Květa

Komentář: Asi bych to označil jako malý „horůrek“, i když je to spíše taková moje variace na… (Vy to poznáte!) Jo, a zkusil jsem to vyprávět stylem oko kamery, o kterém jsem se dozvěděl na jednom workshopu od spisovatelky Alžběty Bublanové.

 

Květa byla květinami přímo posedlá. Její byt jimi doslova přetékal. Bavilo by vás pozorovat ji, když se o své svěřenkyně starala. Pobíhala mezi nimi jako kvočna a oprašovala je, zalévala, hnojila, povídala si s nimi a také jim pouštěla hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Takhle nadstandardní péče se musela samozřejmě někde projevit. Některá místa v jejím bytě se proměnila v regulérní botanickou zahradu.

Květa žila už tři roky sama. Po smrti manžela se upnula ke květinám a žila jenom pro ně. Dokonce si ve svých 68 letech založila blog „Žijeme s květinami“ a pravidelně do něho přispívala. Došlo to tak daleko, že se ozvala Česká televize a sám Přemek Podlaha  k ní přijel, aby s ní natočil rozhovor do jeho slavného pořadu pro kutily.

Nikdo nemládne a tak se jednou dopoledne Květě udělalo špatně a skácela se na zem. Snažila se doplazit k telefonu a přivolat si pomoc. Ruce chybělo pouhých 30 cm, když tělo řeklo dost a propustilo duši do květinového ráje.

Bylo jaro. Květiny kvetly a už třetí den je Květa nezalila, hudbu jim nepustila a ani si s nimi nepovídala.

„Vodu! Vodu!“ neslo se bytem z místnosti do místnosti. Ta ale nepřicházela. Květina tělesná schránka ležela na podlaze a rozkládala se. Nasládlý mrtvolný pach neměl nárok sousedům prozradit, co se tady stalo. Květiny jej přebily.

Květina květena byla moudrá a brzo vyřešila problém se závlahou. Ty, co obývaly kuchyň, přišly na způsob, jak naplnit dřez vodou a dodávat ji svým spolubydlícím do dalších částí bytu jakýmsi rostlinným vodovodem od stonku ke stonku.

Ne nadarmo se říká, že nouze naučila Dalibora housti a že hlad je nejlepší kuchař. Zelené šlahouny se začaly natahovat a prodlužovat k nehybnému tělu. Tam bylo živin více než dost…

Jenže nic netrvá věčně. Na podlaze ležela nepoživatelná kostra – živiny došly.

V předsíni se rozdrnčel zvonek. Někdo chtěl navštívit Květu. Strážkyně brány hlásily, že to zvoní muž s placatou čepicí na hlavě a s očíslovaným odznakem na hrudi. „Co máme dělat?“ ptaly se.

„Pusťte ho dovnitř!“ usnesla se bleskově svolaná květinová rada jednolistně. Brána se otevřela a muž opatrně vstoupil do předsíně. Jeho obličej neskrýval překvapení, že v otevřených dveřích nikdo nestál.

„Haló… Je někdo doma?“

Odpovědí mu bylo ticho. Nic víc. Udělal čtyři rozvážné kroky, když se za ním dveře zavřely. Otočil se. Nikdo za ním nestál. V bytě byl klid. Vzpomněl si na nedávný výlet s dcerou do botanické zahrady. Přesně takové klima panovalo i tam. Velice opatrně došel do obýváku a tam našel Květu, tedy to, co z ní zůstalo. Zastavil se.

„Teď!“ Několik láskou vypěstovaných obyvatelek bytu bleskově obtočilo a utáhlo šlahouny okolo mužových nohou, rukou a krku. Do úst mu nacpaly Květin použitý kapesník, který se válel na sedačce, aby nemohl křičet.

„Živiny jsou tady! Živiny jsou tady!“ neslo se neslyšně bytem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *