Kolej VI.

Poznámka: Zástupkyně Moravy a Slovenska strhnou své mimozemské kamarádky k poněkud odvážnější akci. Inu lihovina vypálená z ovoce rostoucího necelých pět světelných let odtud, dokáže odbourat nejednu zábranu…
„Štafetové pero“ si předávají (ZB) = Zdeněk Balcar a (RH) = Renata Hubrtová.
(Image by ?Merry Christmas ? from Pixabay )

(RH)

Seděla v laboratoři. Kluk naproti ní měl bílý plášť a na očích jakési slunečné brýle. Připínal na ni spoustu čidel, především na hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Livie a kluk se na ni překvapeně podíval.
„Myšalth,“ odpověděl zdráhavě.
Livie se rozesmála: “Budu ti říkat Myšáčku.“
Čidla mu vypadla z ruky a rozprskla se po podlaze.
„Musím… Musím je vyměnit,“ oznámil rozpačitě a rodilou Blatňačku zbavil těch, které už na sobě měla.
Čidel zbavená Livie vstala a rozhlížela se po laboratoři. Myšalth ji očkem sledoval a přitom nahrazoval nepoužitelnou sadu novou.
V místnosti stálo plno děs budících přístrojů. Livii mezi stoly zaujala káď, ve které něco kvasilo.
„Co to je?“
„To je můj školní projekt. Snažím se využít zkažené figulíny jako účinné hnojivo,“ řekl s nadšením Myšalth.
„Figulíny?“
„To je ovoce, které máte občas k snídani. Obsahuje spousty vitamínů.“
„A ty z něj chceš udělat hnojivo?“
„Přesně tak.“
„To by byla věčná škoda. Měl by si z něj vypálit Figulínovici!“

XX

Anna ležela schoulená na posteli. Očividně jí nebylo dobře.
„Co se ti stalo? Zavolám ti pomoc,“ pohladila ji Livie.
„Dali jí vypít černou směs. Po té nám nikdy není dobře,“ zašeptala Tajana.
Livii to naštvalo. Chtěla jít za tím drzým chlápkem a pořádně mu to vytmavit, ale dveře jejich pokojíčku, ve stylu sedmi trpaslíků, byli neprodyšně uzavřené. Začala křičet, načež se světlo v místnosti ztlumilo. Livie se zapřísahala, že se těm rádoby výzkumníkům pomstí. Lehla si k Anniným zádům a objala ji. Anna se k ní přitiskla a chytila ji za ruku. Tak obě usnuly.

XX

Byli ve společenské místnosti a večeřeli. Přepychové zařízení ve stylu třicátých let připomínalo vagon, ve kterém se seznámila se Samem. Většinou byli sami, i když nepochybovala, že sledují každý jejich krok. Dnes však, k jejich překvapení, vešel do místnosti Myšalth a naklonil se k Livii: „Ten projekt se nepovedl. Z toho zařízení kape čirá tekutina. Udělal jsem rozbor. Obsahuje větší množství alkoholu a…“
Livie ho nenechala domluvit. Vyskočila ze židle a vykřikla: „Holky, dneska si dáme do nosu!“ Pak vzala tácek a vyskládala na něj skleničky. „Jdete?“ přejela pohledem své spolubydlící a skončila u Myšaltha.
Ten chvíli váhal, ale vyhrála zvědavost, protože otevřel dveře. Anna vyskočila a následovala Livii. Ostatní děvčata chvíli působila nerozhodným dojmem, ale nakonec se k výpravě připojila.
V laboratoři obstoupili palírnu a Livie s Annou začaly plnit panáčky. Ještě dva scházely, když se ve dveřích objevil Věth. Livie byla ráda, že se sekla a vzala o skleničku víc.
Ten chtěl nejprve osazenstvo rozpustit, ale nakonec si řekl, že to je zajímavý pokus, který by bylo škoda přerušit. Když měli všichni přítomní v rukou pití, pronesla Livie přípitek: „Tak na nás.“
„To přeci nemůžeme pít! Je v tom alkohol. Otrávíme se,“ zaprotestoval Myšalth.
„Nebuď srab!“ řekla mu Livie a obrátila zkušeně panáka do sebe. Anna ji následovala.
„Musíte to do sebe kopnout,“ radila Anna svým kamarádkám z jiných planet. Ty, když viděly, že se jim nic nestalo, následovaly je. Hromadné kuckání Livii s Annou rozesmálo.
Trpěnci váhali. Věth se dokonce chystal položit sklenku zpátky na stůl, ale Livie po něm vyjela: „No tak, bude to?“
Myšalth okamžitě poslechl. Do očí mu vyhrkly slzy a k Věthovi sípavým hlasem poznamenal: “Je to zajímavé.“
Všichni se podívali na Větha. Jeho hrdost nedokázala těm pohledům vzdorovat a vedla ruku k ústům, kam po vzoru kolegy panáka vyklopila.
Mám v hrdle díru, byl jeho první pocit. Ten druhý ho informoval, že se v jeho těle rozlívá dosud nepoznané teplo. Než stačil své pocity z analyzovat, v ruce mu přistála druhá dávka.
Po ní nabyl dojmu, že všechny ty cizí opačky, které považoval za vyplašená zvířátka zahnaná do kouta, z něho utekly. Smály se. Uvolněně a vesele.
Po čtyřech rundách Livie zavelela: “Holky, teď si užijem!“
Vrhly se na ně jak saně. Působily dojmem skvěle vycvičeného komanda. Myšalth s Věthem se ocitli na zemi, kde je spousta rukou zbavovala triček, pásků a tak… Holky si pomáhaly i navzájem, takže za okamžik byli nazí všichni.
Věth neviděl, co se děje Myšalthem, ale cítil, že mu někdo líbá varlata a penis. Nad ním se skláněly dva páry prsou. S údivem sledoval dvě líbající se „holky“. Pak ho jedna z nich popadla za vlasy, nadzvedla mu hlavu a nutila jej do cucání bradavky. Současně něčí ruka „zaparkovala“ jeho prsty do jednoho z přítomných rozkroků. Cítil vlhkost a sevření poševních pysků. Kousek od něho se ozval vzrušený výkřik. Prso, které měl v puse, začal sát automaticky. Jeho vzrušení narůstalo. Byl těsně před vyvrcholením, když se ozvalo: „Počkat!“ a všechny doteky, které ho přiváděli k šílenství, ustaly. Věth těžce dýchal. V rozkroku ho bolelo.
Pak to začalo nanovo. Některé z děvčat líbalo jeho penis. Začalo u kořene a posouvalo se výš. Nakonec se neznámá ústa dostala až nahoru a začala ho sát. Nemohl se podívat, kdo to je, protože se s ním Adrien líbala. Když přestala, aby si na něj obkročmo sedla, zjistil, že ta šikovná ústa patří Zulce. Bylo to něco, co dosud nezažil. Ze slastného zírání ho zpátky do reality vrátila Adrien, dožadující se orálního uspokojování. Jeho tělo fungovalo jako spojené nádoby. Čím větší rozkoš mu působily Zulčiny jemné zoubky a jazýček, tím odvážněji pronikal jazykem do Adrieniny pochvy. Proto i jeho prsty přenášely víc radosti tam, kde vězely. A zase. Všechno přestalo těsně před vyvrcholením. „Holky“ počkaly, až se zklidní a vydýchá, a rozjely další kolo. Zdálo se mu, že se vystřídaly, ale jistý si nebyl. Slyšel, jak je Myšalth prosí, aby už skončily. Předpokládal, že je v podobném rozpoložení. Oni je mučí, uvědomil si.
Netušil, jak dlouho to trvalo. Když už nabyl dojmu, že dřív umře, než… Dovedly jej do konce. Stříkal s ohromnou úlevou, což „holky“ doprovázely zvonivým smíchem.
Ležel bezvládně na zemi a zažíval pocity vyždímaného hadru. Postupně dostal od svých pokusných objektů pusu na čelo. (Aniž by to zaregistroval, Livie si od něho „vypůjčila“ čidlo, aby mohly odejít.) Díval se na nohy kráčející ke dveřím. Když zmizely, okamžitě usnul.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *