Ano, i to je řešení

„Pane bože, ta kráva mě nebetyčně sere,“ zanadával jsem s pohledem nahoru. Nevšiml jsem si, že by to osloveného nějak vzrušilo. Nic, vůbec nic se nezměnilo.

Trolejbus se mnou kodrcal směrem do centra. Nasranost, místo aby klesala, zvyšovala hladinu. Nikdo ze spolucestujících si mě naštěstí nevšímal.

Tohle bylo už po několikáté, že mě ta, o níž jsem tvrdil tomu pánovi s plackou, že si ji beru dobrovolně, celá vyděšená volala, že se něco doma děje a jestli bych nemohl hned jet z práce domů, se na to podívat. Tentokrát byla důvodem zděšení dcera, které bylo včera šoufl a dnes zůstala doma. Od rána jí prý nebere telefon. Hodiny v kanceláři tvrdily, že je čtvrt na jednu pryč. Spolkl jsem hodně sprosté slovo, zavěsil jsem a začal se převlékat z montérek do civilu. Po pěti minutách jsem začal ukrajovat první metry směrem k bydlišti.

Udýchaný odemykám byt, a aniž bych se zdržoval zouváním, mířím do dceřina pokoje. Ta leží v posteli a je v naprostém klidu.

„Můžeš mi říct, proč nezvedáš telefon?“
Dostane se mi klidné odpovědi: „Já jsem spala.
„Tak, když už máš tedy oči otevřený, tak vezmi telefon a pošli mámě zprávu, že žiješ,“ řekl jsem relativně mírně, a to i přesto, že pojistný ventil ve mně držel vztek doslova z posledních sil…

Odešel jsem do ložnice, kde jsem měl na nočním stolku připravené knížky na vrácení do knihovny. Nacpal jsem je do tašky a vypálil bez dalších slov z bytu.

Příště, až mi kvůli něčemu podobnýmu zavolá, tak ji odpálím s tím, že je tentokrát na řadě ona. Nebo si snad myslí, ta nádhera sedmitečná, že pokaždý, když pískne, já všeho v práci nechám a poletím domů? Vztek se mnou lomcoval i při vystupování z trolejbusu na náměstí. Přecházel jsem silnici směrem ke knihovně. Tohle je naposled! Ještě jednou něco podobnýho na mě zkusí a já ji na mou duši zabiju! Kurva, ta mě sere! Kdybys byl, pane Bože, co k čemu, tak mě ji zbavíš!

Podíval jsem se směrem dolů, kde jsem viděl svoje tělo, ležící na silnici, odhozené projíždějícím autobusem. „Ano, i to je řešení,“ řekl jsem si a začal se pomalu svému tělu vzdalovat. Ale kam?…

Ztracený život

Komentář: Kamarád Tomáš Choura se mi zmínil o tom, že existuje literární soutěž se zadáním – napsat povídku o šesti slovech. Ta měla sice už po uzávěrce, ale já se přesto se zadáním popral…

 * Narodil se  –  † Umřel
Co mezitím?
NIC!

Kouzelný čaj

Komentář: Tohle je úplně první jepičí povídka, kterou jsem napsal. Dnes by vypadala jinak, ale nechám ji tak – inu učednická léta…

 

Zbyněk seděl v čajovně, popíjel svůj oblíbený čaj a četl si. Všichni ostatní okolo seděli buď ve dvojicích nebo skupinkách a povídali si. A to byl právě Zbyňkův problém. On si moc povídat neuměl. Byl výborný posluchač a pro ostatní přirozenou vrbou. Ovšem oslovit děvče, a pak si s ním povídat, byl neřešitelný problém. Proto jej ostatní brali za nudného parťáka. Děvčata si o něj ani kola neopírala. Ošklivý nebyl, ale do krasavce měl také daleko. Když se usmál, tak byl pokládán i za sympaťáka.

Teoreticky zvládal, kterak s lidmi hovořit. Jak navázat kontakt. Jak flirtovat. Ano, v knihách, které na toto téma přečetl, to vypadalo jako naprostá brnkačka. Leč uvést tu „brnkačku“ do praxe, nedokázal. Vždy si přesvědčivě zdůvodnil proč to nejde.

Okolo něho směrem na toaletu prošly dlouhé štíhlé nohy v modrých džínsech zakončené krásně tvarovanou prdelkou. Ještě dokázal zachytit její dlouhé blond vlasy, než zmizela za rohem.

Ona je Anděl. To bylo to první, co ho napadlo, když ji spatřil po opuštění zasedací místnůstky.Vyzařovalo z ní něco, co ho doslova uhranulo. Koukal na její ladnou chůzi, která ji nesla do druhé části čajovny, kde se posadila k jedné větší skupince.

Utopil se. Utopil se v její kráse. Věděl, že z hlavy ji už nikdy nedostane. Co s tím?

Při placení se zeptal majitelky čajovny, zda sem chodí pravidelně. „Jo. Tahle parta je tady každý čtvrtek. Myslím, že chodí na šestou,“zněla odpověď.

V hlavě se spustil vodopád myšlenek. Jak se k ní přiblížit? Jak ji oslovit? Jak ji zaujmout? Jak… to zkrátka udělat, aby s ním chodila?

Doma se na chytré knihy ani nepodíval. Znal je a byl přesvědčen, že rady tam obsažené, nefungují. Internet mi pomůže! Tam najdu určitě TO, co v knihách není a zadal do vyhledávače heslo „Jak sbalit krásnou holku“. Po hodině proklikávání nic zajímavého nenašel. Chvíli se zamyslel a napsal: „Jak si přičarovat lásku“. Neměl valného mínění o tom, že najde něco smysluplného, avšak přece jen „po boji“ našel. „Čaj, který plní sny“. Kliknul na odkaz, který na něj doslova křičel a četl. Zmocňovalo se ho čím dál větší vzrušení. Věděl, že ten čaj chce! Háček byl v tom, že by pro něj musel jet do Peru k indiánským šamanům – curanderos… To je prekérka, pomyslil si Zbyněk. Naštěstí byl v článku uveden název čaje, který si dal vyhledat a našel to, po čem pátral. Vyplnil pár kolonek a těšil se, až mu pošta ten zázrak doručí.

Celé tři týdny musel čekat, než mohl začít rozbalovat exoticky vypadající balíček z jižní Ameriky. Našel v něm dva pytlíčky a papír popsaný španělštinou. Jeden identifikoval jako čaj. Ve druhém byl nějaký prášek.

S kamarádem Googlem vybojoval překlad a zjistil, že jde o popis rituálu přípravy a pití tohoto nápoje. Úplněk, hvězdná obloha, „prostředek“ pralesa, hořící dřevěná pyramida, stříbrná nádoba a něco z Anděla, byly nutné podmínky k uskutečnění jeho snu. „Překážky jsou od toho, aby se překonávaly,“ řekl si Zbyněk a pustil se do příprav.

Během týdne, který chyběl do úplňku, vyřešil problém s pralesem. Dostal od majitelky čajovny nálepku úchyla, když jej načapala, jak na místě, kde seděla ONA, hledá její odpadlé vlasy. No a co, okomentoval si to pro sebe Zbyněk, důležité je, že mám! Stříbrná nádoba mu dala slušně zabrat. Sehnal lžičku. Teď už se zbývalo jen modlit za tu hvězdnou oblohu…

V Boubínském pralese sešel daleko ze značených cest a našel příhodné místo, kde viděl na modrou oblohu. Vytáhl knížku a četbou si krátil čekání na úplněk s hvězdnou oblohou.

Ten nahoře byl milosrdný. Nebe bylo vymetené. Nikde ani mráček. Hvězdy zářily a smály se na něho (alespoň jemu to tak přišlo). Bylo to prostě božské představení. Marně lovil v paměti, kdy něco podobného viděl.

Se vší obezřetností připravil ohniště (nechtěl se připravit o jediný prales široko daleko). Doprostřed dal plechovku s třemi vlasy svého Anděla. (Plameny totiž měly „osahávat předmět jeho zájmu“ a vysílat její obraz do vesmíru.) Okolo navršil hranici dříví a zapálil ji. Oheň se po chvíli rozhořel. Ešus s vodou nastrčil nad plamen a čekal na var. Potřebnou dobu zkracoval pravidelným mícháním. Konečně se tlak par nad kapalinou vyrovnal tlaku okolí. Do ohně vhodil šamanský prášek. Nejprve na jeho severní stranu, pak jižní, následovala východní a západní. Nyní nastal čas, kdy nasypal do vroucí vody čaj. Musel počkat až voda rozpohybuje rozdrcené čajové lístky a pak přečíst zaříkávací formuli v kečuánštině. (Naštěstí návod ji uvedl kromě originálu i ve španělském přepisu výslovnosti a tak Zbyňďa spustil.) Dle návodu přelil čaj do stříbrné nádoby (nabral lžičkou) a před vypitím tří doušků musel u každého pronést magické slovo „Campanulaceae“.

Napil se poprvé. Nic. Nadechl se, řekl magické slovo podruhé a napil se. Hvězdné nebe nad hlavou se trochu zavlnilo. Rituál s pitím zopakoval potřetí. Upadl do tmy.

Cítil, že se vznáší. Něco nad ním se začalo zvedat. K jeho uším dolehl mužský hlas: „To je nejnovější výrobek. Poslední výkřik techniky, slečno.“

Oslnilo jej prudké světlo. Chvíli si na něj zvykal a pak… Spatřil svého Anděla. Chtěl svůj objekt touhy pozdravit a přistoupit k němu. Nechápal proč to nejde.

„Tento model robertka je osazen umělou inteligencí, která umí číst vaše potřeby, náležitě je uspokojovat, ale hlavně si je pro příště zapamatovat! “ 

Proboha, proč se nemohu hnout? 
Proč jsem v krabici? 
Kde je moje tělo?!

„Áááááááá…“