Komentář: Dílko jsem napsal pro svou kamarádku Kristýnku Businskou k jejím 18. narozeninám.
“Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v kraji zdejším, v ženském těle nejkrásnější?… A jenom pro jistotu podotýkám, že krajem zdejším myslím Všebořice.”
“No dovol,” ohradilo se kouzelné zrcadlo, “Copak já jsem nějaké sklo… no to… honem, jak se to řekne… jo… sklerotické, co všechno zapomíná?”
“Jistě, že nejsi nějaká sklerotická věc. Ty jsi všechno naprosto úžasně pamatuješ… Jen nerozumím tomu, proč jsi minulý týden ukázalo Karlštejn, když jsem chtěl vidět hrad, na kterém přebývá ten, jenž se jmenuje stejně, jak třetí hodnost šlechtická od konce?”
“Aby ses nezmyšil,” odsekla ona zobrazovací věc mladému kouzelníkovi 5. kategorie Alí Burkovi, majiteli to postavy ztepilé a tváře na muže neobvykle rozkošné, a dodala, “Tak jsem se spletlo! A co má bejt? Zkus si to sám, ty chytrolíne…” Po krátké pauze, jež měla být pochopena jako gesto uraženého, ale nebyla, se ozval tichý hlásek: “Tys chtěl vidět nejhezčí děvče ze Všebořic?”
Alí Burka protočil oči v sloup a odvětil: “Představ si, že ano.”
“Ale to je jednoduchá věc. Podívej, toť ona. Jmenuje se Kristýnka a je ze známého felčarského rodu pocházejícího z Businu. Tam by sis měl nechat vyšetřit svou prázdnou kebuli, ve které se nedokáže udržet žádné kouzlo, protože nemá v čem… (kratičká pauza) Hele, vydechni a tu svou oblíbenou hlášku o kladivu a rozbití si nech laskavě od cesty. Radši se kochej pohledem na Kristýnku z Businu.”
Mladý adept vyšších čarodějnických kategorií utřel slinu, která mu začala stékat z koutku úst po krátkém zírání na obraz před sebou. Nadechl se a zvolal: “Ta bude mou!” Začal přemítat (připouštím, že je to velký eufemismus vzhledem k tomu prázdnu v hlavě, neboť zrcadlo mělo pravdu), jak by to měl udělat? Určitě bude hlídána mnoha rodičovskými kouzly, když jde o tak sličné děvče. A to raději nedomýšlel (neb to nedokázal) jaké další pasti a pastičky by mohli být okolo jeho vyvolené nalíčeny.
“Nemysli! Nejde ti to k pleti.” prostořece poznamenalo zrcadlo a rezignovaně dodalo, “Já vím… svůj k svému.”
“Ha. Mám to!” zvolal radostně Alí Burka a jal se tančit po svém obytném prostoru 1 + kk (kadibudka, kouřící ohniště) 5. kategorie.
Ve dni, který je sexu zasvěcen (nápověda pro čaroděje 5. kategorie – zde se naráží na známé rčení o středě…), půl hodiny před půlnocí, stál krásný, hezkého děvčete chtivý, čaroděj před domem ve všebořické ulici, která nese jméno slavného malíře, jenž pomaloval jeden hadr ve zlaté kapličce a to mu vyneslo tu čest být zvěčněn na ceduli, aniž by mnozí lidé tušili, kdo že to byl (a to na tom byli s mozkovou kapacitou rozhodně lépe, než hlavní hrdina). Kromě toho, že stál (čaroděj, ne malíř), provozoval ještě mávání hůlkou. (Laskavému čtenáři Harryho Pottera zajisté došlo, že to byla hůlka kouzelná a tudíž k zmíněnému mávání pronášel zaříkávací formuli). A hle. Najednou se před domem, který hrdě na svém dresu nesl dělením rozpůlenou osmičku, znenadání objevila malá šedivá myška. (Tímto se vypravěč omlouvá váženému čtenářstvu, protože to byl samozřejmě myšák, který se navíc začal nedočkavě – jo, jo, mládí a hormony dělají divy – vkrádat do domu.)
Proč všechny krásné panny bydlí ve věži? A když nemají věž, tak jejich lůžko stojí v patře! Uf! Kdo se má s tak malinkatýma nožkama škrábat do schodů… Nu což, říká se, že pro krásu se musí trpět, tak trp, Alí Burko, a neremcej! Povzbuzoval se ve svém myším mozečku čaroděj.
Myšák zavětřil: “Áááá… cítím pannu sličnou. (krátká pauza) No, pannu… (opět krátká pauza) Děvče sličné,” posmutněl malý šedivý hlodavec a škvírou pode dveřmi se protáhl do pokoje.
Na posteli spala ONA. Kristýnka. Jeho vyvolená. Teď stačí jen maličkost. Proměnit se zpět v mladého a přitažlivého čaroděje a přilehnout na lůžko spící krásky. A pak… Kouzelný cestovní plášť zařídí transport obou mladých těl do jeho hnízdečka lásky 1 + kk (však vy víte co…). (Stále mě udivuje, kterak to silnější plémě – fyzicky – stále zneužívá této výhody, naivně se domnívaje, že mu to k něčemu bude…)
Alí Burka začal drmolit formuli, která vrací zpět podobu člověčí. Jenže zhruba ve 3/4 (kdo by to psal slovem, když takhle to je kratší…) se zasekl.
“Sakriš! To je prekérka. Jak je to dál?” a začal malými ťapavými kroky přecházet sem a tam. Přitom si pořád dokola mumlal to, co si pamatoval a čekal až naskočí zbytek.
V myším mozku se ozvalo cvaknutí a kouzelná formule se z tlamičky začala plynule linout dál. Jeho tělem najednou projela ostrá bolest a nad ním se ozvalo hlasité: “Mňau.”
Ráno se Kristýnka probudila a první co spatřila byl její kocour, který ji hrdě v tlamičce přinášel ulovenou myš.
“Mýýýýýýýýýýýš,” rozjela svou hrdelní sirénu. Přitom se dokázala bleskově vztyčit na posteli (hned po probuzení!), dupat ztepilýma nožkama a zároveň si přiložit pěstičky ke své sličné tvářičce.
Kocour se otráveně otočil: “Ječiči, to je křiku pro jednu myš. No, tak ti ji nedám. A jestli mohu o něco poprosit, tak se prosím vypni. Tohle je horší, než náš kočičí zpěv. A to už je co říct! Navíc není nad to, než si po ránu dát trochu čerstvé bílkoviny. Kdo má pořád ty vaše kapsičky žrát?” a chlupáč hrdě (i s čarodějem v myším kožíšku v tlamičce) odkráčel středem…
Nač krásné tvary jsou, když uvnitř zejí prázdnotou?…