Boj v továrně

Poznámka: Další příběh ze série o Genoších. Dal jsem si za úkol – napsat akční scénu, kde by se moc nemluvilo, ale hlavně dělo. Na plátně nebo obrazovce vypadá akční scéna tak samozřejmě, ale dostat to samé na papír je, přiznám se bez mučení, obrovská dřina.
( Image by Parker_West from Pixabay )

Zjizvenej Frank ukončil krátkou dávkou životní pouť dalších dvou útočících vojáků. Bohužel jich bylo moc. Kryl se za nefunkčním lisem odkud měl krásný výhled na vrata, kterými se do tovární haly snažili probít členové elitního komanda vycvičení k zabíjení Genoušů. Frank i Kamenná Jane disponovali neomylnou muškou a vojáky skládali ve vratech do řady, jak honci ulovené zajíce po úspěšném honu.
Velitel Likvidátorů Genoušů, kterým nikdo neřekl jinak než LG, usoudil, že takhle to nepůjde. Nedokázal odhadnout, zda má víc mužů, než obklíčená dvojice nábojů. Na jeho rozkaz se ve vratech začala formovat hradba inspirovaná starými Římany. Štíty byly stejně velké, přibližně stejně těžké, a dokázaly odolat protipancéřovým pěchotním střelám a svému nositeli zobrazovali na displeji to, co se dělo vpředu. Frankovi došlo, že mají problém. Měli poslední granát. Jeden štít by dokázal „propálit“ i s jeho nositelem, ale byla by to ta poslední věc, o kterou se v životě pokusil. Potřebovali se dostat vojákům do zad. Frank se podíval na Jane a hlavou ji naznačil, že se stáhnou. Naštěstí před tím, než je vojáci obklíčili, měli čas projít si tuhle starou továrnu, kterou měla Jane na seznamu bezpečných objektů. Věděli, že na druhém konci haly vedou schody do podzemního podlaží, z kterého se dalo vyjít v malé kanceláři za zády útočníků. Pomalu, využívajíc zrezivělé stroje ke krytí, se přesouvali ke schodům, zatímco se hradba u vrat dala do pohybu.
Frank gestem naznačil, že půjde po schodech první. Automatickou pušku si hodil na záda a vytáhl z pouzdra pistoli. Natáhl ruce před sebe a opatrně následoval zbraň. O patro níž to vzal Frank doprava. Jane fungovala jako zadní voj kryjící jim záda. Došli ke zdi, která je dovedla ke schodišti do kanceláře. Štěstí přeje připraveným. Likvidátoři, jak to vypadalo, o tomto bezpečnostním riziku nevěděli. Schody byly ve tmě, kovový poklop zavřený. Frank opatrně stoupal stupínek po stupínku. Ticho narušily hlasy. To značilo jediné – v kanceláři byli vojáci.
„Sakra,“ ulevil si Frank potichu. Rozhlédl se kolem sebe a hlavou Jane naznačil, kam se má ukrýt. Sám stál pod schody s nastraženýma ušima a snažil se poznat, kdy bude cesta do týlu Likvidátorů volná.
Poklop se začal zvedat. Frank bleskově skočil za nejbližší rezavý kalolis a čekal, kdo se na schodech objeví. Z otvoru vyletěla koule, která skenovala prostor.
„Sakra,“ ujelo Frankovi jeho oblíbené slovíčko. Zdvihl hlavu a proměnil zvědavou kouli v hromádku elektronického odpadu na betonové podlaze.
„Jsou dole!“ zakřičel někdo v kanceláři.
Frank na nic nečekal, odjistil granát a hodil jej za neznámým křiklounem. Výbuch donutil kovovou desku k zavření. Než se příslušníci LG vzpamatovali, byla přivařená k rámu. Pro tuhle chvíli jim odtud žádné nebezpečí nehrozilo. To se za nimi vkrádalo na druhém konci sklepa. První vojáci, schovaní za štíty začali sestupovat k nim. Když tam doběhli, dostal Frank nápad. Začal kovové schodiště odřezávat. Laserový paprsek vyvolal mezi útočníky poprask. Mezi dvěma štíty se začala dělat mezera, ve které se nejprve objevila hlaveň samopalu následovaná zvědavou hlavou. Jane se na vojáka usmála, když se jejich pohledy setkaly. Bylo to to poslední, co ve svém životě viděl. Proměněný v kámen přepadl na nositele čelního štítu, který pod jeho vahou vydechl naposled. Než se jejich zkoprnělí spolubojovníci vzpamatovali z toho, co viděli, sfoukla je Jane krátkou dávkou jako zbytečně hořící svíčky. Frank díky tomu získal čas na dokončení rozdělané práce. S lomozem padajících schodů odtamtud oba zmizeli. Co teď, zvažoval Frank uprostřed sklepa.
„Franku,“ vyrušila ho ze zamyšlení Jane, „zkraje támhletý zdi,“ ukazovala šikmo doleva, „jsou dveře vyznačený na plánku. Šla bych se podívat, kam vedou?“
Vešli do příručního skladu, ve kterém byly regály, zavřená plechová skříň a tří vozíky, ve kterých se v prádelnách vozí mokré prádlo. „Uděláme před dveřmi barikádu. Nataháme sem všechno s čím dokážeme hnout a já to svařím k sobě.“
Věděli, že čas hraje proti nim, proto se s tím moc nepárali. Vznikla industriální barikáda s několika střílnami. Až je LG donutí ustoupit, měli od někoho nachystaná dvě pancířem chráněná místa, která vypadala jako dávno nepoužívané stroje, z nichž se dalo snadno stáhnout do skladu. Vrásky jim dělala zásoba munice, která se zcvrkla na tři zásobníky pro každého.
Sklepení zaplavily drony. „Šetři municí,“ řekl potichu Frank. Vyhlédl si jeden a vteřinovým laserovým paprskem jej poslal k zemi. Jeho zbylí druzi na něho spustily palbu. Naštěstí se stačil ukrýt. Ze svého místa vyhlížel dalšího adepta na likvidaci. Marně, protože se všichni drželi mimo jeho zorné pole. Opatrně změnil místo. Drony také. Vojáci, kteří je ovládali, měli díky infračervené radiometrii přehled o tom, kde se Genouši nachází. Měli je v pasti. Ti dva to místo mohli opustit pouze v gumovém pytli. Nebylo kam spěchat. Velitel poslední útok pečlivě naplánoval, aby přišel o co nejméně mužů. Do boje s Genouši se nikdo zrovna moc nehnal. Pravděpodobnost, že dotyčný adept opustí po dvou letech jednotku s dvoumilionovým výslužným byla hodně nízká. Proto vláda nové rekruty lákala na tučné odchodné a na pravidelně se zvyšující žold po každých dvou odsloužených měsících.
Frank si všiml, že jeden z dronů visí ve vzduchu necelý metr od cedule, která visela na slabých řetízcích přichycených ke stropu. Kdyby jeden přeřízl, uvolněný plast ho přinejmenším poškodí. Předpoklad byl správný a dron skončil na podlaze. Přesto se jich ve vzduchu vznášelo ještě osm.
Jane sledovala úzkou štěrbinou situaci pod stropem sklepa. „Franku, neriskuj a stáhni se do krytu!“ Viděla, jak se drony šikují k útoku a vykřikla: „Hned!“
Smršť střel neúčinně bušila do ocelových plátů, za kterými se Frank krčil. Naštěstí drony nebyly pro boj v podzemí vybaveny raketami. Ty by znamenaly konečnou. Jane, kterou nechávaly neznámo proč na pokoji, vykoukla ze své skrýše a krátkou dávkou sundala poslední útočící stroj, načež bleskově zalezla zpět, protože peří, kterým měla tělo pokryté, by kulku rozhodně nezastavilo.
Drony se obrátily a držely je krycí palbou v úkrytech, zatímco se k barikádě blížili vojáci. O tom, že jde do tuhého, Genouše přesvědčily výbuchy granátů v jejich těsné blízkosti. Bleskově se stáhli do skladu, zavřeli za sebou dveře, které Frank „heftnul“ na několika místech ke kovovému rámu. Jane zatím otevřela ze zvědavosti plechovou skříň, kterou předtím nechali bez povšimnutí. Ze stěny vyjela pancéřová deska a neprodyšně ucpala jediný vchod. Kdo a proč dal do plechové skříně v rohu místnosti s průvodním dopisem i svítící tyče s chemickým světlem, bedničku s granáty, rádio a proviant s hodně dlouhou dobou trvanlivosti, nevěděli. Stálo v něm, že mají okamžitě zapnout rádio. Rozsvítilo se, ale to bylo všechno, co dokázalo. Pokud se ze skříně ozve tiché zabučení krávy, dočetli se o kousek dál, měli do otvoru vedle skříně strčit odjištěný granát, aby zpacifikovali ten lidský svinčík před nimi, a tak během následující čtvrthodiny třikrát výzvu neviditelného přežvýkavce uposlechli. Proto se ke slovu dostali ženisté, kterým bylo poručeno, aby vytvořili ve stropě skladu otvor. Cílenými výbuchy se snažili prolomit ke Genoušům. Marně, protože jim v tom bránila pancéřová deska, o které ti dva dole nevěděli. Poslouchali detonace nad sebou a odhadovali, jak dlouho to těm nahoře bude trvat, než vytvoří otvor, kterým sem vpustí plyn a bude vymalováno.
