Příliš hlučná filozofie

Komentář: Tahle povídka vznikla z odpadu kurzu tvůrčího psaní u mistra Nekudy. Původně jsem měl psát druhou povídku triptychu o dvou postarších pánech, kteří soupeří o mladou kočičku, ale další týden bylo všechno jinak. Cestou domů z „původního zadaní“ jsem dostal nápad, jak to pojmout, proto jsem jej dotáhl do konce…

„Pane Bože, proč mi cestu musela zkřížit taková kočka?“
„Kdo tam mluví o kočce?“ zpozorněl bělovlasý vousatý pán. „Nemohl bys to, člověče, upřesnit?“ Odpovědi se nedočkal. „To jste celí vy… Když konečně projevím o někoho zájem, tak děláte, že mne neslyšíte… Copak mluvím nějakou hatmatilkou?
František Dudek, rodák z Lhoty pod Pannou, nebyl ve své kůži. Stonal. Ne fyzicky, ale od srdce. Ještě před týdnem byl sebevědomým rozvedeným mužem a tohle pokládal za nemožné. Ženy procházející jeho životem po použití vracel a neměl v úmyslu strčit hlavu do chomoutu podruhé.
Za všechno mohl jeho spolužák Rudolf Potočný. Na třídním srazu po 30 letech ho zatáhl k baru a předestřel mu svůj problém. Doma – nuda. Na obzoru – mladé atraktivní masíčko, od něhož si sliboval realizaci nejednoho prvku z množiny nenaplněných sexuálních představ…
„Není, Rudo, ňáká mladá?“
„Je…“ přiznal a s pohledem psa, který od svého pána očekává pohlazení, dodal, „Je to ale kost, to musíš uznat!“
„To je,“ pofoukal František Rudovu bolístku. Kurva, ulevil si vzápětí, kde k takové kočičce přišel? Království za noc s ní!
„Království za jednu noc se ženou? Ti chlapi fakt nemají rozum… Navíc slibují něco, co nemají. Kde by obyčejný cifršpión přišel k slibovanému království? Že by tím chtěl vyjádřit moc nad číslicemi…? To by mě zajímalo, co je ta dotyčná za zázrak…“
V tom obrovském množství proseb, které k němu směřovaly, byly důležitější věci k řešení než Františkova bolístka. Jenže byla nejzajímavější…
„Ty má svatá prostoto… tohle, že jsem stvořil?“ To musela mít sklenička s inspirujícím nápojem o něco hlubší dno…
„Františku vzpamatuj se! Tuhle dračici nemůžeš přežít… Ano, JÁ hlášku o tom, že věk je jenom číslo znám… A jen tak mimochodem… Kdo myslíš, že je autorem, hm…? Věř mi, že tvoje kondice není z nejlepších… Hele, člověče, přestaň se urážet a poslouchej pozorně o dost staršího a mnohem zkušenějšího muže, když ti říká, že i podstatně mladší a divočejší samci, než ty, ji nestíhají… Myslím to s tebou dobře a proto ti na rovinu říkám, zapomeň na ni a vyber si jinou. Po světě běhá, a to mi můžeš věřit, protože vím, co dělám, opravdu hodně vášnivých žen vhodnějších k tvému věku. Chceš jednu, dvě, tři… Řekni si… Jo, ty chceš Dotty… Dovol, abych tě upozornil na to, že…“ Ale pak ten bělovlasý pán mrzutě mávl rukou, protože věděl, že teď mrhá slovy na někoho, kdo ho stejně neposlouchá… „Kdo chce kam, pomůžu mu tam!“ zabručel si pod vousy a dodal: „Jen si nemysli, že ti Dotty spadne do klína jen tak…“ a rozpravu zakončil se škodolibými ohníčky v očích: „Snaž se, hochu, snaž…“
František si lámal hlavu, čím by Dotty zaujal. Rudu odstranil z cesty radou, aby se držel svého kopyta (rozuměj rodiny) a nekopal si hrob, protože tahle mladá holka ho stejně čutne do zadku a poohlédne se po mladším modelu…
František Rudovu námitku: „No dovol…“ dokázal snadno zpacifikovat a během dalšího rozhovoru z něho vytáhl její jméno, adresu a co má ráda. Pak zpravodajsky vytěženého Rudu zanechal na baru s jeho splínem. Zbytek srazu doloval informace ze sociálních médií. Ta mu sdělila, že se tahle mladá kočička drží na svůj věk nezvykle zpátky a moc věcí na sebe neprozrazuje…
„Hm…“ zamyšleně zamručel František, „Co kdybych vsadil na jistotu…?!“ Poradil se s kamarádem Googlem, vytočil telefonní číslo a nadiktoval objednávku.
„Jestli, mladíku, budeš pokračovat v tomhle duchu, tak budeš za chvíli bezdomovec. Uvědom si, kdo jsi a jaký máš příjem… I když ti musím potvrdit, že 17 rudými růžemi, u kterých najde kartičku s textem „Růže jsou k lásce schůdeček, s úctou tajemný Franta Dudeček.“ zaujmeš, a věř božímu slovu, že si to jméno zapamatuje, ale co chceš dělat dál…? Až tě uvidí, uteče!“
Františkův rozum ovládala touha, která z něho učinila zeď, od které se varování Stvořitelovo odráželo jako hrách…
„To je ono!“ Každá žena je ve své podstatě romantička. Co kdybych ji napsal milostnou báseň?
„Vzpamatuj se! Víš, jak by to dopadlo…? Ne…? Tak já ti to prozradím! Dopadl bys, jako Neználek, když hledal rým na slovo Slunce… Že to neznáš…? Tak si doplň vzdělání, ale rozhodně se do něčeho takového nepouštěj!“
Počkat, napadlo Františka, mám přece kamaráda Ondru, to je rozený veršotepec. Co kdybych ho požádal o nějakou romantickou drobnost?
Za týden přistálo požadované dílko v mailu. František uznal, že tohle by opravdu nedokázal a na účet mladého barda poslal litr, čímž vzkázal – Ondro, jsi jednička! Třikrát podtržená (nulami).
Všechno muselo být dokonale sladěné. Plácl se přes kapsu zakoupením sady ručně vyrobeného papíru a obálek se zlatými (opravdu zlatými!) proužky. Následovalo luxusní pero Parker, protože psát na něco takového propisovačkou považoval za projev barbarství.
První pokus o přepis ukončilo vzteklé zasmečování do koše. Poučen, vyhledal šikovné ruce známého kaligrafa.
Svěřit hotové umělecké dílo poště, považoval František za obrovský hazard, který v žádném případě nehodlal podstoupit. Za litřík moravské domácí slivovice a péťo na ruku, se na doručení veršů domluvil s kamarádem, který se živil jako herec.
Jaké bylo Dottino překvapení, když ve dveřích přebírala obálku od muže v bílé paruce, oblečeného podle módy panující za císaře Josefa II., si nechal několikrát vyprávět ve vinárně, kde byli domluveni na předání finanční části honoráře (slivovice změnila majitele už při uzavření dohody). Zmíněný popis jej vyšel na dvě lahve Mopru z Velkých Žernosek po 328 korunách…
„Snažíš se, Františku, snažíš. Statečně si pouštíš žilou, ale to je pořád málo. Nechci ti brát iluze, ale myslíš si, že ji k nohám dokážeš snést modré z nebe…? Asi ne, viď…? Věř staršímu, když ti radí, abys šel lovit do jiných vod. Slibuji ti – a kdo může říci, že tohle ode mne slyšel – bohatý úlovek!“ František odmítl. Nahoře to, kulantně řečeno, vyvolalo jistou dávku nevole.
Co by ta účetní nicka chtěla? Kdo bych musel být, aby mi konečně uvěřil, že to děvče je úplně jiná liga? Tázavě se podíval směrem dolů čekaje nějakou reakci. Žádné se nedočkal.
„Proč jsem tenkrát nedokázal domyslet, čím TAKÉ budou muži myslet? Mohl jsem lidstvo ušetřit mnoha problémů a svárů. Pane…“ (Tady se Všemohoucí zarazil, protože nevěděl jak dál.) „To je hrůza, ani ulevit si pořádně nemůžu! Ti dole vůbec netuší, jak velký dar dostali, když si můžou pořádně zanadávat, nebo brát moje jméno nadarmo!“
Starého pána osvítil nápad: „No jasně!“ a pěkně za tepla se o něj podělil. „Tak víš co, Františku? Abys neřekl, že ti nechci pomoci, nabízím ti výměnný obchod… Když vymyslíš, jak si můžu ulevit, aniž bych při tom porušil některé ze svých přikázání a božských omezení, tak ti slibuji, že Dotty bude tvoje, aspoň na tu jednu noc. Bereš?“
Vínem napojeného Františka nesly nejisté nohy noční ulicí, když jeho hlavu přepadla myšlenka – komu si Bůh může ulevit? „No komu?“ požádal o radu ztichlou ulici.
Odpovědí mu bylo odbíjení hodin z nedaleké radnice.
To už je půlnoc, divil se. (Nebyla. Do výpočtu se mu vloudila chyba…) Bůh je přece všemohoucí, přepnul bez varování proud myšlenek na jiný kanál, a nad ním nikdo není, proto si nemá komu ulevit… Pane jo, kde se ve mně berou tyhle filozofický žvásty… To jsem teda klesnul hodně hluboko… Počkat… Zarazil se. Pane jo… Hm… To nebrat. Pane TY… To by šlo. Noční klid ukončilo velmi hlasité zvolání: „Pane TY, co jsem komu udělal?“ Počkal, až jeho křik dozní, a pak svůj nápad zamítl s tím, že i to druhé slovo musí mít dvě slabiky… Pane, jsi TY, napadlo Františka a hned si v nočním tichu ověřil, jak to zní… To není ono. Něco jiného bys tam hlavo neměla, zaklepal si rozmrzelý František pěstičkou na čelo, ve snaze zrychlit mozkovou činnost… Povzbuzení se minulo účinkem, protože z opojené hlavy začala vypadávat jedna perla za druhou… Pane můj… Pane svůj… Pane hnůj… Pane dole… Pane vole… Pane Die… Svoji frustraci si vybil do noční ulice: „Za čo, súdruhovia, za čo…?“
„Drž hubu, ty vožralo!“ ozvalo se z okna někde nad ním.
„Vlez mi na záda. Neslyšíš, že řeším problém samotného boha.“
„Nechlastej, když to neumíš!“
„Trhni si!“
U chodníku zastavila policejní hlídka: „Váš občanský průkaz!“
„Kde jste se tu vzali? Vůbec jsem vás neviděl přijíždět…“
„Jestli to nebude tím, že jste našemu příjezdu nemohl věnovat patřičnou pozornost vzhledem k tomu, že jste rušil noční klid?“
„Já, že rušil noční klid? Já nic nerušil! Já řešil filozofickou otázku?“
„V tom případě vyznáváte příliš hlučnou odnož té „filozofie“… Bude to za dva tisíce .“
„Jaký dva tisíce?“
„Pokuta za rušení nočního klidu, pane?“
„Já nerušil noční klid! Já jsem jen zkoušel jak to zní…“
„Co jak zní?“
„Představte si, že jste Bůh a potřebujete si ulevit. My řeknem – panebože, za co? – ale to on říct nemůže, protože jím je… Co byste řekli vy?“ a když viděl nechápavé výrazy, tak dodal: „Jako on.“
Oba policisté se po sobě významně podívali a kývli hlavami na souhlas. Ten nižší, který stál u auta a dosud neřekl ani slovo, přistoupil k Františkovi a konejšivým hlasem jej začal ovíjet slovy: „Přiznám se, pane, nevím… Jestli to nebude tím, že nejsem Bůh… Víte co? My vás teď naložíme do auta, odvezeme k vaší mamině, vy se z toho hezky vyspíte a ráno bude zase všechno, jak má být…„
„To byste pro mne udělali…? Počkejte… Co jste to řekl?“
„Že vás odvezeme domů.“
„Ne. Vy jste to řek jinak…“
„Myslíte to, …že vás odvezeme k vaší mamině?“
„Děkuju.“ František se bez varování vrhl na pořádek udržujícího příslušníka a objal ho. „Děkuju, pane policisto. Děkuju.“ Jak rychle se na ochránce zákona vrhl, tak rychle jej zase ze svého sevření uvolnil, takže jeho kolega na tento drobný incident nestačil zareagovat. František zvedl hlavu k nebesům a zařval: “Matko moje, proč si mě přivedla na tento svět. Za co mě trestáš?“
Hm… To vůbec nezní špatně a navíc to funguje, spokojeně pokyvoval hlavou starší bělovlasý pán neurčitého věku a s nezúčastněným pohledem sledoval, jak policisté nakládají Františka do služebního vozidla a odvážejí na záchytku. Hm… A kdo je moje matka…?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *