Červené plavky (3)

Komentář: Existuje malé městečko na severu Čech, ve kterém žijí děvčata, co ráda nosí červené plavky. To je zadání, ze kterého vycházím a zkouším vymýšlet příběhy na toto téma. Zde je první z nich.

 

Nálepku úchyla získáte snadno!

Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a vytahuji mobil. Nechám jej zaostřit na těch zhruba třicet metrů a „cvaknu“ ta dvě těla.

Žena (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Leží na břiše a na paměťovou kartu jsem si uložil její prdelku v kalhotkách brazilského střihu.

Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopce s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

I ji si zvěčním mobilem. Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a cvakám jeden snímek za druhým.

Bohužel mi obě modelky zmizely v domě. Mrzutý se vracím na lavičku a prohlížím si úlovek. Jsou hezké, ale chtělo by to objektiv…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Fotím, jako o život. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není) a… pán Bůh mě musí milovat, protože mi je přihraje na vzdálenost pouhých dvanácti metrů. (Blíž to o moc víc nejde – plot, silnice, plot a kus zámecké zahrady nejde nechat zmizet – bohužel…)

Těším se, až fotky stáhnu doma do počítače a prohlédnu si je na velkém monitoru.

Wow – ta starší je kapitální „Milfka“, nad kterou by si nejeden mladý muž uhnal tenisový loket…

Dcera je sladká a… dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš na tohle se dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *