Autor: Zdeněk

Poznámka: Finišmenem trojpovídky Anonym je Ronald Krist. Jeho nadmíru zajímavý hrdina bojuje s jinými draky, než kouskem popsaného papíru..
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Čeština je opresivní, nikdy mi nedá klid na výběr, nikdy mi nedá pokoj, pořád po mě chce jednu ze dvou škatulek. Nejsem muž, protože mě kamarádi viděli v šatech. Nejsem žena, protože pravé ženy hrají počítačové hry, jenom aby zaujali chlapy. Jsem Alex. Jsem umělecké dílo. Ne, to zní strašně sebestředně. Nejsem tak zajímavá. Jsem nebinární. Asi. Pořád úplně nevím, co to znamená, ale je to to jediné, co mi dává intuitivně smysl. Prostě se nedokážu sžít ani s mužskou, ani s ženskou rolí. A nechci, aby mě lidé házeli do jedné z těch dvou škatulek. Nebo si to alespoň myslím. Ale neustále mě hryžou pochybnosti. Vzpomínám, jak nepřístojně jsem si připadala v klučičích šatnách, mezi vším tím vzájemným předváděním vlastních maskulinit. Mezi nekonečnýma řečma o fotbale, posilovně, technice. O něco lepší to bylo, jen když se zrovna mluvilo o chlastu nebo o holkách. Nikdy nezapomenu, jak se jeden spolužák zmínil o tom, jak by chtěl být holka, aby si mohl šahat na kozy. Nikdy nezapomenu na tu toužebnou melancholii, která mě s tou větou polila. Kdybys jenom tušil, jakou hloubku pro mě ta věta měla. Po ničem jsem tehdy netoužila víc, než být jednou z holek, s kamarádkami jít nakupovat a pak se třeba večer vypravit zpít a tancovat na punkový koncert. Tehdy jsem si ale myslela, že být trans znamená být navždy jako hybrid, mutant nebo úchyl ve stylu Mr. Garrisona ze South Parku. Až mnohem později, někdy po třiadvacátých narozeninách, jsem se na internetových komunitách přesvědčila, že trans lidi jsou opravdu lidi, ne něco co si slušná společnost schovává pod postelí. Tehdy jsem si myslela, že až dodělám školu a osamostatním se, že si konečně najdu prostor a odvahu vybudovat si svůj vlastní androgynní styl. Jenomže jsem si uvědomila, že mé plány hatí plešatění, tak jsem zoufale hledala, co s tím můžu dělat. To mě dovedlo až k trans komunitě. Sdíleli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se vzájemně rozesmát. Chtěla jsem mezi ně patřit. Přečetla jsem několik životopisů, přes internet nakoupila nějaké hadry a makeup, doma v soukromý experimentovala s různými styly, sdílela fotky přes internet, kde jsem často dostala pozitivní reakce. To ale vlastně každý, protože cílem bylo se navzájem podpořit, ne upřímné hodnocení. V mysli jsem mojí fyzickou formu v každodenním životě neviděla jako mé mužské tělo. Ale postupně mi to uvnitř taky začalo připadat jako faleš. Jako by mé podvědomí nedokázalo tuhle novou roli přijmout, jako bych z jedné omezující škatulky utíkala do druhé. Chtěla jsem opravdovou svobodu. Tak jsem dospěla k nebinaritě. Dodnes si ale nejsem jistá, co to opravdu znamená, jestli to je opravdu má identita nebo jenom prostředek k úniku ze samoty a pocitu dusící, šedé obyčejnosti, která na člověka co si nenašel své místo v životě dopadá se stárnutím čím dál intenzivněji. Občas se cítím jako bych byla osamělá na sondě vzdalující se do vesmírného prázdna a snažila se jako stébla slámy držet čehokoliv, co by mě ještě mohlo na chvíli vzít zpátky. Protože v kosmu se sama zblázním. Ani Rimmera bych tam neměla. Ale pokud to tak je, tak si možná vlastně na všechno jen hraju a buduji si mýtus, s kterým jednoho dne nabourám do zdi a pak budu ještě ztracenější než kdy dřív. Poslední roky se velká část mé mezilidské komunikace odehrává na internetu. Fóra, diskuzní skupiny a tak podobně. I jsem se tam platonicky zamilovala. Do jedné trans holčiny, Natálie. Do jejího něžného a zároveň vyzívavého goth-bdsm stylu. Do jejích čistých názorů, nezkažených snahou o společenskou přijatelnost. Do textů které psala pro její kapelu. Do naší spřízněnosti tím druhem boje, který chápe každý, kdo byl naváděn k víře, že je s ním něco špatně. Vzpomněla jsem si na symbol, který měl vytetovaný hrdina z jedné staré videohry. Fungoval jako vábítko, které k němu vábilo ztrápené duše. Myslím, že pro nás to funguje podobně i v opravdovém životě. Chtěla jsem si ho nechat vytetovat. Ale co když se jednou probudím a už si to nebudu chtít připomínat? Tak mám jenom přívěšek. Zítra budeš mít koncert, budu tě oslovovat přímo, v nějaké Andromedě. A pro mě je to příležitost. Pro veřejný coming out. I proto aby tě symbol na mé hrudi přivábil ke mně. Chci tě obejmout a poslouchat o čem jsi snila v dětství. Já jezdila vlakem a byla fascinována červenou na semaforu. Pozorovala jsem mraky a odplouvala s nimi. Zůstávala jsem celou noc vzhůru, pozorujíc jak napadaný sníh dosahuje výšky chodníku. Chtěla jsem být meteoroložka. Chybí mi ty časy. Dneska už si pod tíží těch vážných věcí tyhle drobné, nevysvětlitelné fascinace dovolit nemůžeme. Chci, abys mi vyprávěla o svém o vlastním coming outu, jaks to zvládla, kdes brala tu sílu, která mi chybí. (Naše podvědomí nás tlačí k těm vážným. Občas mám pocit, že stárnutí je jenom progresivní akumulace traumat a deziluzí. Chtěla bych se s tebou odříznout od času. Zastavit v noci uprostřed silnice, vystoupit z auta a vkročit pod měsícem do naší izolované dimenze, ve které by naše city nikdy nevychladly. Vím, že to nejde. Ale můžeš mi lhát, můžeš mi říct, že všechno bude ok, že zůstaneme navždy mladé. Třeba mi pak bude na chvilku líp.) Naspala jsem asi tři hodiny, když zazvonil budík. V práci jsem se nemohla na nic soustředit, mé myšlenky se nenávratně zatoulaly k dnešnímu večeru. Po cestě domů jsem udělala chybu. Zkontrolovala jsem poštu. Dělám to pravidelně, protože co kdyby mi náhodou psal pohledný agent s láskou pro černou kávu a zatáhl mě do světa mezinárodních konspirací, žejo? „Už to nedělej!“. Rozlilo se mi po těle horko. COŽE? Mimo moje gendrové trable žiju nudný život. Nikdo na mě nemá co odhalit. Sebestředně si můžu myslet, že někdo vidí do toho bordelu, co mám v hlavě a chce mě varovat před dalším propadem do králičí nory. Chce říct: „Zastav, vystup a jdi pěšky. Nebo nabouráš nebo sjedeš z útesu.“ Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže jsou jenom dvě možnosti, buď to je omyl a zpráva není určená mně nebo někdo ví o mé identitě a vyhrožuje mi. Abych nedělala ostudu komunitě, nebo co já vím proč. Začíná mi být z úzkosti blbě. Ale alternativou je jenom další večer naplněný frustrací po lidském kontaktu a sebenenávistí kvůli vlastní zbabělosti. Teď už své plány změnit nemůžu. Vemu si na sebe puntíkové šaty, černé silonky, kotníkové botky s malým podpatkem, modrou paruku s vlasy na ramena a mé signaturní červené třpytky v pravém oku a modré v levém. Džísku pro punkovější vibe. Přijdu si trochu jak Sarah Bonito. Konečně otvírám dveře od bytu. Vnitřnosti se mi kroutí v těle, přepínám se na autopilota, dělám kroky jenom mechanicky proti veškeré gravitaci táhnoucí mě zpátky. V mysli se znovu vidím jako vesmírná sonda. Teď ale nemířím do prázdna, ale na neznámou planetu. Vím, že mám dostatek paliva k dosažení únikové rychlosti. Teď už jenom musím doufat, že na planetě, na které nakonec přistanu, to bude ok. Snad. Po cestě k Andromedě jsem nevzbudila žádný rozruch, což mě trochu uklidnilo. Asi na mém zjevu opravdu není nic tak zajímavého, pocit že zítra musí mé fotografie skončit po stránkách typu divnolidi v mhd je možná způsobený jen nezvykem. Srdce mi znovu začne bušit, když spatřím svého starého spolužáka Honzu vybírat vstupné. Byl jedním z těch několika emařů, se kterýma jsem si na střední trochu rozuměla. Osloví mě jenom odměřeným „Dobrý den.“ To jsem nečekala. Mrknu na něj s asi nezakrytě překvapeným výrazem a zeptám se, „To mě nepoznáváš?“ Jenom se pousměje „Jasně že jo, sluší ti to.“ Nezmůžu se na víc než na úsměv zpět. Uf, tak první sociálně nejapnou situaci mám za sebou. Andromeda působí spíš jako squat než jako cool podnik s vesmírnou tématikou, kde bych na baru elegantně přehodila nohu přes nohu a upíjela ze sklenky Martini. K tobě se to ale hodí víc. Tvá opravdovost spočívá i v tom, jak upřímně, bez pozlátka, vyjadřuješ svou vnitřní špínu. První kapela pomalu končí. Jdu si dát pivo. Po přestávce následuješ. Akustická kytara brnkající zasněnou melodii. Razantní skok k agresivním kytarovým riffům a rytmům na bicích, které vhání adrenalin do žil. Křik člověka zoufale snažícího se ze sebe dostat všechnu nahromaděnou frustraci. A pak klid, smutná akustická melodie a šeptavý zpěv. Post-hardcore transgender dysphoria blues. Představuji si, že taky hraji. Že taky dovedu svůj vlastní duševní bordel přetransformovat do katarze a říct tak lidem, že nejsou sami. Být inspirací a být povšimnuta. Když dohráváš, jako blesk z čistého nebe mi dojde, že já vlastně vůbec nevím jak tě oslovit. Co jsem si celou tu dobu myslela? Nechala jsem se tak unést očekáváními a úzkostí z toho, jak na mě bude okolí reagovat, že jsem na to ani pořádně nepomyslela. Nic dalšího se za večer nestalo, jak už to tak bývá, všechna očekávání vyšuměla do prázdna jak chuť ze zvětralého piva. Touha po splynutí duší se zase nenaplnila. Jak jinak. Možná bych našla víc sebevědomí, kdyby mě ten bizarní vzkaz nevyvedl z míry ještě víc. Ale teď už se nedá nic dělat. Sednu si do večerního metra. Na Staroměstské nastoupí člověk, kterého znám od vidění z práce. Patří mu nějaký manažerský post. Zbytek cesty koukám z okna ven, aby mě nepoznal. Hudba ze sluchátek mě nakonec odvede pryč z vší okolní reality, a když přijde Another Day od Roy Harpera, při finálních slovech: „And at the door she can’t say more Than just another day And without a sound I turn around And I walk away.“ Už nedokážu zadržet slzy v očích. Z mého dosebeponoření mě naposledy jen taktak vytrhne postřeh, že kolem kastlíků někdo nechal vzkaz. Skočím si ho přečíst.

Rozhoupe se mi bránice a mé slzy se v obličeji smísí s úsměvem. Snad prvně za celý den. Takže ten blábol nebyl adresován jenom mně a, no, ať už je to se mnou jakkoliv špatné, tak aspoň to nejsem já kdo si z téhle kauzy uřízne největší ostudu. Doma hned zalezu do postele. Občas před spaním brečím, dnes už ale ze mě další slzy nevyjdou. Udělala jsem krok, ale jsem zase sama. Nevím co bude dál, ale přesto usínám spokojena. Vyšla jsem ven v podobě, která mi je bližší. A to je víc, než cokoliv jiného, co jsem udělala v posledních letech.

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!

Poznámka: Klára Rokosová je spoluautorka prosincového knižního bestseleru „Trojpovídky“ internetového knihkupectví Kosmas.cz, na který se můžete podívat zde. Povídkou „Už to nedělej“ se podílela na trojpovídce „Anonym“, kterou v knize nenajdete a tudíž má zde světovou premiéru.
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

V obchodě zahlédnu souseda Adama, dávám si ale pozor, aby si on nevšiml mě. Kdyby to byl Koláček, šla bych mu naproti. Je to galantní pán, na sobě má pokaždé tvídové sako, nezapomene mi dveře podržet, pomoct s nákupem. Ale s Adamem, s tím se potkat nechci. Je to hulvát a ochlasta. Bydlí v pátém patře a někdy se sotva drží na nohou. Je to snad ale omluva, aby si z dvorku udělal veřejné záchodky? Není sice jediný, kdo to dělá, ani to ho neomlouvá.
V tomhle starém domě bydlím už přes pět let, na chování některých sousedů si asi nezvyknu nikdy. Můj byt je v přízemí, a tak slyším každé bouchnutí domovních dveří. Nejdřív mi to vadilo, dnes jsem naopak ráda. Díky tomu mám totiž dokonalý přehled, co se v baráku děje. Podle kroků poznám, kdo jde ven, kdo jenom na dvůr. Poslouchám za dveřmi, a když je chodba prázdná, rychle dojdu dvorek zkontrolovat. Hned poznám, kdo byl vynést koš do popelnice, kdo se tam byl vymočit.
Mluvím o tom v neděli, když přijdou na návštěvu mladý. Jana se zeťákem ale jen svorně protočí oči.
„Tak už to nedělej mami. Nechoď tam, když nemusíš.“ opět mě dcera poučuje. Lituji, že jsem raději nemlčela.
Jonáš se tomu jenom směje. „A babi, co ženský, chodí tam s košem nebo taky čůrat?“ Od svých rodičů za to schytá svorně dva pohlavky.
Když potom všichni odchází, s Jonášem na sebe spiklenecky mrkneme. Zase od něj totiž něco potřebuji. A zase je to přísně tajné.
„Bude mi to stačit až v pátek,“ ujišťuji ho. V mých osmdesáti letech přece nemám kam spěchat.
Jonáš dodrží, co slíbil. Přinese mi papír, na kterém jsou vytištěná tři slova:

UŽ TO NEDĚLEJ

Představuji souseda Adama, jak si stoupá na své místo k popelnicím, aby si tam zase ulevil. Přímo před očima uvidí ten nápis. Jsem zvědavá, se bude dít dál. Přestane to dělat? Začne nadávat? Hlavně, abych o to nepřišla.
„Babi, a opravdu v tom textu nic nechybí?“ ptá se mě znovu Jonáš.
„Ne, ne, Jonáši, takhle je to v pořádku. Kdo bude chtít, pochopí.“
„Možná by bylo dobrý, nechat to ještě zalaminovat“ napadá ho ještě. Vysvětluje, že to je speciální úprava papíru, nebude potom vadit, ani kdyby pršelo.
„To skvělý nápad“ chválím svého chytrého vnoučka. Tohle už ale zvládnu sama. Papír opatrně zabalím do novin a schovám do velké kabely.
V kopírovacím centru je rušno. Mladík od obsluhy na mě hned mává, tak nemusím čekat ve frontě.
„Kopií bude dvacet, jako vždy?“ zeptá se a opatrně vloží papír do kopírky.
Přikývnu a stroj se rozjede. Pak si teprve uvědomím, že dnes přece žádné kopie nechci. Chci přece to, no… jak se to jen řekne… hledám po kapsách papírek, na který mi Jonáš napsal to cizí slovo: laminace. To už mi mladík podává mých dvacet kopií.
Už jsem to dělat nechtěla, ale zase budu muset. Je to osud nebo náhoda?
Hned od rána je v domě rušno. Kukátkem se podívám na chodbu, Adama, Koláčka, ani nikoho dalšího ze sousedů nevidím. Zato dva cizí chlapy od policie. Byla jsem ale opatrná, tak se nemám se čeho bát. Kvůli otiskům prstů použila rukavice, vybrala si ten nejlepší čas, kdy je většina lidí v práci. Nikdo mě nemohl vidět, když jsem ty papíry házela do schránek. Nebo se mýlím?
Zazvoní zvonek. Potom klepání na dveře. Já ale dělám, že nejsem doma. Posadím se na lavici, zavřu oči a zacpu si uši. V duchu si odříkávám svůj oblíbený citát od Karla Čapka: „Anonym je člověk, který má svou důstojnost. Pod svým jménem by to nenapsal.“
Bude to možná dlouhé, ale vydržím to. Nakonec všechno utichne. Probere mě až zvuk klíčů v zámku a známý hlas. „Mami, proč tady sedíš takhle po tmě? Měla jsem o tebe strach, celý den mi nebereš telefon. Už to nedělej.“