Anonym

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!