Květa

Komentář: Asi bych to označil jako malý „horůrek“, i když je to spíše taková moje variace na… (Vy to poznáte!) Jo, a zkusil jsem to vyprávět stylem oko kamery, o kterém jsem se dozvěděl na jednom workshopu od spisovatelky Alžběty Bublanové.

 

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna a oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Takhle nadstandardní péče se musela samozřejmě někde projevit. Některá místa v jejím bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a žila jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo špatně a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých 30 cm, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už třetí den je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květina květena byla moudrá a brzo vyřešila problém se závlahou. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Na podlaze ležela nepoživatelná kostra – živiny došly.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Někdo chtěl navštívit Květu. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí na hlavě a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se bleskově svolaná květinová rada jednolistně. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Nic víc. Udělal čtyři rozvážné kroky, když se za ním dveře zavřely. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam. Velice opatrně došel do obýváku a tam našel Květu, tedy to, co z ní zůstalo. Zastavil se.

„Teď!“ Několik láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ neslo se neslyšně bytem…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *