Poznámka: Po dlouhých peripetiích jsem se dohrabal k tomu, jak bude vypadat má první kniha nazvaná „Genouši“ (slangový výraz pro geneticky upravené lidi). Původně jsem uvažoval o tom, že se celý příběh bude odehrávat v Americe, ale nakonec to celé zasadím hlavně na sever Čech do blízké budoucnosti.
Franta krytý nefunkčním lisem znovu zmáčkl spoušť. Počet útočících vojáků se snížil. Vzhledem k jejich přesile ubývali pomalu. Ze svého místa měl krásný výhled na vrata, kterými se do tovární haly snažili probít členové elitního komanda vycvičení k zabíjení Genoušů. Jejich velitel usoudil, že takhle to dál nepůjde. Nedokázal odhadnout, zda má víc mužů, než obklíčená dvojice nábojů. Na jeho rozkaz se ve vratech začala formovat štítová hradba asi metr osmdesát vysoká. Dokázala odolat protipancéřovým pěchotním střelám a každý jeden štít dokázal svému nositeli zobrazovat na displeji to, co se dělo před ním. Navíc vojáci použili inovovaný fígl starých Římanů, želvu. Ve vratech postavili dlouhé opancéřované „Áčko“. Frantovi došlo, že s jediným granátem tenhle podivný stan nenaruší. Aby zvýšil svou šanci na přežití, potřeboval se dostat vojákům do zad. Podíval se na Janu a rukou ji naznačil, že se stáhnou ke schodišti na druhém konci haly. Přes podzemní podlaží se mohli dostat do malé kanceláře za zády útočníků. Využívajíc zrezivělé stroje ke krytí, se začali přesunovat.
Velící důstojník vydal vojákům rozkaz pro postup vpřed.
„Půjdu první,” řekl u schodů Franta tiše. Svou automatickou pušku Bren si hodil na záda a z pouzdra na pravém boku vytáhl Mk24. Natáhl ruce před sebe a opatrně následoval německou smrtonosnou spolehlivost. O patro níž to vzal doprava. Jana fungovala jako zadní voj kryjící jim záda. Došli ke zdi, která je dovedla ke schodišti vedoucí do kanceláře. Štěstí přeje připraveným. Lovci, jak to vypadalo, o tomto bezpečnostním riziku nevěděli. Schody byly ve tmě, kovový poklop zavřený. Franta opatrně stoupal stupínek po stupínku. Ticho narušily hlasy. To značilo jediné – v kanceláři byli vojáci.
„Sakra,“ ulevil si Franta potichu. Rozhlédl se kolem sebe a rukou Janě ukázal místo, kam se má ukrýt. Postavil se pod schody a nastražil uši. Snažil se poznat, kdy bude cesta do týlu lovců volná.
Poklop se začal zvedat. Franta bleskově skočil za nejbližší už hodně dlouho nepoužívaný kalolis a čekal, kdo se na schodech objeví. Z otvoru vyletěla koule, která skenovala prostor.
„Sakra,“ vypadlo z Franty oblíbené slovíčko. Zdvihl pistoli a jednou ranou vyrobil ze zvědavé koule elektroodpad.
„Jsou dole!“ zakřičel někdo v kanceláři.
Franta na nic nečekal, odjistil granát a hodil jej za neznámým křiklounem. Výbuch donutil kovovou desku k zavření. Pro tuhle chvíli jim odtud žádné nebezpečí nehrozilo. Jenom sebevrah nebo četařův neoblíbený vojín, by vstoupil na schodiště, na které míří zbraně neomylných Genoušů. Horší to bylo na druhém konci sklepa. První vojáci, schovaní za štíty začali sestupovat k nim. Když tam doběhli, dostal Franta nápad. Naznačil Janě, aby zaklekla vedle průmyslové pračky a sám se nepozorovaně dostal pod schodiště. Mezi jednotlivými kovovými stupni viděl nohy. Tři výstřely. Zasažení vojáci přepadli dopředu a rozjeli na úzkém schodišti dominový efekt. Ty, jež nechránil štít, Jana sfoukla jako zbytečně hořící svíčky. Díky tomu získali čas na stažení se ke dveřím, které se nacházely vlevo od schodů, a jenž byly na plánku, který měli k dispozici, označené jako úkryt. Měli v úmyslu bránit se venku krytí za parním mandlem, jenže Genouš míní a útočící vojáci mění. V podzemí se objevilo pět skenovacích koulí, které spolehlivě útočníky informovaly o tom, kde se jejich lovná zvěř nachází. Nebyl problém je vypnout. Jenže místo nich by se objevily další a Frantovi i Janě zbývali pouhé tři zásobníky. Stáhli se do úkrytu a zavřeli za sebou dveře. Potřebovali je zabarikádovat.
Nebylo čím.
S plechovou skříní, která ve skladu byla, nešlo hnout. Jana chtěla zjistit, co je v ní tak těžkého a vzala za kliku. Zámek tvrdošíjně trval na tom, že neotevře. Náhražkou za její marnou snahu byl obrys ruky, který se objevil vpravo od kliky v úrovni prsou pod nápisem „DOTKNI SE MNE!”. Dvě vteřiny ji stačily na rozhodnutí uposlechnout výzvu.
Frantovu snahu vyřešit perpetuum mobile, jak pomocí tří plechových vozíků, ve kterých se kdysi vozily vyprané filtrační plachetky, zatarasit dveře, ukončil nečekaný pohyb. Jednak se otevřela plechová skříň a pak ze zdi vyjela pancéřová deska, která neprodyšně uzavřela jediný vchod do skladu. Tak proto jsou tak silné, došlo Frantovi.
Kdo a proč dal do skříně s průvodním dopisem i svítící tyče s chemickým světlem, bedničku s granáty, čtyři plynové masky, rádio a proviant s hodně dlouhou dobou trvanlivosti, nevěděli. Dočetli se, že jako první věc, co mají udělat, je zapnout rádio.
Poslechli.
Rozsvítilo se, ale to bylo všechno, co předvedlo. Pokud se ze skříně ozve kukačka, psalo se o kousek dál, měli do skluzu ve zdi vedle skříně, strčit odjištěný granát, aby omezili tlačenici před vchodem do skladu. Během následující půlhodiny kukání napomohlo třikrát ukončit životní funkce několika vojáků, kteří se snažili vyhodit dveře do povětří. Když to nejde dveřmi, půjde to vrchem, usoudil velitel a poručil ženistům, aby těm Genoušským sráčům udělali díru ve stropě. Hned první cílený výbuch odhalil problém. Pod betonem podlahy se nacházela pancéřová deska. Posunuli se o dva metry vlevo. Výsledek byl stejný. Jiné to nebylo ani o čtyři metry vpravo. Ohlásili tedy velení, že se k nim musí propálit, ale že na tohle nemají nádobíčko. Dokáží ho obstarat do dvou hodin.
„Ti nám nikam neutečou,“ zakončil posměšně velitel, když udělil ženistům souhlas k obstarání potřebného vybavení.
Proč toho nechali, divil se Franta s Janou, když se neozval očekávaný čtvrtý výbuch. Co mají vojáci za lubem? Zákonitě na nic nepřišli. Byli jak slepá koťata, které máma odnesla do bezpečí, kde je nechala a šla predátorovi vysvětlit, že se k nim dostane jen přes její mrtvolu. Jak dlouho dokáže tenhle úkryt odolávat pokusům se k nim probourat? Netušili. Nezbývalo jim nic jiného, než sedět a čekat. Kolik hodin života mají ještě před sebou…?
„Co budeme, Franto, dělat, až se k nám prolámou?“
„Co by… Budume se snažit zabít co nejvíc těch lidskejch sráčů.“ Franta se podíval na Janu. „Nebo máš v hlavě nějaký jiný řešení?“
„Ne.”
Oba mlčeli. Karty byly rozdány. Vidina vítězství nad vojáky se odstěhovala na poušť, kde se z ní stala fata morgana.
„Franto,” prolomila Jana mlčení, „mohl bys mi splnit poslední přání?“
„Jaký?“
Podívala se na něho se směsicí studu a ostýchavosti. „Ještě před tím než umřu, bych se chtěla milovat.“ Za výraz, jenž se objevil v jeho tváři, by mu nejraději dala bůra, protože vypadal jako Harry Potter, který se právě dozvěděl, že se už nikdy nevrátí do Bradavic, protože přišel o své kouzelnické schopnosti. „Zapomeň, že jsem něco říkala,” mávla rukou, když se nedočkala ani náznaku odpovědi. Odvrátila se od něho.
Pohled na její záda mu vrátil řeč. „Promiň, tohle jsem nečekal.“
„A co jsi čekal?“ hodila přes levé rameno.
„Já nevím,” pokrčil rameny. „Něco jinýho.“
„Co jinýho?” znovu mu ukázala tvář. „Já se ti ani trochu nelíbím?“
„Líbíš.” Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, a přiznal se k tomu, o čem byl přesvědčený už dlouho: „Jsi krásná.“
„Děkuju.” Podívala se mu do očí. „Políbíš mě?“
„Rád. Jen…“
„Jen co?” přerušila jej. „Přestaň už kecat a polib mě!“
Franta se k Janě naklonil s našpulenou pusou. Ta mu položila pravou ruku na zátylek, ve snaze zabránit případnému útěku, a zkušenými rty přesvědčila ty jeho, aby to přestaly dělat napínavé a začaly spolupracovat.
Bylo to krásné, ale krátké. Plechová skříň se najednou ocitla v pravém úhlu se zdí a odkryla otvor, ze kterého vystoupil nakrátko ostřihaný třicátník se širokými rameny: „Hele, nechte si to na jindy. Teď musíme vypadnout!“
Oddělili se od sebe jak magnety, které někdo najednou zpolarizoval stejným nábojem. S údivem se dívali na nově příchozího, kterého viděli poprvé. „Kde ses tu vzal?“ zeptali se unisono.
„Volali jste o pomoc.“
„My?“ pokračovali v souhře.
„No jasně, že vy. Nikdo další tu není, kdo mohl zapnout rádio.“ Když viděl, že se k ničemu nemají, tak je popohnal: „Tak, co je to s váma? Mám si snad podat kolkovanou žádost, abyste zvedli zadek a šli se mnou? To pancéřování nevydrží navěky.“
Jana se zvedla z podlahy a zamířila k otvoru. Franta ji následoval. Jejich vysvoboditel stiskem tlačítka uvnitř tunelu uvedl sklad do původního stavu. Až se vojáci dostanou dovnitř, najdou plechovou skříň zavřenou. Při snaze zjistit co v ní je, se dveře odpálí, zbylé granáty vybuchnou a střepiny vržené do prostoru se ochotně zavrtají do těl přítomných zvědavců.
Za čtvrt hodiny byli všichni tři v dodávce. Seděl jen Ota, protože řídil. Jana s Frantou leželi v kovové bedně nákladového prostoru, která se tvářila jako rozvodná skříň. Navenek vypadal uhánějící firemní kinder kamion úplně obyčejně, ale svou osádku dokázal ochránit i před kulometnou palbou.