Poznámka: Dovoluji si Vám přinést příběh, který vzniká ve spolupráci s mou literární „manželkou“ Renátou Hubrtovou. Sešli jsme se nad trojpovídkou „Ruleta“, která v prosinci vyšla v knize „Trojpovídky“. (Zde se na ni můžete podívat, v případně zájmu objednat.) Ta naši spolupráci přirovnala k velmi vydařenému manželství. Asi před týdnem jsem ji požádal, zda by mi neposlala nějakou svou povídku ke zveřejnění. (Poslala. Bude!) Při mailové komunikaci projevila zájem procvičit se v psaní eroticky laděného příběhu. A protože se v tomto ohledu ničemu nebráním, „nastřelil“ jsem začátek a Renáta napsala pokračování. Příběh se bude odvíjet tímto štafetovým způsobem. Vždy zveřejním svou (ZB) a Renatinu (RH) část najednou. Uvidíme, kam nás příběh zavede.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )
(ZB)
Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec ji nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva. Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský hlas ji pozval dovnitř. Livie nastoupila. Ani na vteřinu nezaváhala, protože za těmi zdvořilými slovy slyšela vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.
Před dvaceti minutami vyběhla naštvaně z domu, aby „rozchodila“ odmítnutí, kterého se ji dostalo od Jardy. Byl o pět let starší, bydlel ob jeden domek a moc se ji líbil. Nadbíhala mu. Marně! Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit něco víc…
Kolej vedla asi 100 metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi Rusáci vozili něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby jsou vedeni jako pohřešovaní.
Sto dvaasedmdesát čísel nesoucích osmadevadesát kilo se pyšnilo sto jedenácti centimetry přes prsa. Stydělo se za sto třicet osm čísel v pase a sto devatenáct přes boky. Z blond vlasů typu sláma a šedých nevýrazných očí si taky nikdo nesedl na zadek. Zkrátka, než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic, řekla si Livie a zadumaně se ploužila podél koleje k lesu. Jak si dokázala nevšimnout příjezdu starého vagonu je přinejmenším divné.
(RH)
Vešla a udiveně se rozhlížela. Projela prstem po mahagonovém stolečku a zmáčkla brokát u křesílka. Pak se otočila k posteli, která zabírala celou zadní šířku vagonu. Stál jsem ve stínu závěsu, oddělující klidovou část od pracovní a pozoroval ji. Vytáhla mobil a začala fotit.
Ucítila mne hned, jak jsem se ocitl za jejími zády. Na mou výzvu: „Neotáčej se!“ se pokusila udělat pravý opak. Pravou rukou jsem ji chytil za levé zápěstí a přitiskl ji k sobě tak, aby se nemohla hnout. Levou jsem ji sebral mobil, vypnul ho a odhodil. Pokusila se bránit. Cukala se v mém náručí jako vyplašený zajíc. Sevřel jsem ji tak, že ji vyhrkli slzy. Pak jsem povolil sevření natolik, aby ji to pacifikovalo, ale nepůsobilo bolest. Přestala se bránit. Těžce dýchala. Byla vyděšená. To jsem nechtěl.
„Šššš,“ přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři. „Budeš hodná holčička?“
Přikývla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pustil jsem ji z náruče a chytil kolem krku, přičemž jsem ji palec přiložil na spánek. „Neotáčej se!“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tentokrát poslechla.
Šátek jsem měl připravený v kapse. Když jsem jí zavazoval oči, promluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel: „Neubližujte mi, prosím.“
Posadil jsem ji na postel a sundal jí sandálky. Díval jsem se na její vzdouvající se prsa. Chtěl jsem ji svléknout. Chtěl jsem se s ní milovat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Jakmile promluvila, došlo mi, že nic z toho nebudě možné. Nikdy mne nebudě chtít.
Vagon vjel mezitím do zakázané zóny a zastavil. Dveře se s rachotem otevřely a ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo vešel. Klečel jsem před tou holkou, zatímco se nade mnou tyčil stín toho největšího chlapa, co jsem znal.
Pomaloučku jí sundal šátek a ona se podívala do mých žlutých kočičích očí. Zkameněla, jako každý živý tvor, který se do nich podívá. Oreg se k ní naklonil a pouhým tahem dvou prstů na jejím obnaženém krku ji omráčil. Svezla se bezvládně na postel.
„Vymaž ty fotky! Vrátíme ji domů. Bude si myslet, že se jí to celé zdálo.“
„Ale já ji chci!“ vykřikl jsem zoufale. „Jenom ji,“ dodal jsem potichu.
„Bude nešťastná a nakonec stejně nepřežije.“