Kolej II.

Poznámka: Druhé pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se mimozemšťan zamiluje do prostorově výraznější dívky s citovou bolístkou…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Livie šlapala po cestě lemující opuštěnou kolej směrem k domovu. Bylo jí tak lehce. Na nic nemyslela, jen šla. Někde vzadu v hlavě, v hodně tmavém koutě, se bojácně krčila nejasná vzpomínka na žluté kočičí oči, která se neodvažovala o sobě dát vědět. V šachu ji držela Ebiza III, látka, která dokázala blokovat Liviiny NMDA buněčné receptory, které si pamatovaly předešlou půlhodinu. Jenže, co stoprocentně fungovalo na obyvatele Proxyonu1, to mělo v interakci s člověkem drobné mouchy. Vzpomínky to věděly a čekaly na příhodný okamžik, aby mohly zakřičet: „Jsme tu! Nikam jsme neodešly. Jen nás držely pod zámkem.“
Livie dorazila domů a šla si okamžitě lehnout, protože si připadala, jako by s Hobitem podnikla cestu tam a zase zpátky. Vůbec ji nevadilo, že byly teprve čtyři odpoledne.
Majitel očí, které přiměly Livii zkamenět, si tou dobou lámal hlavu nad tím, jak se znovu přiblížit k objektu své touhy. Byla tak jiná! Opačky2 na Proxyonu připomínaly tyčku s ručičkama a nožičkama, která nebyla obdařena ničím, co by samce dokázalo vzrušit pouhým atakem jeho oční sítnice. Pářící akt provozovali pouze z důvodu zplození potomka. A protože k tomu nebylo třeba mnoha pokusů, trpěli trpěnci3 velkým hormonálním přetlakem, který zákonitě potřebovali dostat nějakým způsobem z těla ven. Pomáhali jim k tomu dobrodružné výpravy na obydlené planety, kde unášely příslušnice opačného pohlaví, na kterých činili pokusy, zda by bylo možné toto plémě přenést na Proxyon, kde by žily v „ulevovacích koloniích“, jak je jednou vtipně pojmenoval Oreg. Vyskytly se však problémy. Ne všechny inteligentní formy života, které trpěnci nalezli, byli s nimi kompatibilní (dvě planety). Mezi těmi, kde si ulevit mohli, na třech tamní opačné pohlaví umíralo za strašných bolestí, neboť rozmnožovací tekutina, kterou ve vrcholné fázi trpěnci uvolňovali, je zevnitř doslova rozežrala. Bohužel, tohle byl problém i této planety a neměl zatím řešení. A přitom zde žily nejkrásnější opačky ve vesmíru! Jako třeba Livie.
Tomu, jenž o ní snil a chtěl současné status quo změnit, dali rodičové jméno Samorostghu. (V jazyce polipo – jeden z pěti, kterým se na Proxyonu mluví – to znamená „ten, který si dělá, co chce“. Nelze se jeho matce divit, že mu dala právě takové jméno. V jejím lůně byl doslova nesnesitelný. Věčně se převaloval, máchal rostoucími končetinami, permanentně měl hlad, a když mu narostl i maličký pohlavní orgán, získal rázem hodně zajímavou hračku. Posledních dvacet proxyonských dní, než přišel na svět, byla z něho tak zoufalá, že kdyby to bylo možné, sáhla by do sebe, chytla pod krkem a zahodila na smetiště, ať jej robotické úklidové stroje zrecyklují…) Jak to jenom udělat, vrtalo Samorostghuovi hlavou, aby Livii mohl opakovaně používat. To, že byli pro pozemská děvčata trpěnci esteticky absolutně nepřijatelní, ho netrápilo. Použije řešení kolegů vynalezené na planetě K8-12VB v souhvězdí Malého reticula. Chemický koktejl vpravený do Liviina těla upraví její estetické normy tak, že až se na něho podívá, řekne: „Ty jsi ale krásný, Samorostghu. Já tě chci!“

  • 1 Planeta obíhající červeného trpaslíka známého pod jménem Proxima Centauri
  • 2 Označení samiček na Proxyonu
  • 3 Označení samců na Proxyonu

(RH)

Nevěděla, proč museli rodiče pozvat na grilovačku i Jardu. Přišel s novou přítelkyní. Přines jí kytici lučního kvítí. Myslela, že si pamatoval, že je má ráda. Ale byl to její nápad. Není nic více ponižujícího, něž že vás holka vašeho sexuálního objektu lituje. To jejímu stavu moc nepřidalo. Poslední dobou špatně spala. Trápily ji děsivé noční můry, kdy na ni hleděly strašidelné žluté oči.
Máma byla z kytky nadšená. Donesla vázu a postavila ji před Livii. Jarda bavil společnost příběhy z prvního společného vandru se svou super novou přítelkyní. Livie se ho snažila neposlouchat. Žmoulala nervózně jednotlivé květiny mezi prsty.
Cesty paměti jsou nevyzpytatelné. Proxyoňanům nešlo do hlavy, jak Livie dokázala překonat účinky Ebiza III, když se v její blízkosti neobjevilo nic, co by jenom vzdáleně připomínalo prožité události. Přitom to bylo tak jednoduché. Když drcené kvítky heřmánku padaly na stůl, rozvinula se jejich omamná vůně. Ta Livii připomněla malý stolek vykládaný mahagonem, na němž stála jemná porcelánová miska plná žlutých středů s bílými okvětními lístky.
Máloco dokáže člověka vyděsit tak, jako zjištění, že vaše nejhorší noční můra je skutečná. Všichni poslouchali Jardovo vyprávění, takže si nikdo nevšiml, jak Livie najednou zbledla. Muselo být vtipné, protože se posluchači zasmáli. Jeho přítelkyně pointu hned okomentovala: “Když ten jeho štěněcí pohled je tak uhrančivý, že si v tu chvíli může se mnou dělat, co chce.“
Livie na ni s úžasem pohlédla. Mohl si s ní přece dělat co chtěl. Stačil mu na to jeden jediný pohled. Ale on nechtěl. Nechtěl, aby se na něho dívala! Ta myšlenka byla osvobozující. Livie vyskočila: “Promiňte, musím si něco zařídit,“ zadrmolila a rychle opustila překvapenou společnost.
Jarda se podíval na svou přítelkyni. Ona se na něj usmála. Oběma to bylo jasné.
„No jo, ty puberťačky,“ poznamenala máma.

xx

Vrátila se. Nejdřív si myslel, že ji přivedla náhoda, ale když vytáhla mobil, uvědomil si, že si vzpomněla. Dělali to všichni. Chtěli mít důkazy. Chtěli se podělit s ostatními. Naivkové. Bylo mu to líto. Vysnil si, že je jiná. Obrátila mobil k posteli. Šel tichými krůčky k ní. Když byl téměř u ní, viděl na display. Nefotila. Dívala se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jsem Samorostghu z planety Proxyon.“
„Jsi mimozemšťan?“ řekla s úžasem. „Já jsem Livie.“
„Já vím.“
„No jasně.“
Sklonila mobil, ale neotočila se na něj. „Proč sis vybral mne?“
„Protože jsi moc krásná.“
„Vtipálku.“
Postavil se přímo za ní. Pak jí ukázal svou levou dlaň, na které ležel malý zářící kamínek. „Tady u vás to prý má velkou hodnotu. Dám ti ho, když tě budu moct políbit.“
„No dovol. Ty si myslíš, že jsem nějaká kurva nebo co?“
Překvapením stáhl svou ruku zpět. „Promiň.“ Najednou nevěděl, co má dělat. Livie byla první ženou, se kterou mluvil. Navíc mu Oreg tvrdil, že pro diamant udělá cokoli.
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Jak kde?“ nechápal. Líbat se dá pouze na jedno místo, od toho to je líbání.
Natáhla svou ruku za sebe, zajela mu do vlasů a přitiskla jeho rty na svůj obnažený krk.
Políbil ji.
Zaklonila hlavu a vydala podivný vzdech. Vzrušilo ho to. Začal to hebké místo na jejím krku sát. Najednou netoužil po ničem jiném, než aby jeho zátylek nikdy nepustila.
Vagon začal zpomalovat. „Vjeli jsme do zakázané zóny. Slib mi, že se vrátíš.“
„Jaké zóny?“ stihla se ještě zeptat, ale odpověď již neslyšela.

XX

Vždy prala v sobotu. Měla to ráda. Třídila prádlo pečlivě dle barev, převracela ponožky a trika, prohledávala kapsy. Ze svých špinavých kalhot vytáhla malý blyštivý kamínek. Dívala se, jak se jí leskne na dlani a jemně se usmála, jako kdyby si vzpomněla na něco moc hezkého. Livie nechala prádlo prádlem a rozeběhla se ke slepé koleji.

Kolej I.

Poznámka: Dovoluji si Vám přinést příběh, který vzniká ve spolupráci s mou literární „manželkou“ Renátou Hubrtovou. Sešli jsme se nad trojpovídkou „Ruleta“, která v prosinci vyšla v knize „Trojpovídky“. (Zde se na ni můžete podívat, v případně zájmu objednat.) Ta naši spolupráci přirovnala k velmi vydařenému manželství. Asi před týdnem jsem ji požádal, zda by mi neposlala nějakou svou povídku ke zveřejnění. (Poslala. Bude!) Při mailové komunikaci projevila zájem procvičit se v psaní eroticky laděného příběhu. A protože se v tomto ohledu ničemu nebráním, „nastřelil“ jsem začátek a Renáta napsala pokračování. Příběh se bude odvíjet tímto štafetovým způsobem. Vždy zveřejním svou (ZB) a Renatinu (RH) část najednou. Uvidíme, kam nás příběh zavede.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(ZB)

Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec ji nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva. Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský hlas ji pozval dovnitř. Livie nastoupila. Ani na vteřinu nezaváhala, protože za těmi zdvořilými slovy slyšela vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.

Před dvaceti minutami vyběhla naštvaně z domu, aby „rozchodila“ odmítnutí, kterého se ji dostalo od Jardy. Byl o pět let starší, bydlel ob jeden domek a moc se ji líbil. Nadbíhala mu. Marně! Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit něco víc…

Kolej vedla asi 100 metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi Rusáci vozili něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby jsou vedeni jako pohřešovaní.

Sto dvaasedmdesát čísel nesoucích osmadevadesát kilo se pyšnilo sto jedenácti centimetry přes prsa. Stydělo se za sto třicet osm čísel v pase a sto devatenáct přes boky. Z blond vlasů typu sláma a šedých nevýrazných očí si taky nikdo nesedl na zadek. Zkrátka, než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic, řekla si Livie a zadumaně se ploužila podél koleje k lesu. Jak si dokázala nevšimnout příjezdu starého vagonu je přinejmenším divné.

(RH)

Vešla a udiveně se rozhlížela. Projela prstem po mahagonovém stolečku a zmáčkla brokát u křesílka. Pak se otočila k posteli, která zabírala celou zadní šířku vagonu. Stál jsem ve stínu závěsu, oddělující klidovou část od pracovní a pozoroval ji. Vytáhla mobil a začala fotit.
Ucítila mne hned, jak jsem se ocitl za jejími zády. Na mou výzvu: „Neotáčej se!“ se pokusila udělat pravý opak. Pravou rukou jsem ji chytil za levé zápěstí a přitiskl ji k sobě tak, aby se nemohla hnout. Levou jsem ji sebral mobil, vypnul ho a odhodil. Pokusila se bránit. Cukala se v mém náručí jako vyplašený zajíc. Sevřel jsem ji tak, že ji vyhrkli slzy. Pak jsem povolil sevření natolik, aby ji to pacifikovalo, ale nepůsobilo bolest. Přestala se bránit. Těžce dýchala. Byla vyděšená. To jsem nechtěl.
„Šššš,“ přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři. „Budeš hodná holčička?“
Přikývla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pustil jsem ji z náruče a chytil kolem krku, přičemž jsem ji palec přiložil na spánek. „Neotáčej se!“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tentokrát poslechla.
Šátek jsem měl připravený v kapse. Když jsem jí zavazoval oči, promluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel: „Neubližujte mi, prosím.“
Posadil jsem ji na postel a sundal jí sandálky. Díval jsem se na její vzdouvající se prsa. Chtěl jsem ji svléknout. Chtěl jsem se s ní milovat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Jakmile promluvila, došlo mi, že nic z toho nebudě možné. Nikdy mne nebudě chtít.
Vagon vjel mezitím do zakázané zóny a zastavil. Dveře se s rachotem otevřely a ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo vešel. Klečel jsem před tou holkou, zatímco se nade mnou tyčil stín toho největšího chlapa, co jsem znal.
Pomaloučku jí sundal šátek a ona se podívala do mých žlutých kočičích očí. Zkameněla, jako každý živý tvor, který se do nich podívá. Oreg se k ní naklonil a pouhým tahem dvou prstů na jejím obnaženém krku ji omráčil. Svezla se bezvládně na postel.
„Vymaž ty fotky! Vrátíme ji domů. Bude si myslet, že se jí to celé zdálo.“
„Ale já ji chci!“ vykřikl jsem zoufale. „Jenom ji,“ dodal jsem potichu.
„Bude nešťastná a nakonec stejně nepřežije.“

Alex

Poznámka: Finišmenem trojpovídky Anonym je Ronald Krist. Jeho nadmíru zajímavý hrdina bojuje s jinými draky, než kouskem popsaného papíru..
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Čeština je opresivní, nikdy mi nedá klid na výběr, nikdy mi nedá pokoj, pořád po mě chce jednu ze dvou škatulek. Nejsem muž, protože mě kamarádi viděli v šatech. Nejsem žena, protože pravé ženy hrají počítačové hry, jenom aby zaujali chlapy. Jsem Alex. Jsem umělecké dílo. Ne, to zní strašně sebestředně. Nejsem tak zajímavá. Jsem nebinární. Asi. Pořád úplně nevím, co to znamená, ale je to to jediné, co mi dává intuitivně smysl. Prostě se nedokážu sžít ani s mužskou, ani s ženskou rolí. A nechci, aby mě lidé házeli do jedné z těch dvou škatulek. Nebo si to alespoň myslím. Ale neustále mě hryžou pochybnosti. Vzpomínám, jak nepřístojně jsem si připadala v klučičích šatnách, mezi vším tím vzájemným předváděním vlastních maskulinit. Mezi nekonečnýma řečma o fotbale, posilovně, technice. O něco lepší to bylo, jen když se zrovna mluvilo o chlastu nebo o holkách. Nikdy nezapomenu, jak se jeden spolužák zmínil o tom, jak by chtěl být holka, aby si mohl šahat na kozy. Nikdy nezapomenu na tu toužebnou melancholii, která mě s tou větou polila. Kdybys jenom tušil, jakou hloubku pro mě ta věta měla. Po ničem jsem tehdy netoužila víc, než být jednou z holek, s kamarádkami jít nakupovat a pak se třeba večer vypravit zpít a tancovat na punkový koncert. Tehdy jsem si ale myslela, že být trans znamená být navždy jako hybrid, mutant nebo úchyl ve stylu Mr. Garrisona ze South Parku. Až mnohem později, někdy po třiadvacátých narozeninách, jsem se na internetových komunitách přesvědčila, že trans lidi jsou opravdu lidi, ne něco co si slušná společnost schovává pod postelí. Tehdy jsem si myslela, že až dodělám školu a osamostatním se, že si konečně najdu prostor a odvahu vybudovat si svůj vlastní androgynní styl. Jenomže jsem si uvědomila, že mé plány hatí plešatění, tak jsem zoufale hledala, co s tím můžu dělat. To mě dovedlo až k trans komunitě. Sdíleli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se vzájemně rozesmát. Chtěla jsem mezi ně patřit. Přečetla jsem několik životopisů, přes internet nakoupila nějaké hadry a makeup, doma v soukromý experimentovala s různými styly, sdílela fotky přes internet, kde jsem často dostala pozitivní reakce. To ale vlastně každý, protože cílem bylo se navzájem podpořit, ne upřímné hodnocení. V mysli jsem mojí fyzickou formu v každodenním životě neviděla jako mé mužské tělo. Ale postupně mi to uvnitř taky začalo připadat jako faleš. Jako by mé podvědomí nedokázalo tuhle novou roli přijmout, jako bych z jedné omezující škatulky utíkala do druhé. Chtěla jsem opravdovou svobodu. Tak jsem dospěla k nebinaritě. Dodnes si ale nejsem jistá, co to opravdu znamená, jestli to je opravdu má identita nebo jenom prostředek k úniku ze samoty a pocitu dusící, šedé obyčejnosti, která na člověka co si nenašel své místo v životě dopadá se stárnutím čím dál intenzivněji. Občas se cítím jako bych byla osamělá na sondě vzdalující se do vesmírného prázdna a snažila se jako stébla slámy držet čehokoliv, co by mě ještě mohlo na chvíli vzít zpátky. Protože v kosmu se sama zblázním. Ani Rimmera bych tam neměla. Ale pokud to tak je, tak si možná vlastně na všechno jen hraju a buduji si mýtus, s kterým jednoho dne nabourám do zdi a pak budu ještě ztracenější než kdy dřív. Poslední roky se velká část mé mezilidské komunikace odehrává na internetu. Fóra, diskuzní skupiny a tak podobně. I jsem se tam platonicky zamilovala. Do jedné trans holčiny, Natálie. Do jejího něžného a zároveň vyzívavého goth-bdsm stylu. Do jejích čistých názorů, nezkažených snahou o společenskou přijatelnost. Do textů které psala pro její kapelu. Do naší spřízněnosti tím druhem boje, který chápe každý, kdo byl naváděn k víře, že je s ním něco špatně. Vzpomněla jsem si na symbol, který měl vytetovaný hrdina z jedné staré videohry. Fungoval jako vábítko, které k němu vábilo ztrápené duše. Myslím, že pro nás to funguje podobně i v opravdovém životě. Chtěla jsem si ho nechat vytetovat. Ale co když se jednou probudím a už si to nebudu chtít připomínat? Tak mám jenom přívěšek. Zítra budeš mít koncert, budu tě oslovovat přímo, v nějaké Andromedě. A pro mě je to příležitost. Pro veřejný coming out. I proto aby tě symbol na mé hrudi přivábil ke mně. Chci tě obejmout a poslouchat o čem jsi snila v dětství. Já jezdila vlakem a byla fascinována červenou na semaforu. Pozorovala jsem mraky a odplouvala s nimi. Zůstávala jsem celou noc vzhůru, pozorujíc jak napadaný sníh dosahuje výšky chodníku. Chtěla jsem být meteoroložka. Chybí mi ty časy. Dneska už si pod tíží těch vážných věcí tyhle drobné, nevysvětlitelné fascinace dovolit nemůžeme. Chci, abys mi vyprávěla o svém o vlastním coming outu, jaks to zvládla, kdes brala tu sílu, která mi chybí. (Naše podvědomí nás tlačí k těm vážným. Občas mám pocit, že stárnutí je jenom progresivní akumulace traumat a deziluzí. Chtěla bych se s tebou odříznout od času. Zastavit v noci uprostřed silnice, vystoupit z auta a vkročit pod měsícem do naší izolované dimenze, ve které by naše city nikdy nevychladly. Vím, že to nejde. Ale můžeš mi lhát, můžeš mi říct, že všechno bude ok, že zůstaneme navždy mladé. Třeba mi pak bude na chvilku líp.) Naspala jsem asi tři hodiny, když zazvonil budík. V práci jsem se nemohla na nic soustředit, mé myšlenky se nenávratně zatoulaly k dnešnímu večeru. Po cestě domů jsem udělala chybu. Zkontrolovala jsem poštu. Dělám to pravidelně, protože co kdyby mi náhodou psal pohledný agent s láskou pro černou kávu a zatáhl mě do světa mezinárodních konspirací, žejo? „Už to nedělej!“. Rozlilo se mi po těle horko. COŽE? Mimo moje gendrové trable žiju nudný život. Nikdo na mě nemá co odhalit. Sebestředně si můžu myslet, že někdo vidí do toho bordelu, co mám v hlavě a chce mě varovat před dalším propadem do králičí nory. Chce říct: „Zastav, vystup a jdi pěšky. Nebo nabouráš nebo sjedeš z útesu.“ Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže jsou jenom dvě možnosti, buď to je omyl a zpráva není určená mně nebo někdo ví o mé identitě a vyhrožuje mi. Abych nedělala ostudu komunitě, nebo co já vím proč. Začíná mi být z úzkosti blbě. Ale alternativou je jenom další večer naplněný frustrací po lidském kontaktu a sebenenávistí kvůli vlastní zbabělosti. Teď už své plány změnit nemůžu. Vemu si na sebe puntíkové šaty, černé silonky, kotníkové botky s malým podpatkem, modrou paruku s vlasy na ramena a mé signaturní červené třpytky v pravém oku a modré v levém. Džísku pro punkovější vibe. Přijdu si trochu jak Sarah Bonito. Konečně otvírám dveře od bytu. Vnitřnosti se mi kroutí v těle, přepínám se na autopilota, dělám kroky jenom mechanicky proti veškeré gravitaci táhnoucí mě zpátky. V mysli se znovu vidím jako vesmírná sonda. Teď ale nemířím do prázdna, ale na neznámou planetu. Vím, že mám dostatek paliva k dosažení únikové rychlosti. Teď už jenom musím doufat, že na planetě, na které nakonec přistanu, to bude ok. Snad. Po cestě k Andromedě jsem nevzbudila žádný rozruch, což mě trochu uklidnilo. Asi na mém zjevu opravdu není nic tak zajímavého, pocit že zítra musí mé fotografie skončit po stránkách typu divnolidi v mhd je možná způsobený jen nezvykem. Srdce mi znovu začne bušit, když spatřím svého starého spolužáka Honzu vybírat vstupné. Byl jedním z těch několika emařů, se kterýma jsem si na střední trochu rozuměla. Osloví mě jenom odměřeným „Dobrý den.“ To jsem nečekala. Mrknu na něj s asi nezakrytě překvapeným výrazem a zeptám se, „To mě nepoznáváš?“ Jenom se pousměje „Jasně že jo, sluší ti to.“ Nezmůžu se na víc než na úsměv zpět. Uf, tak první sociálně nejapnou situaci mám za sebou. Andromeda působí spíš jako squat než jako cool podnik s vesmírnou tématikou, kde bych na baru elegantně přehodila nohu přes nohu a upíjela ze sklenky Martini. K tobě se to ale hodí víc. Tvá opravdovost spočívá i v tom, jak upřímně, bez pozlátka, vyjadřuješ svou vnitřní špínu. První kapela pomalu končí. Jdu si dát pivo. Po přestávce následuješ. Akustická kytara brnkající zasněnou melodii. Razantní skok k agresivním kytarovým riffům a rytmům na bicích, které vhání adrenalin do žil. Křik člověka zoufale snažícího se ze sebe dostat všechnu nahromaděnou frustraci. A pak klid, smutná akustická melodie a šeptavý zpěv. Post-hardcore transgender dysphoria blues. Představuji si, že taky hraji. Že taky dovedu svůj vlastní duševní bordel přetransformovat do katarze a říct tak lidem, že nejsou sami. Být inspirací a být povšimnuta. Když dohráváš, jako blesk z čistého nebe mi dojde, že já vlastně vůbec nevím jak tě oslovit. Co jsem si celou tu dobu myslela? Nechala jsem se tak unést očekáváními a úzkostí z toho, jak na mě bude okolí reagovat, že jsem na to ani pořádně nepomyslela. Nic dalšího se za večer nestalo, jak už to tak bývá, všechna očekávání vyšuměla do prázdna jak chuť ze zvětralého piva. Touha po splynutí duší se zase nenaplnila. Jak jinak. Možná bych našla víc sebevědomí, kdyby mě ten bizarní vzkaz nevyvedl z míry ještě víc. Ale teď už se nedá nic dělat. Sednu si do večerního metra. Na Staroměstské nastoupí člověk, kterého znám od vidění z práce. Patří mu nějaký manažerský post. Zbytek cesty koukám z okna ven, aby mě nepoznal. Hudba ze sluchátek mě nakonec odvede pryč z vší okolní reality, a když přijde Another Day od Roy Harpera, při finálních slovech: „And at the door she can’t say more Than just another day And without a sound I turn around And I walk away.“ Už nedokážu zadržet slzy v očích. Z mého dosebeponoření mě naposledy jen taktak vytrhne postřeh, že kolem kastlíků někdo nechal vzkaz. Skočím si ho přečíst.

Rozhoupe se mi bránice a mé slzy se v obličeji smísí s úsměvem. Snad prvně za celý den. Takže ten blábol nebyl adresován jenom mně a, no, ať už je to se mnou jakkoliv špatné, tak aspoň to nejsem já kdo si z téhle kauzy uřízne největší ostudu. Doma hned zalezu do postele. Občas před spaním brečím, dnes už ale ze mě další slzy nevyjdou. Udělala jsem krok, ale jsem zase sama. Nevím co bude dál, ale přesto usínám spokojena. Vyšla jsem ven v podobě, která mi je bližší. A to je víc, než cokoliv jiného, co jsem udělala v posledních letech.

Boj v továrně

Poznámka: Další příběh ze série o Genoších. Dal jsem si za úkol – napsat akční scénu, kde by se moc nemluvilo, ale hlavně dělo. Na plátně nebo obrazovce vypadá akční scéna tak samozřejmě, ale dostat to samé na papír je, přiznám se bez mučení, obrovská dřina.
( Image by Parker_West from Pixabay )

Zjizvenej Frank ukončil krátkou dávkou životní pouť dalších dvou útočících vojáků. Bohužel jich bylo moc. Kryl se za nefunkčním lisem odkud měl krásný výhled na vrata, kterými se do tovární haly snažili probít členové elitního komanda vycvičení k zabíjení Genoušů. Frank i Kamenná Jane disponovali neomylnou muškou a vojáky skládali ve vratech do řady, jak honci ulovené zajíce po úspěšném honu.
Velitel Likvidátorů Genoušů, kterým nikdo neřekl jinak než LG, usoudil, že takhle to nepůjde. Nedokázal odhadnout, zda má víc mužů, než obklíčená dvojice nábojů. Na jeho rozkaz se ve vratech začala formovat hradba inspirovaná starými Římany. Štíty byly stejně velké, přibližně stejně těžké, a dokázaly odolat protipancéřovým pěchotním střelám a svému nositeli zobrazovali na displeji to, co se dělo vpředu. Frankovi došlo, že mají problém. Měli poslední granát. Jeden štít by dokázal „propálit“ i s jeho nositelem, ale byla by to ta poslední věc, o kterou se v životě pokusil. Potřebovali se dostat vojákům do zad. Frank se podíval na Jane a hlavou ji naznačil, že se stáhnou. Naštěstí před tím, než je vojáci obklíčili, měli čas projít si tuhle starou továrnu, kterou měla Jane na seznamu bezpečných objektů. Věděli, že na druhém konci haly vedou schody do podzemního podlaží, z kterého se dalo vyjít v malé kanceláři za zády útočníků. Pomalu, využívajíc zrezivělé stroje ke krytí, se přesouvali ke schodům, zatímco se hradba u vrat dala do pohybu.
Frank gestem naznačil, že půjde po schodech první. Automatickou pušku si hodil na záda a vytáhl z pouzdra pistoli. Natáhl ruce před sebe a opatrně následoval zbraň. O patro níž to vzal Frank doprava. Jane fungovala jako zadní voj kryjící jim záda. Došli ke zdi, která je dovedla ke schodišti do kanceláře. Štěstí přeje připraveným. Likvidátoři, jak to vypadalo, o tomto bezpečnostním riziku nevěděli. Schody byly ve tmě, kovový poklop zavřený. Frank opatrně stoupal stupínek po stupínku. Ticho narušily hlasy. To značilo jediné – v kanceláři byli vojáci.
„Sakra,“ ulevil si Frank potichu. Rozhlédl se kolem sebe a hlavou Jane naznačil, kam se má ukrýt. Sám stál pod schody s nastraženýma ušima a snažil se poznat, kdy bude cesta do týlu Likvidátorů volná.
Poklop se začal zvedat. Frank bleskově skočil za nejbližší rezavý kalolis a čekal, kdo se na schodech objeví. Z otvoru vyletěla koule, která skenovala prostor.
„Sakra,“ ujelo Frankovi jeho oblíbené slovíčko. Zdvihl hlavu a proměnil zvědavou kouli v hromádku elektronického odpadu na betonové podlaze.
„Jsou dole!“ zakřičel někdo v kanceláři.
Frank na nic nečekal, odjistil granát a hodil jej za neznámým křiklounem. Výbuch donutil kovovou desku k zavření. Než se příslušníci LG vzpamatovali, byla přivařená k rámu. Pro tuhle chvíli jim odtud žádné nebezpečí nehrozilo. To se za nimi vkrádalo na druhém konci sklepa. První vojáci, schovaní za štíty začali sestupovat k nim. Když tam doběhli, dostal Frank nápad. Začal kovové schodiště odřezávat. Laserový paprsek vyvolal mezi útočníky poprask. Mezi dvěma štíty se začala dělat mezera, ve které se nejprve objevila hlaveň samopalu následovaná zvědavou hlavou. Jane se na vojáka usmála, když se jejich pohledy setkaly. Bylo to to poslední, co ve svém životě viděl. Proměněný v kámen přepadl na nositele čelního štítu, který pod jeho vahou vydechl naposled. Než se jejich zkoprnělí spolubojovníci vzpamatovali z toho, co viděli, sfoukla je Jane krátkou dávkou jako zbytečně hořící svíčky. Frank díky tomu získal čas na dokončení rozdělané práce. S lomozem padajících schodů odtamtud oba zmizeli. Co teď, zvažoval Frank uprostřed sklepa.
„Franku,“ vyrušila ho ze zamyšlení Jane, „zkraje támhletý zdi,“ ukazovala šikmo doleva, „jsou dveře vyznačený na plánku. Šla bych se podívat, kam vedou?“
Vešli do příručního skladu, ve kterém byly regály, zavřená plechová skříň a tří vozíky, ve kterých se v prádelnách vozí mokré prádlo. „Uděláme před dveřmi barikádu. Nataháme sem všechno s čím dokážeme hnout a já to svařím k sobě.“
Věděli, že čas hraje proti nim, proto se s tím moc nepárali. Vznikla industriální barikáda s několika střílnami. Až je LG donutí ustoupit, měli od někoho nachystaná dvě pancířem chráněná místa, která vypadala jako dávno nepoužívané stroje, z nichž se dalo snadno stáhnout do skladu. Vrásky jim dělala zásoba munice, která se zcvrkla na tři zásobníky pro každého.
Sklepení zaplavily drony. „Šetři municí,“ řekl potichu Frank. Vyhlédl si jeden a vteřinovým laserovým paprskem jej poslal k zemi. Jeho zbylí druzi na něho spustily palbu. Naštěstí se stačil ukrýt. Ze svého místa vyhlížel dalšího adepta na likvidaci. Marně, protože se všichni drželi mimo jeho zorné pole. Opatrně změnil místo. Drony také. Vojáci, kteří je ovládali, měli díky infračervené radiometrii přehled o tom, kde se Genouši nachází. Měli je v pasti. Ti dva to místo mohli opustit pouze v gumovém pytli. Nebylo kam spěchat. Velitel poslední útok pečlivě naplánoval, aby přišel o co nejméně mužů. Do boje s Genouši se nikdo zrovna moc nehnal. Pravděpodobnost, že dotyčný adept opustí po dvou letech jednotku s dvoumilionovým výslužným byla hodně nízká. Proto vláda nové rekruty lákala na tučné odchodné a na pravidelně se zvyšující žold po každých dvou odsloužených měsících.
Frank si všiml, že jeden z dronů visí ve vzduchu necelý metr od cedule, která visela na slabých řetízcích přichycených ke stropu. Kdyby jeden přeřízl, uvolněný plast ho přinejmenším poškodí. Předpoklad byl správný a dron skončil na podlaze. Přesto se jich ve vzduchu vznášelo ještě osm.
Jane sledovala úzkou štěrbinou situaci pod stropem sklepa. „Franku, neriskuj a stáhni se do krytu!“ Viděla, jak se drony šikují k útoku a vykřikla: „Hned!“
Smršť střel neúčinně bušila do ocelových plátů, za kterými se Frank krčil. Naštěstí drony nebyly pro boj v podzemí vybaveny raketami. Ty by znamenaly konečnou. Jane, kterou nechávaly neznámo proč na pokoji, vykoukla ze své skrýše a krátkou dávkou sundala poslední útočící stroj, načež bleskově zalezla zpět, protože peří, kterým měla tělo pokryté, by kulku rozhodně nezastavilo.
Drony se obrátily a držely je krycí palbou v úkrytech, zatímco se k barikádě blížili vojáci. O tom, že jde do tuhého, Genouše přesvědčily výbuchy granátů v jejich těsné blízkosti. Bleskově se stáhli do skladu, zavřeli za sebou dveře, které Frank „heftnul“ na několika místech ke kovovému rámu. Jane zatím otevřela ze zvědavosti plechovou skříň, kterou předtím nechali bez povšimnutí. Ze stěny vyjela pancéřová deska a neprodyšně ucpala jediný vchod. Kdo a proč dal do plechové skříně v rohu místnosti s průvodním dopisem i svítící tyče s chemickým světlem, bedničku s granáty, rádio a proviant s hodně dlouhou dobou trvanlivosti, nevěděli. Stálo v něm, že mají okamžitě zapnout rádio. Rozsvítilo se, ale to bylo všechno, co dokázalo. Pokud se ze skříně ozve tiché zabučení krávy, dočetli se o kousek dál, měli do otvoru vedle skříně strčit odjištěný granát, aby zpacifikovali ten lidský svinčík před nimi, a tak během následující čtvrthodiny třikrát výzvu neviditelného přežvýkavce uposlechli. Proto se ke slovu dostali ženisté, kterým bylo poručeno, aby vytvořili ve stropě skladu otvor. Cílenými výbuchy se snažili prolomit ke Genoušům. Marně, protože jim v tom bránila pancéřová deska, o které ti dva dole nevěděli. Poslouchali detonace nad sebou a odhadovali, jak dlouho to těm nahoře bude trvat, než vytvoří otvor, kterým sem vpustí plyn a bude vymalováno.
„Co budeme, Franku, dělat, až se k nám prolámou?“
„Co by… Budu se snažit zabít co nejvíc těch lidskejch sráčů.“ Frank se podíval na Jane: „Nebo máš v hlavě nějaký jiný řešení?“
„Ne… Ale mám poslední přání.“
„Jaký?“ zeptal se překvapený Frank.
„Ještě, před tím než umřu, bych se chtěla milovat.“ Podívala se na Franka, který vypadal, že neví, o čem je řeč. „Už strašně dlouho jsem to nedělala…“
„Počkej, ty máš to…“
„Ty si myslíš, že když mám na sobě peří, že tím pádem nejsem ženská?“
„To ne… Jen jsem o tobě takhle nikdy neuvažoval…“
„A jak si o mně uvažoval?“
„Jako o bezpohlavním stroji na zabíjení.“
„Dík.“
„Sorry.“
„Za to mě políbíš!“
„Vždyť máš kolem pusy peří…“
„A to ti vadí?“
„No… Přiznám se, že tuhle úchylku jsem na sobě ještě nepozoroval…“
„A co řekneš na tohle?“ Kamenná Jane se podívala Frankovi do očí a pobaveně se usmála. Dala svým brkům na tváři příkaz, aby se zatáhly. Frank měl možnost konstatovat, že Jane má krásnou tvář ženy, ve které bylo ještě něco dívčího.
„Ty umíš schovat peří z celýho těla?“
„Jo. Jen křídla nezatáhnu.“
„Jsi krásná.“
„Děkuju… Políbíš mě?“
„Moc rád. Takovýhle krásný holky po mně nikdy nic takovýho nechtěly. Byl bych za blba, kdybych to neudělal…“
„Tak přestaň kecat a udělej to!“
„Frank se k Jane naklonil s našpulenou pusou. Ta mu jednu ruku položila na zátylek, aby ji nemohl utéct, a zkušenými rty přesvědčila ty jeho, že to mají přestat dělat napínavé a konečně začít pořádně líbat. Než se stal Genoušem, jeho zkušenosti s opačným pohlavím se limitně blížily k nule. Byl neduživým rachytikem, který neměl čím ženy přitáhnout. A jako Genouš na ně neměl čas.
Bylo to krásné, ale krátké. Plechová skříň se najednou ocitla v pravém úhlu proti zdi a odkryla tím otvor, ve kterém stál Krtek Bill: „Hele, nechte si to na jindy. Teď vodsuď musíme vypadnout!“
Oba od sebe odskočili, jak po ráně elektrickým proudem. Janeninu tvář okamžitě okamžitě znovu pokrylo peří. S údivem se dívali na Billa, kterého viděli poprvé. „Kde ses tu vzal?“
„Volali jste o pomoc.“
„My?“
„No jasně, že vy. Nikdo další tu nejni, kerej moh zapnout rádio.“ Když viděl, že se k ničemu nemají, tak je popohnal: „Tak, co je to s váma? Mám si snad podat kolkovanou žádost, abyste zvedli prdel a šli se mnou?“
„Kolkovanou?“ projevili oba zachraňovaní synchronizovaný údiv.
„Aha,“ klepl se Bill do čela, „já zapomněl, že vy to tady v jú es ej neznáte… Zkrátka jsem chtěl povědět, abyste přestali krafat a koukali zalízt do toho tunelu. To pancéřování nevydrží navěky.“
Jane následovaná Frankem vešla do tunelu a Krtek Bill zevnitř zavřel dveře, které LG, až se prolámou dovnitř, nenajdou.
Za čtvrt hodiny seděli všichni tři v dodávce, které přes její úplně obyčejný vzhled, mohly cestu do bezpečí překazit jen silnější zbraně, než ty pěchotní.

Anonym

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!

Už to nedělej

Poznámka: Klára Rokosová je spoluautorka prosincového knižního bestseleru „Trojpovídky“ internetového knihkupectví Kosmas.cz, na který se můžete podívat zde. Povídkou „Už to nedělej“ se podílela na trojpovídce „Anonym“, kterou v knize nenajdete a tudíž má zde světovou premiéru.
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

V obchodě zahlédnu souseda Adama, dávám si ale pozor, aby si on nevšiml mě. Kdyby to byl Koláček, šla bych mu naproti. Je to galantní pán, na sobě má pokaždé tvídové sako, nezapomene mi dveře podržet, pomoct s nákupem. Ale s Adamem, s tím se potkat nechci. Je to hulvát a ochlasta. Bydlí v pátém patře a někdy se sotva drží na nohou. Je to snad ale omluva, aby si z dvorku udělal veřejné záchodky? Není sice jediný, kdo to dělá, ani to ho neomlouvá.
V tomhle starém domě bydlím už přes pět let, na chování některých sousedů si asi nezvyknu nikdy. Můj byt je v přízemí, a tak slyším každé bouchnutí domovních dveří. Nejdřív mi to vadilo, dnes jsem naopak ráda. Díky tomu mám totiž dokonalý přehled, co se v baráku děje. Podle kroků poznám, kdo jde ven, kdo jenom na dvůr. Poslouchám za dveřmi, a když je chodba prázdná, rychle dojdu dvorek zkontrolovat. Hned poznám, kdo byl vynést koš do popelnice, kdo se tam byl vymočit.
Mluvím o tom v neděli, když přijdou na návštěvu mladý. Jana se zeťákem ale jen svorně protočí oči.
„Tak už to nedělej mami. Nechoď tam, když nemusíš.“ opět mě dcera poučuje. Lituji, že jsem raději nemlčela.
Jonáš se tomu jenom směje. „A babi, co ženský, chodí tam s košem nebo taky čůrat?“ Od svých rodičů za to schytá svorně dva pohlavky.
Když potom všichni odchází, s Jonášem na sebe spiklenecky mrkneme. Zase od něj totiž něco potřebuji. A zase je to přísně tajné.
„Bude mi to stačit až v pátek,“ ujišťuji ho. V mých osmdesáti letech přece nemám kam spěchat.
Jonáš dodrží, co slíbil. Přinese mi papír, na kterém jsou vytištěná tři slova:

UŽ TO NEDĚLEJ

Představuji souseda Adama, jak si stoupá na své místo k popelnicím, aby si tam zase ulevil. Přímo před očima uvidí ten nápis. Jsem zvědavá, se bude dít dál. Přestane to dělat? Začne nadávat? Hlavně, abych o to nepřišla.
„Babi, a opravdu v tom textu nic nechybí?“ ptá se mě znovu Jonáš.
„Ne, ne, Jonáši, takhle je to v pořádku. Kdo bude chtít, pochopí.“
„Možná by bylo dobrý, nechat to ještě zalaminovat“ napadá ho ještě. Vysvětluje, že to je speciální úprava papíru, nebude potom vadit, ani kdyby pršelo.
„To skvělý nápad“ chválím svého chytrého vnoučka. Tohle už ale zvládnu sama. Papír opatrně zabalím do novin a schovám do velké kabely.
V kopírovacím centru je rušno. Mladík od obsluhy na mě hned mává, tak nemusím čekat ve frontě.
„Kopií bude dvacet, jako vždy?“ zeptá se a opatrně vloží papír do kopírky.
Přikývnu a stroj se rozjede. Pak si teprve uvědomím, že dnes přece žádné kopie nechci. Chci přece to, no… jak se to jen řekne… hledám po kapsách papírek, na který mi Jonáš napsal to cizí slovo: laminace. To už mi mladík podává mých dvacet kopií.
Už jsem to dělat nechtěla, ale zase budu muset. Je to osud nebo náhoda?
Hned od rána je v domě rušno. Kukátkem se podívám na chodbu, Adama, Koláčka, ani nikoho dalšího ze sousedů nevidím. Zato dva cizí chlapy od policie. Byla jsem ale opatrná, tak se nemám se čeho bát. Kvůli otiskům prstů použila rukavice, vybrala si ten nejlepší čas, kdy je většina lidí v práci. Nikdo mě nemohl vidět, když jsem ty papíry házela do schránek. Nebo se mýlím?
Zazvoní zvonek. Potom klepání na dveře. Já ale dělám, že nejsem doma. Posadím se na lavici, zavřu oči a zacpu si uši. V duchu si odříkávám svůj oblíbený citát od Karla Čapka: „Anonym je člověk, který má svou důstojnost. Pod svým jménem by to nenapsal.“
Bude to možná dlouhé, ale vydržím to. Nakonec všechno utichne. Probere mě až zvuk klíčů v zámku a známý hlas. „Mami, proč tady sedíš takhle po tmě? Měla jsem o tebe strach, celý den mi nebereš telefon. Už to nedělej.“

Máš ho?

Poznámka: Tahle povídka vznikla poněkud zvláštním způsobem. Až k slovu „Pozor!“ jsem provedl tzv. výkop. Pak jsem hodil kostkou posunul papír dál. Dostal se ke mně až, když bylo dopsáno. Vzal jsem ji a učesal. Příběh zůstal! Sem tam i nějaká ta věta… O její vznik se zasloužili dva Ondrové s Kubou a Danem.
( Image by Parker_West from Pixabay )

„Máš ho?“
„Ne.“
„Jak to, že ne?“
„Objektivní příčiny.“
„Hele, neštvi mě a přiznej se, že na to nemáš.“
Kolenatej Tom se podíval na Zjizvenýho Franka a hlasem, který nepřipouštěl jakoukoli pochybnost, konstatoval: „Mám!“
„Jó?“ protáhl posměšně Frank. „Kdyby tomu tak bylo, tak si ho přines.“
„Už jsi viděl Amazonku kříženou s Harpyjí a Gorgonou Medusou?“
„Proč bych se měl bát jedný ženský?“
Tom se útrpně podíval na Franka, mávl rukou a šel pryč. To však neměl dělat, protože tím ze sebe udělal velice snadný terč.
„Pozor!“ zařval Frank.
Pozdě. Viděl, jak se na jeho dlouholetého kamaráda něco sneslo z výšky a strhlo ho to za roh budovy. Ještě dobrou půlminutu byl slyšet Tomův jekot, než jej něco naráz ukončilo. Frank v hlavě zpracovával, co viděl. Určitě to kdysi byla žena, jenže teď měla tělo obalené peřím, na zádech křídla a pohled, který jeho opětovatele proměnil v kámen. Amulet božské nesmrtelnosti ve stříbrné schránce, jak si stihl všimnout, se ji houpal na masivním řetízku z chirurgické oceli na krku.
„Klid, Franku. Dýchej a přemýšlej!“ opakoval si svoji mantru, dokud nebyl sto vypravit se za roh po Tomových stopách.
Opatrně vykoukl. Ulici, kde prve s Tomem stál, ozařovalo pouliční světlo. Tady vládlo šero a ticho. „Tome!“ zavolal Frank opatrně.
Žádná odpověď.
„Tome!“ zkusil to hlasitěji.
I když se snažil zachytit i ten nejmenší šelest, slyšel, že nic neslyšel.
Dodal si odvahy a zařval: „Tome, jsi v pohodě?“
Ulice se vrátila ke svému mlčení. Jen kus novin, který nehybně ležel na silnici, se najednou vznesl a poskočil asi o půl metru do křižovatky. „Vítr…?“„Ne!“ konstatoval pro sebe Frank, když spustil ruku s nasliněným prstem. Rozhlédl se kolem sebe, pátraje po čemkoli, co by mohl použít jako zbraň. Na zemi se povalovala pomačkaná kovová značka. „Co se dá dělat, musím si vystačit s tebou!“ Popadl ji a svým laserovým zrakem seřízl. Nyní v ruce třímal docela úctyhodný oštěp. Pohazoval si s ním tak dlouho, dokud nepřišel na to, kde má těžiště. Spokojeně se usmál a podíval se před sebe: „Tak se ukaž ty nenasytná bestie,“ zakřičel do šera. „Myslíš si, že když ti zardoušení mýho kamaráda prošlo jednou, že ti to projde i podruhý? Tohle bude tvoje konečná, rozumíš?“
Nevypadalo to, že by někoho jeho slova zajímala. Vyletěl proto asi pět metrů nad zem, aby dokázal případný útok ze vzduchu zachytit dřív. Viděl podstatně dál, protože neodmyslitelný smog se dnes držel u země. Vystoupal o další tři metry. Pod ním se rozkládaly střechy skladů. Nikde nic. Zklamaně vydechl a smířil se s tím, že ani napodruhé nepotrestá tu potvoru za smrt dalšího kamaráda. Začal klesat, když jeho pravé oko oslepilo prasátko.
Seděla na rozestavěné administrativní budově. Frank chytil kopí a připravil se na zteč. Z dálky to vypadalo, jakoby jim to někdo odpočítal na tři. Oba současně vyrazili proti sobě a zhruba v polovině došlo k podivné události. Frank letěl plnou rychlostí proti tomu divnému opeřenci. Ten se do útoku zrovna nehnal a mával rukama, jako že se prát nechce. Frankovi nějaká neznámá síla vyrazila oštěp, který držel jako kopí, z ruky a skončil na zemi, odkud se pomalu sbíral. Úsporné ženské balení tři v jednom se sneslo asi metr od něho a pozorně jej sledovalo.
„Co se to sakra stalo?“ položil si Frank řečnickou otázku. Zvedl hlavu a střetl se s pohledem Gorgony Medusy. Naráz se smířil s tím, že nemá nárok udělat cokoli proti své proměně v kámen.
„To on,“ zašeptala opeřená žena a kývla hlavou nad sebe.
Frank se podíval naznačeným směrem. „Tome, ty žiješ!“
Jeho přítel nejenom, že byl živý, ale navíc seděl na střeše pět metrů nad ním a měl prsty v silovém poli, které ovládal. Tak proto ze mne není šutr. To pole její pohled eliminuje. Je vidět, že to je kámoš.
Frankova euforie neměla dlouhého trvání. Za dobu kratší, než by stačil vyslovit slovo Popokatepetl, stál v tváří tvář opeřené Amazonce uvnitř silového pole. Kdyby to byl mix jen těchto dvou, tak by je snadno umravnil laserovým zrakem. Jenže oni byly tři a poslední vlastnila pohled, který působil rychleji, než jeho optický zdroj emitující fotony v koherentní paprsek. Frank sklopil zrak a zarytě se díval před sebe do země. Kdyby se k němu začala přibližovat, byl by v řiti, neboť silové pole mu bránilo v možnosti pokusit se ji uletět.
Frankův mozek šrotoval na plné obrátky. „Ty hajzle!“ pronesl potichu s nechápajícím pohybem hlavy ze strany na stranu. Zavřel oči, zvedl hlavu a nejhlasitěji, jak svedl, se zeptal: „Tys to celý na mě navlíknul. Proč?“
Frank znovu sklopil hlavu a otevřel oči. Přišel tak o Tomův rádoby omluvný výraz a následný úšklebek. Co mu, ale rozhodně neuniklo, byl jeho sarkastický tón: „Sorry, Franku. Neber si to osobně. Je to jenom business. Odměna za tvojí hlavu je větší, než za její… A navíc. Dvě jsou víc než jedna…“
Frankovi došlo, že Tom je Jidáš převlečený za kamaráda, který sedl na lep lidské hysterii z geneticky upravených lidí. Přitom je jedním z nich. Až splní svůj úkol, lidé ho bez zaváhání pošlou do věčné tmy jako jeho. Franka před tímto osudem mohla ochránit jenom jedna jediná věc. Amulet, který byl jen pár metrů od něho. Získat ho, by byla sranda, kdyby se nehoupal na krku živého stroje na zabíjení.
Silové pole na krátký okamžik zmizelo. Tomovi z tváře odešel sebevědomý úsměv. Nahradilo jej soustředěné zamyšlení, které po dvaceti vteřinách vystřídala úleva. Vše běželo podle Tomova plánu. Za chvíli tu budou lovci Genoušů, jak se říkalo těm, které lidé upravili, a ty dva si odvedou. Připíše si další významné plus a zajímavou částku uloží na osobní konto. Tom byl sám se sebou spokojený. Chytit dva nejednou se mu ještě nepovedlo.
Tři výpadky v rychlém sledu za sebou přivolaly do Tomovi tváře zděšení. Usilovně kroutil prsty proti směru hodinových ručiček, kam až mu ruce dovolily. Pole dokázal stabilizovat. Setřel pomyslný pot z čela, který mu vzápětí doopravdy vyskočil, když pole vypadlo a už nenaskočilo.
„Promiň, že jsem ti nemohla říct, že tvůj kámoš Jimi Čert byl stejná svině jako Kolenatej Tom. Kdybych to udělala, tak bych ho nedostala. Snaž si držet podobný typy dál od těla! Průšvihář Jack,“ naznačila hlavou směr, kde jmenovaný ležel, aby jej Tom neviděl a mohl rušit jeho silové pole, „je náš člověk. Tomu můžeš věřit! Jo a mýho pohledu se neboj. Nic ti nehrozí…! Pokud nezradíš,“ dodala.
Frank sledoval, jak se odrazila, zamávala křídly a zmizela nad střechami. Bylo mu jasné, že jeho bývalý kamarád teď běží o život.
Tichou ulicí plnou skladů se už podruhé nesl křik. Tentokrát znamenal, že se Tomovi definitivně podlomila kolena.

Travička

Komentář: Povídku napsala Petra Kovandová. Řeší v ní klasickou otázku zločinu a následného trestu. Musím ovšem podotknout, že hodně netradičním způsobem. (Ilustrační foto je stažené z Pixabay a jeho autorkou je Angela Yuriko Smith)

Srazil jsi ji. Určitě jsi ji srazil. Byl cítit drobný náraz, slyšet nějaké prasknutí. Prasknutí kostí? Prasknutí nárazníku? Kde je? Je pod koly? Je vedle auta? Neměl jsi řídit. Dnes asi ne. Je pozdě, únava z dnešního dne a večera na tebe dolehla. Byla to sakra dobrá párty. Teď ale nejsi ve stavu, kdy bys byl plně soustředěný.

Co tu takhle v noci dělala? Co tu sakra dělala? Sama si tu chodí po silnici, to by neměla. Ještě k tomu takhle pozdě. Nemohl jsi ji ani vidět v té tmě. Jasně, kdyby se někdo ptal, prostě jsi ji v té tmě nemohl vidět. Dne 20. února vešla v platnost novela zákona 361/2000 Sb., o silničním provozu. Chodci mají nově povinnost nosit reflexní prvek, pokud se za snížené viditelnosti pohybují mimo obec po krajnici nebo okraji vozovky v místě, které není osvětleno veřejným osvětlením“. Jo, to si ještě z přednášek pamatuješ. Paměť jsi měl vždycky dobrou, tak proč jsi vlastně tu školu nedostudoval? Možná jsi byl lempl. Možná špatná parta, která tě strhla? Možná jsi věnoval víc času různým akcím, rozhodně ale ne těm právním. Možná tě to vlastně ani nebavilo. Otec právník, matka právnička, takže kdo jiný by z tebe byl? Jasně, klišé. Otec úspěšný, matka úspěšná, ty lůzr. Učebnicový příklad uznávaných rodičů, co vkládají své vlastní možná i nenaplněné ambice do jediného syna. No, to by měli radost, kdyby tě tu teď takhle viděli. Sedět v autě a čumět před sebe. Už takhle z tebe mají radost, v uvozovkách radost. Kdyby o tobě někdo mluvil, prostě by to nebylo nic netradičního, zajímavého, vtipného. Lůzr no. Klišé.

Sakra, tak pěkně ten večer začal a teď tohle. A k tomu všemu budeš mít ještě určitě poškrábaný auto.

Vidíš to před sebou. Ty do široka otevřené oči. Do široka otevřené oči? Můžou být oči otevřené do široka? Ale asi jo. Však to znáš i ty. Po nějaké té party se ti určitě něco takového stalo. A je vůbec vhodné nad tím vším přemýšlet zrovna teď, v tuhle chvílí?

Co budeš dělat? Její osud je ti jedno, že? Vlastně, přiznej si to, je.

Vážně ujedeš? Nebo se budeš snažit o záchranu? Alespoň vystoupit z auta bys mohl a podívat se na ní. Dýchá? Žije? Přežije?

Vystoupíš. Podíváš se. Fuj. Hlava to odnesla nejvíce. Možná proto všude tolik krve. Hlava prý krvácí nejvíce. To ses sice na právech neučil, ale říká se to. Ale že i u ní? To tě překvapuje.

Co s ní budeš dělat? Rozhlížíš se. Viděl to někdo? Viděl tebe někdo? Mohl to někdo vůbec vidět? Teď, v noci? Na cestě mezi vesnicemi, kolem pole, za tebou asi les, před tebou možná v dáli město. Jak dlouho tu vlastně stojíš? Jak dlouho tu jsi? Jak dlouho tu tedy leží ona? Co s ní? Kam s ní? Vhodíš ji do příkopu? Nebo ji vezmeš do kufru a někam odvezeš? Kam se ale něco takového odváží? Přemýšlíš.

Trestný čin Neposkytnutí pomoci podle §150 trestního zákoníku spáchá ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné známky poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“. Až na dva roky můžeš jít sedět. Možná bys měl klid.

Je ona ale v nebezpečí smrti? Nenastala už samotná smrt? Podle neobvyklého tvaru hlavy a krve kolem nejspíš ano. Tohle nemohla přežít.

Počkat, v zákoně se mluví o osobě. Jak definujeme osobu? Musíš definovat osobu? Nevíš. Tak asi ne. Díváš se. Začínáš se usmívat. Začínáš se smát. Začínáš se řehtat. Nahlas. Jo, byla to sakra dobrá párty.

Nasedáš do auta. Necháš ji tam. Jen tak ležet. Co jiného s ní?

Koza jedna! Co má co dělat na silnici v noci? Maximálně už někomu nedá mléko, stejně k ničemu jinému není. Jako ty. Jo, byla to dobrá párty, byl to skvělej matroš. Že, ty jedno věčně zhulený čuně.

Hrobokop

Komentář: Tohle divné slovo vzniklo při Pubquizu, z otázky – Ve kterém městě působí Robocop? A tým, který si říká Rychlá kopyta, nevím proč a nevím jak, z toho vymyslel hrobocopa. Když mi to slovo říkali, zbystřil jsem a poznamenal si ho s tím, že na něj vymyslím povídku. A protože do Vánoc chyběl asi měsíc, spojil jsem to s nimi.

Až na hajzl za mnou vlezla reklama z bedny, ve který Santu následujou červený kamiony s vopruz muzikou, kerá mě nutí zpívat – Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady… Táhni do horoucích pekel! Tady je Ježíškovo! Vodjakživa! To by mě zajímalo, kerej blb sem toho americkýho tlusťocha cpe… Kolik za to dostal? Záležet to na mně, dostane leda tak po hubě!

Půlka prosince. Teploty nad nulou. Snít o Vánocích bílých můžem leda tak v rádiu s Kájou… V krámech lidí jako Prajzů. Vobden někdo prudí s votázkou: „Tak co, už máš všechny dárky?“

„Ne.“

„A kolik ti jich ještě chybí?“

„Všechny.“

Asi mám prašivinu… Jak to slyšej, zdrhaj…

Rozhod jsem se, že zjistim, kdo je za tu karikaturu Vánoc zodpovědnej.

Kecnul jsem ke kompu a začal pátrat. Páni, neměl jsem tucha, kolik je kolem toho sepsanejch blábolů. Vyhodil jsem všechny, kerý to vokecávaly balíkem peněz sypanejch do reklam. Do paďous šly i teorie o spiknutí obřích korporací. Málem jsem si udělal do čela ďůlek u výplodu ňákýho “intelektuála“, kerej se mi snažil nabulíkovat, že za všechno může Bratrstvo pro zbožštění Santy Clause… Jako naprostou uhozenost jsem vodpálil myšlenku, že Bůh, vzhledem k těm rokům, kerý nad námi „bdí“, už nejni v nejlepší kondici, a proto se mu to vymyká…

Hrobokop! To byl muj vítěz. Neměl jsem šajna, co to znamená, ale v kostech sem cejtil, že to je vono. Jenže co…?

Kopání hrobů zahazuju jako moc jednoduchý. Čekal jsem, že dotaz na síť spustí cunami vodpověďí, ale potopa se nekonala. V mym Safari se bály tři vodkazy. První jsem už čet. Druhej byl nesmysl, protože našel spojení hrob, oko, postel a šlo vo tejdenní pobyty v naprostý tmě. Ježišimarjá, koho bere bejt tejden někde sám zavřenej a ještě k tomu po tmě,,,?

Hrobokop sedí na dárku, tvrdil třetí.

Na jakym dárku? Proč by měl někdo sedět na krabici převázaný mašlí a všechno řídit? Jakej by to mělo smysl?

„No jasně,“ ťuk jsem se pěstí do čela. Ten, co to sesmolil, nemyslel dárek, ale dark – temnou stranu internetu. Vydoloval jsem z netu návod, jak se tam dostat, a šel na to.

„Slovo nové na tě kývá,

v cestě ale stojí výzva.

Sestav větu z něho holou,

a seznámíš se s něčí celou.

Ta osvítí zabedněnost tvou,

neb v ní staré zvyky mrou!“

To je jako ňáká soutěž v hádání…? Než jsem si na to stačil vodpovědět, vobjevila se další rýmovačka.

„Máš-li tucha,

můžeš spatřit ducha.

Třikrát-li však propadneš,

navždy pravdu zakryješ…“

Panenko skákavá, to je teda zábava…

Robokop je asi to nový slovo, z kerýho má bejt ta holá věta… No to mě teda po…

Hrob ohradím plotem, nadatloval jsem na klávesnici a odentroval.

Vodpovědí mi byl vztyčenej prostředník s číslem jedna.

„Zase mi ukážeš, že jsem jednička?“ zeptal jsem se kompu, po odeslaní opravy.

Ukázal! Hrob okultní postavy se mu taky nelíbil.

Jsem dobrej, poklepal jsem se po rameni. Hrob okoukni pořádně, bylo správný řešení. Na monitoru se vobjevil sklep. Přes celou zeď byl namalovanej Santův portrét. U stropu visela klec, ve který seděl malej kluk v bílý dlouhý košili. Celý to dokreslovala americká koleda. Zíral jsem na monitor a v hlavě si srovnával, co vlastně vidim. Najednou klec klesla o něco níž. Na zemi pod ní bylo velký červený tlačítko. Napadlo mě, že až se ty dvě věci dotknou, tak to vybouchne… Rozhlížel jsem se po sklepě, jestli nenajdu ňákej “červenej drát“, kerej bych přestřih a Ježíška zachránil. To jsou paradoxy… Já, kerej Vánoce nemusí, chci zachránit jejich symbol… Nenašel jsem nic, čím bych to moh zastavit. Jedinou zvláštnost jsem viděl na Santovym kostýmu. Vypadalo to, jako by měl na něm placku. Pouhym vokem se z ní nedalo nic vyčíst, i když jsem dal hlavu až k monitoru. Zkusil jsem na ni kliknout myší, jesli se třeba nezvětší. Nezvětšila! Místo toho se vobjevilo chatovací vokno a v něm otázka „Chceš vědět, proč Ježíšek umře?“ Jasně, že jsem to chtěl vědět. Dostalo se mi vodpovědi „Protože na mne si můžeš sáhnout!“

„No a co? To nejni důležitý. Jde přece o to, že je náš!!!!!“

„Koho to kromě tebe zajímá?“

„Běž do prdele,“ napsal jsem a zamyslel se. „Santo!“ dopsal jsem a vztekle praštil do entru.

„HA HA HA, TRAPÁKU! PAMATUJ, ŽE…“ a z repráků se ozvalo vytleskávaný skandování „Santa ho nahradí!“

Příliš hlučná filozofie

Komentář: Tahle povídka vznikla z odpadu kurzu tvůrčího psaní u mistra Nekudy. Původně jsem měl psát druhou povídku triptychu o dvou postarších pánech, kteří soupeří o mladou kočičku, ale další týden bylo všechno jinak. Cestou domů z „původního zadaní“ jsem dostal nápad, jak to pojmout, proto jsem jej dotáhl do konce…

„Pane Bože, proč mi cestu musela zkřížit taková kočka?“
„Kdo tam mluví o kočce?“ zpozorněl bělovlasý vousatý pán. „Nemohl bys to, člověče, upřesnit?“ Odpovědi se nedočkal. „To jste celí vy… Když konečně projevím o někoho zájem, tak děláte, že mne neslyšíte… Copak mluvím nějakou hatmatilkou?
František Dudek, rodák z Lhoty pod Pannou, nebyl ve své kůži. Stonal. Ne fyzicky, ale od srdce. Ještě před týdnem byl sebevědomým rozvedeným mužem a tohle pokládal za nemožné. Ženy procházející jeho životem po použití vracel a neměl v úmyslu strčit hlavu do chomoutu podruhé.
Za všechno mohl jeho spolužák Rudolf Potočný. Na třídním srazu po 30 letech ho zatáhl k baru a předestřel mu svůj problém. Doma – nuda. Na obzoru – mladé atraktivní masíčko, od něhož si sliboval realizaci nejednoho prvku z množiny nenaplněných sexuálních představ…
„Není, Rudo, ňáká mladá?“
„Je…“ přiznal a s pohledem psa, který od svého pána očekává pohlazení, dodal, „Je to ale kost, to musíš uznat!“
„To je,“ pofoukal František Rudovu bolístku. Kurva, ulevil si vzápětí, kde k takové kočičce přišel? Království za noc s ní!
„Království za jednu noc se ženou? Ti chlapi fakt nemají rozum… Navíc slibují něco, co nemají. Kde by obyčejný cifršpión přišel k slibovanému království? Že by tím chtěl vyjádřit moc nad číslicemi…? To by mě zajímalo, co je ta dotyčná za zázrak…“
V tom obrovském množství proseb, které k němu směřovaly, byly důležitější věci k řešení než Františkova bolístka. Jenže byla nejzajímavější…
„Ty má svatá prostoto… tohle, že jsem stvořil?“ To musela mít sklenička s inspirujícím nápojem o něco hlubší dno…
„Františku vzpamatuj se! Tuhle dračici nemůžeš přežít… Ano, JÁ hlášku o tom, že věk je jenom číslo znám… A jen tak mimochodem… Kdo myslíš, že je autorem, hm…? Věř mi, že tvoje kondice není z nejlepších… Hele, člověče, přestaň se urážet a poslouchej pozorně o dost staršího a mnohem zkušenějšího muže, když ti říká, že i podstatně mladší a divočejší samci, než ty, ji nestíhají… Myslím to s tebou dobře a proto ti na rovinu říkám, zapomeň na ni a vyber si jinou. Po světě běhá, a to mi můžeš věřit, protože vím, co dělám, opravdu hodně vášnivých žen vhodnějších k tvému věku. Chceš jednu, dvě, tři… Řekni si… Jo, ty chceš Dotty… Dovol, abych tě upozornil na to, že…“ Ale pak ten bělovlasý pán mrzutě mávl rukou, protože věděl, že teď mrhá slovy na někoho, kdo ho stejně neposlouchá… „Kdo chce kam, pomůžu mu tam!“ zabručel si pod vousy a dodal: „Jen si nemysli, že ti Dotty spadne do klína jen tak…“ a rozpravu zakončil se škodolibými ohníčky v očích: „Snaž se, hochu, snaž…“
František si lámal hlavu, čím by Dotty zaujal. Rudu odstranil z cesty radou, aby se držel svého kopyta (rozuměj rodiny) a nekopal si hrob, protože tahle mladá holka ho stejně čutne do zadku a poohlédne se po mladším modelu…
František Rudovu námitku: „No dovol…“ dokázal snadno zpacifikovat a během dalšího rozhovoru z něho vytáhl její jméno, adresu a co má ráda. Pak zpravodajsky vytěženého Rudu zanechal na baru s jeho splínem. Zbytek srazu doloval informace ze sociálních médií. Ta mu sdělila, že se tahle mladá kočička drží na svůj věk nezvykle zpátky a moc věcí na sebe neprozrazuje…
„Hm…“ zamyšleně zamručel František, „Co kdybych vsadil na jistotu…?!“ Poradil se s kamarádem Googlem, vytočil telefonní číslo a nadiktoval objednávku.
„Jestli, mladíku, budeš pokračovat v tomhle duchu, tak budeš za chvíli bezdomovec. Uvědom si, kdo jsi a jaký máš příjem… I když ti musím potvrdit, že 17 rudými růžemi, u kterých najde kartičku s textem „Růže jsou k lásce schůdeček, s úctou tajemný Franta Dudeček.“ zaujmeš, a věř božímu slovu, že si to jméno zapamatuje, ale co chceš dělat dál…? Až tě uvidí, uteče!“
Františkův rozum ovládala touha, která z něho učinila zeď, od které se varování Stvořitelovo odráželo jako hrách…
„To je ono!“ Každá žena je ve své podstatě romantička. Co kdybych ji napsal milostnou báseň?
„Vzpamatuj se! Víš, jak by to dopadlo…? Ne…? Tak já ti to prozradím! Dopadl bys, jako Neználek, když hledal rým na slovo Slunce… Že to neznáš…? Tak si doplň vzdělání, ale rozhodně se do něčeho takového nepouštěj!“
Počkat, napadlo Františka, mám přece kamaráda Ondru, to je rozený veršotepec. Co kdybych ho požádal o nějakou romantickou drobnost?
Za týden přistálo požadované dílko v mailu. František uznal, že tohle by opravdu nedokázal a na účet mladého barda poslal litr, čímž vzkázal – Ondro, jsi jednička! Třikrát podtržená (nulami).
Všechno muselo být dokonale sladěné. Plácl se přes kapsu zakoupením sady ručně vyrobeného papíru a obálek se zlatými (opravdu zlatými!) proužky. Následovalo luxusní pero Parker, protože psát na něco takového propisovačkou považoval za projev barbarství.
První pokus o přepis ukončilo vzteklé zasmečování do koše. Poučen, vyhledal šikovné ruce známého kaligrafa.
Svěřit hotové umělecké dílo poště, považoval František za obrovský hazard, který v žádném případě nehodlal podstoupit. Za litřík moravské domácí slivovice a péťo na ruku, se na doručení veršů domluvil s kamarádem, který se živil jako herec.
Jaké bylo Dottino překvapení, když ve dveřích přebírala obálku od muže v bílé paruce, oblečeného podle módy panující za císaře Josefa II., si nechal několikrát vyprávět ve vinárně, kde byli domluveni na předání finanční části honoráře (slivovice změnila majitele už při uzavření dohody). Zmíněný popis jej vyšel na dvě lahve Mopru z Velkých Žernosek po 328 korunách…
„Snažíš se, Františku, snažíš. Statečně si pouštíš žilou, ale to je pořád málo. Nechci ti brát iluze, ale myslíš si, že ji k nohám dokážeš snést modré z nebe…? Asi ne, viď…? Věř staršímu, když ti radí, abys šel lovit do jiných vod. Slibuji ti – a kdo může říci, že tohle ode mne slyšel – bohatý úlovek!“ František odmítl. Nahoře to, kulantně řečeno, vyvolalo jistou dávku nevole.
Co by ta účetní nicka chtěla? Kdo bych musel být, aby mi konečně uvěřil, že to děvče je úplně jiná liga? Tázavě se podíval směrem dolů čekaje nějakou reakci. Žádné se nedočkal.
„Proč jsem tenkrát nedokázal domyslet, čím TAKÉ budou muži myslet? Mohl jsem lidstvo ušetřit mnoha problémů a svárů. Pane…“ (Tady se Všemohoucí zarazil, protože nevěděl jak dál.) „To je hrůza, ani ulevit si pořádně nemůžu! Ti dole vůbec netuší, jak velký dar dostali, když si můžou pořádně zanadávat, nebo brát moje jméno nadarmo!“
Starého pána osvítil nápad: „No jasně!“ a pěkně za tepla se o něj podělil. „Tak víš co, Františku? Abys neřekl, že ti nechci pomoci, nabízím ti výměnný obchod… Když vymyslíš, jak si můžu ulevit, aniž bych při tom porušil některé ze svých přikázání a božských omezení, tak ti slibuji, že Dotty bude tvoje, aspoň na tu jednu noc. Bereš?“
Vínem napojeného Františka nesly nejisté nohy noční ulicí, když jeho hlavu přepadla myšlenka – komu si Bůh může ulevit? „No komu?“ požádal o radu ztichlou ulici.
Odpovědí mu bylo odbíjení hodin z nedaleké radnice.
To už je půlnoc, divil se. (Nebyla. Do výpočtu se mu vloudila chyba…) Bůh je přece všemohoucí, přepnul bez varování proud myšlenek na jiný kanál, a nad ním nikdo není, proto si nemá komu ulevit… Pane jo, kde se ve mně berou tyhle filozofický žvásty… To jsem teda klesnul hodně hluboko… Počkat… Zarazil se. Pane jo… Hm… To nebrat. Pane TY… To by šlo. Noční klid ukončilo velmi hlasité zvolání: „Pane TY, co jsem komu udělal?“ Počkal, až jeho křik dozní, a pak svůj nápad zamítl s tím, že i to druhé slovo musí mít dvě slabiky… Pane, jsi TY, napadlo Františka a hned si v nočním tichu ověřil, jak to zní… To není ono. Něco jiného bys tam hlavo neměla, zaklepal si rozmrzelý František pěstičkou na čelo, ve snaze zrychlit mozkovou činnost… Povzbuzení se minulo účinkem, protože z opojené hlavy začala vypadávat jedna perla za druhou… Pane můj… Pane svůj… Pane hnůj… Pane dole… Pane vole… Pane Die… Svoji frustraci si vybil do noční ulice: „Za čo, súdruhovia, za čo…?“
„Drž hubu, ty vožralo!“ ozvalo se z okna někde nad ním.
„Vlez mi na záda. Neslyšíš, že řeším problém samotného boha.“
„Nechlastej, když to neumíš!“
„Trhni si!“
U chodníku zastavila policejní hlídka: „Váš občanský průkaz!“
„Kde jste se tu vzali? Vůbec jsem vás neviděl přijíždět…“
„Jestli to nebude tím, že jste našemu příjezdu nemohl věnovat patřičnou pozornost vzhledem k tomu, že jste rušil noční klid?“
„Já, že rušil noční klid? Já nic nerušil! Já řešil filozofickou otázku?“
„V tom případě vyznáváte příliš hlučnou odnož té „filozofie“… Bude to za dva tisíce .“
„Jaký dva tisíce?“
„Pokuta za rušení nočního klidu, pane?“
„Já nerušil noční klid! Já jsem jen zkoušel jak to zní…“
„Co jak zní?“
„Představte si, že jste Bůh a potřebujete si ulevit. My řeknem – panebože, za co? – ale to on říct nemůže, protože jím je… Co byste řekli vy?“ a když viděl nechápavé výrazy, tak dodal: „Jako on.“
Oba policisté se po sobě významně podívali a kývli hlavami na souhlas. Ten nižší, který stál u auta a dosud neřekl ani slovo, přistoupil k Františkovi a konejšivým hlasem jej začal ovíjet slovy: „Přiznám se, pane, nevím… Jestli to nebude tím, že nejsem Bůh… Víte co? My vás teď naložíme do auta, odvezeme k vaší mamině, vy se z toho hezky vyspíte a ráno bude zase všechno, jak má být…„
„To byste pro mne udělali…? Počkejte… Co jste to řekl?“
„Že vás odvezeme domů.“
„Ne. Vy jste to řek jinak…“
„Myslíte to, …že vás odvezeme k vaší mamině?“
„Děkuju.“ František se bez varování vrhl na pořádek udržujícího příslušníka a objal ho. „Děkuju, pane policisto. Děkuju.“ Jak rychle se na ochránce zákona vrhl, tak rychle jej zase ze svého sevření uvolnil, takže jeho kolega na tento drobný incident nestačil zareagovat. František zvedl hlavu k nebesům a zařval: “Matko moje, proč si mě přivedla na tento svět. Za co mě trestáš?“
Hm… To vůbec nezní špatně a navíc to funguje, spokojeně pokyvoval hlavou starší bělovlasý pán neurčitého věku a s nezúčastněným pohledem sledoval, jak policisté nakládají Františka do služebního vozidla a odvážejí na záchytku. Hm… A kdo je moje matka…?