Poznámka: Povídka vznikla přepsáním jedné starší (Utíkej, chlapče, utíkej). Chtěl jsem si vyzkoušet žánr fantasy a byl jsem líný vymýšlet úplně nový příběh….
(Foto from Pixabay.com)
Rovinatá část lesa za chvíli skončí a přede mnou se objeví stoupání na Černoboží kopec, který představuje moji záchranu. Asi v půlce jsem po Noci ohňů našel díru v zemi, odkud vychází teplo. Takových je tu víc, ale jen tahle je dostatečně velká pro člověka hledajícího úkryt. Vím o ni jen já, protože je ukrytá v křoví, před kterým roste strom. Je to sice divný, ale to je celé tohle místo. Sem nikdo z našeho kmene Kamýků nechodí, protože v něm přebývá Černoboh, který vládne temným silám. Já jsem vůči jeho kouzlům už netečný, protože mi vzal tátu dřív, než jsem si ho stačil zapamatovat. Na lovu jej zranil kanec. Tehdejší hlavní kněžka Ljubice dělala, co mohla, ale stejně do čtyř soumraků odešel za svými předky. Když jsem byl na světě, jako mám prstů na rukou, odvedl si Veles i maminku. Moc jsem Bělboha prosil, aby ji zachránil, ale asi je hluchý. Od té doby žiju u tátova bratra a bohové jsou mi ukradení. Nevěřím na ně! Zase díky tomu nosím domů nejvíc hub a lesních plodů, protože se všichni tomuhle kopci vyhýbají velikým obloukem. Jsem zvědavý, zda moji tři pronásledovatelé na něj vstoupí. Poslala je hlavní kněžka Bělice. Ještě o Kračunu byla nikým. Pak se roznemohla Ljubice a žádná kouzla ani zaříkávání ji neochránily před setkání s Velesem. Všichni byli přesvědčeni o tom, že její místo zaujme Krasina, ale na Hromnice se objevili hladoví divočáci, kteří ji zabili. Vzápětí se odněkud přihnala Bělice a zahnala je na útěk vykřikováním něčeho nesrozumitelného. Stala se hlavní kněžkou. Dneska losovala, který Kamýčan bude při Koupadlech obcovat na poli před zraky celého kmene se třemi ženami, jež přišly o muže. Podle toho kolik jich obtěžká, tak bohatá bude úroda. Má to háček. Dokud jsou ženy při chuti, musí být onen „šťastlivec“ schopný poskytovat jim své sémě. (Nechápu, proč se vybírají jen ty s obrovským apetýtem…) Proto je donucen před slavností „dobrovolně“ vypít lektvar, který mu zajistí neutuchající elán… Jeho účinek pomine až v momentě, kdy jeho duše začne hlídat zelené pastviny s pasoucími se božskými stády. No a Bělice ukázala na mne. Chci-li přežít, musím utýct, napadlo mě při pohledu na její prst, a vzal si příklad ze zajíce.
Drápu se do kopce mezi stromy po čtyřech. Zoufalé plíce se mne snaží přesvědčit, abych přešel do chůze. Vydržte, přemlouvám je, už je to jenom kousek.
A jsem tu! U stromu, za kterým křoví maskuje otvor v zemi. Protáhnu se malým zeleným tunelem a hupsnu do díry. Opatrně vykukuji, abych zjistil, kde jsou moji pronásledovatelé.
„Kam moh zmizet? Vždyť běžel tudy…“
Stáli několik kroků od stromu. Asi jim hlavní kněžka nahání větší strach, než tenhle kopec…
„Přece se nepropad do země?“
Třetí honec konečně popadl dech: „Já se na chvíli zastavil a zdálo se mi, že Litomen zalezl do tohodle křoví.“
„Proč by tam lez? Odtamtud nemůže utíct… A navíc nevypadal na to, že se chce nechat chytit… Běž se přesvědčit, žes viděl dobře!“
Po chvíli ticha se ozvalo povzdechnutí: „Ach jo.“
Na nic jsem nečekal a zalezl hlouběji do teplé díry. Tady by se v zimě krásně spalo… Chtěl jsem se přitisknout ke stěně, abych s ní za pomoci tmy splynul. Opřelo se jen levé rameno. Zbývající část těla žádnou oporu nenašla. Ve vzduchu jsem se přetočil tak, abych dopadl na břicho. Napřáhl jsem před sebe ruce ve snaze se o něco zachytit. Marně. Blátivá klouzačka mě ochotně posílala šupem do lůna kopce. To mám za to, že pohrdám Černobohem, napadlo mě. Škoda, že nepadám, měl bych to aspoň rychle za sebou. Jéje. Najednou se klouzání změnilo ve volný pád. (Budu si muset svá přání lépe rozmýšlet.) Netrvalo dlouho a neopeřený pták se proměnil v rybu bez šupin a žaber, neboť jsem spadl do vody. Po nádechu jsem nevymyslel nic lepšího, než se nechat unášet pomalým, příjemně teplým proudem. Třeba budu mít štěstí a vyplavu někde, kde bude k vidění nebe.
Vodní tok zesílil. Ruce zjistily, že se prostor kolem mě zužuje. Strach z utopení se chtěl hlasitě projevit. Už jsem se nadechoval, ale vyčnívající kámen, který potkal mojí hlavu, nedovolil rušit zdejší klid.
První, co jsem spatřil, když jsem se probral, byla podzemní říčka padající z výšky jednoho a ještě polovičního člověka, která opodál mizela v matně osvětleném tunelu. Kde se tu najednou vzalo světlo, divil jsem se. Vydrápal jsem se na pevnou zem a sáhl si na hlavu v místě, kde mě bolela. Ucítil jsem něco lepkavého. Krev. To je skvělý, teď tu vykrvácím. Hodně slabé světlo vystupující z tunelu mi dovolilo se rozhlédnout kolem sebe. Proud tu ztrácel na síle, protože se mohl rozlít do velkého prostoru. Jedinou cestu ven mi ukazovala odtékající voda. Překulil jsem se tedy k místu, kde padala do „hlubiny“, přehodil nohy přes okraj a napodobil ji. V tunelu bylo víc světla, než v místě, kde jsem se probral. Dokonce s přibývající vzdáleností sílilo. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se ocitl v kulatém podzemním dómu, kterému vévodil bílý zářící kámen. Vylezl jsem z vody a opatrně tu věc obešel tak, abych měl světlo v zádech. Díky tomu jsem „objevil“ tři cesty ven. Jako nesmysl jsem ocenil pokus vydrápat se zhruba do půlky skoro rovné stěny na plošinu, kde byl otvor, do něhož shůry pronikal paprsek denního světla. Následovat vodu se mi nechtělo. Proto se vítězem stal tunel, proti kterému jsem stál. Uvnitř byla tma a… Ne nezdálo se mi to. Slyšel jsem funění. Nepředpokládal jsem, že by teď z něho vyšel náš kmenový tlouštík Lupen. Ten by se do žádné díry v kopci nevešel. Jedině, že by se sem propad… Ve vstupu do dómu se objevilo něco, co jsem nikdy v životě neviděl. Postavou připomínal člověka. Slepého. Měl dlouhý nos, kterým větřil, až to funělo. Bylo mi jasné, že ví, že není sám. Nedokážu říct, zda se usmíval. Pokud ano, tak přátelsky to rozhodně nebylo. Ostré zuby dávaly jasně najevo, že nebudou mít problém vykousnout ze mne nějaké chutné sousto. Nohy vypadaly normálně. Jenže rukou měl nějak moc. Dvě byly člověčí a dvě krtčí. Chvíli jsme stáli proti sobě a pak se ten tvor neomylně rozeběhl směrem ke mně. Rychle jsem ustupoval k vodě. V momentě, kdy jsem se dostal za tu svítící věc, se krtčí muž zastavil. Vypadalo to, že ztratil můj pach. Proč? Že by to světlo? Vyšel jsem před kámen a… Jasně. Zase o mně věděl. Uklidil jsem se do bezpečí. Co teď? Přece tu nebudu stát, dokud neumřu hlady? A co kdybych se té věci dotkl? Když mě za ní necítí, třeba se na mě něco přenese… Položil jsem na to dlaně. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měl v každé ruce malý svítící kamínek. Nic jsem neloupal. Opravdu! Ta věc mi to „dala“ sama. Napřáhl jsem obě ruce před sebe dlaněmi vzhůru a šel opatrně k tomu tvorovi. Když jsem byl tři kroky od něho, začal nervózně ustupovat. Kameny mě začaly táhnout k vodě. Poslechl jsem a vstoupil do proudu. Plavat jsem nemusel. Dno bylo pokryté jemným pískem a voda mi sahala kousek nad pas.
„Jupí!“ zakřičel jsem.
To jsem si dal. Řičet radostí v malém prostoru opravdu nebyl dobrý nápad. Ale kdo by dokázal mlčet, když v dálce najednou uvidí denní světlo…? Za chvíli jsem mohl své nově nabyté amulety schovat do váčku, o který jsem při svém podzemním putování nějakým zázrakem nepřišel.
Že jsem raději nemlčel. U „východu“ z kopce mne obstoupily čtyři pomocnice hlavní kněžky, které šly náhodou kolem. Kdyby neslyšely můj projev radosti a nebyly od přírody zvědavé, nepřekvapily by mne a neodváděly zpět do osady. Čekal jsem, že se budou chovat posměšně, protože jsem chtěl utéct svému osudu, ale přes nasazený sveřepý výraz jsem si všiml, že mě nenápadně pozorují. Dokonce to vypadalo, že s jistým zájmem. To je hloupost, usoudil jsem nakonec, protože v hierarchii kmene patřím k posledním z těch posledních.
Blížili jsme se k osadě, ze které se nesl křik: „Divočáci! Běží na nás divočáci!“ To byl problém. Čas od času nám tahle zvířata zničila úrodu, pobořila podzemnice, zabila pár lovců a několik lidí, kteří se nestihli schovat. Chybělo nám asi tolik kroků, jako je prstů na třech nohách, když se před námi objevila velká černá těla s temně rudýma očima a silnými špičáky. Naháněli strach. Nedokázal jsem udělat jediný krok. Ale i kdybych se rozeběhl, nikterak by mi to nepomohlo. Jsou rychlejší a jejich kly by se stejně snadno dostaly do mého, jako otcova těla. Navíc byli v přesile. Stáli a dívali se… Proč jsem měl dojem, že jen na mne? Najednou, a bez zjevné příčiny, se s vítězoslavným kvičením rozeběhli. Proti mně!
„Pomoc!“ zakřičel jsem, i když mi bylo jasné, že mne nikdo na poslední chvíli nezachrání. Loučil jsem se tedy se životem, když se útočící divá zvěř z ničeho nic zastavila. Vypadalo to, jakoby do něčeho narazila. Vzteklé zvuky naznačovaly, že netuší, proč nemohou udělat těch pár posledních kroků a vyřídit si to se mnou.
„Já teď odejdu a už se nevrátím,“ obrátil jsem se na své strážkyně.
„No, to ani náhodou…“
„Hm… Mám dojem, že už nejsem v kmeni vítán…“
„Nikam nepůjdeš, Litomene! Tady budeš!“ ozvala se za mnou hlavní kněžka Bělice. „Ta zvířata mi slouží, a kdo se bude mé vůli protivit, toho zahubí.“
„Když myslíš…“ doprovodil jsem vyřčená slova příslušným gestem. Přestože jsem měl hodně, opravdu hodně, nahnáno, namířil jsem si to k nejbližšímu kanci. Něco silnějšího, než můj strach, mě přimělo položit mu ruku na hlavu. Dřív, než bych dokázal říct ‚A já sám vylezu na Kamýk‘, pošel. Stářím to rozhodně nebylo… Otočil jsem se k Bělici s nahozeným vítězným úsměvem, i když jsem nerozuměl tomu, proč to dělám. Cosi mne ovládalo a já se tomu přestal bránit.
Zbledla. Chvíli se nedělo nic. Pak vybuchla: „Co to má znamenat? Ty nemáš vůbec žádné právo se vzpouzet. Ty… „namířila na mne ukazovací prst s dlouhým nehtem, „máš být šťastný, že mi můžeš sloužit. Děvčata, chopte se ho!“
„Pokud chcete dopadnout, jako on,“ ukázal jsem na mrtvé zvíře, „tak si poslužte,“ pronesl jsem s ledovým klidem.
Fungovalo to! Zůstaly stát a tvářily se bezradně. Otočil jsem se k samozvané kmenové vládkyni, vyndal z váčku oba kameny a ukázal je položené na dlaních. Do jasného světla, které vydávaly, jsem vážným hlasem pronesl: „Ve jménu boha Bělboha, opusť tento kmen!“
„Co Černoboh uchvátí, nikdy nevrátí!“
Nedbal jsem jejího opovržlivého tónu a klidně ji postavil před hotovou věc: “Odcházím a vezmu s sebou každého, kdo bude chtít.“ Čekal jsem protesty, ale ty se nekonaly. Místo odpovědi se jen ušklíbla. Obešel jsem všechny sousedy a vyložil jim situaci. Samozřejmě se to odehrávalo v doprovodu Bělice, která hravě získala od drtivé většiny slib věrnosti. Za misku obilí…
Prsty obou rukou a dva palce. Tolik nás odešlo. Divočáci nás obestoupili a vyprovodili daleko za osadu. Za víc jak den a půl jsme došli k soutoku dvou řek, kde se nám moc líbilo. Doprostřed Dómského vrchu, kde jsme zbudovali hradiště, jsem zakopal oba oblázky, aby nás chránily. Činí tak dodnes a to i přesto, že boží stáda pasu již velmi, opravdu velmi mnoho jar. Poslední dobou odtamtud s obavou sleduji cizího muže, taky Slovana, kterého do země České přilákal Černoboh. Ani moji potomci nedokážou být vůči jeho slibům neteční. A do nových Litoměřic se utéct už nedá…
Slovanské „svátky“:
1) Kračun, tj. zimní slunovrat.
2) Provoda, tj. jarní rovnodennost.
3) Koupadla, tj. letní slunovrat – oslava slunce – silný sexuální motiv, střídání partnerů, aby se uvolnil řád věcí.
4) Hody, tj. podzimní rovnodennost.
Hromnice – čtvrtící den mezi body 1) a 2) – hlavní význam je příchod jara a návrat světla