Alžběta Bublanová

Komentář: Mladá žena (i když bude tvrdě nesouhlasit jako správná příslušnice něžného pohlaví starší dvaceti let), matka, spisovatelka, novinářka, a také učitelka tvůrčího psaní (více zde), odpověděla na „Sedm zvídavých otázek“.

Co tě přivedlo za katedru?

Láska k literatuře… no hlavně jsem chtěla předat to, co už dlouhou dobu dělám. Studenti mě neskutečně posouvají vpřed, vlastně se učím já sama. Spousty věcí jsem totiž začala dělat až po mých kurzech, jako například přípravy na psaní, osnovu, atd. Díky mým studentům o literatuře neustále přemýšlím, půjčuji si z knihovny knihy o psaní a stále hledám nové možnosti.

Jak dlouho trvá, než se ze začátečníka stane autor?

To je individuální, každý to má jinak, a spíše než čas bych to převedla na texty. Autorem se člověk stává díky tomu, že se vypíše. Chce to psát a psát.

Když nějaký tvůj žák dosáhne úspěchu, připadáš si jako stvořitel?

Připadám si krásně a trochu nabubřele si myslím že je to moje zásluha, ale tak to není, zásluha je to především toho člověka. Jsem ale vždy pyšná.

Psát či nepsat? Toť otázka, jež si kladou mnozí, kteří chtějí vzít pero do ruky, ale odrazuje je vědomí, že dnes píší všichni… Proč by měli oni?

Je pravda, že píše hodně lidí, a je na každém si říct, jestli do toho půjde. Člověk by měl do toho jít hlavně kvůli sobě, a dělat malé krůčky. Nemá cenu si klást hned velké cíle, že vyprodám knihkupectví. 

Na čem momentálně pracuješ?

Já lelkuji. Momentálně totiž čekám až mi z nakladatelství pošlou můj rukopis, který bude jistě hodně opřipomínkovaný a to pak budou pro mě galeje. 

 Jakou největší hvězdu jsi stvořila?

Jsem hrdá na více lidí. Nejvíce tedy na Oldu Příklenka, protože to je ještě kluk a je fakt hodně nadaný. 

Jsem autor toužící po vzdělání. Kde narazím na tvé kurzy?

Kurzyzobyvaku.cz 

Naštvaný řidič

Poznámka: Psaní spojuje. Nejinak je tomu s Ondrou Mečířem. Už nějaký ten pátek se vidíme na tvůrčím psaní a při večerech autorské tvorby. Vlastní velmi vtipné pero, o čemž se nyní můžete přesvědčit.
(Image by Pexels from Pixabay.)

Slunce konečně začalo zapadat. To byla ta pravá chvíle, na kterou jsem už celé dva roky čekal. Všechno šlo podle plánu. Písčitá pláž, azurové moře, palmy, prostřený stůl a my dva. Dlouze jsem se jí zadíval do očí. Byla to pořád ta stejná kočka, jako když jsme se poznali. Nalil jsem víno do sklenek a jednu z nich podal své vyvolené.
Ještě, než jsem však stihl pronést přípitek, ozvalo se za našimi zády nepříjemné zakašlání.
„Ehm, ehm, tak co bude vy dvě hrdličky? Koukejte to rychle zabalit! Za chvilku odjíždíme zpět na hotel.“
„Vždyť jste měl přijet až v sedm hodin?!“
„A kolik si myslíte, že je?“
Podíval jsem se na ruku, na které obvykle nosívám hodinky. „No to sice netuším, ale sedm určitě ještě není.“
„Máte patnáct minut, tak si pospěšte! Večer dávají fotbal a já si chci jít předtím ještě nakoupit.“
Patnáct minut mi bude úplně stačit, pomyslel jsem si a začal se opět koncentrovat na svůj plán. Požádat Izabelu o ruku.
„Čtrnáct minut.“
„Můžete s tím odpočítáváním přestat, prosím?“
„Můžu, ale nechci.“
„Já Vám říkám, že s tím přestanete!“
„Co na mě pokřikuješ ty košiláči? A vůbec, zkracuju čekací dobu na deset minut.“
„Abych si na Vás nestěžoval u nadřízeného.“
„Cos to řek? Asi odjedu bez vás a pak si stěžuj, komu chceš.“
„Můžete nám dát prosím alespoň těch deset minut?“
„Devět.“
Protože čas i řidič byli očividně proti mně, poklekl jsem na levé koleno a vyndal prsten.
„Izabelko, známe se sice jen dva roky, ale mně přijde, jako by to byla celá věčnost. Vezmeš si mě?“
Z výrazu její tváře jsem vyčetl překvapení. Něco mi říkalo, že buď řekne ano, nebo ne.
„No Alexi, já si nejsem úplně jistá…“
„Klidně ti nechám delší čas na rozmyšlenou, nemusíš mi odpovědět hned.“
„Ty jsi mě nepochopil, já si nejsem úplně jistá, jak ti to vysvětlit. Nemůžu si tě vzít.“
„Dávám vám deset minut navíc,“ ozval se řidič za našimi zády.
Ignoroval  jsem ho.
„Proč si mě nemůžeš vzít?“
„Myslela jsem, že jsi na kluky…“
„Tak to je góóóól,“ ozvalo se opět zezadu.
„Já a na kluky? Jak tě to prosím tebe jen napadlo?“
„Nevím, prostě to z tebe tak nějak vyzařuje, děláš taková ta gesta, rád nakupuješ, nosíš vždy perfektně sladěné oblečení…“
„Věřili byste, že jak vás tady, tak pozoruju, že mě to taky napadlo?“ Neodpustil si řidič sarkastickou poznámku.
„Já to nechápu, vždyť jsme se přeci na všem vždycky shodli, říkali jsme si všechna tajemství a …“
„Zadrž mladej, z tohohle už se nevykecáš. Abych ti řek pravdu, začalo mi tě být celkem líto, proto ti nabízím, že můžeš strávit večer se mnou. Dáme pivko, koukneme na fotbal a ráno bude líp.“
„Děkuji za pozvání, ale fotbalu zrovna moc nefandím. Pokud by šlo o krasobruslení, tak možná, ale takto to musím odmítnout.
„Ty seš ztracenej případ, a vůbec, odjíždím, za chvíli to začíná. Jede někdo se mnou?“
Slunce zapadlo za obzor a já ve tmě mlčky sledoval vzdalující se světla minibusu, který uháněl i s mou skoro nastávající směrem k hotelovému komplexu. Doufám, že jí snad jednou dojde, jakou udělala chybu, když mi na pláži neřekla své ano. Kráva.

Naruby

Poznámka: Život elektronický dokáže spojit dva lidi, kteří by se normálně nepotkali. Jsem rád, že mohu díky tomu zveřejnit povídku Štěpánky Burešové, jež na sebe prozradila:

Pracuji na plný úvazek jako matka tří dětí, a protože po práci už roupama nevím co by, zahýbám svému muži s nejrůznějšími múzami. Při jednom takovém záletu vznikla tato povídka. 
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

PŘED

Občas mívám pocit, že se z toho všeho rozložím na kousky. Proč si ten můj malej anděl s ďáblem v těle nemůže hrát normálně, jako ostatní kluci? Pořád musí něco ničit, rozebírat, rozkládat, rozhazovat. Kdybych na to aspoň nebyla tak sama…

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Dělá to naschvál, nebo prostě žije ve svém světě, kde je všechno naruby a který nemá hranice?

  1.  

Obden mám v kuchyni roztahané hrnce, pánve, pokličky i příbory. Těžko bych doma našla knihu, která má všechny stránky. Spoustu věcí už nejsem schopná opravit, třeba rádio, kterému urval anténu, nebo bojler, kde odšrouboval regulátor teploty. Nejhorší je, když na návštěvě u kamarádů rozebere dětem lego nebo puzzle. To pak odcházíme jak zmoklé slepice a omluvně zveme ostatní k nám. Večer co večer rovnám rozházené oblečení do šatní skříně a boty do botníku. Někdy mi jako bonus, asi abych se nenudila, vytahá z tenisek tkaničky. Když ho poprosím, aby mi s uklízením pomohl, tak vždycky nutně potřebuje na záchod, kde vzápětí zmizí role papíru, protože není větší zábava než ho po útržcích házet do mísy. Ale jak se na něj můžu zlobit, když díky tomu už jako předškolák umí počítat do dvou set?

  1.  

Koupání jsem mu dovolila jednou za týden v neděli a ve čtvrtek chodíváme do bazénu. Je to totiž pořád stejné. Jakmile dostane do ruky sprchu, za pár minut je mokré všechno kolem, kromě něho. A když napustím vanu, abych nemusela zápasit se sprchou, tak si rovnou připravuju čtyři hadry na podlahu, co doma máme. Než se namydlí a opláchne, je v koupelně potopa. V bazénu pro změnu neplave, ale celou dobu se snaží potápět a chodit po dně. Postarší dámy dohání k šílenství, když se jim zčista jasna vynoří přímo před nosem.

Dospěla jsem po pár letech do stádia, kdy je mi lhostejné, že občas trochu smrdí a má špinavé vlasy. Ve školce se mu prý jeden kluk posmívá, že vypadá jak Jožin z bažin. Tomu jsme se mohli akorát zasmát, poněvadž zrovna ten rozmazlený posměváček z „lepší“ rodiny má na zubech černé skvrny, prý od sladkostí. Proto jsem hygienu omezila na nejnutnější zlo, a sice čištění zubů. Přes to vlak nejede, ačkoli jeho zubní kartáček vypadá jak přejetý vlakem hned po prvních pár použitích.

  1.  

Jen co přijde domů, obvykle se celý svlíkne a chodí nahatý. V zimě v létě. Musela jsem se zbavit strachu z prochladnutí, který ve mně vypěstovali moji rodiče. Jako dítě jsem v našem přízemním bytě chodívala ve svetru i v parném létě. Teď taky někdy bývám doma nahá. Navzájem se před sebou nestydíme, já s mateřskou láskou sleduju, jak se vyvíjí jeho chlapecké tělo a on zná každou moji pihu. Mým kamarádkám to ale přijde úchylné. Poznala jsem, že takové otužování není vůbec od věci. Během zimy nebývá nemocný, zatímco kamarádi marodí každý druhý týden.

Ale jako všechno, i tato jeho libůstka má jeden háček. Občas vyběhne nahatý i ven. Prostě zapomene, že nemá nic na sobě, a vyrazí za dětmi na dvorek za domem. Tam sklidí dětsky krutý, leč zasloužený posměch. Pokaždé ho to rozpláče a mrzí, ale za čas se to opakuje. Někdy otevře nahatý pošťačce nebo sousedce, ty už si zvykly. Co si o nás šuškají jinde, to si radši ani nedomýšlím. Jednou jedinkrát jsem mu za to vyhubovala a on mě ve svých pěti letech naprosto uzemnil:

„Tak mě svlíkni z kůže, jestli ti to udělá radost!“

V tu chvíli jsem si jen přála, aby každou moji pihu znal i nějaký pořádný chlap, který by mi s výchovou pomohl.

  1.  

Doma se chová jako opičák. Od chvíle, kdy se naučil lézt, vyšplhal na všechno možné. Netuším, jak se mu to podařilo, ale jednou, to byl ještě batole, jsem přišla do kuchyně, kde si před pár minutami hrál v ohrádce. Ta zela prázdnotou. Zrak mi zamlžila panika, prolezla jsem pod stolem, otevřela všechny spodní kuchyňské skříňky, podívala se do trouby… Nikde nebyl. Pak mi cosi zabroukalo nad hlavou. To škvrně bůhvíjak vylezlo na horní skříňky a vítězoslavně se smálo od ucha k uchu. Srdce mi skočilo do krku hrůzou i štěstím. Tehdy jsem mu hodně, opravdu hodně vynadala. Došlo i na starou dobrou vařečku. Od té chvíle už do tak závratných výšin nešplhal, zato lustr proměnil v nejoblíbenější houpačku a parapety ve skokanský můstek. Sjezdy po zábradlí z druhého patra už mě nechávají úplně v klidu. Díky bohu, že nemáme balkón.  To by jistě bylo o pár „zábavných“ historek navíc.

PO

Kdyby, kdyby, kdyby… To si člověk vždycky říká, když lituje něčeho, co už nejde změnit nebo vrátit zpátky. A „kdyby“ chodívá ruku v ruce s „nikdy“. Ani jedno v životě nefunguje. Jediné, co člověka udrží naživu i při čelním střetu se smrtí nebo nepochopitelnou tragédií, je víra. A v co věří, to už je dost dobře jedno.

Kdybych tušila, co nás v den jeho šestých narozeninám potká, radovala bych se z každé jeho předešlé boule a všechny ty lumpárny bych považovala jen za koření života. Jestli jsem si do té chvíle přišla v rozkladu, tak teď se cítím jako ta nejmenší panenka z matrjošky. Malá, nerozbitná a nechráněná. Malá v porovnání s obrovským trápením, které nám ta nehoda přivodila. Nerozbitná, protože vím, že to všechno musíme zvládnout. A nechráněná, poněvadž od trablů lidé instinktivně utíkají a z „dobrých“ přátel nezbyl jediný.

Denně mnohokrát se ptám PROČ a ZAČ? Udělal to naschvál, nebo prostě žil ve svém světě, kde bylo všechno naruby a který neměl hranice?

  1.  

„Mamí, všichni ji maj! Já fakt nic jinýho nechci… Vůbec nic. Ani autíčko, ani boty, ani žádnou hru, ani lístky do kina nebo hop arény. Ani dort nechci. Prostě jenom tu koloběžku. A přesně tamtu, jak jsem ti ukazoval na netu.“

Zase ty psí oči. To se nedá vydržet. Vřou ve mně obrazy jeho rozzářené tváře, když dostane vytoužený dárek. Ale vzápětí vidím, jak se někde vyseká a budeme opět běhat po doktorech. Na chirurgii chodíváme minimálně jednou za rok. Zatím měl zlomenou ruku, vyvrknutý kotník, rozseknutou bradu, vyražené zuby. A vyzkoušeli jsme i odborné vytahování kamení z ucha.

„No, tak fajn. Ale pod jednou podmínkou!“ povídám přísně.

„Jakou, jakou?!“ ptal se překotně.

„Musíš mi slíbit, že budeš jezdit jen s helmou a chráničema,“ pronesla jsem se vší vážností, kterou byl můj hlas schopen vymodulovat při pohledu na jeho natěšenou tvář.

„Jasně, jasně, to je přeci samozřejmost!“ odpověděl stejně vážně a já jen doufala, že to tak i myslí.

  1.  

Freestylovou koloběžku jsem si nechala složit a „vytúnit“, jak se prý říká, hned v obchodě. Takový fešák to tam skládal, no… Sama bych to dohromady nikdy nedala. Jenže to monstrum mi nešlo zabalit do dárkového papíru, tak jsem na řídítka nalepila aspoň dva smajlíky a pár kýčovitých zvířátek. Spíš sobě pro radost, že jsem do puntíku splnila úkol, který mi „šéf“ zadal. Ty nálepky byly první, co z krásného nového stroje sundal.

„Maminečko nejsladší, já tě miluju! Juchúúúú! To je bomba! Hned ji zajedu vyzkoušet.“

Zářil jako kometa, předzvěst velké události.

„Ale!!!“ připomenula jsem mu se zdvihnutým ukazováčkem slib, který mi dal.

„Jo jo jo. Helma, chrániče… Všechno mám nachystaný, neboj! Jdu pro to,“ zajásal a pelášil do pokojíčku jako zajíc, když zaslechne výstřel. Za pár minut byl zpět v plné polní. Nezbylo, než mu koloběžku slavnostně předat, dát pusu na čelo a vyslat ho na dvorek, aby se pochlubil kámošům a vyzkoušel, jestli vytoužený dárek splnil očekávání.

Mezitím jsem šla do kuchyně nachystat dort. I když si ho nepřál, nejde přeci oslavit šesté narozeniny bez oblíbené dobroty! Nejradši má čokoládový s rybízovou marmeládou uvnitř a ozdobený pařížskou šlehačkou. A ještě nealko šampáňo a pár drobnůstek. Vybavil se mi okamžik, kdy před šesti lety poprvé zaplakal a jeho zvučný hlásek odstartoval novou etapu mého života. Ze vzpomínek mě vytrhl rámus z chodby. Nějaká divná rána a pak hlasy. Podlomily se mi kolena. Určitě se mu něco stalo.

  1.  

Nikdy by mě nenapadlo, že první, co na koloběžce vyzkoušíš, bude jízda ze schodů.

„Maminko, promiň mi to prosím. Já už to nikdy neudělám,“ byla první slova, která jsi mi řekl chvíli poté, co ses probral z narkózy po operaci páteře.

No, něco podobného už opravdu nikdy neuděláš, protože možná už nikdy chodit nebudeš. To ti ale nemůžu říct nahlas, rozbrečela bych se jak želva. A odteď ti chci dávat jen radost a odvahu. Měl jsi vlastně štěstí v neštěstí, že ti ochrnuly jen nohy. Tvůj svět se zmenšil na kolečkové křesílko, ve kterém se tvá malá hubená postavička zatím úplně ztrácí. Ale neztratil jsi paměť, vidíš, slyšíš, mluvíš, směješ se, hýbeš rukama.

Houpačku na lustru jsi vyměnil za kolotoč na vozíčku. Koupeme se teď třikrát týdně spolu a z pěny ve vaně stavíme schody do nebe. Místo dovádění na hřišti se teď odehrávají všemožné herní bitvy s kamarády u nás doma. Dokonce jsme k mému úžasu dali dohromady obrovské puzzle s obrázkem staré pirátské lodi. Akorát se vejde na jídelní stůl a na tvé přání jsme ho přikryli skleněnou deskou, aby zůstalo navždycky složené. Co bych pro tebe neudělala.

Občas mě bolí klouby, záda a zápěstí od toho věčného tahání a tlačení. Rosteš a sílíš, trdlo moje ušatý, i když nožky máš jak hadrová panenka. Chodíme na rehabilitaci a možná, že bys za čas zvládl chodit o berlích. Kdybych nám bývala platila pojištění, nemuseli bychom být závislí na penězích od dárců. Jenže vyhodit pár stovek měsíčně navíc za pojistku mi přišlo zbytečné. Spoléhala jsem na štěstí, které však kamsi uletělo. Časem třeba začnu zas chodit do práce a budeme si moct trochu dopřát. Zatím jsem vděčná za to, že žijeme a máme se snad ještě raději než kdy předtím.

Pokaždé, když tě dost krkolomně oblékám, vzpomenu si, jak jsi lítal doma nahatý. Ale teď už se ti to nelíbí. Jednou jsme to zkusili a byla ti v tom vozíčku zima, když ses nemohl zahřát pohybem.

„Mamí, tys mi dala tepláky NARUBY!“ voláš na mě trochu zoufale. To víš, nikdo není dokonalý.

„To nevadí, to prý přináší štěstí!“ odpovídám pobaveně z kuchyně, kde připravuju čokoládový dort s pařížskou šlehačkou k tvým sedmým narozeninám. Jsem zvědavá, co řekneš na dárek! Krabice s Legem šla krásně zabalit.

Alex

Poznámka: Finišmenem trojpovídky Anonym je Ronald Krist. Jeho nadmíru zajímavý hrdina bojuje s jinými draky, než kouskem popsaného papíru..
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Čeština je opresivní, nikdy mi nedá klid na výběr, nikdy mi nedá pokoj, pořád po mě chce jednu ze dvou škatulek. Nejsem muž, protože mě kamarádi viděli v šatech. Nejsem žena, protože pravé ženy hrají počítačové hry, jenom aby zaujali chlapy. Jsem Alex. Jsem umělecké dílo. Ne, to zní strašně sebestředně. Nejsem tak zajímavá. Jsem nebinární. Asi. Pořád úplně nevím, co to znamená, ale je to to jediné, co mi dává intuitivně smysl. Prostě se nedokážu sžít ani s mužskou, ani s ženskou rolí. A nechci, aby mě lidé házeli do jedné z těch dvou škatulek. Nebo si to alespoň myslím. Ale neustále mě hryžou pochybnosti. Vzpomínám, jak nepřístojně jsem si připadala v klučičích šatnách, mezi vším tím vzájemným předváděním vlastních maskulinit. Mezi nekonečnýma řečma o fotbale, posilovně, technice. O něco lepší to bylo, jen když se zrovna mluvilo o chlastu nebo o holkách. Nikdy nezapomenu, jak se jeden spolužák zmínil o tom, jak by chtěl být holka, aby si mohl šahat na kozy. Nikdy nezapomenu na tu toužebnou melancholii, která mě s tou větou polila. Kdybys jenom tušil, jakou hloubku pro mě ta věta měla. Po ničem jsem tehdy netoužila víc, než být jednou z holek, s kamarádkami jít nakupovat a pak se třeba večer vypravit zpít a tancovat na punkový koncert. Tehdy jsem si ale myslela, že být trans znamená být navždy jako hybrid, mutant nebo úchyl ve stylu Mr. Garrisona ze South Parku. Až mnohem později, někdy po třiadvacátých narozeninách, jsem se na internetových komunitách přesvědčila, že trans lidi jsou opravdu lidi, ne něco co si slušná společnost schovává pod postelí. Tehdy jsem si myslela, že až dodělám školu a osamostatním se, že si konečně najdu prostor a odvahu vybudovat si svůj vlastní androgynní styl. Jenomže jsem si uvědomila, že mé plány hatí plešatění, tak jsem zoufale hledala, co s tím můžu dělat. To mě dovedlo až k trans komunitě. Sdíleli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se vzájemně rozesmát. Chtěla jsem mezi ně patřit. Přečetla jsem několik životopisů, přes internet nakoupila nějaké hadry a makeup, doma v soukromý experimentovala s různými styly, sdílela fotky přes internet, kde jsem často dostala pozitivní reakce. To ale vlastně každý, protože cílem bylo se navzájem podpořit, ne upřímné hodnocení. V mysli jsem mojí fyzickou formu v každodenním životě neviděla jako mé mužské tělo. Ale postupně mi to uvnitř taky začalo připadat jako faleš. Jako by mé podvědomí nedokázalo tuhle novou roli přijmout, jako bych z jedné omezující škatulky utíkala do druhé. Chtěla jsem opravdovou svobodu. Tak jsem dospěla k nebinaritě. Dodnes si ale nejsem jistá, co to opravdu znamená, jestli to je opravdu má identita nebo jenom prostředek k úniku ze samoty a pocitu dusící, šedé obyčejnosti, která na člověka co si nenašel své místo v životě dopadá se stárnutím čím dál intenzivněji. Občas se cítím jako bych byla osamělá na sondě vzdalující se do vesmírného prázdna a snažila se jako stébla slámy držet čehokoliv, co by mě ještě mohlo na chvíli vzít zpátky. Protože v kosmu se sama zblázním. Ani Rimmera bych tam neměla. Ale pokud to tak je, tak si možná vlastně na všechno jen hraju a buduji si mýtus, s kterým jednoho dne nabourám do zdi a pak budu ještě ztracenější než kdy dřív. Poslední roky se velká část mé mezilidské komunikace odehrává na internetu. Fóra, diskuzní skupiny a tak podobně. I jsem se tam platonicky zamilovala. Do jedné trans holčiny, Natálie. Do jejího něžného a zároveň vyzívavého goth-bdsm stylu. Do jejích čistých názorů, nezkažených snahou o společenskou přijatelnost. Do textů které psala pro její kapelu. Do naší spřízněnosti tím druhem boje, který chápe každý, kdo byl naváděn k víře, že je s ním něco špatně. Vzpomněla jsem si na symbol, který měl vytetovaný hrdina z jedné staré videohry. Fungoval jako vábítko, které k němu vábilo ztrápené duše. Myslím, že pro nás to funguje podobně i v opravdovém životě. Chtěla jsem si ho nechat vytetovat. Ale co když se jednou probudím a už si to nebudu chtít připomínat? Tak mám jenom přívěšek. Zítra budeš mít koncert, budu tě oslovovat přímo, v nějaké Andromedě. A pro mě je to příležitost. Pro veřejný coming out. I proto aby tě symbol na mé hrudi přivábil ke mně. Chci tě obejmout a poslouchat o čem jsi snila v dětství. Já jezdila vlakem a byla fascinována červenou na semaforu. Pozorovala jsem mraky a odplouvala s nimi. Zůstávala jsem celou noc vzhůru, pozorujíc jak napadaný sníh dosahuje výšky chodníku. Chtěla jsem být meteoroložka. Chybí mi ty časy. Dneska už si pod tíží těch vážných věcí tyhle drobné, nevysvětlitelné fascinace dovolit nemůžeme. Chci, abys mi vyprávěla o svém o vlastním coming outu, jaks to zvládla, kdes brala tu sílu, která mi chybí. (Naše podvědomí nás tlačí k těm vážným. Občas mám pocit, že stárnutí je jenom progresivní akumulace traumat a deziluzí. Chtěla bych se s tebou odříznout od času. Zastavit v noci uprostřed silnice, vystoupit z auta a vkročit pod měsícem do naší izolované dimenze, ve které by naše city nikdy nevychladly. Vím, že to nejde. Ale můžeš mi lhát, můžeš mi říct, že všechno bude ok, že zůstaneme navždy mladé. Třeba mi pak bude na chvilku líp.) Naspala jsem asi tři hodiny, když zazvonil budík. V práci jsem se nemohla na nic soustředit, mé myšlenky se nenávratně zatoulaly k dnešnímu večeru. Po cestě domů jsem udělala chybu. Zkontrolovala jsem poštu. Dělám to pravidelně, protože co kdyby mi náhodou psal pohledný agent s láskou pro černou kávu a zatáhl mě do světa mezinárodních konspirací, žejo? „Už to nedělej!“. Rozlilo se mi po těle horko. COŽE? Mimo moje gendrové trable žiju nudný život. Nikdo na mě nemá co odhalit. Sebestředně si můžu myslet, že někdo vidí do toho bordelu, co mám v hlavě a chce mě varovat před dalším propadem do králičí nory. Chce říct: „Zastav, vystup a jdi pěšky. Nebo nabouráš nebo sjedeš z útesu.“ Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže jsou jenom dvě možnosti, buď to je omyl a zpráva není určená mně nebo někdo ví o mé identitě a vyhrožuje mi. Abych nedělala ostudu komunitě, nebo co já vím proč. Začíná mi být z úzkosti blbě. Ale alternativou je jenom další večer naplněný frustrací po lidském kontaktu a sebenenávistí kvůli vlastní zbabělosti. Teď už své plány změnit nemůžu. Vemu si na sebe puntíkové šaty, černé silonky, kotníkové botky s malým podpatkem, modrou paruku s vlasy na ramena a mé signaturní červené třpytky v pravém oku a modré v levém. Džísku pro punkovější vibe. Přijdu si trochu jak Sarah Bonito. Konečně otvírám dveře od bytu. Vnitřnosti se mi kroutí v těle, přepínám se na autopilota, dělám kroky jenom mechanicky proti veškeré gravitaci táhnoucí mě zpátky. V mysli se znovu vidím jako vesmírná sonda. Teď ale nemířím do prázdna, ale na neznámou planetu. Vím, že mám dostatek paliva k dosažení únikové rychlosti. Teď už jenom musím doufat, že na planetě, na které nakonec přistanu, to bude ok. Snad. Po cestě k Andromedě jsem nevzbudila žádný rozruch, což mě trochu uklidnilo. Asi na mém zjevu opravdu není nic tak zajímavého, pocit že zítra musí mé fotografie skončit po stránkách typu divnolidi v mhd je možná způsobený jen nezvykem. Srdce mi znovu začne bušit, když spatřím svého starého spolužáka Honzu vybírat vstupné. Byl jedním z těch několika emařů, se kterýma jsem si na střední trochu rozuměla. Osloví mě jenom odměřeným „Dobrý den.“ To jsem nečekala. Mrknu na něj s asi nezakrytě překvapeným výrazem a zeptám se, „To mě nepoznáváš?“ Jenom se pousměje „Jasně že jo, sluší ti to.“ Nezmůžu se na víc než na úsměv zpět. Uf, tak první sociálně nejapnou situaci mám za sebou. Andromeda působí spíš jako squat než jako cool podnik s vesmírnou tématikou, kde bych na baru elegantně přehodila nohu přes nohu a upíjela ze sklenky Martini. K tobě se to ale hodí víc. Tvá opravdovost spočívá i v tom, jak upřímně, bez pozlátka, vyjadřuješ svou vnitřní špínu. První kapela pomalu končí. Jdu si dát pivo. Po přestávce následuješ. Akustická kytara brnkající zasněnou melodii. Razantní skok k agresivním kytarovým riffům a rytmům na bicích, které vhání adrenalin do žil. Křik člověka zoufale snažícího se ze sebe dostat všechnu nahromaděnou frustraci. A pak klid, smutná akustická melodie a šeptavý zpěv. Post-hardcore transgender dysphoria blues. Představuji si, že taky hraji. Že taky dovedu svůj vlastní duševní bordel přetransformovat do katarze a říct tak lidem, že nejsou sami. Být inspirací a být povšimnuta. Když dohráváš, jako blesk z čistého nebe mi dojde, že já vlastně vůbec nevím jak tě oslovit. Co jsem si celou tu dobu myslela? Nechala jsem se tak unést očekáváními a úzkostí z toho, jak na mě bude okolí reagovat, že jsem na to ani pořádně nepomyslela. Nic dalšího se za večer nestalo, jak už to tak bývá, všechna očekávání vyšuměla do prázdna jak chuť ze zvětralého piva. Touha po splynutí duší se zase nenaplnila. Jak jinak. Možná bych našla víc sebevědomí, kdyby mě ten bizarní vzkaz nevyvedl z míry ještě víc. Ale teď už se nedá nic dělat. Sednu si do večerního metra. Na Staroměstské nastoupí člověk, kterého znám od vidění z práce. Patří mu nějaký manažerský post. Zbytek cesty koukám z okna ven, aby mě nepoznal. Hudba ze sluchátek mě nakonec odvede pryč z vší okolní reality, a když přijde Another Day od Roy Harpera, při finálních slovech: „And at the door she can’t say more Than just another day And without a sound I turn around And I walk away.“ Už nedokážu zadržet slzy v očích. Z mého dosebeponoření mě naposledy jen taktak vytrhne postřeh, že kolem kastlíků někdo nechal vzkaz. Skočím si ho přečíst.

