Komentář: To je můj pokus o napsání povídky s otevřeným koncem…
Proč zrovna já musím běžet do kopce? Já, Polaban, který by raději celý den šel, než by byť i jeho nepatrnou část běžel… No jo, co jsou vám tyhle stesky platné, když za vámi běží deset mladých pomocnic kmenových kněžek. To byste také své zásady hodili za hlavu a upalovali jak o život, protože o ten mi nyní jde hlavně v prvé řadě. Blíží se jarní rusalná slavnost, která má našim polím zajistit plodnost. Před ní si kněžky uloví jednoho mladíka, se kterým potom na poli obcují. Podle toho, kolik ze sedmi kněžek bude přitom obtěžkáno, tak bohatou úrodu můžeme potom očekávat. Ano, vím, že tohle nezní jako něco, před čím by měl muž utíkat, jenže… Před slavností do vás násilím nalijí lektvar z kardamonu, yzopu, zázvoru a rozmarýnu, který zajistí, že vaše použitá mužská chlouba neklesne. Opakovaně! Za to vy na konci slavnosti nenávratně klesnete do náruče Velese. Proto ten úprk.
Drápu se do kopce mezi stromy po čtyřech. Šokované srdce mi v hrudi na hranici svých možností pumpuje krev. Plíce nechtějí uvěřit tomu, kolik vzduchu je zrovna teď pro tělo potřeba a zoufale křičí, že už se zkrátka víc roztáhnout nemůžou. Každý krok je tak boj o holý život.
“Konečně!” sípám nahlas, když spatřím, že stoupání za pár metrů končí.
Jsem na planině. Všechno ve mně křičí: “Vzduch! Vzduch!” (Do Peruna, vždyť vím! Chvíli vydržte a bude ho dost!) Ztěžka se stavím na nohy. Jak mimino učící se chodit vybojuji tři krůčky a… Proboha! Kam teď? Asi třicet kroků přede mnou je sráz. Doklopýtám k němu. Z pohledu dolů se jednomu zatočí hlava a přitom si na dně klidně plyne řeka. Ti, co jednou budou poslouchat tento příběh, si teď řeknou: “Výborně, jsi zachráněn!” No jo, jenže skočit do ní, by znamenalo proletět vzdálenost takových sta kroků. To nedám. A teď Perune raď!… “Hm,” zamručím. Pořád je to stejné. Když potřebuje člověk poradit, tak bohové mlčí!
Otáčím se a jdu zpátky k lesu. U prvního stromu se podívám dolů. Ještě tak třicet kroků a pomocnice jsou u mě na planině. Vracím se. Stojím a přemýšlím, co dál. Nechat se uobcovat kněžkami k smrti? Skočit do prázdna a všechno raději ukončit sám? Nebo… nebo zkusit, zda dokážu mezi svými pronásledovatelkami, za využití stromů a své mrštnosti, proklouznout?
Pozdě. První děvčata se objevují na planině.
Co teď? Obcování, skok nebo naděje?
S výkřikem: “Děj se vůle Perunova!” jsem se rozběhl.