Komentář: Tato povídka byla přeložena studenty Filozofické fakulty Karlovy univerzity do polštiny a vystavena na, už si nepamatuji jakém, polském webu. (Stalo se tak na základě vítězství v malé literární soutěži, kde zvítězila o „tečku na konci povídky“.)
Role editora se chopila Eva Bártová.
(Ilustrační foto je z Pixabay.)
Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé čekající na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas nad krásou ocelového stroje. Důvod byl prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.
Párovka zastavila. Z reproduktorů se linulo hlášení, že k třetímu nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568 ze stanice Velký Trám a jízdu zde skončil. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však příkaz neuposlechl a nepokračoval následně z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.
František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Zde ho nikdo nemohl obtěžovat, neboť telefon nechával dole. A navíc byl starým mládencem. A ještě jedno místo měl v něm rád. Dílnu.
Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm sice říkali, že je tak trochu podivín, ale uznávali ho. Patřil totiž k vymírajícímu druhu. Tomu, se zlatými českými ručičkami. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.
Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovaly postavičky v kolejišti. Většina z nich dostala do vínku jméno a životní příběh…
Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…
Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila dvacet milimetrů a opalovala se celý rok na zahrádce přesné kopie jeho domku umístěné nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny žluté barvy a František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval. Dostala jméno Kateřina podle dívky, kterou v sedmé třídě platonicky miloval. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. S horkostí ve tváři vzpomínal na nespočet snů, ve kterých se s ní miloval. Toužil po tom, aby byla skutečná. Aby mu zamávala na pozdrav a řekla: „Ahoj miláčku.“
—
Budík nekompromisně oznámil, že nastal nový den. Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.
Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem odrazil ve své zmenšenině světa, ve kterém měl, na rozdíl od toho skutečného, přátele a obdivovatele.
“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.
“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”
To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Nevzpomínal si, že by se mu někdy něco takového stalo. Co je dnes jinak?
“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.
“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.
Odpověděl se současným kývnutím hlavy. Něco musí být špatně!, řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem. Ničeho zvláštního si nevšiml. Pak se podíval na nebe a zhrozil se. Obloha byla černá. „No nazdar,“ ujelo mu. Udělal čelem vzad a utíkal domů pro deštník, protože nepochyboval o tom, že se za chvíli spustí lijavec.
Když otevřel domovní dveře, ozvala se na druhé straně domku rána. Průvan musel přibouchnout dveře na zahrádku. František byl přesvědčený o tom, že byly zavřené, když odcházel. Rozhodl se, že je půjde zkontrolovat. Daleko však nedošel. V chodbě se objevilo děvče s havraními vlasy v titěrných žlutých bikinách. Musel vypadat vyjeveně, protože se pobaveně usmálo a zeptalo se: “Ahoj miláčku! Stalo se něco?”