„Co budeme, Franku, dělat, až se k nám prolámou?“
„Co by… Budu se snažit zabít co nejvíc těch lidskejch sráčů.“ Frank se podíval na Jane: „Nebo máš v hlavě nějaký jiný řešení?“
„Ne… Ale mám poslední přání.“
„Jaký?“ zeptal se překvapený Frank.
„Ještě, před tím než umřu, bych se chtěla milovat.“ Podívala se na Franka, který vypadal, že neví, o čem je řeč. „Už strašně dlouho jsem to nedělala…“
„Počkej, ty máš to…“
„Ty si myslíš, že když mám na sobě peří, že tím pádem nejsem ženská?“
„To ne… Jen jsem o tobě takhle nikdy neuvažoval…“
„A jak si o mně uvažoval?“
„Jako o bezpohlavním stroji na zabíjení.“
„Dík.“
„Sorry.“
„Za to mě políbíš!“
„Vždyť máš kolem pusy peří…“
„A to ti vadí?“
„No… Přiznám se, že tuhle úchylku jsem na sobě ještě nepozoroval…“
„A co řekneš na tohle?“ Kamenná Jane se podívala Frankovi do očí a pobaveně se usmála. Dala svým brkům na tváři příkaz, aby se zatáhly. Frank měl možnost konstatovat, že Jane má krásnou tvář ženy, ve které bylo ještě něco dívčího.
„Ty umíš schovat peří z celýho těla?“
„Jo. Jen křídla nezatáhnu.“
„Jsi krásná.“
„Děkuju… Políbíš mě?“
„Moc rád. Takovýhle krásný holky po mně nikdy nic takovýho nechtěly. Byl bych za blba, kdybych to neudělal…“
„Tak přestaň kecat a udělej to!“
„Frank se k Jane naklonil s našpulenou pusou. Ta mu jednu ruku položila na zátylek, aby ji nemohl utéct, a zkušenými rty přesvědčila ty jeho, že to mají přestat dělat napínavé a konečně začít pořádně líbat. Než se stal Genoušem, jeho zkušenosti s opačným pohlavím se limitně blížily k nule. Byl neduživým rachytikem, který neměl čím ženy přitáhnout. A jako Genouš na ně neměl čas.
Bylo to krásné, ale krátké. Plechová skříň se najednou ocitla v pravém úhlu proti zdi a odkryla tím otvor, ve kterém stál Krtek Bill: „Hele, nechte si to na jindy. Teď vodsuď musíme vypadnout!“
Oba od sebe odskočili, jak po ráně elektrickým proudem. Janeninu tvář okamžitě okamžitě znovu pokrylo peří. S údivem se dívali na Billa, kterého viděli poprvé. „Kde ses tu vzal?“
„Volali jste o pomoc.“
„My?“
„No jasně, že vy. Nikdo další tu nejni, kerej moh zapnout rádio.“ Když viděl, že se k ničemu nemají, tak je popohnal: „Tak, co je to s váma? Mám si snad podat kolkovanou žádost, abyste zvedli prdel a šli se mnou?“
„Kolkovanou?“ projevili oba zachraňovaní synchronizovaný údiv.
„Aha,“ klepl se Bill do čela, „já zapomněl, že vy to tady v jú es ej neznáte… Zkrátka jsem chtěl povědět, abyste přestali krafat a koukali zalízt do toho tunelu. To pancéřování nevydrží navěky.“
Jane následovaná Frankem vešla do tunelu a Krtek Bill zevnitř zavřel dveře, které LG, až se prolámou dovnitř, nenajdou.
Za čtvrt hodiny seděli všichni tři v dodávce, které přes její úplně obyčejný vzhled, mohly cestu do bezpečí překazit jen silnější zbraně, než ty pěchotní.