Rozhoupe se mi bránice a mé slzy se v obličeji smísí s úsměvem. Snad prvně za celý den. Takže ten blábol nebyl adresován jenom mně a, no, ať už je to se mnou jakkoliv špatné, tak aspoň to nejsem já kdo si z téhle kauzy uřízne největší ostudu. Doma hned zalezu do postele. Občas před spaním brečím, dnes už ale ze mě další slzy nevyjdou. Udělala jsem krok, ale jsem zase sama. Nevím co bude dál, ale přesto usínám spokojena. Vyšla jsem ven v podobě, která mi je bližší. A to je víc, než cokoliv jiného, co jsem udělala v posledních letech.

Anonym

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!

Už to nedělej

Poznámka: Klára Rokosová je spoluautorka prosincového knižního bestseleru „Trojpovídky“ internetového knihkupectví Kosmas.cz, na který se můžete podívat zde. Povídkou „Už to nedělej“ se podílela na trojpovídce „Anonym“, kterou v knize nenajdete a tudíž má zde světovou premiéru.
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

V obchodě zahlédnu souseda Adama, dávám si ale pozor, aby si on nevšiml mě. Kdyby to byl Koláček, šla bych mu naproti. Je to galantní pán, na sobě má pokaždé tvídové sako, nezapomene mi dveře podržet, pomoct s nákupem. Ale s Adamem, s tím se potkat nechci. Je to hulvát a ochlasta. Bydlí v pátém patře a někdy se sotva drží na nohou. Je to snad ale omluva, aby si z dvorku udělal veřejné záchodky? Není sice jediný, kdo to dělá, ani to ho neomlouvá.
V tomhle starém domě bydlím už přes pět let, na chování některých sousedů si asi nezvyknu nikdy. Můj byt je v přízemí, a tak slyším každé bouchnutí domovních dveří. Nejdřív mi to vadilo, dnes jsem naopak ráda. Díky tomu mám totiž dokonalý přehled, co se v baráku děje. Podle kroků poznám, kdo jde ven, kdo jenom na dvůr. Poslouchám za dveřmi, a když je chodba prázdná, rychle dojdu dvorek zkontrolovat. Hned poznám, kdo byl vynést koš do popelnice, kdo se tam byl vymočit.
Mluvím o tom v neděli, když přijdou na návštěvu mladý. Jana se zeťákem ale jen svorně protočí oči.
„Tak už to nedělej mami. Nechoď tam, když nemusíš.“ opět mě dcera poučuje. Lituji, že jsem raději nemlčela.
Jonáš se tomu jenom směje. „A babi, co ženský, chodí tam s košem nebo taky čůrat?“ Od svých rodičů za to schytá svorně dva pohlavky.
Když potom všichni odchází, s Jonášem na sebe spiklenecky mrkneme. Zase od něj totiž něco potřebuji. A zase je to přísně tajné.
„Bude mi to stačit až v pátek,“ ujišťuji ho. V mých osmdesáti letech přece nemám kam spěchat.
Jonáš dodrží, co slíbil. Přinese mi papír, na kterém jsou vytištěná tři slova:

UŽ TO NEDĚLEJ

Představuji souseda Adama, jak si stoupá na své místo k popelnicím, aby si tam zase ulevil. Přímo před očima uvidí ten nápis. Jsem zvědavá, se bude dít dál. Přestane to dělat? Začne nadávat? Hlavně, abych o to nepřišla.
„Babi, a opravdu v tom textu nic nechybí?“ ptá se mě znovu Jonáš.
„Ne, ne, Jonáši, takhle je to v pořádku. Kdo bude chtít, pochopí.“
„Možná by bylo dobrý, nechat to ještě zalaminovat“ napadá ho ještě. Vysvětluje, že to je speciální úprava papíru, nebude potom vadit, ani kdyby pršelo.
„To skvělý nápad“ chválím svého chytrého vnoučka. Tohle už ale zvládnu sama. Papír opatrně zabalím do novin a schovám do velké kabely.
V kopírovacím centru je rušno. Mladík od obsluhy na mě hned mává, tak nemusím čekat ve frontě.
„Kopií bude dvacet, jako vždy?“ zeptá se a opatrně vloží papír do kopírky.
Přikývnu a stroj se rozjede. Pak si teprve uvědomím, že dnes přece žádné kopie nechci. Chci přece to, no… jak se to jen řekne… hledám po kapsách papírek, na který mi Jonáš napsal to cizí slovo: laminace. To už mi mladík podává mých dvacet kopií.
Už jsem to dělat nechtěla, ale zase budu muset. Je to osud nebo náhoda?
Hned od rána je v domě rušno. Kukátkem se podívám na chodbu, Adama, Koláčka, ani nikoho dalšího ze sousedů nevidím. Zato dva cizí chlapy od policie. Byla jsem ale opatrná, tak se nemám se čeho bát. Kvůli otiskům prstů použila rukavice, vybrala si ten nejlepší čas, kdy je většina lidí v práci. Nikdo mě nemohl vidět, když jsem ty papíry házela do schránek. Nebo se mýlím?
Zazvoní zvonek. Potom klepání na dveře. Já ale dělám, že nejsem doma. Posadím se na lavici, zavřu oči a zacpu si uši. V duchu si odříkávám svůj oblíbený citát od Karla Čapka: „Anonym je člověk, který má svou důstojnost. Pod svým jménem by to nenapsal.“
Bude to možná dlouhé, ale vydržím to. Nakonec všechno utichne. Probere mě až zvuk klíčů v zámku a známý hlas. „Mami, proč tady sedíš takhle po tmě? Měla jsem o tebe strach, celý den mi nebereš telefon. Už to nedělej.“

Travička

Komentář: Povídku napsala Petra Kovandová. Řeší v ní klasickou otázku zločinu a následného trestu. Musím ovšem podotknout, že hodně netradičním způsobem. (Ilustrační foto je stažené z Pixabay a jeho autorkou je Angela Yuriko Smith)

Srazil jsi ji. Určitě jsi ji srazil. Byl cítit drobný náraz, slyšet nějaké prasknutí. Prasknutí kostí? Prasknutí nárazníku? Kde je? Je pod koly? Je vedle auta? Neměl jsi řídit. Dnes asi ne. Je pozdě, únava z dnešního dne a večera na tebe dolehla. Byla to sakra dobrá párty. Teď ale nejsi ve stavu, kdy bys byl plně soustředěný.

Co tu takhle v noci dělala? Co tu sakra dělala? Sama si tu chodí po silnici, to by neměla. Ještě k tomu takhle pozdě. Nemohl jsi ji ani vidět v té tmě. Jasně, kdyby se někdo ptal, prostě jsi ji v té tmě nemohl vidět. Dne 20. února vešla v platnost novela zákona 361/2000 Sb., o silničním provozu. Chodci mají nově povinnost nosit reflexní prvek, pokud se za snížené viditelnosti pohybují mimo obec po krajnici nebo okraji vozovky v místě, které není osvětleno veřejným osvětlením“. Jo, to si ještě z přednášek pamatuješ. Paměť jsi měl vždycky dobrou, tak proč jsi vlastně tu školu nedostudoval? Možná jsi byl lempl. Možná špatná parta, která tě strhla? Možná jsi věnoval víc času různým akcím, rozhodně ale ne těm právním. Možná tě to vlastně ani nebavilo. Otec právník, matka právnička, takže kdo jiný by z tebe byl? Jasně, klišé. Otec úspěšný, matka úspěšná, ty lůzr. Učebnicový příklad uznávaných rodičů, co vkládají své vlastní možná i nenaplněné ambice do jediného syna. No, to by měli radost, kdyby tě tu teď takhle viděli. Sedět v autě a čumět před sebe. Už takhle z tebe mají radost, v uvozovkách radost. Kdyby o tobě někdo mluvil, prostě by to nebylo nic netradičního, zajímavého, vtipného. Lůzr no. Klišé.

Sakra, tak pěkně ten večer začal a teď tohle. A k tomu všemu budeš mít ještě určitě poškrábaný auto.

Vidíš to před sebou. Ty do široka otevřené oči. Do široka otevřené oči? Můžou být oči otevřené do široka? Ale asi jo. Však to znáš i ty. Po nějaké té party se ti určitě něco takového stalo. A je vůbec vhodné nad tím vším přemýšlet zrovna teď, v tuhle chvílí?

Co budeš dělat? Její osud je ti jedno, že? Vlastně, přiznej si to, je.

Vážně ujedeš? Nebo se budeš snažit o záchranu? Alespoň vystoupit z auta bys mohl a podívat se na ní. Dýchá? Žije? Přežije?

Vystoupíš. Podíváš se. Fuj. Hlava to odnesla nejvíce. Možná proto všude tolik krve. Hlava prý krvácí nejvíce. To ses sice na právech neučil, ale říká se to. Ale že i u ní? To tě překvapuje.

Co s ní budeš dělat? Rozhlížíš se. Viděl to někdo? Viděl tebe někdo? Mohl to někdo vůbec vidět? Teď, v noci? Na cestě mezi vesnicemi, kolem pole, za tebou asi les, před tebou možná v dáli město. Jak dlouho tu vlastně stojíš? Jak dlouho tu jsi? Jak dlouho tu tedy leží ona? Co s ní? Kam s ní? Vhodíš ji do příkopu? Nebo ji vezmeš do kufru a někam odvezeš? Kam se ale něco takového odváží? Přemýšlíš.

Trestný čin Neposkytnutí pomoci podle §150 trestního zákoníku spáchá ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné známky poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“. Až na dva roky můžeš jít sedět. Možná bys měl klid.

Je ona ale v nebezpečí smrti? Nenastala už samotná smrt? Podle neobvyklého tvaru hlavy a krve kolem nejspíš ano. Tohle nemohla přežít.

Počkat, v zákoně se mluví o osobě. Jak definujeme osobu? Musíš definovat osobu? Nevíš. Tak asi ne. Díváš se. Začínáš se usmívat. Začínáš se smát. Začínáš se řehtat. Nahlas. Jo, byla to sakra dobrá párty.

Nasedáš do auta. Necháš ji tam. Jen tak ležet. Co jiného s ní?

Koza jedna! Co má co dělat na silnici v noci? Maximálně už někomu nedá mléko, stejně k ničemu jinému není. Jako ty. Jo, byla to dobrá párty, byl to skvělej matroš. Že, ty jedno věčně zhulený čuně.

Červené plavky

Komentář: S touto povídkou jsem se přesvědčil o tom, že i horší dílo, pokud je náležitě přečteno, dokáže převálcovat autorku, která četla ukázku knížky nominovanou na cenu Magnesia litera…
A ještě jedna perlička, která hodně potěšila. Tenkrát tu povídku slyšela spisovatelka Michaela  Kalivodová, a když jsem se s ní znovu potkal po víc jak roce a půl, tak mi odcitovala první dvě věty…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Nálepku úchyla získáte snadno!
Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a pozoruji na vzdálenost asi třiceti metrů ta dvě těla.

Žena ležící na břiše (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopečky s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví, abych si je mohl lépe prohlédnout. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a protáhnu obličej zklamáním. Obě modelky zamířily k domu. Došoural jsem se k lavičce a vzal znovu do ruky knihu…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není).

Ta starší by pořád stála za hřích… Ale dcera! Je sladká… A dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš se na tohle dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.

Květa

Komentář: Příběh byl označen jako pohádkový, i když krátká anotace, kterou jsem musel k povídce vymyslet zní takto:
Je otázkou, zda jde o českou verzi „Dne Trifidů“ v kostce, nebo rozpracovanou verzi rčení o Daliborovi a jeho proměně v houslistu…
A ještě něco. Moje známá Eva Musilová učí cizince češtinu a tuhle povídku je nechává překládat, tudíž jsem pro některé cizince prvním českým „spisovatelem“ se kterým se „potkali“…
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna starající se o svá kuřátka.  Oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Tato nadstandardní péče se musela samozřejmě nějak projevit. Některá místa v bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a dýchala jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo nevolno a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých třicet centimetrů, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už týden je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květena byla moudrá a brzo problém se závlahou vyřešila. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Výživa došla.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se jednolistně bleskově svolaná květinová rada. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Udělal čtyři rozvážné kroky a znovu se optal, zda tu někdo je. Odpovědí mu byl zvuk přibouchnutých dveří. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam.

„Hm,“ zamručel a oklepal se, aby ze sebe setřásl divný pocit, který ho obestřel. S nacvičenou obezřetností se vydal do obýváku. V něm našel Květu. Přesněji její skelet.

„Teď!“ Několik s láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ zpívaly unisono obyvatelky bytu nad nehybným tělem strážce zákona, hýbajíc při tom radostně listy.

Půdov

Komentář: Tato povídka byla přeložena studenty Filozofické fakulty Karlovy univerzity do polštiny a vystavena na, už si nepamatuji jakém, polském webu. (Stalo se tak na základě vítězství v malé literární soutěži, kde zvítězila o „tečku na konci povídky“.)
Role editora se chopila Eva Bártová.
(Ilustrační foto je z Pixabay.)

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé čekající na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas nad krásou ocelového stroje. Důvod byl prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se linulo hlášení, že k třetímu nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568 ze stanice Velký Trám a jízdu zde skončil. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo však příkaz neuposlechl a nepokračoval následně z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Zde ho nikdo nemohl obtěžovat, neboť telefon nechával dole. A navíc byl starým mládencem. A ještě jedno místo měl v něm rád. Dílnu.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm sice říkali, že je tak trochu podivín, ale uznávali ho. Patřil totiž k vymírajícímu druhu. Tomu, se zlatými českými ručičkami. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovaly postavičky v kolejišti. Většina z nich dostala do vínku jméno a životní příběh…

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když…

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila dvacet milimetrů a opalovala se celý rok na zahrádce přesné kopie jeho domku umístěné nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny žluté barvy a František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval. Dostala jméno Kateřina podle dívky, kterou v sedmé třídě platonicky miloval. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. S horkostí ve tváři vzpomínal na nespočet snů, ve kterých se s ní miloval. Toužil po tom, aby byla skutečná. Aby mu zamávala na pozdrav a řekla: „Ahoj miláčku.“

Budík nekompromisně oznámil, že nastal nový den. Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem odrazil ve své zmenšenině světa, ve kterém měl, na rozdíl od toho skutečného, přátele a obdivovatele.

“Dobrý den, pane Františku!” pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.
“Dobré ráno!” zareagoval duchapřítomně.

“Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?”

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Nevzpomínal si, že by se mu někdy něco takového stalo. Co je dnes jinak?

“Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,” vysypal na usměvavou starší paní.

“Dobrý den!” dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. Něco musí být špatně!, řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem. Ničeho zvláštního si nevšiml. Pak se podíval na nebe a zhrozil se. Obloha byla černá. „No nazdar,“ ujelo mu. Udělal čelem vzad a utíkal domů pro deštník, protože nepochyboval o tom, že se za chvíli spustí lijavec.

Když otevřel domovní dveře, ozvala se na druhé straně domku rána. Průvan musel přibouchnout dveře na zahrádku. František byl přesvědčený o tom, že byly zavřené, když odcházel. Rozhodl se, že je půjde zkontrolovat. Daleko však nedošel. V chodbě se objevilo děvče s havraními vlasy v titěrných žlutých bikinách. Musel vypadat vyjeveně, protože se pobaveně usmálo a zeptalo se: “Ahoj miláčku! Stalo se něco?”