Alex

Poznámka: Finišmenem trojpovídky Anonym je Ronald Krist. Jeho nadmíru zajímavý hrdina bojuje s jinými draky, než kouskem popsaného papíru..
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Čeština je opresivní, nikdy mi nedá klid na výběr, nikdy mi nedá pokoj, pořád po mě chce jednu ze dvou škatulek. Nejsem muž, protože mě kamarádi viděli v šatech. Nejsem žena, protože pravé ženy hrají počítačové hry, jenom aby zaujali chlapy. Jsem Alex. Jsem umělecké dílo. Ne, to zní strašně sebestředně. Nejsem tak zajímavá. Jsem nebinární. Asi. Pořád úplně nevím, co to znamená, ale je to to jediné, co mi dává intuitivně smysl. Prostě se nedokážu sžít ani s mužskou, ani s ženskou rolí. A nechci, aby mě lidé házeli do jedné z těch dvou škatulek. Nebo si to alespoň myslím. Ale neustále mě hryžou pochybnosti. Vzpomínám, jak nepřístojně jsem si připadala v klučičích šatnách, mezi vším tím vzájemným předváděním vlastních maskulinit. Mezi nekonečnýma řečma o fotbale, posilovně, technice. O něco lepší to bylo, jen když se zrovna mluvilo o chlastu nebo o holkách. Nikdy nezapomenu, jak se jeden spolužák zmínil o tom, jak by chtěl být holka, aby si mohl šahat na kozy. Nikdy nezapomenu na tu toužebnou melancholii, která mě s tou větou polila. Kdybys jenom tušil, jakou hloubku pro mě ta věta měla. Po ničem jsem tehdy netoužila víc, než být jednou z holek, s kamarádkami jít nakupovat a pak se třeba večer vypravit zpít a tancovat na punkový koncert. Tehdy jsem si ale myslela, že být trans znamená být navždy jako hybrid, mutant nebo úchyl ve stylu Mr. Garrisona ze South Parku. Až mnohem později, někdy po třiadvacátých narozeninách, jsem se na internetových komunitách přesvědčila, že trans lidi jsou opravdu lidi, ne něco co si slušná společnost schovává pod postelí. Tehdy jsem si myslela, že až dodělám školu a osamostatním se, že si konečně najdu prostor a odvahu vybudovat si svůj vlastní androgynní styl. Jenomže jsem si uvědomila, že mé plány hatí plešatění, tak jsem zoufale hledala, co s tím můžu dělat. To mě dovedlo až k trans komunitě. Sdíleli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se vzájemně rozesmát. Chtěla jsem mezi ně patřit. Přečetla jsem několik životopisů, přes internet nakoupila nějaké hadry a makeup, doma v soukromý experimentovala s různými styly, sdílela fotky přes internet, kde jsem často dostala pozitivní reakce. To ale vlastně každý, protože cílem bylo se navzájem podpořit, ne upřímné hodnocení. V mysli jsem mojí fyzickou formu v každodenním životě neviděla jako mé mužské tělo. Ale postupně mi to uvnitř taky začalo připadat jako faleš. Jako by mé podvědomí nedokázalo tuhle novou roli přijmout, jako bych z jedné omezující škatulky utíkala do druhé. Chtěla jsem opravdovou svobodu. Tak jsem dospěla k nebinaritě. Dodnes si ale nejsem jistá, co to opravdu znamená, jestli to je opravdu má identita nebo jenom prostředek k úniku ze samoty a pocitu dusící, šedé obyčejnosti, která na člověka co si nenašel své místo v životě dopadá se stárnutím čím dál intenzivněji. Občas se cítím jako bych byla osamělá na sondě vzdalující se do vesmírného prázdna a snažila se jako stébla slámy držet čehokoliv, co by mě ještě mohlo na chvíli vzít zpátky. Protože v kosmu se sama zblázním. Ani Rimmera bych tam neměla. Ale pokud to tak je, tak si možná vlastně na všechno jen hraju a buduji si mýtus, s kterým jednoho dne nabourám do zdi a pak budu ještě ztracenější než kdy dřív. Poslední roky se velká část mé mezilidské komunikace odehrává na internetu. Fóra, diskuzní skupiny a tak podobně. I jsem se tam platonicky zamilovala. Do jedné trans holčiny, Natálie. Do jejího něžného a zároveň vyzívavého goth-bdsm stylu. Do jejích čistých názorů, nezkažených snahou o společenskou přijatelnost. Do textů které psala pro její kapelu. Do naší spřízněnosti tím druhem boje, který chápe každý, kdo byl naváděn k víře, že je s ním něco špatně. Vzpomněla jsem si na symbol, který měl vytetovaný hrdina z jedné staré videohry. Fungoval jako vábítko, které k němu vábilo ztrápené duše. Myslím, že pro nás to funguje podobně i v opravdovém životě. Chtěla jsem si ho nechat vytetovat. Ale co když se jednou probudím a už si to nebudu chtít připomínat? Tak mám jenom přívěšek. Zítra budeš mít koncert, budu tě oslovovat přímo, v nějaké Andromedě. A pro mě je to příležitost. Pro veřejný coming out. I proto aby tě symbol na mé hrudi přivábil ke mně. Chci tě obejmout a poslouchat o čem jsi snila v dětství. Já jezdila vlakem a byla fascinována červenou na semaforu. Pozorovala jsem mraky a odplouvala s nimi. Zůstávala jsem celou noc vzhůru, pozorujíc jak napadaný sníh dosahuje výšky chodníku. Chtěla jsem být meteoroložka. Chybí mi ty časy. Dneska už si pod tíží těch vážných věcí tyhle drobné, nevysvětlitelné fascinace dovolit nemůžeme. Chci, abys mi vyprávěla o svém o vlastním coming outu, jaks to zvládla, kdes brala tu sílu, která mi chybí. (Naše podvědomí nás tlačí k těm vážným. Občas mám pocit, že stárnutí je jenom progresivní akumulace traumat a deziluzí. Chtěla bych se s tebou odříznout od času. Zastavit v noci uprostřed silnice, vystoupit z auta a vkročit pod měsícem do naší izolované dimenze, ve které by naše city nikdy nevychladly. Vím, že to nejde. Ale můžeš mi lhát, můžeš mi říct, že všechno bude ok, že zůstaneme navždy mladé. Třeba mi pak bude na chvilku líp.) Naspala jsem asi tři hodiny, když zazvonil budík. V práci jsem se nemohla na nic soustředit, mé myšlenky se nenávratně zatoulaly k dnešnímu večeru. Po cestě domů jsem udělala chybu. Zkontrolovala jsem poštu. Dělám to pravidelně, protože co kdyby mi náhodou psal pohledný agent s láskou pro černou kávu a zatáhl mě do světa mezinárodních konspirací, žejo? „Už to nedělej!“. Rozlilo se mi po těle horko. COŽE? Mimo moje gendrové trable žiju nudný život. Nikdo na mě nemá co odhalit. Sebestředně si můžu myslet, že někdo vidí do toho bordelu, co mám v hlavě a chce mě varovat před dalším propadem do králičí nory. Chce říct: „Zastav, vystup a jdi pěšky. Nebo nabouráš nebo sjedeš z útesu.“ Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže jsou jenom dvě možnosti, buď to je omyl a zpráva není určená mně nebo někdo ví o mé identitě a vyhrožuje mi. Abych nedělala ostudu komunitě, nebo co já vím proč. Začíná mi být z úzkosti blbě. Ale alternativou je jenom další večer naplněný frustrací po lidském kontaktu a sebenenávistí kvůli vlastní zbabělosti. Teď už své plány změnit nemůžu. Vemu si na sebe puntíkové šaty, černé silonky, kotníkové botky s malým podpatkem, modrou paruku s vlasy na ramena a mé signaturní červené třpytky v pravém oku a modré v levém. Džísku pro punkovější vibe. Přijdu si trochu jak Sarah Bonito. Konečně otvírám dveře od bytu. Vnitřnosti se mi kroutí v těle, přepínám se na autopilota, dělám kroky jenom mechanicky proti veškeré gravitaci táhnoucí mě zpátky. V mysli se znovu vidím jako vesmírná sonda. Teď ale nemířím do prázdna, ale na neznámou planetu. Vím, že mám dostatek paliva k dosažení únikové rychlosti. Teď už jenom musím doufat, že na planetě, na které nakonec přistanu, to bude ok. Snad. Po cestě k Andromedě jsem nevzbudila žádný rozruch, což mě trochu uklidnilo. Asi na mém zjevu opravdu není nic tak zajímavého, pocit že zítra musí mé fotografie skončit po stránkách typu divnolidi v mhd je možná způsobený jen nezvykem. Srdce mi znovu začne bušit, když spatřím svého starého spolužáka Honzu vybírat vstupné. Byl jedním z těch několika emařů, se kterýma jsem si na střední trochu rozuměla. Osloví mě jenom odměřeným „Dobrý den.“ To jsem nečekala. Mrknu na něj s asi nezakrytě překvapeným výrazem a zeptám se, „To mě nepoznáváš?“ Jenom se pousměje „Jasně že jo, sluší ti to.“ Nezmůžu se na víc než na úsměv zpět. Uf, tak první sociálně nejapnou situaci mám za sebou. Andromeda působí spíš jako squat než jako cool podnik s vesmírnou tématikou, kde bych na baru elegantně přehodila nohu přes nohu a upíjela ze sklenky Martini. K tobě se to ale hodí víc. Tvá opravdovost spočívá i v tom, jak upřímně, bez pozlátka, vyjadřuješ svou vnitřní špínu. První kapela pomalu končí. Jdu si dát pivo. Po přestávce následuješ. Akustická kytara brnkající zasněnou melodii. Razantní skok k agresivním kytarovým riffům a rytmům na bicích, které vhání adrenalin do žil. Křik člověka zoufale snažícího se ze sebe dostat všechnu nahromaděnou frustraci. A pak klid, smutná akustická melodie a šeptavý zpěv. Post-hardcore transgender dysphoria blues. Představuji si, že taky hraji. Že taky dovedu svůj vlastní duševní bordel přetransformovat do katarze a říct tak lidem, že nejsou sami. Být inspirací a být povšimnuta. Když dohráváš, jako blesk z čistého nebe mi dojde, že já vlastně vůbec nevím jak tě oslovit. Co jsem si celou tu dobu myslela? Nechala jsem se tak unést očekáváními a úzkostí z toho, jak na mě bude okolí reagovat, že jsem na to ani pořádně nepomyslela. Nic dalšího se za večer nestalo, jak už to tak bývá, všechna očekávání vyšuměla do prázdna jak chuť ze zvětralého piva. Touha po splynutí duší se zase nenaplnila. Jak jinak. Možná bych našla víc sebevědomí, kdyby mě ten bizarní vzkaz nevyvedl z míry ještě víc. Ale teď už se nedá nic dělat. Sednu si do večerního metra. Na Staroměstské nastoupí člověk, kterého znám od vidění z práce. Patří mu nějaký manažerský post. Zbytek cesty koukám z okna ven, aby mě nepoznal. Hudba ze sluchátek mě nakonec odvede pryč z vší okolní reality, a když přijde Another Day od Roy Harpera, při finálních slovech: „And at the door she can’t say more Than just another day And without a sound I turn around And I walk away.“ Už nedokážu zadržet slzy v očích. Z mého dosebeponoření mě naposledy jen taktak vytrhne postřeh, že kolem kastlíků někdo nechal vzkaz. Skočím si ho přečíst.

Rozhoupe se mi bránice a mé slzy se v obličeji smísí s úsměvem. Snad prvně za celý den. Takže ten blábol nebyl adresován jenom mně a, no, ať už je to se mnou jakkoliv špatné, tak aspoň to nejsem já kdo si z téhle kauzy uřízne největší ostudu. Doma hned zalezu do postele. Občas před spaním brečím, dnes už ale ze mě další slzy nevyjdou. Udělala jsem krok, ale jsem zase sama. Nevím co bude dál, ale přesto usínám spokojena. Vyšla jsem ven v podobě, která mi je bližší. A to je víc, než cokoliv jiného, co jsem udělala v posledních letech.

Boj v továrně

Poznámka: Další příběh ze série o Genoších. Dal jsem si za úkol – napsat akční scénu, kde by se moc nemluvilo, ale hlavně dělo. Na plátně nebo obrazovce vypadá akční scéna tak samozřejmě, ale dostat to samé na papír je, přiznám se bez mučení, obrovská dřina.
( Image by Parker_West from Pixabay )

Zjizvenej Frank ukončil krátkou dávkou životní pouť dalších dvou útočících vojáků. Bohužel jich bylo moc. Kryl se za nefunkčním lisem odkud měl krásný výhled na vrata, kterými se do tovární haly snažili probít členové elitního komanda vycvičení k zabíjení Genoušů. Frank i Kamenná Jane disponovali neomylnou muškou a vojáky skládali ve vratech do řady, jak honci ulovené zajíce po úspěšném honu.
Velitel Likvidátorů Genoušů, kterým nikdo neřekl jinak než LG, usoudil, že takhle to nepůjde. Nedokázal odhadnout, zda má víc mužů, než obklíčená dvojice nábojů. Na jeho rozkaz se ve vratech začala formovat hradba inspirovaná starými Římany. Štíty byly stejně velké, přibližně stejně těžké, a dokázaly odolat protipancéřovým pěchotním střelám a svému nositeli zobrazovali na displeji to, co se dělo vpředu. Frankovi došlo, že mají problém. Měli poslední granát. Jeden štít by dokázal „propálit“ i s jeho nositelem, ale byla by to ta poslední věc, o kterou se v životě pokusil. Potřebovali se dostat vojákům do zad. Frank se podíval na Jane a hlavou ji naznačil, že se stáhnou. Naštěstí před tím, než je vojáci obklíčili, měli čas projít si tuhle starou továrnu, kterou měla Jane na seznamu bezpečných objektů. Věděli, že na druhém konci haly vedou schody do podzemního podlaží, z kterého se dalo vyjít v malé kanceláři za zády útočníků. Pomalu, využívajíc zrezivělé stroje ke krytí, se přesouvali ke schodům, zatímco se hradba u vrat dala do pohybu.
Frank gestem naznačil, že půjde po schodech první. Automatickou pušku si hodil na záda a vytáhl z pouzdra pistoli. Natáhl ruce před sebe a opatrně následoval zbraň. O patro níž to vzal Frank doprava. Jane fungovala jako zadní voj kryjící jim záda. Došli ke zdi, která je dovedla ke schodišti do kanceláře. Štěstí přeje připraveným. Likvidátoři, jak to vypadalo, o tomto bezpečnostním riziku nevěděli. Schody byly ve tmě, kovový poklop zavřený. Frank opatrně stoupal stupínek po stupínku. Ticho narušily hlasy. To značilo jediné – v kanceláři byli vojáci.
„Sakra,“ ulevil si Frank potichu. Rozhlédl se kolem sebe a hlavou Jane naznačil, kam se má ukrýt. Sám stál pod schody s nastraženýma ušima a snažil se poznat, kdy bude cesta do týlu Likvidátorů volná.
Poklop se začal zvedat. Frank bleskově skočil za nejbližší rezavý kalolis a čekal, kdo se na schodech objeví. Z otvoru vyletěla koule, která skenovala prostor.
„Sakra,“ ujelo Frankovi jeho oblíbené slovíčko. Zdvihl hlavu a proměnil zvědavou kouli v hromádku elektronického odpadu na betonové podlaze.
„Jsou dole!“ zakřičel někdo v kanceláři.
Frank na nic nečekal, odjistil granát a hodil jej za neznámým křiklounem. Výbuch donutil kovovou desku k zavření. Než se příslušníci LG vzpamatovali, byla přivařená k rámu. Pro tuhle chvíli jim odtud žádné nebezpečí nehrozilo. To se za nimi vkrádalo na druhém konci sklepa. První vojáci, schovaní za štíty začali sestupovat k nim. Když tam doběhli, dostal Frank nápad. Začal kovové schodiště odřezávat. Laserový paprsek vyvolal mezi útočníky poprask. Mezi dvěma štíty se začala dělat mezera, ve které se nejprve objevila hlaveň samopalu následovaná zvědavou hlavou. Jane se na vojáka usmála, když se jejich pohledy setkaly. Bylo to to poslední, co ve svém životě viděl. Proměněný v kámen přepadl na nositele čelního štítu, který pod jeho vahou vydechl naposled. Než se jejich zkoprnělí spolubojovníci vzpamatovali z toho, co viděli, sfoukla je Jane krátkou dávkou jako zbytečně hořící svíčky. Frank díky tomu získal čas na dokončení rozdělané práce. S lomozem padajících schodů odtamtud oba zmizeli. Co teď, zvažoval Frank uprostřed sklepa.
„Franku,“ vyrušila ho ze zamyšlení Jane, „zkraje támhletý zdi,“ ukazovala šikmo doleva, „jsou dveře vyznačený na plánku. Šla bych se podívat, kam vedou?“
Vešli do příručního skladu, ve kterém byly regály, zavřená plechová skříň a tří vozíky, ve kterých se v prádelnách vozí mokré prádlo. „Uděláme před dveřmi barikádu. Nataháme sem všechno s čím dokážeme hnout a já to svařím k sobě.“
Věděli, že čas hraje proti nim, proto se s tím moc nepárali. Vznikla industriální barikáda s několika střílnami. Až je LG donutí ustoupit, měli od někoho nachystaná dvě pancířem chráněná místa, která vypadala jako dávno nepoužívané stroje, z nichž se dalo snadno stáhnout do skladu. Vrásky jim dělala zásoba munice, která se zcvrkla na tři zásobníky pro každého.
Sklepení zaplavily drony. „Šetři municí,“ řekl potichu Frank. Vyhlédl si jeden a vteřinovým laserovým paprskem jej poslal k zemi. Jeho zbylí druzi na něho spustily palbu. Naštěstí se stačil ukrýt. Ze svého místa vyhlížel dalšího adepta na likvidaci. Marně, protože se všichni drželi mimo jeho zorné pole. Opatrně změnil místo. Drony také. Vojáci, kteří je ovládali, měli díky infračervené radiometrii přehled o tom, kde se Genouši nachází. Měli je v pasti. Ti dva to místo mohli opustit pouze v gumovém pytli. Nebylo kam spěchat. Velitel poslední útok pečlivě naplánoval, aby přišel o co nejméně mužů. Do boje s Genouši se nikdo zrovna moc nehnal. Pravděpodobnost, že dotyčný adept opustí po dvou letech jednotku s dvoumilionovým výslužným byla hodně nízká. Proto vláda nové rekruty lákala na tučné odchodné a na pravidelně se zvyšující žold po každých dvou odsloužených měsících.
Frank si všiml, že jeden z dronů visí ve vzduchu necelý metr od cedule, která visela na slabých řetízcích přichycených ke stropu. Kdyby jeden přeřízl, uvolněný plast ho přinejmenším poškodí. Předpoklad byl správný a dron skončil na podlaze. Přesto se jich ve vzduchu vznášelo ještě osm.
Jane sledovala úzkou štěrbinou situaci pod stropem sklepa. „Franku, neriskuj a stáhni se do krytu!“ Viděla, jak se drony šikují k útoku a vykřikla: „Hned!“
Smršť střel neúčinně bušila do ocelových plátů, za kterými se Frank krčil. Naštěstí drony nebyly pro boj v podzemí vybaveny raketami. Ty by znamenaly konečnou. Jane, kterou nechávaly neznámo proč na pokoji, vykoukla ze své skrýše a krátkou dávkou sundala poslední útočící stroj, načež bleskově zalezla zpět, protože peří, kterým měla tělo pokryté, by kulku rozhodně nezastavilo.
Drony se obrátily a držely je krycí palbou v úkrytech, zatímco se k barikádě blížili vojáci. O tom, že jde do tuhého, Genouše přesvědčily výbuchy granátů v jejich těsné blízkosti. Bleskově se stáhli do skladu, zavřeli za sebou dveře, které Frank „heftnul“ na několika místech ke kovovému rámu. Jane zatím otevřela ze zvědavosti plechovou skříň, kterou předtím nechali bez povšimnutí. Ze stěny vyjela pancéřová deska a neprodyšně ucpala jediný vchod. Kdo a proč dal do plechové skříně v rohu místnosti s průvodním dopisem i svítící tyče s chemickým světlem, bedničku s granáty, rádio a proviant s hodně dlouhou dobou trvanlivosti, nevěděli. Stálo v něm, že mají okamžitě zapnout rádio. Rozsvítilo se, ale to bylo všechno, co dokázalo. Pokud se ze skříně ozve tiché zabučení krávy, dočetli se o kousek dál, měli do otvoru vedle skříně strčit odjištěný granát, aby zpacifikovali ten lidský svinčík před nimi, a tak během následující čtvrthodiny třikrát výzvu neviditelného přežvýkavce uposlechli. Proto se ke slovu dostali ženisté, kterým bylo poručeno, aby vytvořili ve stropě skladu otvor. Cílenými výbuchy se snažili prolomit ke Genoušům. Marně, protože jim v tom bránila pancéřová deska, o které ti dva dole nevěděli. Poslouchali detonace nad sebou a odhadovali, jak dlouho to těm nahoře bude trvat, než vytvoří otvor, kterým sem vpustí plyn a bude vymalováno.
„Co budeme, Franku, dělat, až se k nám prolámou?“
„Co by… Budu se snažit zabít co nejvíc těch lidskejch sráčů.“ Frank se podíval na Jane: „Nebo máš v hlavě nějaký jiný řešení?“
„Ne… Ale mám poslední přání.“
„Jaký?“ zeptal se překvapený Frank.
„Ještě, před tím než umřu, bych se chtěla milovat.“ Podívala se na Franka, který vypadal, že neví, o čem je řeč. „Už strašně dlouho jsem to nedělala…“
„Počkej, ty máš to…“
„Ty si myslíš, že když mám na sobě peří, že tím pádem nejsem ženská?“
„To ne… Jen jsem o tobě takhle nikdy neuvažoval…“
„A jak si o mně uvažoval?“
„Jako o bezpohlavním stroji na zabíjení.“
„Dík.“
„Sorry.“
„Za to mě políbíš!“
„Vždyť máš kolem pusy peří…“
„A to ti vadí?“
„No… Přiznám se, že tuhle úchylku jsem na sobě ještě nepozoroval…“
„A co řekneš na tohle?“ Kamenná Jane se podívala Frankovi do očí a pobaveně se usmála. Dala svým brkům na tváři příkaz, aby se zatáhly. Frank měl možnost konstatovat, že Jane má krásnou tvář ženy, ve které bylo ještě něco dívčího.
„Ty umíš schovat peří z celýho těla?“
„Jo. Jen křídla nezatáhnu.“
„Jsi krásná.“
„Děkuju… Políbíš mě?“
„Moc rád. Takovýhle krásný holky po mně nikdy nic takovýho nechtěly. Byl bych za blba, kdybych to neudělal…“
„Tak přestaň kecat a udělej to!“
„Frank se k Jane naklonil s našpulenou pusou. Ta mu jednu ruku položila na zátylek, aby ji nemohl utéct, a zkušenými rty přesvědčila ty jeho, že to mají přestat dělat napínavé a konečně začít pořádně líbat. Než se stal Genoušem, jeho zkušenosti s opačným pohlavím se limitně blížily k nule. Byl neduživým rachytikem, který neměl čím ženy přitáhnout. A jako Genouš na ně neměl čas.
Bylo to krásné, ale krátké. Plechová skříň se najednou ocitla v pravém úhlu proti zdi a odkryla tím otvor, ve kterém stál Krtek Bill: „Hele, nechte si to na jindy. Teď vodsuď musíme vypadnout!“
Oba od sebe odskočili, jak po ráně elektrickým proudem. Janeninu tvář okamžitě okamžitě znovu pokrylo peří. S údivem se dívali na Billa, kterého viděli poprvé. „Kde ses tu vzal?“
„Volali jste o pomoc.“
„My?“
„No jasně, že vy. Nikdo další tu nejni, kerej moh zapnout rádio.“ Když viděl, že se k ničemu nemají, tak je popohnal: „Tak, co je to s váma? Mám si snad podat kolkovanou žádost, abyste zvedli prdel a šli se mnou?“
„Kolkovanou?“ projevili oba zachraňovaní synchronizovaný údiv.
„Aha,“ klepl se Bill do čela, „já zapomněl, že vy to tady v jú es ej neznáte… Zkrátka jsem chtěl povědět, abyste přestali krafat a koukali zalízt do toho tunelu. To pancéřování nevydrží navěky.“
Jane následovaná Frankem vešla do tunelu a Krtek Bill zevnitř zavřel dveře, které LG, až se prolámou dovnitř, nenajdou.
Za čtvrt hodiny seděli všichni tři v dodávce, které přes její úplně obyčejný vzhled, mohly cestu do bezpečí překazit jen silnější zbraně, než ty pěchotní.

Anonym

Poznámka: Klára Rokosová provedla v trojpovídce Anonym výkop a já převzal pomyslný štafetový kolík…
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

Co to je za blbost? Co jako nemám dělat? Převracim v ruce vobyčejnej kancelářskej papír, kerej vylez z tiskárny, a snažim se vykoumat, kdo to moh napsat. To bych musel bejt Holmes, abych z toho něco vydekukoval. Navíc měl dotyčnej na tuty rukavice, takže žádný votisky, kromě mejch, tam nebudou. A i kdyby tam byly, tak by mi to bylo prd platný, páč bych je neuměl sejmout. Ale s chutí bych sejmul toho parchanta, co mi ten papír strčil do kastliku. Copak vypadám jak ňákej péďa, nebo se producíruju v parku voblečenej jen do baloňáku…? A taky nekradu, ty ubožáku ubohej, co se bojí podškrábnout! Strčil jsem si toho anonyma do kapcy na bundě a šel na pivo.
Kámoši nic kloudnýho nevymysleli, i když to vomílali ze všech stran. Prej jestli jsem někoho neviděl, že by se motal kolem schránek. Vy volové, řek jsem jim, kdybych tam někoho načapal, tak je přece jasný, že si to s nim hned vyřikám, ne? Tak blbej nejsem.
Když jsem přišel z hospody dom, zapnul jsem komp a vytisk vzkaz:

CO NEMÁM DĚLAT?

AŽ PŘÍDU, KDO TO NAPCAL, TAK MU ROZBYJU HUBU!

SOUSED S 5

Vzal jsem nůžky a náplast a šel to nalepit vedle kaslíků. Ať se někdo chytí za rypák!

Druhej den, když jsem se dovalil z rachoty dom, tak jsem zmerčil, že na muj vzkaz někdo něco načmáral. Přídu blíž a čtu:

To si někdo dělá prdel! Todle fakt někdo vodskáče. Kdo to moh bejt…? Určitě to nebyl žádnej parchant, protože to nejni psaný dětskou rukou. V tom má prsty ňáká blbá úča… V baráku učí Řeháčková z druhýho a ten ze čtvrtýho, jak se jenom jmenuje…. Polák… Poták… Pošťák… „Jo!“ lousknul jsem prstama. Koláček… Bedlivě jsem si prohlíd rukopis a vodpřisáh bych, že to psala mužská ruka… No počkej Koláčku, vymlátim z tebe náplň, že zůstane jen holý těsto… Ty vole, Adam, dobrý, pochválil jsem se. Zkusim ji jako inspiračku vnutit tomu škrabálkovi, co s náma chodí chlastat. Moch by se za to plácnout přes kapcu a zacálovat frťana… Třeba se to voctne v knížce…

Dva dny jsem chodil a tvrdě přemejšlel vo tom, jak se tomu učitelskýmu pečivu pomstim. Nic, ale vopravdu nic, se mi v hlavě nevylíhlo. Napadaly mě samý blbosti, jako třeba, že bych mu na rohožku nasypal to hnědý a smradlavý, nebo mu vobešel klíčema tu jejich plechovku. Ale když jsem se na ni podíval, tak jsem si řek, že to je zbytečná práce, páč by se to stejně nepoznalo.
Pomohla kámoška náhoda. Asi tejden po tom maléru s výstrahou jsem šel na pivko a po cestě zmerčil Koláčka. Štrádoval si to asi patnáct metrů přede mnou a nic vokolo ho nezajímalo. Bylo sedm večer a mě cinkla v hlavě votázka, kam toudle dobou jde spořádenej otec vod rodiny, když má doma ženu a dvě malý děti… Miluju detektivky a hezkejch pár jich mám nakoukanejch. Vokamžitě jsem se hodil do role sledovacího psa a vyměnil pívo za touhu vodhalit ňákou Koláčkovu špatnost. Vočko jsem dělal asi pět minut, když se, ten kurevník jeden, vrhnul do náručí mladý holky. Zapad jsem do vchodu jednoho baráku, vytáhnul nenápadně ruku s mobilem a cvaknul to vobjímání.
„Co tady děláte?“ houkla mi za zádama jedna babka, dyž vycházela ze dveří.
„Tiše, pani,“ bleskově jsem zareagoval, „to je policejní akce, tak mě nevyzraďte, nebo vás seberu pro maření vyšetřování… Je to jasný?“
Jasný ji to bejt muselo, protože ani nepípla a zdekovala se pryč. Koláček s tou jeho mladicí se dali do pohybu. Stal se ze mě jejich stín, kerej špekuloval, jak by to udělal, aby získal důkaz vo nevěře toho přechytralýho kantora. Přešel jsem na druhou stranu. Rychlou nenápadnou chůzí jsem je předešel. Znovu se vrátil na jejich stranu a zapad do jedný večerky, kde jsem je moh přes výlohu nenápadně cvaknout. Musím říct, že Koláček má vkus. Fakt to byla kost, která by mi nemusela řikat dvakrát… Měl jsem, co jsem potřeboval, a aby Vietnamec neremcal, tak jsem si za ten poskytnutej azyl u něj koupil dvě petky pivka a vyrazil dom.
Stáh jsem fotky do kompu, vytisknul je a strčil do vobálky. Vobul jsem se, že vyrazím vo patro níž, abych sousedce mezi futra a dveře zašoupnul vobálku, pak zazvonil a zdrhnul. Zbytek je na ní. Co bych si já špinil ruce… Votevřu dveře a před nima stojí chlap, co se chystá zazvonit. Leknu se. Von je taky trochu překvapenej, ale do reálu se dostal rychlejš.
„Jste pan Adam?“
„Jo, to sem. Vo co jako de?“
„Můžeme jít dál? Potřebujeme se vás na pár věcí zeptat…“
„To máte blbý. Nemám čas. Potřebuju si něco zařídit.“
„Obávám se, že to budete muset odložit…“ vytáh vodznak a zaslech jsem vočekávaný, „kriminální policie.“
Najednou se vedle toho s vodznakem vobjevil druhej.
„Pustíte nás dál, nebo půjdete raději s náma?“
„Proč bych chodil? Nic jsem neproved!“ Chvíli jsme se dívali z voka do voka, jako kdo z koho, ale nakonec jsem vyměk.
„Na co se mě chcete zeptat?“ vobrátil jsem se na toho, co chtěl zvonit, když se posadil ke stolu. Druhej stál a šmejdil očima po mí garsonce.
„Kde schováváš svoje vybavení Zigi Zagu?“
„Jaký vybavení? Jakej Cigy Cag? Vám snad hráblo…“
„Nehrajte nám tady divadýlko, jako že neumíte do pěti počítat. My moc dobře víme, že váš jazyk je úplně stejný, jako jazyk na podvodnejch mailech, kde požadujete zaplatit neexistující dluhy.“
„Jak jako může bejt můj jazyk v mailu, když ho můžu na vás vypláznout?“ a předved jsem jim doličnej předmět v celý sví kráse.
„Jako vtip dobrý, ale konec srandy,“ promluvil ten druhej, co doposavaď neřek ani písmeno. „Kde máte počítač?“
„Tady,“ ukázal jsem na věž, která stála v rohu pod malym stolkem.
„Řek jsem počítač, né plečku! Kde máte mašinu na hekování?“
„To jako myslíte vážně…?“ a nevěřícně koukal z jednoho na druhýho. Jejich vážný ksichty mi řikali, že jo. „Vy ste upadli z jahody na znak… Já sem rád, že to umim zapnout a vy hned dete na mě s tim, že kradu v cizej kompech… Jak bych se asi do nich dostal, když neznám heslo…“ zaťukal jsem si na čelo.
Ten, co stál, byl ten zlej, protože přišel ke stolu, praštil do něj pěstí a zařval: „Přestaň ze sebe dělat debila a koukej vyklopit, kde jsou ty ukradený data z miniterstva financí!“
„Neřvěte mi tady,“ řval jsem taky, „copak já vim, jak se něco takovýho krade? A ještě k tomu z ministerstva…?“ vzteky jsem praštil na stůl vobálkou, kterou jsem celou dobu svíral v ruce.
Sedící polda po ní hráb, vytáh z ní fotky a písknul. Pak je ukázal tomu druhýmu, kerýmu ujelo: „Ty vole, kde ta se tady bere…?“
„Kde jste k těm fotkám přišel?“ zeptal se mě sedící polda.
„Kde asi…? Vyfotil jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„Znáte ty lidi?“
„Jen toho chlapa. To je soused vo patro níž. Ňákej Koláček. Tu ženskou neznám.“
„Proč jste je fotil?“
„Protože mě Koláček nasral… sorry, naštval a já se mu chtěl pomstít. No a dnes sem ho náhodou načapal, jak se vobjímal s toudle ženskou. Tak jsem je cvaknul a chtěl to nenápadně dát jeho ženský, aby si to s nim vyřídila…“
„Víte kam šli?“
„To nevim, páč jsem ve večerce koupil dvě petky a šel dom.“
„Tak vám děkujeme a ty fotky si necháme.“
Víc ze mě nedostali. Ani nashle jsem jim neřek, když jsem je pakoval z bytu. Pak jsem se sebral a šel k Blahoutům, kde maj votevříno do půlnoci. Dole u dveří jsem potkal toho vobojživelníka ze třetího, co neví estli je chlap nebo holka. Kejvli jsme si na pozdrav a já pádil dál. U Blahoutů jsem do sebe vobrátil štyři škopky proložený štyrma rumama. Eště štěstí, že to mám dom kousek. K popelnicím na dvorku jsem doběh jen tak tak. Proč tak dobrá věc musí člověka pokaždý tak trestat?

Poliši byli u mě v úterý. Ve čtvrtek jdu z práce dom, otvírám dveře do baráku a slyšim tu starou čarodějnici z přízemka, jak říká Řeháčkoví: „Zatkli Koláčka!“
Podíval jsem se jejich směrem, pozdravil a zeptal se: „Za co?“
Babice mlčela a snažila se mě asi svym pohledem spálit. Eště štěstí, že úča ze dvojky byla zvědavá a rozmluvila ji. Já se díky tomu domák, že byl v ňákym gengu, co vokradlo ministerstvo. Šéfovala tomu ňáká mladá Ruska, se kterou Koláček prej dokonce něco měl…
„Slušný lidi zavíraj a starýho Brůnu, a toho, co tu furt močí na popelnice,“ podivala se na mě, jako bych byl ňákej póvl, „tak těch si ani nevšimnou. Tomu říkám spravedlnost…“ ušklíbla se.
Boží mlejny přece jen melou, řek jsem si. Kdyby Koláček nedělal chytrýho a nevopravoval muj rozhořčenej protest, tak by se mu to bylo nestalo. Sice mu trochu závidim ty mechtle s tou šťabajznou, ale na druhý straně až vyleze z lochu, tak si takový holky už vo něj ani kolo nevopřou… Zato já až zjistim, kdo je ten anonym, tak si vo jeho ksicht vopřu pěst. Na to může vzít jed!

Už to nedělej

Poznámka: Klára Rokosová je spoluautorka prosincového knižního bestseleru „Trojpovídky“ internetového knihkupectví Kosmas.cz, na který se můžete podívat zde. Povídkou „Už to nedělej“ se podílela na trojpovídce „Anonym“, kterou v knize nenajdete a tudíž má zde světovou premiéru.
(Image by Gerd Altmann from Pixabay)

V obchodě zahlédnu souseda Adama, dávám si ale pozor, aby si on nevšiml mě. Kdyby to byl Koláček, šla bych mu naproti. Je to galantní pán, na sobě má pokaždé tvídové sako, nezapomene mi dveře podržet, pomoct s nákupem. Ale s Adamem, s tím se potkat nechci. Je to hulvát a ochlasta. Bydlí v pátém patře a někdy se sotva drží na nohou. Je to snad ale omluva, aby si z dvorku udělal veřejné záchodky? Není sice jediný, kdo to dělá, ani to ho neomlouvá.
V tomhle starém domě bydlím už přes pět let, na chování některých sousedů si asi nezvyknu nikdy. Můj byt je v přízemí, a tak slyším každé bouchnutí domovních dveří. Nejdřív mi to vadilo, dnes jsem naopak ráda. Díky tomu mám totiž dokonalý přehled, co se v baráku děje. Podle kroků poznám, kdo jde ven, kdo jenom na dvůr. Poslouchám za dveřmi, a když je chodba prázdná, rychle dojdu dvorek zkontrolovat. Hned poznám, kdo byl vynést koš do popelnice, kdo se tam byl vymočit.
Mluvím o tom v neděli, když přijdou na návštěvu mladý. Jana se zeťákem ale jen svorně protočí oči.
„Tak už to nedělej mami. Nechoď tam, když nemusíš.“ opět mě dcera poučuje. Lituji, že jsem raději nemlčela.
Jonáš se tomu jenom směje. „A babi, co ženský, chodí tam s košem nebo taky čůrat?“ Od svých rodičů za to schytá svorně dva pohlavky.
Když potom všichni odchází, s Jonášem na sebe spiklenecky mrkneme. Zase od něj totiž něco potřebuji. A zase je to přísně tajné.
„Bude mi to stačit až v pátek,“ ujišťuji ho. V mých osmdesáti letech přece nemám kam spěchat.
Jonáš dodrží, co slíbil. Přinese mi papír, na kterém jsou vytištěná tři slova:

UŽ TO NEDĚLEJ

Představuji souseda Adama, jak si stoupá na své místo k popelnicím, aby si tam zase ulevil. Přímo před očima uvidí ten nápis. Jsem zvědavá, se bude dít dál. Přestane to dělat? Začne nadávat? Hlavně, abych o to nepřišla.
„Babi, a opravdu v tom textu nic nechybí?“ ptá se mě znovu Jonáš.
„Ne, ne, Jonáši, takhle je to v pořádku. Kdo bude chtít, pochopí.“
„Možná by bylo dobrý, nechat to ještě zalaminovat“ napadá ho ještě. Vysvětluje, že to je speciální úprava papíru, nebude potom vadit, ani kdyby pršelo.
„To skvělý nápad“ chválím svého chytrého vnoučka. Tohle už ale zvládnu sama. Papír opatrně zabalím do novin a schovám do velké kabely.
V kopírovacím centru je rušno. Mladík od obsluhy na mě hned mává, tak nemusím čekat ve frontě.
„Kopií bude dvacet, jako vždy?“ zeptá se a opatrně vloží papír do kopírky.
Přikývnu a stroj se rozjede. Pak si teprve uvědomím, že dnes přece žádné kopie nechci. Chci přece to, no… jak se to jen řekne… hledám po kapsách papírek, na který mi Jonáš napsal to cizí slovo: laminace. To už mi mladík podává mých dvacet kopií.
Už jsem to dělat nechtěla, ale zase budu muset. Je to osud nebo náhoda?
Hned od rána je v domě rušno. Kukátkem se podívám na chodbu, Adama, Koláčka, ani nikoho dalšího ze sousedů nevidím. Zato dva cizí chlapy od policie. Byla jsem ale opatrná, tak se nemám se čeho bát. Kvůli otiskům prstů použila rukavice, vybrala si ten nejlepší čas, kdy je většina lidí v práci. Nikdo mě nemohl vidět, když jsem ty papíry házela do schránek. Nebo se mýlím?
Zazvoní zvonek. Potom klepání na dveře. Já ale dělám, že nejsem doma. Posadím se na lavici, zavřu oči a zacpu si uši. V duchu si odříkávám svůj oblíbený citát od Karla Čapka: „Anonym je člověk, který má svou důstojnost. Pod svým jménem by to nenapsal.“
Bude to možná dlouhé, ale vydržím to. Nakonec všechno utichne. Probere mě až zvuk klíčů v zámku a známý hlas. „Mami, proč tady sedíš takhle po tmě? Měla jsem o tebe strach, celý den mi nebereš telefon. Už to nedělej.“

Máš ho?

Poznámka: Tahle povídka vznikla poněkud zvláštním způsobem. Až k slovu „Pozor!“ jsem provedl tzv. výkop. Pak jsem hodil kostkou posunul papír dál. Dostal se ke mně až, když bylo dopsáno. Vzal jsem ji a učesal. Příběh zůstal! Sem tam i nějaká ta věta… O její vznik se zasloužili dva Ondrové s Kubou a Danem.
( Image by Parker_West from Pixabay )

„Máš ho?“
„Ne.“
„Jak to, že ne?“
„Objektivní příčiny.“
„Hele, neštvi mě a přiznej se, že na to nemáš.“
Kolenatej Tom se podíval na Zjizvenýho Franka a hlasem, který nepřipouštěl jakoukoli pochybnost, konstatoval: „Mám!“
„Jó?“ protáhl posměšně Frank. „Kdyby tomu tak bylo, tak si ho přines.“
„Už jsi viděl Amazonku kříženou s Harpyjí a Gorgonou Medusou?“
„Proč bych se měl bát jedný ženský?“
Tom se útrpně podíval na Franka, mávl rukou a šel pryč. To však neměl dělat, protože tím ze sebe udělal velice snadný terč.
„Pozor!“ zařval Frank.
Pozdě. Viděl, jak se na jeho dlouholetého kamaráda něco sneslo z výšky a strhlo ho to za roh budovy. Ještě dobrou půlminutu byl slyšet Tomův jekot, než jej něco naráz ukončilo. Frank v hlavě zpracovával, co viděl. Určitě to kdysi byla žena, jenže teď měla tělo obalené peřím, na zádech křídla a pohled, který jeho opětovatele proměnil v kámen. Amulet božské nesmrtelnosti ve stříbrné schránce, jak si stihl všimnout, se ji houpal na masivním řetízku z chirurgické oceli na krku.
„Klid, Franku. Dýchej a přemýšlej!“ opakoval si svoji mantru, dokud nebyl sto vypravit se za roh po Tomových stopách.
Opatrně vykoukl. Ulici, kde prve s Tomem stál, ozařovalo pouliční světlo. Tady vládlo šero a ticho. „Tome!“ zavolal Frank opatrně.
Žádná odpověď.
„Tome!“ zkusil to hlasitěji.
I když se snažil zachytit i ten nejmenší šelest, slyšel, že nic neslyšel.
Dodal si odvahy a zařval: „Tome, jsi v pohodě?“
Ulice se vrátila ke svému mlčení. Jen kus novin, který nehybně ležel na silnici, se najednou vznesl a poskočil asi o půl metru do křižovatky. „Vítr…?“„Ne!“ konstatoval pro sebe Frank, když spustil ruku s nasliněným prstem. Rozhlédl se kolem sebe, pátraje po čemkoli, co by mohl použít jako zbraň. Na zemi se povalovala pomačkaná kovová značka. „Co se dá dělat, musím si vystačit s tebou!“ Popadl ji a svým laserovým zrakem seřízl. Nyní v ruce třímal docela úctyhodný oštěp. Pohazoval si s ním tak dlouho, dokud nepřišel na to, kde má těžiště. Spokojeně se usmál a podíval se před sebe: „Tak se ukaž ty nenasytná bestie,“ zakřičel do šera. „Myslíš si, že když ti zardoušení mýho kamaráda prošlo jednou, že ti to projde i podruhý? Tohle bude tvoje konečná, rozumíš?“
Nevypadalo to, že by někoho jeho slova zajímala. Vyletěl proto asi pět metrů nad zem, aby dokázal případný útok ze vzduchu zachytit dřív. Viděl podstatně dál, protože neodmyslitelný smog se dnes držel u země. Vystoupal o další tři metry. Pod ním se rozkládaly střechy skladů. Nikde nic. Zklamaně vydechl a smířil se s tím, že ani napodruhé nepotrestá tu potvoru za smrt dalšího kamaráda. Začal klesat, když jeho pravé oko oslepilo prasátko.
Seděla na rozestavěné administrativní budově. Frank chytil kopí a připravil se na zteč. Z dálky to vypadalo, jakoby jim to někdo odpočítal na tři. Oba současně vyrazili proti sobě a zhruba v polovině došlo k podivné události. Frank letěl plnou rychlostí proti tomu divnému opeřenci. Ten se do útoku zrovna nehnal a mával rukama, jako že se prát nechce. Frankovi nějaká neznámá síla vyrazila oštěp, který držel jako kopí, z ruky a skončil na zemi, odkud se pomalu sbíral. Úsporné ženské balení tři v jednom se sneslo asi metr od něho a pozorně jej sledovalo.
„Co se to sakra stalo?“ položil si Frank řečnickou otázku. Zvedl hlavu a střetl se s pohledem Gorgony Medusy. Naráz se smířil s tím, že nemá nárok udělat cokoli proti své proměně v kámen.
„To on,“ zašeptala opeřená žena a kývla hlavou nad sebe.
Frank se podíval naznačeným směrem. „Tome, ty žiješ!“
Jeho přítel nejenom, že byl živý, ale navíc seděl na střeše pět metrů nad ním a měl prsty v silovém poli, které ovládal. Tak proto ze mne není šutr. To pole její pohled eliminuje. Je vidět, že to je kámoš.
Frankova euforie neměla dlouhého trvání. Za dobu kratší, než by stačil vyslovit slovo Popokatepetl, stál v tváří tvář opeřené Amazonce uvnitř silového pole. Kdyby to byl mix jen těchto dvou, tak by je snadno umravnil laserovým zrakem. Jenže oni byly tři a poslední vlastnila pohled, který působil rychleji, než jeho optický zdroj emitující fotony v koherentní paprsek. Frank sklopil zrak a zarytě se díval před sebe do země. Kdyby se k němu začala přibližovat, byl by v řiti, neboť silové pole mu bránilo v možnosti pokusit se ji uletět.
Frankův mozek šrotoval na plné obrátky. „Ty hajzle!“ pronesl potichu s nechápajícím pohybem hlavy ze strany na stranu. Zavřel oči, zvedl hlavu a nejhlasitěji, jak svedl, se zeptal: „Tys to celý na mě navlíknul. Proč?“
Frank znovu sklopil hlavu a otevřel oči. Přišel tak o Tomův rádoby omluvný výraz a následný úšklebek. Co mu, ale rozhodně neuniklo, byl jeho sarkastický tón: „Sorry, Franku. Neber si to osobně. Je to jenom business. Odměna za tvojí hlavu je větší, než za její… A navíc. Dvě jsou víc než jedna…“
Frankovi došlo, že Tom je Jidáš převlečený za kamaráda, který sedl na lep lidské hysterii z geneticky upravených lidí. Přitom je jedním z nich. Až splní svůj úkol, lidé ho bez zaváhání pošlou do věčné tmy jako jeho. Franka před tímto osudem mohla ochránit jenom jedna jediná věc. Amulet, který byl jen pár metrů od něho. Získat ho, by byla sranda, kdyby se nehoupal na krku živého stroje na zabíjení.
Silové pole na krátký okamžik zmizelo. Tomovi z tváře odešel sebevědomý úsměv. Nahradilo jej soustředěné zamyšlení, které po dvaceti vteřinách vystřídala úleva. Vše běželo podle Tomova plánu. Za chvíli tu budou lovci Genoušů, jak se říkalo těm, které lidé upravili, a ty dva si odvedou. Připíše si další významné plus a zajímavou částku uloží na osobní konto. Tom byl sám se sebou spokojený. Chytit dva nejednou se mu ještě nepovedlo.
Tři výpadky v rychlém sledu za sebou přivolaly do Tomovi tváře zděšení. Usilovně kroutil prsty proti směru hodinových ručiček, kam až mu ruce dovolily. Pole dokázal stabilizovat. Setřel pomyslný pot z čela, který mu vzápětí doopravdy vyskočil, když pole vypadlo a už nenaskočilo.
„Promiň, že jsem ti nemohla říct, že tvůj kámoš Jimi Čert byl stejná svině jako Kolenatej Tom. Kdybych to udělala, tak bych ho nedostala. Snaž si držet podobný typy dál od těla! Průšvihář Jack,“ naznačila hlavou směr, kde jmenovaný ležel, aby jej Tom neviděl a mohl rušit jeho silové pole, „je náš člověk. Tomu můžeš věřit! Jo a mýho pohledu se neboj. Nic ti nehrozí…! Pokud nezradíš,“ dodala.
Frank sledoval, jak se odrazila, zamávala křídly a zmizela nad střechami. Bylo mu jasné, že jeho bývalý kamarád teď běží o život.
Tichou ulicí plnou skladů se už podruhé nesl křik. Tentokrát znamenal, že se Tomovi definitivně podlomila kolena.

Travička

Komentář: Povídku napsala Petra Kovandová. Řeší v ní klasickou otázku zločinu a následného trestu. Musím ovšem podotknout, že hodně netradičním způsobem. (Ilustrační foto je stažené z Pixabay a jeho autorkou je Angela Yuriko Smith)

Srazil jsi ji. Určitě jsi ji srazil. Byl cítit drobný náraz, slyšet nějaké prasknutí. Prasknutí kostí? Prasknutí nárazníku? Kde je? Je pod koly? Je vedle auta? Neměl jsi řídit. Dnes asi ne. Je pozdě, únava z dnešního dne a večera na tebe dolehla. Byla to sakra dobrá párty. Teď ale nejsi ve stavu, kdy bys byl plně soustředěný.

Co tu takhle v noci dělala? Co tu sakra dělala? Sama si tu chodí po silnici, to by neměla. Ještě k tomu takhle pozdě. Nemohl jsi ji ani vidět v té tmě. Jasně, kdyby se někdo ptal, prostě jsi ji v té tmě nemohl vidět. Dne 20. února vešla v platnost novela zákona 361/2000 Sb., o silničním provozu. Chodci mají nově povinnost nosit reflexní prvek, pokud se za snížené viditelnosti pohybují mimo obec po krajnici nebo okraji vozovky v místě, které není osvětleno veřejným osvětlením“. Jo, to si ještě z přednášek pamatuješ. Paměť jsi měl vždycky dobrou, tak proč jsi vlastně tu školu nedostudoval? Možná jsi byl lempl. Možná špatná parta, která tě strhla? Možná jsi věnoval víc času různým akcím, rozhodně ale ne těm právním. Možná tě to vlastně ani nebavilo. Otec právník, matka právnička, takže kdo jiný by z tebe byl? Jasně, klišé. Otec úspěšný, matka úspěšná, ty lůzr. Učebnicový příklad uznávaných rodičů, co vkládají své vlastní možná i nenaplněné ambice do jediného syna. No, to by měli radost, kdyby tě tu teď takhle viděli. Sedět v autě a čumět před sebe. Už takhle z tebe mají radost, v uvozovkách radost. Kdyby o tobě někdo mluvil, prostě by to nebylo nic netradičního, zajímavého, vtipného. Lůzr no. Klišé.

Sakra, tak pěkně ten večer začal a teď tohle. A k tomu všemu budeš mít ještě určitě poškrábaný auto.

Vidíš to před sebou. Ty do široka otevřené oči. Do široka otevřené oči? Můžou být oči otevřené do široka? Ale asi jo. Však to znáš i ty. Po nějaké té party se ti určitě něco takového stalo. A je vůbec vhodné nad tím vším přemýšlet zrovna teď, v tuhle chvílí?

Co budeš dělat? Její osud je ti jedno, že? Vlastně, přiznej si to, je.

Vážně ujedeš? Nebo se budeš snažit o záchranu? Alespoň vystoupit z auta bys mohl a podívat se na ní. Dýchá? Žije? Přežije?

Vystoupíš. Podíváš se. Fuj. Hlava to odnesla nejvíce. Možná proto všude tolik krve. Hlava prý krvácí nejvíce. To ses sice na právech neučil, ale říká se to. Ale že i u ní? To tě překvapuje.

Co s ní budeš dělat? Rozhlížíš se. Viděl to někdo? Viděl tebe někdo? Mohl to někdo vůbec vidět? Teď, v noci? Na cestě mezi vesnicemi, kolem pole, za tebou asi les, před tebou možná v dáli město. Jak dlouho tu vlastně stojíš? Jak dlouho tu jsi? Jak dlouho tu tedy leží ona? Co s ní? Kam s ní? Vhodíš ji do příkopu? Nebo ji vezmeš do kufru a někam odvezeš? Kam se ale něco takového odváží? Přemýšlíš.

Trestný čin Neposkytnutí pomoci podle §150 trestního zákoníku spáchá ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné známky poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“. Až na dva roky můžeš jít sedět. Možná bys měl klid.

Je ona ale v nebezpečí smrti? Nenastala už samotná smrt? Podle neobvyklého tvaru hlavy a krve kolem nejspíš ano. Tohle nemohla přežít.

Počkat, v zákoně se mluví o osobě. Jak definujeme osobu? Musíš definovat osobu? Nevíš. Tak asi ne. Díváš se. Začínáš se usmívat. Začínáš se smát. Začínáš se řehtat. Nahlas. Jo, byla to sakra dobrá párty.

Nasedáš do auta. Necháš ji tam. Jen tak ležet. Co jiného s ní?

Koza jedna! Co má co dělat na silnici v noci? Maximálně už někomu nedá mléko, stejně k ničemu jinému není. Jako ty. Jo, byla to dobrá párty, byl to skvělej matroš. Že, ty jedno věčně zhulený čuně.

Hrobokop

Komentář: Tohle divné slovo vzniklo při Pubquizu, z otázky – Ve kterém městě působí Robocop? A tým, který si říká Rychlá kopyta, nevím proč a nevím jak, z toho vymyslel hrobocopa. Když mi to slovo říkali, zbystřil jsem a poznamenal si ho s tím, že na něj vymyslím povídku. A protože do Vánoc chyběl asi měsíc, spojil jsem to s nimi.

Až na hajzl za mnou vlezla reklama z bedny, ve který Santu následujou červený kamiony s vopruz muzikou, kerá mě nutí zpívat – Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady… Táhni do horoucích pekel! Tady je Ježíškovo! Vodjakživa! To by mě zajímalo, kerej blb sem toho americkýho tlusťocha cpe… Kolik za to dostal? Záležet to na mně, dostane leda tak po hubě!

Půlka prosince. Teploty nad nulou. Snít o Vánocích bílých můžem leda tak v rádiu s Kájou… V krámech lidí jako Prajzů. Vobden někdo prudí s votázkou: „Tak co, už máš všechny dárky?“

„Ne.“

„A kolik ti jich ještě chybí?“

„Všechny.“

Asi mám prašivinu… Jak to slyšej, zdrhaj…

Rozhod jsem se, že zjistim, kdo je za tu karikaturu Vánoc zodpovědnej.

Kecnul jsem ke kompu a začal pátrat. Páni, neměl jsem tucha, kolik je kolem toho sepsanejch blábolů. Vyhodil jsem všechny, kerý to vokecávaly balíkem peněz sypanejch do reklam. Do paďous šly i teorie o spiknutí obřích korporací. Málem jsem si udělal do čela ďůlek u výplodu ňákýho “intelektuála“, kerej se mi snažil nabulíkovat, že za všechno může Bratrstvo pro zbožštění Santy Clause… Jako naprostou uhozenost jsem vodpálil myšlenku, že Bůh, vzhledem k těm rokům, kerý nad námi „bdí“, už nejni v nejlepší kondici, a proto se mu to vymyká…

Hrobokop! To byl muj vítěz. Neměl jsem šajna, co to znamená, ale v kostech sem cejtil, že to je vono. Jenže co…?

Kopání hrobů zahazuju jako moc jednoduchý. Čekal jsem, že dotaz na síť spustí cunami vodpověďí, ale potopa se nekonala. V mym Safari se bály tři vodkazy. První jsem už čet. Druhej byl nesmysl, protože našel spojení hrob, oko, postel a šlo vo tejdenní pobyty v naprostý tmě. Ježišimarjá, koho bere bejt tejden někde sám zavřenej a ještě k tomu po tmě,,,?

Hrobokop sedí na dárku, tvrdil třetí.

Na jakym dárku? Proč by měl někdo sedět na krabici převázaný mašlí a všechno řídit? Jakej by to mělo smysl?

„No jasně,“ ťuk jsem se pěstí do čela. Ten, co to sesmolil, nemyslel dárek, ale dark – temnou stranu internetu. Vydoloval jsem z netu návod, jak se tam dostat, a šel na to.

„Slovo nové na tě kývá,

v cestě ale stojí výzva.

Sestav větu z něho holou,

a seznámíš se s něčí celou.

Ta osvítí zabedněnost tvou,

neb v ní staré zvyky mrou!“

To je jako ňáká soutěž v hádání…? Než jsem si na to stačil vodpovědět, vobjevila se další rýmovačka.

„Máš-li tucha,

můžeš spatřit ducha.

Třikrát-li však propadneš,

navždy pravdu zakryješ…“

Panenko skákavá, to je teda zábava…

Robokop je asi to nový slovo, z kerýho má bejt ta holá věta… No to mě teda po…

Hrob ohradím plotem, nadatloval jsem na klávesnici a odentroval.

Vodpovědí mi byl vztyčenej prostředník s číslem jedna.

„Zase mi ukážeš, že jsem jednička?“ zeptal jsem se kompu, po odeslaní opravy.

