Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli.
(Sébastien-Roch Nicolas de Chamfort)
Znáte to. Když se daří, tak se daří. Ale všechno hezky popořádku. Je ráno. Vstal jsem. Kráčím na záchod vyprázdnit svůj plný močový měchýř a… Sakra. Děti si neuklidily kostičky Lego stavebnice a musela na to přijít má bosá noha. Na záchodě strhnu splachovadlo a voda po mém odchodu veselé protéká z nádržky do mísy. V koupelně ze šňůry stahuji ručník a co čert nechtěl, šňůra se přetrhla. Jdu si udělat kávu. Ta můj den blbec, protože jinak se tomu říkat nedá, doufejme, zklidní. Zaleju na pětkrát svého turečka a odcházím s ním do obýváku, abych si jej v klidu vychutnal (i přes tu tekoucí vodu na záchodě, kterou ignoruji). Rup. Ouško mi zůstalo v ruce. Hrnek padá. Já rychle uskakuji vzad. Heis. Mohu potvrdit, že z horkého kafe nejsou bosé nohy zrovna nadšené… Pane Bože, za co mě takhle trestáš? Vždyť ráno jdu do práce. Pozdě odpoledne z práce. Následuje pomoc manželce s domácími pracemi. Dětem s úkoly. Skouknu večerní seriál a jsem mrtvý muž. Že by si na mě v tomto ohledu u Tebe stěžovala manželka? Nebo máš na mysli můj pohled na novou mladou kolegyni, o kterou jsem si včera ohřál očička? To přece nic neznamená. Krásná žena je jako obraz nebo socha. Přitahuje pohledy. Když už jsi něco takového stvořil, tak proč potom děláš takováhle kina s jedním pohledem, hm?
Skacím se do křesla. Rup. Ovladač k televizi. Byl. Už není.
Chvíli budu sedět a nic nedělat. Telefon na sebe upozorní příchozí zprávou. Prý jsem nezaplatil pojistku na auto… Projedu pohyby na účtu a zjistím, že se mi platba vrátila pro chybný směrový kód banky (přesmyčka čísel, výborně). Ach so, tak proto byl na účtu tak velký zůstatek, který jsem už stihl zdecimoval nákupem nových pneumatik. Vypadá to, že mám problém. Z čeho pojistku uhradím? Z ložnice vyleze manželka. “Dobré ráno.” zašveholím.
“Jak pro koho!” odsekne po chvilce, ve které se zaposlouchala do šumící Niagáry na WC.
Výborně. Zas jeden z jejích dnů, kdy vstává hýžděmi napřed. Ach jo.
“Můžeš mi říct, co to má znamenat v té kuchyni?… A co ten záchod?… Mám si snad dát kolkovanou žádost, aby to pán po sobě laskavě spravil, potažmo uklidil?” stříká ironie z jejich úst na všechny strany po návratu z kuchyně.
“Prasknul hrnek. Ještě jsem to nestačil uklidit.”
“Ano. To je pro tebe typické… TYS to ještě nestačil…”
“Jen jsem si na chvíli sednul, abych to vydýchal. Hned to jdu uklidit.” a s koncem věty vstávám.
“Neobtěžuj se a vydýchávej… Bůh ví, co by zařvalo dalšího.” Manželka obrátí oči v sloup a tiše pronese: “Za co, pane Bože, za co?”
“Tobě asi nikdy hrnek neprask…”
“Prosím tě mlč. Já na tyhle dohady nemám náladu.”
Dnes mi snídaně na stole nepřistane a proto se odcházím obléci do práce. Vytáhnu ze skříně čisté trenky a ponožky. Na levé noze na mě z textilu vybafne kus palce. Výborně, pomyslím si. Sáhnu do skříně pro jiný pár. Po chvíli zjišťuji, že má každý kousek jiný odstín. Do třetice to snad vyjde. No…nevyšlo. Vytáhl jsem pár, který doplnil obě liché z předešlého páru. Konečně mám ponožky na nohou. Obléknu si džíny a triko. To má v podpaží díru… Vytahuji ze skříně čisté a přitom spolu s ním vypadnou na zem další dvě. To snad není možný. Popadnu batoh, rychle se obuji a zabuchuji dveře od bytu. Klíče. Ty visí v předsíni na věšáku. Opatrně zaklepu, abych nevzbudil děti. Mezi futry se objeví žena: “Co je?” štěkne.
“Nechal jsem si doma klíče,” pronesu provinile.
“Hm, to máš blbý,” a zavře.
Nad přivolávacím tlačítkem výtahu svítí červená. Čekám. Nic se neděje. Vyrazím tedy po schodech. Vyjdu ze zadního vchodu paneláku a… ”
Nikdo mě nevaroval, že se k mé hlavě shora blíží velkou, opravdu velkou, rychlostí květináč (kdyby prázdný… i s pelargonií).
“Tak můžeš mi, svatý Petře, zatraceně, říct, proč jsem to všechno musel absolvovat? Proč mě po tom všem ještě posíláš do pekla? A hlavně. KDO po mě hodil ten květináč?”
Svatý Petr se obezřetně rozhlédl, ukázal za sebe a špitl: “Starej.” Hned ale přešel do úředního tónu: “Už se prý na tebe nemohl dívat, tak tě stáhl z oběhu.” Udělal krátkou pauzu a pokračoval: “A za to peklo máš poděkovat svým nešikovným rukám…” a šeptem dodal, “Právě si na sobě poznal, že i Starej umí stvořit zmetek. Tak promiň…”
Vysvětlivka: Jour Noir (fr.) = Černý den