboť rozmnožovací tekutina, kterou ve vrcholné fázi trpěnci uvolňovali, je zevnitř doslova rozežrala. Bohužel, tohle byl problém i této planety a neměl zatím řešení. A přitom zde žily nejkrásnější opačky ve vesmíru! Jako třeba Livie.
Tomu, jenž o ní snil a chtěl současné status quo změnit, dali rodičové jméno Samorostghu. (V jazyce polipo – jeden z pěti, kterým se na Proxyonu mluví – to znamená „ten, který si dělá, co chce“. Nelze se jeho matce divit, že mu dala právě takové jméno. V jejím lůně byl doslova nesnesitelný. Věčně se převaloval, máchal rostoucími končetinami, permanentně měl hlad, a když mu narostl i maličký pohlavní orgán, získal rázem hodně zajímavou hračku. Posledních dvacet proxyonských dní, než přišel na svět, byla z něho tak zoufalá, že kdyby to bylo možné, sáhla by do sebe, chytla pod krkem a zahodila na smetiště, ať jej robotické úklidové stroje zrecyklují…) Jak to jenom udělat, vrtalo Samorostghuovi hlavou, aby Livii mohl opakovaně používat. To, že byli pro pozemská děvčata trpěnci esteticky absolutně nepřijatelní, ho netrápilo. Použije řešení kolegů vynalezené na planetě K8-12VB v souhvězdí Malého reticula. Chemický koktejl vpravený do Liviina těla upraví její estetické normy tak, že až se na něho podívá, řekne: „Ty jsi ale krásný, Samorostghu. Já tě chci!“

• 1 Planeta obíhající červeného trpaslíka známého pod jménem Proxima Centauri
• 2 Označení samiček na Proxyonu
• 3 Označení samců na Proxyonu

(RH)

Nevěděla, proč museli rodiče pozvat na grilovačku i Jardu. Přišel s novou přítelkyní. Přines jí kytici lučního kvítí. Myslela, že si pamatoval, že je má ráda. Ale byl to její nápad. Není nic více ponižujícího, něž že vás holka vašeho sexuálního objektu lituje. To jejímu stavu moc nepřidalo. Poslední dobou špatně spala. Trápily ji děsivé noční můry, kdy na ni hleděly strašidelné žluté oči.
Máma byla z kytky nadšená. Donesla vázu a postavila ji před Livii. Jarda bavil společnost příběhy z prvního společného vandru se svou super novou přítelkyní. Livie se ho snažila neposlouchat. Žmoulala nervózně jednotlivé květiny mezi prsty.
Cesty paměti jsou nevyzpytatelné. Proxyoňanům nešlo do hlavy, jak Livie dokázala překonat účinky Ebiza III, když se v její blízkosti neobjevilo nic, co by jenom vzdáleně připomínalo prožité události. Přitom to bylo tak jednoduché. Když drcené kvítky heřmánku padaly na stůl, rozvinula se jejich omamná vůně. Ta Livii připomněla malý stolek vykládaný mahagonem, na němž stála jemná porcelánová miska plná žlutých středů s bílými okvětními lístky.
Máloco dokáže člověka vyděsit tak, jako zjištění, že vaše nejhorší noční můra je skutečná. Všichni poslouchali Jardovo vyprávění, takže si nikdo nevšiml, jak Livie najednou zbledla. Muselo být vtipné, protože se posluchači zasmáli. Jeho přítelkyně pointu hned okomentovala: “Když ten jeho štěněcí pohled je tak uhrančivý, že si v tu chvíli může se mnou dělat, co chce.“
Livie na ni s úžasem pohlédla. Mohl si s ní přece dělat co chtěl. Stačil mu na to jeden jediný pohled. Ale on nechtěl. Nechtěl, aby se na něho dívala! Ta myšlenka byla osvobozující. Livie vyskočila: “Promiňte, musím si něco zařídit,“ zadrmolila a rychle opustila překvapenou společnost.
Jarda se podíval na svou přítelkyni. Ona se na něj usmála. Oběma to bylo jasné.
„No jo, ty puberťačky,“ poznamenala máma.

xx

Vrátila se. Nejdřív si myslel, že ji přivedla náhoda, ale když vytáhla mobil, uvědomil si, že si vzpomněla. Dělali to všichni. Chtěli mít důkazy. Chtěli se podělit s ostatními. Naivkové. Bylo mu to líto. Vysnil si, že je jiná. Obrátila mobil k posteli. Šel tichými krůčky k ní. Když byl téměř u ní, viděl na display. Nefotila. Dívala se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jsem Samorostghu z planety Proxyon.“
„Jsi mimozemšťan?“ řekla s úžasem. „Já jsem Livie.“
„Já vím.“
„No jasně.“
Sklonila mobil, ale neotočila se na něj. „Proč sis vybral mne?“
„Protože jsi moc krásná.“
„Vtipálku.“
Postavil se přímo za ní. Pak jí ukázal svou levou dlaň, na které ležel malý zářící kamínek. „Tady u vás to prý má velkou hodnotu. Dám ti ho, když tě budu moct políbit.“
„No dovol. Ty si myslíš, že jsem nějaká kurva nebo co?“
Překvapením stáhl svou ruku zpět. „Promiň.“ Najednou nevěděl, co má dělat. Livie byla první ženou, se kterou mluvil. Navíc mu Oreg tvrdil, že pro diamant udělá cokoli.
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Jak kde?“ nechápal. Líbat se dá pouze na jedno místo, od toho to je líbání.
Natáhla svou ruku za sebe, zajela mu do vlasů a přitiskla jeho rty na svůj obnažený krk.
Políbil ji.
Zaklonila hlavu a vydala podivný vzdech. Vzrušilo ho to. Začal to hebké místo na jejím krku sát. Najednou netoužil po ničem jiném, než aby jeho zátylek nikdy nepustila.
Vagon začal zpomalovat. „Vjeli jsme do zakázané zóny. Slib mi, že se vrátíš.“
„Jaké zóny?“ stihla se ještě zeptat, ale odpověď již neslyšela.

XX

Vždy prala v sobotu. Měla to ráda. Třídila prádlo pečlivě dle barev, převracela ponožky a trika, prohledávala kapsy. Ze svých špinavých kalhot vytáhla malý blyštivý kamínek. Dívala se, jak se jí leskne na dlani a jemně se usmála, jako kdyby si vzpomněla na něco moc hezkého. Livie nechala prádlo prádlem a rozeběhla se ke slepé koleji.

Poznámka: Dovoluji si Vám přinést příběh, který vzniká ve spolupráci s mou literární „manželkou“ Renátou Hubrtovou. Sešli jsme se nad trojpovídkou „Ruleta“, která v prosinci vyšla v knize „Trojpovídky“. (Zde se na ni můžete podívat, v případně zájmu objednat.) Ta naši spolupráci přirovnala k velmi vydařenému manželství. Asi před týdnem jsem ji požádal, zda by mi neposlala nějakou svou povídku ke zveřejnění. (Poslala. Bude!) Při mailové komunikaci projevila zájem procvičit se v psaní eroticky laděného příběhu. A protože se v tomto ohledu ničemu nebráním, „nastřelil“ jsem začátek a Renáta napsala pokračování. Příběh se bude odvíjet tímto štafetovým způsobem. Vždy zveřejním svou (ZB) a Renatinu (RH) část najednou. Uvidíme, kam nás příběh zavede.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec ji nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva. Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský hlas ji pozval dovnitř. Livie nastoupila. Ani na vteřinu nezaváhala, protože za těmi zdvořilými slovy slyšela vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.

Před dvaceti minutami vyběhla naštvaně z domu, aby „rozchodila“ odmítnutí, kterého se ji dostalo od Jardy. Byl o pět let starší, bydlel ob jeden domek a moc se ji líbil. Nadbíhala mu. Marně! Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit něco víc…

Kolej vedla asi 100 metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi Rusáci vozili něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby jsou vedeni jako pohřešovaní.

Sto dvaasedmdesát čísel nesoucích osmadevadesát kilo se pyšnilo sto jedenácti centimetry přes prsa. Stydělo se za sto třicet osm čísel v pase a sto devatenáct přes boky. Z blond vlasů typu sláma a šedých nevýrazných očí si taky nikdo nesedl na zadek. Zkrátka, než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic, řekla si Livie a zadumaně se ploužila podél koleje k lesu. Jak si dokázala nevšimnout příjezdu starého vagonu je přinejmenším divné.

(RH)

Vešla a udiveně se rozhlížela. Projela prstem po mahagonovém stolečku a zmáčkla brokát u křesílka. Pak se otočila k posteli, která zabírala celou zadní šířku vagonu. Stál jsem ve stínu závěsu, oddělující klidovou část od pracovní a pozoroval ji. Vytáhla mobil a začala fotit.
Ucítila mne hned, jak jsem se ocitl za jejími zády. Na mou výzvu: „Neotáčej se!“ se pokusila udělat pravý opak. Pravou rukou jsem ji chytil za levé zápěstí a přitiskl ji k sobě tak, aby se nemohla hnout. Levou jsem ji sebral mobil, vypnul ho a odhodil. Pokusila se bránit. Cukala se v mém náručí jako vyplašený zajíc. Sevřel jsem ji tak, že ji vyhrkli slzy. Pak jsem povolil sevření natolik, aby ji to pacifikovalo, ale nepůsobilo bolest. Přestala se bránit. Těžce dýchala. Byla vyděšená. To jsem nechtěl.
„Šššš,“ přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři. „Budeš hodná holčička?“
Přikývla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pustil jsem ji z náruče a chytil kolem krku, přičemž jsem ji palec přiložil na spánek. „Neotáčej se!“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tentokrát poslechla.
Šátek jsem měl připravený v kapse. Když jsem jí zavazoval oči, promluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel: „Neubližujte mi, prosím.“
Posadil jsem ji na postel a sundal jí sandálky. Díval jsem se na její vzdouvající se prsa. Chtěl jsem ji svléknout. Chtěl jsem se s ní milovat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Jakmile promluvila, došlo mi, že nic z toho nebudě možné. Nikdy mne nebudě chtít.
Vagon vjel mezitím do zakázané zóny a zastavil. Dveře se s rachotem otevřely a ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo vešel. Klečel jsem před tou holkou, zatímco se nade mnou tyčil stín toho největšího chlapa, co jsem znal.
Pomaloučku jí sundal šátek a ona se podívala do mých žlutých kočičích očí. Zkameněla, jako každý živý tvor, který se do nich podívá. Oreg se k ní naklonil a pouhým tahem dvou prstů na jejím obnaženém krku ji omráčil. Svezla se bezvládně na postel.
„Vymaž ty fotky! Vrátíme ji domů. Bude si myslet, že se jí to celé zdálo.“
„Ale já ji chci!“ vykřikl jsem zoufale. „Jenom ji,“ dodal jsem potichu.
„Bude nešťastná a nakonec stejně nepřežije.“