Komentář: Nevím proč, ale erotické věci mi jdou psát tak nějak samy… Je to druhá povídka z mého cyklu, které spojuje místo, kde se to odehrává a již zmíněné plavky.
Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila tu hromadu rozbitých věcí, které házela k plotu a která působila jak pěst na oko, když se někdo rozhlédl po vymazlené zahradě sousedního domu. Však taky na ní byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V 29 letech honil kariéru a prý ještě nebyl na dítě připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku (aby jí doma „nehráblo“) na obecním úřadě, kam docházela jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.
Zahrady, o kterých byla řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo 25 a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých 72, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Jedna hromada zmizela! To Veronice nedalo spát.
Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna. Na sousední zahradě likvidoval další hromadu mladý muž. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej nebyl ani krásný, ani ošklivý, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! (A přitom byl v montérkách…)
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka…“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný…“
„Máme dohodu, že když uklidím zahradu, tak budu platit nižší nájem… no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velké svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… ukázal byste mi někdy, jak cvičíte…? Já bych jako dělala porotu…“
„Jo… proč ne?“ souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca… a jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě… a asi vás hned potěším…“ viděl pohled plný zájmu, proto pokračoval, „za 14 dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci!“
Dny plynuly a sousední zahrada se po odpolednách zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna obcovala se svým chotěm. Pro Veroniku to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu spokojeně pochvaloval, kurva já jsem dobrej…
„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem jen zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… samozřejmě to nechci zadarmo.“
„Jste hezká, ne otravná… Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě není zač…“
Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skončila by okamžitě po něm a ojela ho… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Vencovi za předvedený výkon vystřihla. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!“
„Tak co, jak si dopad v Berlíně?“ chtěla uspokojit svoji zvědavost, když v úterý vedla Vencu k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej…“
„To jako čtvrtej…?“
„Ano. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík… ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda… já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…“
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho…“
„Jak pro koho…“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám…“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče…“
„Věř, žes ho teda uspokojil… A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… a navíc… už dlouho toužím potom se s tebou vyspat…“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek… „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic… to je v pořádku…“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly… Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se s Vencou Veronika a přidala na cestu polibek.
Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Jasně, že neprosila dlouho… Vencovou odměnou byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a zjistil-li, že dělá něco špatně, rád to opravil…
Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.
Chtěla.
No jasně… v plavkách se „mrskalo“ něco, co tam dřív nebylo (tedy v takovém objemu a velikosti). Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená…
Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde bylo nábytku poskrovnu. Ke zdi bylo přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?
Hudba dohrála. Venca „sbalil“ poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat…
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl…! No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe…“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si provokativně plavky stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.“
„Ty RUCE…“
„Co je s nimi?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš!“
„Víš, co se říká… Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný…“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt… Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco…“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním svlékat. (Pomalu.) Chvíli se dívala Vencovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Venca a čekal, co Veronika předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů klínem dosedla do připraveného mužského sedla…