Rubrika: Zdeněk Balcar

Komentář: S touto povídkou jsem se přesvědčil o tom, že i horší dílo, pokud je náležitě přečteno, dokáže převálcovat autorku, která četla ukázku knížky nominovanou na cenu Magnesia litera…
A ještě jedna perlička, která hodně potěšila. Tenkrát tu povídku slyšela spisovatelka Michaela  Kalivodová, a když jsem se s ní znovu potkal po víc jak roce a půl, tak mi odcitovala první dvě věty…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Nálepku úchyla získáte snadno!
Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a pozoruji na vzdálenost asi třiceti metrů ta dvě těla.

Žena ležící na břiše (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopečky s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví, abych si je mohl lépe prohlédnout. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a protáhnu obličej zklamáním. Obě modelky zamířily k domu. Došoural jsem se k lavičce a vzal znovu do ruky knihu…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není).

Ta starší by pořád stála za hřích… Ale dcera! Je sladká… A dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš se na tohle dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

—

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.

Komentář: Příběh byl označen jako pohádkový, i když krátká anotace, kterou jsem musel k povídce vymyslet zní takto:
Je otázkou, zda jde o českou verzi „Dne Trifidů“ v kostce, nebo rozpracovanou verzi rčení o Daliborovi a jeho proměně v houslistu…
A ještě něco. Moje známá Eva Musilová učí cizince češtinu a tuhle povídku je nechává překládat, tudíž jsem pro některé cizince prvním českým „spisovatelem“ se kterým se „potkali“…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna starající se o svá kuřátka.  Oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Tato nadstandardní péče se musela samozřejmě nějak projevit. Některá místa v bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a dýchala jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo nevolno a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých třicet centimetrů, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už týden je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květena byla moudrá a brzo problém se závlahou vyřešila. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Výživa došla.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se jednolistně bleskově svolaná květinová rada. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Udělal čtyři rozvážné kroky a znovu se optal, zda tu někdo je. Odpovědí mu byl zvuk přibouchnutých dveří. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam.

„Hm,“ zamručel a oklepal se, aby ze sebe setřásl divný pocit, který ho obestřel. S nacvičenou obezřetností se vydal do obýváku. V něm našel Květu. Přesněji její skelet.

„Teď!“ Několik s láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ zpívaly unisono obyvatelky bytu nad nehybným tělem strážce zákona, hýbajíc při tom radostně listy.

Komentář: Tato povídka byla přeložena studenty Filozofické fakulty Karlovy univerzity do polštiny a vystavena na, už si nepamatuji jakém, polském webu. (Stalo se tak na základě vítězství v malé literární soutěži, kde zvítězila o „tečku na konci povídky“.)
Role editora se chopila Eva Bártová.
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé čekající na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas nad krásou ocelového stroje. Důvod byl prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se linulo hlášení, že k třetímu nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568 ze stanice Velký Trám a jízdu zde skončil. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však příkaz neuposlechl a nepokračoval následně z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Zde ho nikdo nemohl obtěžovat, neboť telefon nechával dole. A navíc byl starým mládencem. A ještě jedno místo měl v něm rád. Dílnu.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm sice říkali, že je tak trochu podivín, ale uznávali ho. Patřil totiž k vymírajícímu druhu. Tomu, se zlatými českými ručičkami. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovaly postavičky v kolejišti. Většina z nich dostala do vínku jméno a životní příběh…

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila dvacet milimetrů a opalovala se celý rok na zahrádce přesné kopie jeho domku umístěné nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny žluté barvy a František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval. Dostala jméno Kateřina podle dívky, kterou v sedmé třídě platonicky miloval. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. S horkostí ve tváři vzpomínal na nespočet snů, ve kterých se s ní miloval. Toužil po tom, aby byla skutečná. Aby mu zamávala na pozdrav a řekla: „Ahoj miláčku.“

—

Budík nekompromisně oznámil, že nastal nový den. Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem odrazil ve své zmenšenině světa, ve kterém měl, na rozdíl od toho skutečného, přátele a obdivovatele.

“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.

“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Nevzpomínal si, že by se mu někdy něco takového stalo. Co je dnes jinak?

“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.

“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. Něco musí být špatně!, řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem. Ničeho zvláštního si nevšiml. Pak se podíval na nebe a zhrozil se. Obloha byla černá. „No nazdar,“ ujelo mu. Udělal čelem vzad a utíkal domů pro deštník, protože nepochyboval o tom, že se za chvíli spustí lijavec.

Když otevřel domovní dveře, ozvala se na druhé straně domku rána. Průvan musel přibouchnout dveře na zahrádku. František byl přesvědčený o tom, že byly zavřené, když odcházel. Rozhodl se, že je půjde zkontrolovat. Daleko však nedošel. V chodbě se objevilo děvče s havraními vlasy v titěrných žlutých bikinách. Musel vypadat vyjeveně, protože se pobaveně usmálo a zeptalo se: “Ahoj miláčku! Stalo se něco?”

Komentář: Kamarád Tomáš Choura se mi zmínil o tom, že existuje literární soutěž se zadáním – napsat povídku o šesti slovech. Ta měla sice už po uzávěrce, ale já se přesto se zadáním popral…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

 * Narodil se  –  † Umřel
Co mezitím?
NIC!