Komentář: Příběh byl označen jako pohádkový, i když krátká anotace, kterou jsem musel k povídce vymyslet zní takto:
Je otázkou, zda jde o českou verzi „Dne Trifidů“ v kostce, nebo rozpracovanou verzi rčení o Daliborovi a jeho proměně v houslistu…
A ještě něco. Moje známá Eva Musilová učí cizince češtinu a tuhle povídku je nechává překládat, tudíž jsem pro některé cizince prvním českým „spisovatelem“ se kterým se „potkali“…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)
Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna starající se o svá kuřátka. Oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Tato nadstandardní péče se musela samozřejmě nějak projevit. Některá místa v bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.
Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a dýchala jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.
Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo nevolno a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých třicet centimetrů, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.
Bylo jaro. Květiny kvetly a už týden je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.
„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.
Květena byla moudrá a brzo problém se závlahou vyřešila. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.
Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…
Jenže nic netrvá věčně. Výživa došla.
V předsíni se rozdrnčel zvonek. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.
„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se jednolistně bleskově svolaná květinová rada. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.
„Haló… Je někdo doma?“
Odpovědí mu bylo ticho. Udělal čtyři rozvážné kroky a znovu se optal, zda tu někdo je. Odpovědí mu byl zvuk přibouchnutých dveří. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam.
„Hm,“ zamručel a oklepal se, aby ze sebe setřásl divný pocit, který ho obestřel. S nacvičenou obezřetností se vydal do obýváku. V něm našel Květu. Přesněji její skelet.
„Teď!“ Několik s láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.
„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ zpívaly unisono obyvatelky bytu nad nehybným tělem strážce zákona, hýbajíc při tom radostně listy.
