Komentář: Rád čtu povídky Stephena Kinga. Toto je můj pokus stát se novým „mistrem hororu“…
Freddy Krueger se vrátil. To byla první myšlenka, která Petru napadla, když zaslechla zvuk jedoucí ostré oceli po kovovém povrchu. Dvě hodiny po poledni by to přešla bez povšimnutí. Dvě hodiny po půlnoci už to řešila, neboť v ulici, kterou právě šla, zhasla jak na povel všechna pouliční světla.
Podruhé se tichou nocí prohnal zvuk nože jedoucího po jiném kovu. Blízkost jeho zdroje a tma donutila Petru přidat do kroku.
Do třetice zaskřípal kov o kov a Petřin plazí mozek zařval: „Utíkej!“
Petra nikdy nepatřila k běžeckým hvězdám školy, jenže strach jí teď dal křídla… Přelétla asi 50 metrů a otočila se. Pod jedinou lampou, která svítila (vůbec jí na mysl nepřišla otázka – jak to?) stál Freddy. Viděla klobouk, pruhovaný svetr a ruku s noži.
Rozeběhla se. V banku byl její život. (A když je v sázce život, proč by měl člověk potřebovat vědět, jak se postava z filmového plátna najednou objevila na obyčejné české ulici…)
Cíl. Běžkyně protrhává imaginární pásku. Zahýbá doprava a… strne na místě. Tři metry před ní stojí ON. Jeho škleb pod kloboukem říká – tak vidíš, holčičko, žes mi neutekla – a přitom pohybuje svými noži na pravé ruce.
Petra se skácela na chodník.
Noční můra z Elm Street, evidentně vyplašená vzniklou situací, velice rychle zmizela v temné ulici, kde už zase nesvítila ani jedna pouliční lampa.
Lukáš a Honza se probírali natočeným materiálem.
„Ty, vole, kdybys viděl, co udělaly její oči před tím, než se svezla k zemi… No, to byl pohled pro bohy. Bylo vidět jen bělmo. Vyšel z ní takový zvláštní výdech a padla do limbu. Tady to není vidět. Škoda. Budeme muset vymyslet, kam dát kameru, která by to snímala čelně.“
„To mi přijde jako zbytečná práce,“ oponoval Honza, „už nám stačí natočit jen dvě honičky a můžeme ročníkovku odevzdat.“
„No jo, ale představ si, kdybychom měli jako poslední záběr ty oči v sloup a celé by to končilo osvětlenou prázdnou ulicí…“
Oba studenti FAMU se svým ročníkovým filmem „Strach v temné ulici“ zabodovali u vyučujících a postoupili do třetího ročníku.
A Petra? Ta právě stojí s nepřítomným pohledem u okna psychiatrického ústavu a bojí se usnout. Přitom netuší, že její duše trpělivě čeká na rohu, teď už v noci řádně osvětlené ulice, kdy se pro ni vrátí.