Poznámka: Psaní spojuje. Nejinak je tomu s Ondrou Mečířem. Už nějaký ten pátek se vidíme na tvůrčím psaní a při večerech autorské tvorby. Vlastní velmi vtipné pero, o čemž se nyní můžete přesvědčit.
(Image by Pexels from Pixabay.)
Slunce konečně začalo zapadat. To byla ta pravá chvíle, na kterou jsem už celé dva roky čekal. Všechno šlo podle plánu. Písčitá pláž, azurové moře, palmy, prostřený stůl a my dva. Dlouze jsem se jí zadíval do očí. Byla to pořád ta stejná kočka, jako když jsme se poznali. Nalil jsem víno do sklenek a jednu z nich podal své vyvolené.
Ještě, než jsem však stihl pronést přípitek, ozvalo se za našimi zády nepříjemné zakašlání.
„Ehm, ehm, tak co bude vy dvě hrdličky? Koukejte to rychle zabalit! Za chvilku odjíždíme zpět na hotel.“
„Vždyť jste měl přijet až v sedm hodin?!“
„A kolik si myslíte, že je?“
Podíval jsem se na ruku, na které obvykle nosívám hodinky. „No to sice netuším, ale sedm určitě ještě není.“
„Máte patnáct minut, tak si pospěšte! Večer dávají fotbal a já si chci jít předtím ještě nakoupit.“
Patnáct minut mi bude úplně stačit, pomyslel jsem si a začal se opět koncentrovat na svůj plán. Požádat Izabelu o ruku.
„Čtrnáct minut.“
„Můžete s tím odpočítáváním přestat, prosím?“
„Můžu, ale nechci.“
„Já Vám říkám, že s tím přestanete!“
„Co na mě pokřikuješ ty košiláči? A vůbec, zkracuju čekací dobu na deset minut.“
„Abych si na Vás nestěžoval u nadřízeného.“
„Cos to řek? Asi odjedu bez vás a pak si stěžuj, komu chceš.“
„Můžete nám dát prosím alespoň těch deset minut?“
„Devět.“
Protože čas i řidič byli očividně proti mně, poklekl jsem na levé koleno a vyndal prsten.
„Izabelko, známe se sice jen dva roky, ale mně přijde, jako by to byla celá věčnost. Vezmeš si mě?“
Z výrazu její tváře jsem vyčetl překvapení. Něco mi říkalo, že buď řekne ano, nebo ne.
„No Alexi, já si nejsem úplně jistá…“
„Klidně ti nechám delší čas na rozmyšlenou, nemusíš mi odpovědět hned.“
„Ty jsi mě nepochopil, já si nejsem úplně jistá, jak ti to vysvětlit. Nemůžu si tě vzít.“
„Dávám vám deset minut navíc,“ ozval se řidič za našimi zády.
Ignoroval jsem ho.
„Proč si mě nemůžeš vzít?“
„Myslela jsem, že jsi na kluky…“
„Tak to je góóóól,“ ozvalo se opět zezadu.
„Já a na kluky? Jak tě to prosím tebe jen napadlo?“
„Nevím, prostě to z tebe tak nějak vyzařuje, děláš taková ta gesta, rád nakupuješ, nosíš vždy perfektně sladěné oblečení…“
„Věřili byste, že jak vás tady, tak pozoruju, že mě to taky napadlo?“ Neodpustil si řidič sarkastickou poznámku.
„Já to nechápu, vždyť jsme se přeci na všem vždycky shodli, říkali jsme si všechna tajemství a …“
„Zadrž mladej, z tohohle už se nevykecáš. Abych ti řek pravdu, začalo mi tě být celkem líto, proto ti nabízím, že můžeš strávit večer se mnou. Dáme pivko, koukneme na fotbal a ráno bude líp.“
„Děkuji za pozvání, ale fotbalu zrovna moc nefandím. Pokud by šlo o krasobruslení, tak možná, ale takto to musím odmítnout.
„Ty seš ztracenej případ, a vůbec, odjíždím, za chvíli to začíná. Jede někdo se mnou?“
Slunce zapadlo za obzor a já ve tmě mlčky sledoval vzdalující se světla minibusu, který uháněl i s mou skoro nastávající směrem k hotelovému komplexu. Doufám, že jí snad jednou dojde, jakou udělala chybu, když mi na pláži neřekla své ano. Kráva.