Ukázal! Hrob okultní postavy se mu taky nelíbil.

Jsem dobrej, poklepal jsem se po rameni. Hrob okoukni pořádně, bylo správný řešení. Na monitoru se vobjevil sklep. Přes celou zeď byl namalovanej Santův portrét. U stropu visela klec, ve který seděl malej kluk v bílý dlouhý košili. Celý to dokreslovala americká koleda. Zíral jsem na monitor a v hlavě si srovnával, co vlastně vidim. Najednou klec klesla o něco níž. Na zemi pod ní bylo velký červený tlačítko. Napadlo mě, že až se ty dvě věci dotknou, tak to vybouchne… Rozhlížel jsem se po sklepě, jestli nenajdu ňákej “červenej drát“, kerej bych přestřih a Ježíška zachránil. To jsou paradoxy… Já, kerej Vánoce nemusí, chci zachránit jejich symbol… Nenašel jsem nic, čím bych to moh zastavit. Jedinou zvláštnost jsem viděl na Santovym kostýmu. Vypadalo to, jako by měl na něm placku. Pouhym vokem se z ní nedalo nic vyčíst, i když jsem dal hlavu až k monitoru. Zkusil jsem na ni kliknout myší, jesli se třeba nezvětší. Nezvětšila! Místo toho se vobjevilo chatovací vokno a v něm otázka „Chceš vědět, proč Ježíšek umře?“ Jasně, že jsem to chtěl vědět. Dostalo se mi vodpovědi „Protože na mne si můžeš sáhnout!“

„No a co? To nejni důležitý. Jde přece o to, že je náš!!!!!“

„Koho to kromě tebe zajímá?“

„Běž do prdele,“ napsal jsem a zamyslel se. „Santo!“ dopsal jsem a vztekle praštil do entru.

„HA HA HA, TRAPÁKU! PAMATUJ, ŽE…“ a z repráků se ozvalo vytleskávaný skandování „Santa ho nahradí!“

Příliš hlučná filozofie

Komentář: Tahle povídka vznikla z odpadu kurzu tvůrčího psaní u mistra Nekudy. Původně jsem měl psát druhou povídku triptychu o dvou postarších pánech, kteří soupeří o mladou kočičku, ale další týden bylo všechno jinak. Cestou domů z „původního zadaní“ jsem dostal nápad, jak to pojmout, proto jsem jej dotáhl do konce…

„Pane Bože, proč mi cestu musela zkřížit taková kočka?“
„Kdo tam mluví o kočce?“ zpozorněl bělovlasý vousatý pán. „Nemohl bys to, člověče, upřesnit?“ Odpovědi se nedočkal. „To jste celí vy… Když konečně projevím o někoho zájem, tak děláte, že mne neslyšíte… Copak mluvím nějakou hatmatilkou?
František Dudek, rodák z Lhoty pod Pannou, nebyl ve své kůži. Stonal. Ne fyzicky, ale od srdce. Ještě před týdnem byl sebevědomým rozvedeným mužem a tohle pokládal za nemožné. Ženy procházející jeho životem po použití vracel a neměl v úmyslu strčit hlavu do chomoutu podruhé.
Za všechno mohl jeho spolužák Rudolf Potočný. Na třídním srazu po 30 letech ho zatáhl k baru a předestřel mu svůj problém. Doma – nuda. Na obzoru – mladé atraktivní masíčko, od něhož si sliboval realizaci nejednoho prvku z množiny nenaplněných sexuálních představ…
„Není, Rudo, ňáká mladá?“
„Je…“ přiznal a s pohledem psa, který od svého pána očekává pohlazení, dodal, „Je to ale kost, to musíš uznat!“
„To je,“ pofoukal František Rudovu bolístku. Kurva, ulevil si vzápětí, kde k takové kočičce přišel? Království za noc s ní!
„Království za jednu noc se ženou? Ti chlapi fakt nemají rozum… Navíc slibují něco, co nemají. Kde by obyčejný cifršpión přišel k slibovanému království? Že by tím chtěl vyjádřit moc nad číslicemi…? To by mě zajímalo, co je ta dotyčná za zázrak…“
V tom obrovském množství proseb, které k němu směřovaly, byly důležitější věci k řešení než Františkova bolístka. Jenže byla nejzajímavější…
„Ty má svatá prostoto… tohle, že jsem stvořil?“ To musela mít sklenička s inspirujícím nápojem o něco hlubší dno…
„Františku vzpamatuj se! Tuhle dračici nemůžeš přežít… Ano, JÁ hlášku o tom, že věk je jenom číslo znám… A jen tak mimochodem… Kdo myslíš, že je autorem, hm…? Věř mi, že tvoje kondice není z nejlepších… Hele, člověče, přestaň se urážet a poslouchej pozorně o dost staršího a mnohem zkušenějšího muže, když ti říká, že i podstatně mladší a divočejší samci, než ty, ji nestíhají… Myslím to s tebou dobře a proto ti na rovinu říkám, zapomeň na ni a vyber si jinou. Po světě běhá, a to mi můžeš věřit, protože vím, co dělám, opravdu hodně vášnivých žen vhodnějších k tvému věku. Chceš jednu, dvě, tři… Řekni si… Jo, ty chceš Dotty… Dovol, abych tě upozornil na to, že…“ Ale pak ten bělovlasý pán mrzutě mávl rukou, protože věděl, že teď mrhá slovy na někoho, kdo ho stejně neposlouchá… „Kdo chce kam, pomůžu mu tam!“ zabručel si pod vousy a dodal: „Jen si nemysli, že ti Dotty spadne do klína jen tak…“ a rozpravu zakončil se škodolibými ohníčky v očích: „Snaž se, hochu, snaž…“
František si lámal hlavu, čím by Dotty zaujal. Rudu odstranil z cesty radou, aby se držel svého kopyta (rozuměj rodiny) a nekopal si hrob, protože tahle mladá holka ho stejně čutne do zadku a poohlédne se po mladším modelu…
František Rudovu námitku: „No dovol…“ dokázal snadno zpacifikovat a během dalšího rozhovoru z něho vytáhl její jméno, adresu a co má ráda. Pak zpravodajsky vytěženého Rudu zanechal na baru s jeho splínem. Zbytek srazu doloval informace ze sociálních médií. Ta mu sdělila, že se tahle mladá kočička drží na svůj věk nezvykle zpátky a moc věcí na sebe neprozrazuje…
„Hm…“ zamyšleně zamručel František, „Co kdybych vsadil na jistotu…?!“ Poradil se s kamarádem Googlem, vytočil telefonní číslo a nadiktoval objednávku.
„Jestli, mladíku, budeš pokračovat v tomhle duchu, tak budeš za chvíli bezdomovec. Uvědom si, kdo jsi a jaký máš příjem… I když ti musím potvrdit, že 17 rudými růžemi, u kterých najde kartičku s textem „Růže jsou k lásce schůdeček, s úctou tajemný Franta Dudeček.“ zaujmeš, a věř božímu slovu, že si to jméno zapamatuje, ale co chceš dělat dál…? Až tě uvidí, uteče!“
Františkův rozum ovládala touha, která z něho učinila zeď, od které se varování Stvořitelovo odráželo jako hrách…
„To je ono!“ Každá žena je ve své podstatě romantička. Co kdybych ji napsal milostnou báseň?
„Vzpamatuj se! Víš, jak by to dopadlo…? Ne…? Tak já ti to prozradím! Dopadl bys, jako Neználek, když hledal rým na slovo Slunce… Že to neznáš…? Tak si doplň vzdělání, ale rozhodně se do něčeho takového nepouštěj!“
Počkat, napadlo Františka, mám přece kamaráda Ondru, to je rozený veršotepec. Co kdybych ho požádal o nějakou romantickou drobnost?
Za týden přistálo požadované dílko v mailu. František uznal, že tohle by opravdu nedokázal a na účet mladého barda poslal litr, čímž vzkázal – Ondro, jsi jednička! Třikrát podtržená (nulami).
Všechno muselo být dokonale sladěné. Plácl se přes kapsu zakoupením sady ručně vyrobeného papíru a obálek se zlatými (opravdu zlatými!) proužky. Následovalo luxusní pero Parker, protože psát na něco takového propisovačkou považoval za projev barbarství.
První pokus o přepis ukončilo vzteklé zasmečování do koše. Poučen, vyhledal šikovné ruce známého kaligrafa.
Svěřit hotové umělecké dílo poště, považoval František za obrovský hazard, který v žádném případě nehodlal podstoupit. Za litřík moravské domácí slivovice a péťo na ruku, se na doručení veršů domluvil s kamarádem, který se živil jako herec.
Jaké bylo Dottino překvapení, když ve dveřích přebírala obálku od muže v bílé paruce, oblečeného podle módy panující za císaře Josefa II., si nechal několikrát vyprávět ve vinárně, kde byli domluveni na předání finanční části honoráře (slivovice změnila majitele už při uzavření dohody). Zmíněný popis jej vyšel na dvě lahve Mopru z Velkých Žernosek po 328 korunách…
„Snažíš se, Františku, snažíš. Statečně si pouštíš žilou, ale to je pořád málo. Nechci ti brát iluze, ale myslíš si, že ji k nohám dokážeš snést modré z nebe…? Asi ne, viď…? Věř staršímu, když ti radí, abys šel lovit do jiných vod. Slibuji ti – a kdo může říci, že tohle ode mne slyšel – bohatý úlovek!“ František odmítl. Nahoře to, kulantně řečeno, vyvolalo jistou dávku nevole.
Co by ta účetní nicka chtěla? Kdo bych musel být, aby mi konečně uvěřil, že to děvče je úplně jiná liga? Tázavě se podíval směrem dolů čekaje nějakou reakci. Žádné se nedočkal.
„Proč jsem tenkrát nedokázal domyslet, čím TAKÉ budou muži myslet? Mohl jsem lidstvo ušetřit mnoha problémů a svárů. Pane…“ (Tady se Všemohoucí zarazil, protože nevěděl jak dál.) „To je hrůza, ani ulevit si pořádně nemůžu! Ti dole vůbec netuší, jak velký dar dostali, když si můžou pořádně zanadávat, nebo brát moje jméno nadarmo!“
Starého pána osvítil nápad: „No jasně!“ a pěkně za tepla se o něj podělil. „Tak víš co, Františku? Abys neřekl, že ti nechci pomoci, nabízím ti výměnný obchod… Když vymyslíš, jak si můžu ulevit, aniž bych při tom porušil některé ze svých přikázání a božských omezení, tak ti slibuji, že Dotty bude tvoje, aspoň na tu jednu noc. Bereš?“
Vínem napojeného Františka nesly nejisté nohy noční ulicí, když jeho hlavu přepadla myšlenka – komu si Bůh může ulevit? „No komu?“ požádal o radu ztichlou ulici.
Odpovědí mu bylo odbíjení hodin z nedaleké radnice.
To už je půlnoc, divil se. (Nebyla. Do výpočtu se mu vloudila chyba…) Bůh je přece všemohoucí, přepnul bez varování proud myšlenek na jiný kanál, a nad ním nikdo není, proto si nemá komu ulevit… Pane jo, kde se ve mně berou tyhle filozofický žvásty… To jsem teda klesnul hodně hluboko… Počkat… Zarazil se. Pane jo… Hm… To nebrat. Pane TY… To by šlo. Noční klid ukončilo velmi hlasité zvolání: „Pane TY, co jsem komu udělal?“ Počkal, až jeho křik dozní, a pak svůj nápad zamítl s tím, že i to druhé slovo musí mít dvě slabiky… Pane, jsi TY, napadlo Františka a hned si v nočním tichu ověřil, jak to zní… To není ono. Něco jiného bys tam hlavo neměla, zaklepal si rozmrzelý František pěstičkou na čelo, ve snaze zrychlit mozkovou činnost… Povzbuzení se minulo účinkem, protože z opojené hlavy začala vypadávat jedna perla za druhou… Pane můj… Pane svůj… Pane hnůj… Pane dole… Pane vole… Pane Die… Svoji frustraci si vybil do noční ulice: „Za čo, súdruhovia, za čo…?“
„Drž hubu, ty vožralo!“ ozvalo se z okna někde nad ním.
„Vlez mi na záda. Neslyšíš, že řeším problém samotného boha.“
„Nechlastej, když to neumíš!“
„Trhni si!“
U chodníku zastavila policejní hlídka: „Váš občanský průkaz!“
„Kde jste se tu vzali? Vůbec jsem vás neviděl přijíždět…“
„Jestli to nebude tím, že jste našemu příjezdu nemohl věnovat patřičnou pozornost vzhledem k tomu, že jste rušil noční klid?“
„Já, že rušil noční klid? Já nic nerušil! Já řešil filozofickou otázku?“
„V tom případě vyznáváte příliš hlučnou odnož té „filozofie“… Bude to za dva tisíce .“
„Jaký dva tisíce?“
„Pokuta za rušení nočního klidu, pane?“
„Já nerušil noční klid! Já jsem jen zkoušel jak to zní…“
„Co jak zní?“
„Představte si, že jste Bůh a potřebujete si ulevit. My řeknem – panebože, za co? – ale to on říct nemůže, protože jím je… Co byste řekli vy?“ a když viděl nechápavé výrazy, tak dodal: „Jako on.“
Oba policisté se po sobě významně podívali a kývli hlavami na souhlas. Ten nižší, který stál u auta a dosud neřekl ani slovo, přistoupil k Františkovi a konejšivým hlasem jej začal ovíjet slovy: „Přiznám se, pane, nevím… Jestli to nebude tím, že nejsem Bůh… Víte co? My vás teď naložíme do auta, odvezeme k vaší mamině, vy se z toho hezky vyspíte a ráno bude zase všechno, jak má být…„
„To byste pro mne udělali…? Počkejte… Co jste to řekl?“
„Že vás odvezeme domů.“
„Ne. Vy jste to řek jinak…“
„Myslíte to, …že vás odvezeme k vaší mamině?“
„Děkuju.“ František se bez varování vrhl na pořádek udržujícího příslušníka a objal ho. „Děkuju, pane policisto. Děkuju.“ Jak rychle se na ochránce zákona vrhl, tak rychle jej zase ze svého sevření uvolnil, takže jeho kolega na tento drobný incident nestačil zareagovat. František zvedl hlavu k nebesům a zařval: “Matko moje, proč si mě přivedla na tento svět. Za co mě trestáš?“
Hm… To vůbec nezní špatně a navíc to funguje, spokojeně pokyvoval hlavou starší bělovlasý pán neurčitého věku a s nezúčastněným pohledem sledoval, jak policisté nakládají Františka do služebního vozidla a odvážejí na záchytku. Hm… A kdo je moje matka…?

Bubušák – 3. kapitola

První rande si naplánovali na Vodnici. Xavi totiž ještě nedokázal obelstít „bonzáčka”, který si do paměti zapisoval souřadnice zastávek jeho Přibližovadla. (Povinná rodičovská kontrola, kde lítá.) Anapulla zatáhla Xaviho do svého stroje, na kterém měla namalované mladé děvče v koupacím úboru a graficky vymazlený nápis „Krásná slečna”. Přibližovadlo bylo o poznání menší než luxusně vybavená „slečinka”. Její interiér vyzařoval vkus a pohodlí. Jednotlivé kousky zvaly k posezení se známými a přáteli, ale také se daly velice rychle upravit pro zakázané hrátky.
Vstupní otvor za oběma neslyšitelně zaklapl. Xavi očekával, že se na něho Anapulla vrhne a udělá z něho muže.
Neudělala!
Ono to zas tak jednoduše nešlo, jak si Xaviho mladická představivost kreslila v těch nejjasnějších barvách. Babistor každou věc, kterou dělal, dotáhl do detailů. Bylo mu jasné, že se najdou koumáci, kteří dokáží vystopovat a vyřadit každé špehovací zařízení. Proto si nechal vyvinout orgasmický radar. Ten dokázal zachycovat pachy uvolněné při milování, vypočítat souřadnice a poslat na ono místo sexuální policii. Chycení milenci museli svůj prohřešek odpracovat v dolech při odvykacích nucených pracích po dobu jednoho měsíce. Druhé dopadení znamenalo, že si hříšníci „odvykačku” zopakovali, ale pro lepší zapamatování byla šest krát delší. Výsledkem třetího bylo utracení.
Anapulla posadila svého slaďouše (na Živě se mladíci pod zákonem přirovnávali k lízátku, které se tam nazývalo sladká tyč) na sedačku. Žhavým předkrmem se stala pusa na nos a smyslně pronesená slova: „Počkej tu chvíli!” Bonus přišel v podobě možnosti kochat se nádhernou ženskou prdelkou v upnuté žluté kombinéze, při odchodu za zástěnu.
Xavi nic neviděl, ale o to víc se soustředil na to, co slyší. Jeho uši zachytily zvuk, který mohl znamenat jediné – Anapulla ze sebe stahovala kombinézu. Pro Stvořitele, ona přijde nahá…
Nepřišla!
Objevila se v letních průsvitných šatech. V porovnání s naší chytrou horákyní byla víc oblečená. Pozemská pohádková bytost totiž pod rybářskou sítí další kousek textilu ke koukání nenabízela… Jenže žádného dospělého muže (i na Zemi) nemohl nechat chladným Anapullin odvážný dekolt. Ba i lem šatů nacházející se pár centimetrů pod kalhotkami, sliboval pozorovateli mnohé…
Posadila se vedle něho. Podívala se mu do očí a viděla v nich souboj ostychu s nedočkavostí. Tohle jí bavilo. Získá na vrch plachý chlapec a ona bude jeho ostych pokoušet tak dlouho, až zmizí? Nebo v něm zvítězí dravé zvíře, jehož chtíč bude šikovně usměrňovat směrem ke svému uspokojení?
„Už ses někdy líbal?”
Zavrtěl hlavou, že ne.
„Chtěl bys to zkusit?”
Zakýval hlavou, že ano.
Naklonila se k němu a Xavi zjistil, že tohle zná. To byla maminkovská pusa. (Nuda…) Znovu se mu podívala do očí a tentokrát své rty na těch jeho nechala o něco déle. Počkala si, až malinko rozevřel pusu, vsála jeho dolní ret a jemně do něj kousla. Odtáhla hlavu, aby se přesvědčila, co to se Xavim dělá. V očích měl otázku – a co dál?
Počkej chlapečku, nebuď tak hr… Dech máš vzrušený, ale zatím jen mírně, což je dobře, tak to má být, komentovala pro sebe Anapulla výsledky pozorování svého slaďouše. Všimla si ostýchavých rukou, které neměly dosud tu možnost seznámit se s ženským tělem. Vzala jeho pravačku a pomalu ji položila na svůj levý bok. Podívala se mu do očí a vzala nezletilcova pootevřená ústa útokem. Levačkou zajela do Xaviho kštice na temeni a nechala ji tam (asi, aby před tím atakem nemohl utéct). Došlo ke spojení rtů a Anapullin jazyk vyrazil na průzkum Xaviho ústní dutiny. Šlo o překvapivý a prudký výpad, který Xavi zachytil a rozehrál nečekaně dobrý jazykový souboj. Každý chvilku šátral v puse toho druhého. Bylo to dlouhé a bylo to skvělé (hlavně pro Xaviho).
„Tak co, ty můj slaďouši, líbilo se ti to?”
Xavi prudce pokýval hlavou na souhlas a pak ze sebe vysypal: „To bylo úžasný!”
„To ráda slyším… A víš, co mám ráda?”
„Ne.”
„Když mě někdo hladí na prsou… Už jsi měl prsa nějaké ženy v ruce?”
„Ne,” špitl Xavi.
„Tak se neboj a dotkni se jich…”
Mladíkova pravačka se opatrně blížila k partnerčině ňadru. Vzrušením skoro nedýchal. Oči měl přišpendlené na těch krásných oblých věcech, která Anapulla vystavovala ve výstřihu. Sledoval, jak se v pravidelném rytmu zvedají a zase klesají a… poprvé v životě je cítil v dlani. Lehce stiskl. Bylo to pružné. Anapulla se zájmem sledovala jeho objevitelskou výpravu. Bylo to příjemné, protože Xavi byl něžný. Odměnou mu byl další vášnivý polibek.
Xavi už věděl o co jde, a tak rozvíjel své nově nabité zkušenosti. Šermoval jazykem a dál hladil ty oblé a hladké a pružné věci, která Anapulle vyrostly na hrudi. Bylo to krásné, ale začínalo toho být dost. Xaviho ruka si řekla, že už je vším tím mazlením unavená a že si potřebuje odpočinout. Proto sjela po ženském boku a zastavila se, překvapena, co to cítí, na obnaženém stehnu. Souboj jazyků pokračoval a Xavi využil pohodlnějšího umístění pravačky k hlazení dalšího nově objeveného území. Mladíkova dlaň spolu s prsty klouzala po pokožce bez jediného chloupku, jako po hřbetu vlny oděné do saténu. Z místa, kde ruka přistála, se vydala ke kolenu, tam chvíli prodlela a vyrazila na zpáteční cestu. Na ní narazila na překážku, kterou se rozhodla ignorovat. Zajela bez ptaní pod lem šatů a pokračovala výš, až narazila na proužek látky, který spolupracoval na rafinovaném zakrytí Anapullina klína. Zastavila se a přemýšlela, co dál. Ze zahloubání ji vyrušil pohyb. Xaviho ruka se pohnula, i když při tom zůstala na místě. Anapulla vycítila, že končetina jejího slaďouše neví co dál, proto přenesla těžiště blíž k němu a nadzvedla levou hýždi. I když Xaviho ruka byla nezkušená a nikdy nic takového nedělala, pochopila, že má sjet níž a hladit další oblinu, kterou samičky rafinovaným skrýváním vystavují na odiv.
Ani líbání nemůže trvat věčně! Oba protagonisté se na chvíli podobali potápěčům, kteří se vynoří z hlubiny bez jediné molekuly vzduchu v plicích a okamžitě, s nefalšovanou radostí, že přežili, do sebe nasají životodárný plyn. Xaviho ruku zasedla Anapullina prdelka, jakožto následek návratu těžiště ženského těla do původní polohy. Nebylo to nepříjemné, ale přece jen to nebylo nejpohodlnější. Proto se vysoukala ze závalu a zamířila tam, kde to pro ni bylo pohodlnější – na Anapullino stehno.
Tentokrát zaútočil příslušník „silnějšího” pohlaví a oba znovu rozpoutali souboj jazyků, kdo z koho. Xavi se učil rychle a byl zdatným soupeřem velezkušené Anapully. Slaďoušova ruka zjistila, že samičky jeho druhu jsou vybaveny dvěma stehny a že jejich vnitřní strana má také něco do sebe… Pár vteřin jeho prsty hladily několik čtverečních centimetrů zmíněné plochy, aniž by se dlaň při tom někam posouvala. Pak to začala být pro ni tak trochu nuda a vydala se na průzkum směrem, kde to ještě neznala.
Nedorazila tam!
Pouhé dva palce by se vešli do mezery mezi klínem a místem, kde Anapulla zastavila Xaviho ruku. Víc mu nedovolila.
Znovu se vynořili nad hladinu, ale tentokrát byl nádech sotva poloviční…
„Musíme končit, jinak začneme být nápadní,“ stopla „vodní” dostaveníčko Anapulla.
První rande bylo pro Xaviho zklamáním. Zažil jen malé muchlování, při kterém se naučil líbat. Premiérově pocítil, jaké to je držet v rukou ňadra ženy (oblečená). Hladil ji po prdelce. Vnitřní strana stehna ho téměř dovedla až k ženskému klínu, a pak byl najednou konec… Udělal něco špatně?
„Byl jsi skvělý! Děkuji ti.“ Poděkování doplnila krátkou pusou. „Mít všechno najednou a hned ochuzuje člověka o radost z dalšího objevování. Když všechno znáš, potom se nemůžeš těšit na něco nového… Nejprve to začneš vylepšovat a když to dotáhneš k dokonalosti, tak začneš klouzat do stereotypu a kolejí, které se nazývají nuda… Těš se na příště, protože na tebe čeká ještě spousta věcí, které musíš poznat…”
I tohle „nic” znamenalo, že se Xavi zařadil mezi 0,000000000017 % všech mladých mužů pod zákonem, kteří měli nějakou osobní zkušenost s líbáním a osaháváním samiček.
„Víš, Xavi, a ještě je tu jedna věc, kterou se musíš naučit…”
„Jakou?” skočil ji do řeči.
Anapullu jeho nedočkavost přiměla k pousmání. „Musíš se naučit při sexu ovládat, a to chvíli trvá…”
„Proč se musím ovládat?”
„Protože milování vylučuje z těla pach, který sexuální policie dokáže zachytit, lokalizovat a pak zasáhnout.”
„Ty víš, jak to dělá?”
„Slyšela jsem něco o nějakých radarech. Víc nevím.”
„Hm…” zabručel zamyšleně a při tom mu na čele vyskočily vrásky.
„Xavi, měl bys už jít. Čas pro naše setkání vypršel. Vodu jsi nabral, tak ať nevzbudíš nežádoucí pozornost.”
Rozloučili se polibkem. Anapulla pomocí kamer zkontrolovala okolí „Krásné slečny”. Vzduch byl čistý. Její slaďouš mohl odejít.
Před Xavim se třepetala další VÝZVA…

Bubušák – 2. kapitola

Řešení problému s čerpáním vody Xavimu přihrála náhoda. Brouzdal po síti a náhodou tam narazil na kytku, která projevovala jisté známky inteligence. Učenci to brali jako krásnou přírodní anomálii a při různých přednáškách její „chápavost” dokazovali na primitivních úkolech, které ji zadávali. Například: „Pohni 38. trnem na jižní straně!” (Ona totiž byla dost podobná našemu kaktusu…)
Ihned po přečtení článku se přihlásil do on-line kurzu „Pěstitelem snadno a rychle”, a věřil tomu, že opravdu snadno a rychle získá základy tohoto oboru. Z botanických knížek, které si vypůjčil ve školní knihovně, zjistil, kterak květině zajistit úspěšný růst, ale nenašel tam ani čárku o tom, jak komunikuje.
Na síti je všechno! Heslo, jehož se Xavi držel, a které ho nezklamalo ani tentokrát. Trochumedia inteligensis (tak se odborně nazývala) tam byla přirovnávána k dlouho ženatému muži. Také vypadala duchem nepřítomná, když jste na ní mluvili…
Kdo a jak přišel na to, že se na ní musí „hovořit” na frekvencích 15 až 95 Hertzů, se neví. Důležité ovšem bylo, že to fungovalo!
Lidé jsou hluchoněmí. „Sluchoněmého” člověka Xavi ještě neviděl. To by musel mít vyříznutý jazyk, řekl si a pokračoval v úvahách. Na mluvení potřebujeme jazyk. Má ho…? Nemá! Aby slyšela, potřebuje uši. Má je…? Nemá! A přesto slyší! Slyší vibrace o nízkých frekvencích. A co když vibruje i směrem k nám…?
Do existujícího komunikátoru přidal modul pro příjem „rostlinné řeči“, který sestavil. Zapnul ho a čekal, co inteligentního z něho vypadne.
Nestalo se nic. Ticho.
Asi je rozbitá, napadlo Xaviho, nebo jsem udělal něco blbě. Když bych si to s ní vyměnil a díval se na její kutilské snažení, tak bych taky na konci nepochopil, že čeká, až něco řeknu…
„Jak se ti roste?” řekl Xavi do komunikátoru a odeslal květině překlad.
„Dobře.”
„Ty kobliho! To je nářez! Ona mluví!” Xavi své slovní nadšení doprovodil hodně zvláštní pohybovou kreací.
„Jak se jmenuješ?”
„Trochyna.”
„Já se jmenuju Xavi.”
Trochyna mlčela a dílna ztichla. Xavi to využil k přemýšlení.
Co umí každá kytka? – Růst… Měnit oxid uhličitý na kyslík… A zapouštět kořeny!
K čemu kořeny slouží? – Získávají ze svého okolí živiny a… VODU!
A tak se Xavi Trochyny zeptal, zda by dokázala získanou vodu nechat někam odkapávat?
„Dokázala.”
„Jak?”
„Naroste mě kus, z něho kapat voda.”
„Kdy?”
„Za několik mnoho dnů.”
To byla odpověď hodná svěřence profesora Chocholouška… Xavi se obrnil trpělivostí a pobídl moudrou květinu, aby pro něho pracovala.

Sex. Tohle spojení tří písmen dokáže nepochybně upoutat naši pozornost. Poutala ji i na Živě, jenže úplně jinak. Tamní obyvatelstvo by rádo provozovalo tento prostonárodní pohybový sport, jenže to bylo o ústa, protože…
Plošný zákaz sexu a jeho důsledné vymáhání, bylo mistrovským dílem tajemného vládce planety, biliardáře S. A. Babistora. Vyřešil tím problém zvaný populační exploze. Aby v obyvatelích udusil vrozený pud, začal do vody, přidávat Tlumíček, což byl výtažek z rostliny safraporte nestojalis. A protože každá represe, respektive regulace vyžaduje úřad, nechal na Povyconu zřídit „Dohledové středisko pro vědecky plánované rodičovství”. (Mezi lidem se ujal zkrácený název Kopulárna.) Tam jste na předepsaném formuláři odevzdali s partnerem žádost. Zaplatili správní poplatek, který se rovnal dvěma nadprůměrným úřednickým platům a bokem přistrčili „všimné”. Když jste neměli žádný škraloup a vaše žádost byla schválena, mohli jste se podrobit zdravotní prohlídce. Pokud doktoři na žádost připojili svá razítka, dostali jste dvoutýdenní kopulační dovolenou, vypočítanou podle ovulace partnerky na „nejchytlavější” období. Dva dny předtím vám vyměnili vodu s Tlumíčkem za Erektus a plození potomka mohlo začít…
(Možná se ptáte, co se stalo pak? Žadatelům okamžitě vyměnili vodu. Ti, co počali, byli šťastní. Ti druzí měli dvě možnosti. Buď si připlatit za umělé oplodnění, nebo začít spořit na nové kolo.)
Drtivá většina obyvatel planety tak dostala možnost provozovat sex pouze jednou za život…
Kdo touto měrou nestrádal, se rekrutoval z vládnoucí elity, a nebo byl Babistorovým úředníkem. Čím vyšší postavení, tím vyšší četnost styku, i větší výběr partnerů. Je zřejmé, že řitní horolezectví bylo na planetě dotaženo k dokonalosti.

Xavi chodil každý den Trochynu kontrolovat. Bezvýsledně. Nic mimořádného jeho pozornost neupoutalo. (A jak by také mohlo. Kdo si všimne malinkaté změny, když to má před očima každý den?) Po čtyřech dnech to vzdal a věnoval se něčemu jinému.
Básnící tomu říkají poezie všedních dní. Pragmatici to označují jako každodenní blbinec. Kdo se nechá tímhle semlít, moc toho nedokáže. Naštěstí Xavi z toho kola vypadl ještě rozumně. Po téměř dvou týdnech si vzpomněl, že by se mohl zajít podívat, jestli náhodou nenastal čas „několika mnoha oběhů”…
Nastal!
Trochyně narostla na pravé straně areola, ze které se jako pařát Ježibeby klenul dlouhý ohnutý trn, z něhož odkapávala voda. Ještě štěstí, že stála v malém pařníku, který si vyrobil snadno a rychle podle návodu z on-line kurzu. V něm pěstoval bylinky vhodné na vaření, za což byl maminkou náležitě pochválen. Pařník stál hned vedle kůlny, která mu sloužila jako laboratoř, a kam nikdo nesměl.
Xavi měl problém. Povedlo se mu získat vodu, po které toužil, jenže ta kapala do hlíny. On potřeboval, aby kapala do konve, se kterou létal na Vodnici…
„No jasně!“ řekl si a šel do svého pokoje, kde si dlouho kreslil.

Babistorovi se přezdívalo Loutkář. Jeho ministři, babistoři, i přesto, že byli z masa a kostí, se chovali jako ti dřevění panáčci. Babistor nikdy a nikde veřejně nevystupoval, k ničemu se nevyjadřoval, protože to nepotřeboval. Od čeho měl své loutky…
Cukr a bič je účinný nástroj na vládnutí a Babistor jej mistrně ovládal. Potraviny byly levné, protože ten, kdo má plný břich neremcá… A kdo si hraje, nezlobí! Proto vznikla loterie, která měla slosování každý měsíc v přímém přenosu ŽTS (Živácká televizní společnost). Šlo o megalomanskou show, ze které vzešla tzv. „Šťastná pětka”.
Aby se obyvatel některého z pěti kontinentů planety dostal do osudí, musel si něco koupit v obchodě označeném „Nakupuješ! Sexuješ!”. Za nákup dostal papírek s kódem, který zadal do loterijního systému a čekal, zda se na něj usměje štěstí. (Kolik nákupů, tolik papírků, o to větší šance na vytažení z osudí, našeptávala lidu všudepřítomná reklama.)
Hlavní cenou byl pobyt v jednom z luxusních hotelů řetězce „B. a spol.”. V něm bylo „Šťastné pětce” dovoleno, aby se po dobu jednoho týdne oddávala sexu bez zábran a jakéhokoli následku. (Vzhledem k tomu, že na planetě žije právě v tuhle chvíli 2 000 256 358 obyvatel, kteří splňují podmínku sexuální plnoletosti (22 let), nepatří do úřednického stavu a nejsou jedním z 28 babistorů, tak pravděpodobnost dostat se mezi šťastných pět je přibližně jedna ku dvěma a půl krát deset na mínus devátou…)
Můžete vzít jed na to, že kdyby vás vylosovali, tak se během zmíněného týdne budete cítit opravdu šťastně, protože o vás bude postaráno přímo královsky. K dispozici dostanete velký apartmán, kde se můžete stýkat po libosti se zbývajícími vylosovanými šťastlivci (jen s nimi!) a činit zde, co vás napadne… Drobný zádrhel nastane, když budete mít všichni stejné pohlaví, nebo budete v poměru 1 : 4…

Všechno fungovalo skvěle. Trochyna odkapávala vodu. Xavi ji zachycoval do malého trychtýře, který ústil do potrubí. To odvedlo vodu do kryté nádoby na podlaze kůlny, odkud se při jejím naplnění automaticky odčerpala do zásobníku. Z něho se dal zalít pařník, nebo načerpat konev.
Prostým pokusem zjistil, že na zálety může létat jednou za čtyři dny. V čase mezitím bude muset holt tu frontu vystát. Jedině… Jedině, že by si pořídil Trochynu II. a III.
A tak se stalo, že Xavi získal čas, který mohl trávit s Anapullou. Jenže každé očekávání skrývá své ALE…