Naruby

Poznámka: Život elektronický dokáže spojit dva lidi, kteří by se normálně nepotkali. Jsem rád, že mohu díky tomu zveřejnit povídku Štěpánky Burešové, jež na sebe prozradila:

Pracuji na plný úvazek jako matka tří dětí, a protože po práci už roupama nevím co by, zahýbám svému muži s nejrůznějšími múzami. Při jednom takovém záletu vznikla tato povídka. 

PŘED

Občas mívám pocit, že se z toho všeho rozložím na kousky. Proč si ten můj malej anděl s ďáblem v těle nemůže hrát normálně, jako ostatní kluci? Pořád musí něco ničit, rozebírat, rozkládat, rozhazovat. Kdybych na to aspoň nebyla tak sama…

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Dělá to naschvál, nebo prostě žije ve svém světě, kde je všechno naruby a který nemá hranice?

  1.  

Obden mám v kuchyni roztahané hrnce, pánve, pokličky i příbory. Těžko bych doma našla knihu, která má všechny stránky. Spoustu věcí už nejsem schopná opravit, třeba rádio, kterému urval anténu, nebo bojler, kde odšrouboval regulátor teploty. Nejhorší je, když na návštěvě u kamarádů rozebere dětem lego nebo puzzle. To pak odcházíme jak zmoklé slepice a omluvně zveme ostatní k nám. Večer co večer rovnám rozházené oblečení do šatní skříně a boty do botníku. Někdy mi jako bonus, asi abych se nenudila, vytahá z tenisek tkaničky. Když ho poprosím, aby mi s uklízením pomohl, tak vždycky nutně potřebuje na záchod, kde vzápětí zmizí role papíru, protože není větší zábava než ho po útržcích házet do mísy. Ale jak se na něj můžu zlobit, když díky tomu už jako předškolák umí počítat do dvou set?

  1.  

Koupání jsem mu dovolila jednou za týden v neděli a ve čtvrtek chodíváme do bazénu. Je to totiž pořád stejné. Jakmile dostane do ruky sprchu, za pár minut je mokré všechno kolem, kromě něho. A když napustím vanu, abych nemusela zápasit se sprchou, tak si rovnou připravuju čtyři hadry na podlahu, co doma máme. Než se namydlí a opláchne, je v koupelně potopa. V bazénu pro změnu neplave, ale celou dobu se snaží potápět a chodit po dně. Postarší dámy dohání k šílenství, když se jim zčista jasna vynoří přímo před nosem.

Dospěla jsem po pár letech do stádia, kdy je mi lhostejné, že občas trochu smrdí a má špinavé vlasy. Ve školce se mu prý jeden kluk posmívá, že vypadá jak Jožin z bažin. Tomu jsme se mohli akorát zasmát, poněvadž zrovna ten rozmazlený posměváček z „lepší“ rodiny má na zubech černé skvrny, prý od sladkostí. Proto jsem hygienu omezila na nejnutnější zlo, a sice čištění zubů. Přes to vlak nejede, ačkoli jeho zubní kartáček vypadá jak přejetý vlakem hned po prvních pár použitích.

  1.  

Jen co přijde domů, obvykle se celý svlíkne a chodí nahatý. V zimě v létě. Musela jsem se zbavit strachu z prochladnutí, který ve mně vypěstovali moji rodiče. Jako dítě jsem v našem přízemním bytě chodívala ve svetru i v parném létě. Teď taky někdy bývám doma nahá. Navzájem se před sebou nestydíme, já s mateřskou láskou sleduju, jak se vyvíjí jeho chlapecké tělo a on zná každou moji pihu. Mým kamarádkám to ale přijde úchylné. Poznala jsem, že takové otužování není vůbec od věci. Během zimy nebývá nemocný, zatímco kamarádi marodí každý druhý týden.

Ale jako všechno, i tato jeho libůstka má jeden háček. Občas vyběhne nahatý i ven. Prostě zapomene, že nemá nic na sobě, a vyrazí za dětmi na dvorek za domem. Tam sklidí dětsky krutý, leč zasloužený posměch. Pokaždé ho to rozpláče a mrzí, ale za čas se to opakuje. Někdy otevře nahatý pošťačce nebo sousedce, ty už si zvykly. Co si o nás šuškají jinde, to si radši ani nedomýšlím. Jednou jedinkrát jsem mu za to vyhubovala a on mě ve svých pěti letech naprosto uzemnil:

„Tak mě svlíkni z kůže, jestli ti to udělá radost!“

V tu chvíli jsem si jen přála, aby každou moji pihu znal i nějaký pořádný chlap, který by mi s výchovou pomohl.

  1.  

Doma se chová jako opičák. Od chvíle, kdy se naučil lézt, vyšplhal na všechno možné. Netuším, jak se mu to podařilo, ale jednou, to byl ještě batole, jsem přišla do kuchyně, kde si před pár minutami hrál v ohrádce. Ta zela prázdnotou. Zrak mi zamlžila panika, prolezla jsem pod stolem, otevřela všechny spodní kuchyňské skříňky, podívala se do trouby… Nikde nebyl. Pak mi cosi zabroukalo nad hlavou. To škvrně bůhvíjak vylezlo na horní skříňky a vítězoslavně se smálo od ucha k uchu. Srdce mi skočilo do krku hrůzou i štěstím. Tehdy jsem mu hodně, opravdu hodně vynadala. Došlo i na starou dobrou vařečku. Od té chvíle už do tak závratných výšin nešplhal, zato lustr proměnil v nejoblíbenější houpačku a parapety ve skokanský můstek. Sjezdy po zábradlí z druhého patra už mě nechávají úplně v klidu. Díky bohu, že nemáme balkón.  To by jistě bylo o pár „zábavných“ historek navíc.

PO

Kdyby, kdyby, kdyby… To si člověk vždycky říká, když lituje něčeho, co už nejde změnit nebo vrátit zpátky. A „kdyby“ chodívá ruku v ruce s „nikdy“. Ani jedno v životě nefunguje. Jediné, co člověka udrží naživu i při čelním střetu se smrtí nebo nepochopitelnou tragédií, je víra. A v co věří, to už je dost dobře jedno.

Kdybych tušila, co nás v den jeho šestých narozeninám potká, radovala bych se z každé jeho předešlé boule a všechny ty lumpárny bych považovala jen za koření života. Jestli jsem si do té chvíle přišla v rozkladu, tak teď se cítím jako ta nejmenší panenka z matrjošky. Malá, nerozbitná a nechráněná. Malá v porovnání s obrovským trápením, které nám ta nehoda přivodila. Nerozbitná, protože vím, že to všechno musíme zvládnout. A nechráněná, poněvadž od trablů lidé instinktivně utíkají a z „dobrých“ přátel nezbyl jediný.

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Udělal to naschvál, nebo prostě žil ve svém světě, kde bylo všechno naruby a který neměl hranice?

  1.  

„Mamí, všichni ji maj! Já fakt nic jinýho nechci… Vůbec nic. Ani autíčko, ani boty, ani žádnou hru, ani lístky do kina nebo hop arény. Ani dort nechci. Prostě jenom tu koloběžku. A přesně tamtu, jak jsem ti ukazoval na netu.“

Zase ty psí oči. To se nedá vydržet. Vřou ve mně obrazy jeho rozzářené tváře, když dostane vytoužený dárek. Ale vzápětí vidím, jak se někde vyseká a budeme opět běhat po doktorech. Na chirurgii chodíváme minimálně jednou za rok. Zatím měl zlomenou ruku, vyvrknutý kotník, rozseknutou bradu, vyražené zuby. A vyzkoušeli jsme i odborné vytahování kamení z ucha.

„No, tak fajn. Ale pod jednou podmínkou!“ povídám přísně.

„Jakou, jakou?!“ ptal se překotně.

„Musíš mi slíbit, že budeš jezdit jen s helmou a chráničema,“ pronesla jsem se vší vážností, kterou byl můj hlas schopen vymodulovat při pohledu na jeho natěšenou tvář.

„Jasně, jasně, to je přeci samozřejmost!“ odpověděl stejně vážně a já jen doufala, že to tak i myslí.

  1.  

Freestylovou koloběžku jsem si nechala složit a „vytúnit“, jak se prý říká, hned v obchodě. Takový fešák to tam skládal, no… Sama bych to dohromady nikdy nedala. Jenže to monstrum mi nešlo zabalit do dárkového papíru, tak jsem na řídítka nalepila aspoň dva smajlíky a pár kýčovitých zvířátek. Spíš sobě pro radost, že jsem do puntíku splnila úkol, který mi „šéf“ zadal. Ty nálepky byly první, co z krásného nového stroje sundal.

„Maminečko nejsladší, já tě miluju! Juchúúúú! To je bomba! Hned ji zajedu vyzkoušet.“

Zářil jako kometa, předzvěst velké události.

„Ale!!!“ připomenula jsem mu se zdvihnutým ukazováčkem slib, který mi dal.

„Jo jo jo. Helma, chrániče… Všechno mám nachystaný, neboj! Jdu pro to,“ zajásal a pelášil do pokojíčku jako zajíc, když zaslechne výstřel. Za pár minut byl zpět v plné polní. Nezbylo, než mu koloběžku slavnostně předat, dát pusu na čelo a vyslat ho na dvorek, aby se pochlubil kámošům a vyzkoušel, jestli vytoužený dárek splnil očekávání.

Mezitím jsem šla do kuchyně nachystat dort. I když si ho nepřál, nejde přeci oslavit šesté narozeniny bez oblíbené dobroty! Nejradši má čokoládový s rybízovou marmeládou uvnitř a ozdobený pařížskou šlehačkou. A ještě nealko šampáňo a pár drobnůstek. Vybavil se mi okamžik, kdy před šesti lety poprvé zaplakal a jeho zvučný hlásek odstartoval novou etapu mého života. Ze vzpomínek mě vytrhl rámus z chodby. Nějaká divná rána a pak hlasy. Podlomily se mi kolena. Určitě se mu něco stalo.

  1.  

Nikdy by mě nenapadlo, že první, co na koloběžce vyzkoušíš, bude jízda ze schodů.

„Maminko, promiň mi to prosím. Já už to nikdy neudělám,“ byla první slova, která jsi mi řekl chvíli poté, co ses probral z narkózy po operaci páteře.

No, něco podobného už opravdu nikdy neuděláš, protože možná už nikdy chodit nebudeš. To ti ale nemůžu říct nahlas, rozbrečela bych se jak želva. A odteď ti chci dávat jen radost a odvahu. Měl jsi vlastně štěstí v neštěstí, že ti ochrnuly jen nohy. Tvůj svět se zmenšil na kolečkové křesílko, ve kterém se tvá malá hubená postavička zatím úplně ztrácí. Ale neztratil jsi paměť, vidíš, slyšíš, mluvíš, směješ se, hýbeš rukama.

Houpačku na lustru jsi vyměnil za kolotoč na vozíčku. Koupeme se teď třikrát týdně spolu a z pěny ve vaně stavíme schody do nebe. Místo dovádění na hřišti se teď odehrávají všemožné herní bitvy s kamarády u nás doma. Dokonce jsme k mému úžasu dali dohromady obrovské puzzle s obrázkem staré pirátské lodi. Akorát se vejde na jídelní stůl a na tvé přání jsme ho přikryli skleněnou deskou, aby zůstalo navždycky složené. Co bych pro tebe neudělala.

Občas mě bolí klouby, záda a zápěstí od toho věčného tahání a tlačení. Rosteš a sílíš, trdlo moje ušatý, i když nožky máš jak hadrová panenka. Chodíme na rehabilitaci a možná, že bys za čas zvládl chodit o berlích. Kdybych nám bývala platila pojištění, nemuseli bychom být závislí na penězích od dárců. Jenže vyhodit pár stovek měsíčně navíc za pojistku mi přišlo zbytečné. Spoléhala jsem na štěstí, které však kamsi uletělo. Časem třeba začnu zas chodit do práce a budeme si moct trochu dopřát. Zatím jsem vděčná za to, že žijeme a máme se snad ještě raději než kdy předtím.

Pokaždé, když tě dost krkolomně oblékám, vzpomenu si, jak jsi lítal doma nahatý. Ale teď už se ti to nelíbí. Jednou jsme to zkusili a byla ti v tom vozíčku zima, když ses nemohl zahřát pohybem.

„Mamí, tys mi dala tepláky NARUBY!“ voláš na mě trochu zoufale. To víš, nikdo není dokonalý.

„To nevadí, to prý přináší štěstí!“ odpovídám pobaveně z kuchyně, kde připravuju čokoládový dort s pařížskou šlehačkou k tvým sedmým narozeninám. Jsem zvědavá, co řekneš na dárek! Krabice s Legem šla krásně zabalit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *