Poznámka: Druhé pokračování eroticky laděného příběhu, ve kterém se mimozemšťan zamiluje do prostorově výraznější dívky s citovou bolístkou…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )
(ZB)
Livie šlapala po cestě lemující opuštěnou kolej směrem k domovu. Bylo jí tak lehce. Na nic nemyslela, jen šla. Někde vzadu v hlavě, v hodně tmavém koutě, se bojácně krčila nejasná vzpomínka na žluté kočičí oči, která se neodvažovala o sobě dát vědět. V šachu ji držela Ebiza III, látka, která dokázala blokovat Liviiny NMDA buněčné receptory, které si pamatovaly předešlou půlhodinu. Jenže, co stoprocentně fungovalo na obyvatele Proxyonu1, to mělo v interakci s člověkem drobné mouchy. Vzpomínky to věděly a čekaly na příhodný okamžik, aby mohly zakřičet: „Jsme tu! Nikam jsme neodešly. Jen nás držely pod zámkem.“
Livie dorazila domů a šla si okamžitě lehnout, protože si připadala, jako by s Hobitem podnikla cestu tam a zase zpátky. Vůbec ji nevadilo, že byly teprve čtyři odpoledne.
Majitel očí, které přiměly Livii zkamenět, si tou dobou lámal hlavu nad tím, jak se znovu přiblížit k objektu své touhy. Byla tak jiná! Opačky2 na Proxyonu připomínaly tyčku s ručičkama a nožičkama, která nebyla obdařena ničím, co by samce dokázalo vzrušit pouhým atakem jeho oční sítnice. Pářící akt provozovali pouze z důvodu zplození potomka. A protože k tomu nebylo třeba mnoha pokusů, trpěli trpěnci3 velkým hormonálním přetlakem, který zákonitě potřebovali dostat nějakým způsobem z těla ven. Pomáhali jim k tomu dobrodružné výpravy na obydlené planety, kde unášely příslušnice opačného pohlaví, na kterých činili pokusy, zda by bylo možné toto plémě přenést na Proxyon, kde by žily v „ulevovacích koloniích“, jak je jednou vtipně pojmenoval Oreg. Vyskytly se však problémy. Ne všechny inteligentní formy života, které trpěnci nalezli, byli s nimi kompatibilní (dvě planety). Mezi těmi, kde si ulevit mohli, na třech tamní opačné pohlaví umíralo za strašných bolestí, neboť rozmnožovací tekutina, kterou ve vrcholné fázi trpěnci uvolňovali, je zevnitř doslova rozežrala. Bohužel, tohle byl problém i této planety a neměl zatím řešení. A přitom zde žily nejkrásnější opačky ve vesmíru! Jako třeba Livie.
Tomu, jenž o ní snil a chtěl současné status quo změnit, dali rodičové jméno Samorostghu. (V jazyce polipo – jeden z pěti, kterým se na Proxyonu mluví – to znamená „ten, který si dělá, co chce“. Nelze se jeho matce divit, že mu dala právě takové jméno. V jejím lůně byl doslova nesnesitelný. Věčně se převaloval, máchal rostoucími končetinami, permanentně měl hlad, a když mu narostl i maličký pohlavní orgán, získal rázem hodně zajímavou hračku. Posledních dvacet proxyonských dní, než přišel na svět, byla z něho tak zoufalá, že kdyby to bylo možné, sáhla by do sebe, chytla pod krkem a zahodila na smetiště, ať jej robotické úklidové stroje zrecyklují…) Jak to jenom udělat, vrtalo Samorostghuovi hlavou, aby Livii mohl opakovaně používat. To, že byli pro pozemská děvčata trpěnci esteticky absolutně nepřijatelní, ho netrápilo. Použije řešení kolegů vynalezené na planetě K8-12VB v souhvězdí Malého reticula. Chemický koktejl vpravený do Liviina těla upraví její estetické normy tak, že až se na něho podívá, řekne: „Ty jsi ale krásný, Samorostghu. Já tě chci!“
- 1 Planeta obíhající červeného trpaslíka známého pod jménem Proxima Centauri
- 2 Označení samiček na Proxyonu
- 3 Označení samců na Proxyonu
(RH)
Nevěděla, proč museli rodiče pozvat na grilovačku i Jardu. Přišel s novou přítelkyní. Přines jí kytici lučního kvítí. Myslela, že si pamatoval, že je má ráda. Ale byl to její nápad. Není nic více ponižujícího, něž že vás holka vašeho sexuálního objektu lituje. To jejímu stavu moc nepřidalo. Poslední dobou špatně spala. Trápily ji děsivé noční můry, kdy na ni hleděly strašidelné žluté oči.
Máma byla z kytky nadšená. Donesla vázu a postavila ji před Livii. Jarda bavil společnost příběhy z prvního společného vandru se svou super novou přítelkyní. Livie se ho snažila neposlouchat. Žmoulala nervózně jednotlivé květiny mezi prsty.
Cesty paměti jsou nevyzpytatelné. Proxyoňanům nešlo do hlavy, jak Livie dokázala překonat účinky Ebiza III, když se v její blízkosti neobjevilo nic, co by jenom vzdáleně připomínalo prožité události. Přitom to bylo tak jednoduché. Když drcené kvítky heřmánku padaly na stůl, rozvinula se jejich omamná vůně. Ta Livii připomněla malý stolek vykládaný mahagonem, na němž stála jemná porcelánová miska plná žlutých středů s bílými okvětními lístky.
Máloco dokáže člověka vyděsit tak, jako zjištění, že vaše nejhorší noční můra je skutečná. Všichni poslouchali Jardovo vyprávění, takže si nikdo nevšiml, jak Livie najednou zbledla. Muselo být vtipné, protože se posluchači zasmáli. Jeho přítelkyně pointu hned okomentovala: “Když ten jeho štěněcí pohled je tak uhrančivý, že si v tu chvíli může se mnou dělat, co chce.“
Livie na ni s úžasem pohlédla. Mohl si s ní přece dělat co chtěl. Stačil mu na to jeden jediný pohled. Ale on nechtěl. Nechtěl, aby se na něho dívala! Ta myšlenka byla osvobozující. Livie vyskočila: “Promiňte, musím si něco zařídit,“ zadrmolila a rychle opustila překvapenou společnost.
Jarda se podíval na svou přítelkyni. Ona se na něj usmála. Oběma to bylo jasné.
„No jo, ty puberťačky,“ poznamenala máma.
xx
Vrátila se. Nejdřív si myslel, že ji přivedla náhoda, ale když vytáhla mobil, uvědomil si, že si vzpomněla. Dělali to všichni. Chtěli mít důkazy. Chtěli se podělit s ostatními. Naivkové. Bylo mu to líto. Vysnil si, že je jiná. Obrátila mobil k posteli. Šel tichými krůčky k ní. Když byl téměř u ní, viděl na display. Nefotila. Dívala se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jsem Samorostghu z planety Proxyon.“
„Jsi mimozemšťan?“ řekla s úžasem. „Já jsem Livie.“
„Já vím.“
„No jasně.“
Sklonila mobil, ale neotočila se na něj. „Proč sis vybral mne?“
„Protože jsi moc krásná.“
„Vtipálku.“
Postavil se přímo za ní. Pak jí ukázal svou levou dlaň, na které ležel malý zářící kamínek. „Tady u vás to prý má velkou hodnotu. Dám ti ho, když tě budu moct políbit.“
„No dovol. Ty si myslíš, že jsem nějaká kurva nebo co?“
Překvapením stáhl svou ruku zpět. „Promiň.“ Najednou nevěděl, co má dělat. Livie byla první ženou, se kterou mluvil. Navíc mu Oreg tvrdil, že pro diamant udělá cokoli.
„Kde bys mě chtěl líbat?“
„Jak kde?“ nechápal. Líbat se dá pouze na jedno místo, od toho to je líbání.
Natáhla svou ruku za sebe, zajela mu do vlasů a přitiskla jeho rty na svůj obnažený krk.
Políbil ji.
Zaklonila hlavu a vydala podivný vzdech. Vzrušilo ho to. Začal to hebké místo na jejím krku sát. Najednou netoužil po ničem jiném, než aby jeho zátylek nikdy nepustila.
Vagon začal zpomalovat. „Vjeli jsme do zakázané zóny. Slib mi, že se vrátíš.“
„Jaké zóny?“ stihla se ještě zeptat, ale odpověď již neslyšela.
XX
Vždy prala v sobotu. Měla to ráda. Třídila prádlo pečlivě dle barev, převracela ponožky a trika, prohledávala kapsy. Ze svých špinavých kalhot vytáhla malý blyštivý kamínek. Dívala se, jak se jí leskne na dlani a jemně se usmála, jako kdyby si vzpomněla na něco moc hezkého. Livie nechala prádlo prádlem a rozeběhla se ke slepé koleji.