Tak co…

Komentář: Ondra Prchal mi dal zadání – píšeš pořád jako mužský, tak napiš něco jako žena, feministka, která chce chlapa obrátit k obrazu svému… (Dámy, berte to, že je to jen taková směšná představa starého pána, jak by mohla taková žena vypadat.)

 

„Tak co, nezaskotačíme si spolu?“
„S tebou, jo? To bych musela bejt hodně zoufalá…“
„No… ty zoufalá přece už jsi…“
„To se omlouvám… Nějakým nedopatřením jsem si toho nevšimla. Prozradíš mi z čeho?“
„No přece z toho, že se mnou neskotačíš…“
„Jo aha… Tak to se hodně rychle vrať na zem, ty… ty klátile, jeden.“ Otočila jsem se na podpatku a nechala ho, aby si jeho obrovské ego rozmyslelo, kde udělalo chybu.

 

Ač nerada se musím přiznat k tomu, že se mi líbí – co vím, tak nejsem zdaleka jediná… – a on to moc dobře ví. K čemu je ale hezounek, kterého nemůžu obdivovat, protože se jeho mozek přestěhoval do kalhot… hm? Abychom si rozuměli… Nepotřebuji chlapa s IQ 130. Chci normálního, milujícího, empatického muže, který si bude se mnou o všem povídat, podporovat mě, pomáhat mi a tak…

 

Nemohla jsem usnout. Převalovala se v posteli a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byl jiný…

Je odpoledne. Přichází z práce a už od dveří volá: „Ahoj, miláčku! Jak ses měla celý den?“ Přijde do obýváku, sedne si ke mně a dá mi pusu. Drží mě okolo ramen a pozorně poslouchá líčení mých problémů s kolegyní Kolečkovou. Kýve v zamyšlení hlavou, a pak nabídne řešení. Políbí mě, řekne, že se všechno určitě vyřeší a odejde do kuchyně připravit večeři.

(Dnes se mi navíc dostalo milé pozornosti – skleničky mého oblíbeného bílého vína – Rýnského ryzlinku.)

Za půl hodiny sedím u večeře při svíčkách a bavím se jeho historkou, kterou slyšel v práci. Je jasné, že něco takového muselo zákonitě skončit společnou koupelí a něžným milováním, po kterém jsem se ráno probudila celá rozlámaná, protože jsem usnula až po dobře provedené ruční práci…

 

„Tak co…?“ přivítal mě ráno v úřadu. (Dámy, to je materiál, což…)
„Co, co…?“ bleskově jsem se přizpůsobila jeho nové zdravící technice.
„Co dělá tvá touha po mně, přece?“
S velkou chutí jsem mu odpověděla fackou přes celou tvář, mile se usmála na jeho překvapený výraz a dodala: „Už nic. Právě se vybila!“ a za uznalého mlčení náhodně přítomných kolegů, jsem hrdě odkráčela do své kanceláře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *