Bubušák – 1. kapitola

Komentář: Původně to byla „jen“ jepičí povídka na čtyři stránky, která vyfasovala název X trojka. Asi rok po napsání se mi znovu dostala do ruky a byl jsem hrubě nespokojený. Začal jsem ji tedy přepisovat a ono se to nějak vymklo kontrole. Na mé poměry to bude dlouhé… Pojmenoval jsem to Bubušák.

„Bubušáku, skoč pro vodu!”
„Ale, mami, proč ji nemůžeš koupit? Proč mě nutíš letět takovou dálku k veřejné studni?”
„Ty toho naděláš… Nastartuješ svoje Přibližovadlo a za půl hodiny jsi tam…”
„No to jo, ale ve frontě ztvrdnu pěkně dlouho.”
„Dobrá… já tam zaletím a ty zatím uvaříš oběd. Platí?”
Xavi, alias Bubušák vydal bručivý zvuk a plný nadšení mamince odpověděl: „Vždyť už jdu…” Navíc začátek své cesty ještě vyšperkoval velice loudavým a neochotným krokem. A protože vařil jen v sebeobraně, velice rychle se smířil s danou situací.

Tady je nutno podotknout, že Bubušákova rodina pocházela z kontinentu Lampánie, který byste našli na planetě Živa v soustavě Malého reticula. Žila v kolonii horníků, kteří v nedalekých dolech těžili kolomnium. Prvek, který se používal ve spojovací technice. Na této planetě totiž platilo – bez kolomnia se nespojíš! To znamenalo, že majitelé dolů byli těžce za vodou a horníci sotva nad ní. Té bylo v podzemí planety sice dost, ale majitelé těchto prostor tvrdě trestali každý pokus vyvrtat si vlastní studnu (i na svém pozemku), nebo se jiným způsobem dobrat k černému odběru. Že ani oni materiálně nestrádali, je zřejmé.
Bubušák byl od narození tvor líný. Pro něco nebo někam dojít, nebo někde stát, považoval za trest. Na jeho obranu je nutno podotknout, že jeho lenost měla jistá omezení. Nikdy ho nepřesvědčila, aby tu knihu, kterou právě četl, zahodil a jen tak se povaloval. Když se zakousl do problému, který na něj křičel: „TO JE VÝZVA!”, tak nedal pokoj, dokud to nerozlouskl. Právě teď bušil do “ořechu”, který by ho zbavil toho nebetyčného „vopruzu” lítat pro vodu.
Na Vodnici (tak se jmenoval kontinent, kam se z celé planety slétaly chudé vrstvy pro vodu) byly fronty jako blázen, protože jedině ona měla veřejné studny. Nemělo smysl hledat, u které jsou menší, neboť byly u všech! A dlouhé…
Ach jo, zase tu strávím kus svého mládí zbytečně, povzdechl si Bubušák a postavil se na konec jedné z nich. Ona to zas tak úplně pravda nebyla. Z vedlejší fronty Bubušáka pozorovala žena kolem třicítky, k jejímž koníčkům patřilo svádět mladé chlapce. Šlo o činnost plnou adrenalinu, a to hned z několika důvodů. Jednak byl pohlavní styk umožněn pouze osobám starším 22 let. Tato věková hranice platila pro celou planetu. A navíc k aktu způsobilí jedinci museli vlastnit úřední povolení, které se vydávalo jen a pouze za účelem plození dětí. Každý jedinec mohl „vlastnit” pouze jedno dítě! Porušení jakéhokoli pravidla se velice tvrdě trestalo.
Bubušák si všiml mrkající ženy ve vedlejší frontě, ale nevěnoval tomu pozornost, protože si myslel, že to patří někomu jinému. Když se tím směrem podíval podruhé, opět na něho mrkla. Bubušák se rozhlížel, komu by mohlo patřit. Nic nezjistil, tak usoudil, že to přece jen bude na něho a usmál se na ni. (Bohužel přejít z fronty do fronty se nedalo. Přestupujícího čekal rychlý trest. Byl okamžitě ušlapán…) Žena ukázala směrem dopředu. Asi za 150 metrů se obě fronty k sobě přibližovaly a Bubušák pochopil, že chce s ním hovořit. Kývl hlavou, že rozumí.
„Až nabereme vodu, mohla bych s tebou mluvit?”
„Mohla. Smím vědět o čem?”
„To potom, mimochodem, jmenuji se Anapulla a jsem z Povyconu.”
„Xavi, ale doma mi říkají Bubušáku. Bydlím na Lampánii.”
„To je dobře.”
„Proč je to dobře?”
„To se dozvíš potom… Proč ti doma říkají Bubušáku?”
„Když mi máma četla pohádky a já se teprve učil mluvit, tak jsem se prý často domáhal strašidelných pohádek právě tímhle slovem.”
„To by mě nenapadlo… Mě se víc líbí Xavi. Můžu ti tak říkat?”
„Jasně.”
„Hádám správně, že ti je 17?”
„Skoro zásah do černého. Teprve bude… Ale už brzo.”
„Hm,“ zablýsklo se Anapulle v očích, „a co z tebe bude?”
„Dle rodinné tradice bych měl být horník, ale to mě neba… Já rád vynalézám.”
„A co?”
„Obyčejné věci, které usnadňují život.”
„Znám něco, co mi usnadňuje život díky tobě?”
„To těžko,“ řekl Xavi s hořkým úsměvem, „já nemám na zaplacení poplatku za patent… A navíc,“ dodal, „jsou to jen takové drobnosti pro mámu.”
„Jaké třeba?”
„Například odpuzovač horniček.”
„Odpuzovač čeho?”
„Horniček,” uviděl její nechápavý výraz, který rychle z její tváře odfoukl, „to jsou zvířata žijící jen v podzemí Lampánie. Jsou malá, rychlá, hodně žravá a v hornických oblastech žijí i na povrchu. Dokáží se kdekoli rychle adaptovat a podnikají výpady na spižírny. U nás proti nim zkoušeli kde co, ale nic nepomáhá napořád. Každou překážku dřív, nebo později zdolaj.”
„To zní jako naprostá bomba. Čím jsi je zastavil?”
Dotaz mu na tváři vyloudil úsměv. Za jeho odpověď by se nemusel stydět ani rozený diplomat: „Využil jsem jejich slabinu.”
„Jakou?”
„Snad si nemyslíš, že ti tady vyklopím, na co jsem přišel?”
„To jistě ne. Promiň… To byla jen čirá zvědavost. Nic jiného. To víš, ještě jsem se nepotkala s žádným vynálezcem…”
Když si člověk povídá s někým, kdo je mu sympatický, potom čekání ve frontě není tak hrozné. Došla řada i na ně. Nabrali vodu a Anapulla zatáhla Xaviho stranou, daleko od zvědavých uší.
„Teď, když jsme sami dva, se tě na něco zeptám. Bude to osobní a je to něco, co se vládcům nelíbí. Jestli se jich bojíš, odejdi. Zůstaneš-li, vsadím se, že to, co uslyšíš, se ti bude zamlouvat.“ Podívala se mu do očí a zeptala se: „Odejdeš nebo zůstaneš?”
Xavimu se ta žena líbila, i když z jeho pohledu byla stará, přesto odpověděl: „Zůstanu.”
Anapullu odpověď potěšila a chytla ho za ruku: „Víš, jsi mladý, hezký, a jak jsem se mohla přesvědčit, taky chytrý muž. Líbíš se mi. Chtěla bych se s tebou pravidelně stýkat a dělat i to, co nám vládcové zakazují…” Celou tu dobu se mu dívala do očí a viděla, jak se mu rozjasnily v momentě, kdy mu docvaklo, co mu právě bylo nabídnuto. Nadšeně začal kývat hlavou na souhlas.

Panenko skákavá, to snad není možný. Všechny nejdivočejší sny dospívajícího muže se mu nabídly k uskutečnění. A přitom stačilo tak málo… „Skočit” mámě pro vodu. Doma se s ohromným elánem vrhl na dokončení vynálezu nelegálního čerpadla podzemní vody. Dokázal si živě představit, jak voda teče do nádoby, aniž opustila Lampánii, a on mezitím „jako” stojí ve frontě a přitom… SEX, SEX, SEX… bylo v tu chvíli jediné slovo, které se Bubušákovi prohánělo hlavou. (Inu mládí…)