Autor: Zdeněk

Komentář: Další z povídek erotického cyklu Červené plavky…

Miluju červenou. Zvlášť, když je to barva plavek, které jsou oblečené na mladém a hezkém ženském těle pod průsvitnými letními šaty…

Ale všechno hezky popořádku.

S nosem zabodnutým do knížky, sedím na autobusové zastávce jednoho malého městečka na severu Čech. Popsané stránky mi nabízely větší zábavu, než dění kolem mne a to až do doby, než jsem na periferii zorného pole objevil dívčí nohy. Od tenisek Vans mířím pohledem výš. Vzorně oholená lýtka, oblá kolena, lem letních šatů…
Tvoje stehna, jsou dva vrazi… vybavila se mi známá písnička Richarda Müllera při pohledu na opěvovanou část ženského těla.

To snad není pravda. Tohle městečko snad přetéká děvčaty, která ráda nosí červené plavky pod letními šaty typu „chytrá horákyně”. Navíc měla prdelku doslova lákající k pohlazení… To byl materiál… S hlavou skloněnou nad knížkou jsem čekal na příležitost dokončit (nenápadně) průzkum bříška, prsou a obličeje.

Byl jsem ve střehu, i když navenek jsem úspěšně předstíral „horlivého čtenáře”. Tajenku mi pomohl velmi brzo rozlousknout zvonící mobil. Vylovila jej z malé tašky, kterou sundala z pravého ramene, a přiložila k uchu: „Ahoj, co se děje?“
Stála tam jako bohyně Afrodíté (jen o něco málo víc oblečená), poslouchala něčí monolog a občas kývla hlavou na souhlas. Pak se hodně překvapeně zeptala: „Cože?“
Zase chvíli poslouchala a než tu placatou věc uklidila zpátky do tašky řekla: „Dobrá, udělám to. Za hoďku jsem tam!”
Rozhlédla se po zastávce. Její pohled skončil u mne. (Byl jsem totiž jediným přítomným mužem…) Podívali jsme se do očí, ale já rychle oční kontakt přerušil, abych se vyhnul označení „starý mlsný dědek, který dostal chuť na mladé masíčko”. Stihl jsem však dokončit zhodnocení zbytku „výbavy“ mladé samičky. Ploché bříško. Hodně zajímavě klenutá hruď a sympatický obličej orámovaný ze tří stran hnědými vlasy, které se vpředu dotýkaly prsou.

Přijel autobus. Děvče bylo u dveří první a nastoupilo. Já galantně vstoupil až poslední.
Seděla v druhé polovině autobusu na levé straně. Zamířil jsem tam. Když jsem byl asi metr a půl před ní, tak se znovu naše pohledy setkaly. Usmál jsem se a sedl si o sedačku dál na druhé straně uličky.

Otevřel jsem knížku a v nepravidelných intervalech jsem četbu přerušoval nenápadným okukováním sličné spolucestující.

Dívala se z okna a vypadala, že o něčem přemýšlí. Najednou se posadila na druhou sedačku a podívala se směrem ke mně. Zvedl jsem hlavu a podíval se, co se děje. Ukázala na volné místo vedle mne a téměř neslyšně se zeptala: „Smím…?“
Kývl jsem hlavou na souhlas a uklidil knížku do tašky.
„Děkuju, že jste mi dovolil si přisednout.”
„To bych byl na tom už hodně špatně, kdybych odmítl prosbu takovéhle krásné slečny.“
„Teda, vy umíte lichotit…“
„To nebyla lichotka. To bylo konstatování holé pravdy!“
„Všimla jsem si, jak celou dobu po mne pošilháváte…“
(Takže přece jen budu ocejchován titulem „mlsný dědek”…) „Omlouvám se… A pokud je vám to nepříjemné, tak si hned přesednu někam dopředu, abych na vás neviděl. Víte…” sbíral jsem odvahu k tomu, co jsem ji chtěl říct, a za což bych mohl být „odměněn” i obtisknutím dívčí tlapičky na můj ksicht, „takových hezkých děvčat tady v okolí moc neběhá a když se nějaká objeví, tak odpusťte starému muži, že neodolá a ohřeje si očička…?“
„Děkuju,” lepák se nekonal, místo toho mi položila dlaň na ruku, „tohle byl nejoriginálnější kompliment, jaký jsem v životě slyšela.“
„Rád jsem uspokojil…“
„A chtěl byste ho uspokojovat doopravdy?“
Šok! Ze všech sil jsem ho snažil zamaskovat, abych mohl hrát svou hru dál: „Chtěl!“
„To je báječné… Máte teď, tak tři hodiny čas?“
„Mám. Jen napíšu domů, že přijedu později… A můžu mít taky dotaz?“
„Jasně.“
„Proč si takové krásné děvče všimlo starého, málo hezkého – skoro vůbec – ženatého muže se závazky…?“
Evidentně ji můj dotaz pobavil: „Víte,“ začala po chvíli, „máte v sobě něco, co se nám hodí…“
„Nám…?”
„Hm…”
Dál svou odpověď nerozvíjela a tak jsem pokračoval ve vyptávání: „To by mě opravdu zajímalo, co…“
„Sexuální vášeň…”
(Štíty, které udržovaly masku světáka na mém obličeji signalizovaly, že další nápor podobných informací už nevydrží… A taky nevydržely!) „Podle mě jste narozený ve znamení berana.“
„To to mám napsané na čele?“
„Ne, ale já to poznám.“

Vystoupili jsme. Snažil jsem se ze všech sil udržovat vtipnou konverzaci. Zastavili jsme u vilky, která mě zaujala tím, že mě ničím nezaujala…
„Měla bych vám konečně říct, do čeho jsem vás navezla. Točíme seriál pro dospělé Naše rodina. Už nějaký čas hledáme někoho, kdo by hrál mého otce, se kterým se matka rozvedla a najednou se po letech objeví…
Mlčel jsem, proto pokračovala.
„Kdybyste viděl tu přehlídku tatíků,” při tom slově udělala to všeobecně profláknuté gesto uvozovek, „kteří mě svlíkali očima a byli ochotní udělat cokoli, jen aby mohli na mě vlízt… Škoda slov…”
„Já vás ale taky svlíkal…”
„No jo, jenže jinak. Vy, na rozdíl od nich, působíte sympaticky… Máte šmrnc…”
„Já?” zeptal jsem se s nefalšovaným údivem, „To bude nějakej omyl. O mě ženy říkají, když mě vidí poprvé, nic moc… Tak kde bych to tak najednou vzal?”
„Nikde. Vy ho zkrátka máte, jen si to nechcete přiznat a děláte všechno proto, abyste ho v sobě zadupal…” podívala se mi do očí a položila život měnící otázku: „Půjdete do toho?“
„Hm…” zabručel jsem a zvažoval možnosti. Po sexuální stránce to doma stojí za pendrek a tady bych mohl zažít to, o čem se mi zatím jenom zdálo… A určitě to bude zajímavý i po finanční stránce… A… A pak se uvidí… Usmál jsem se a řekl: „Mám opravdu krásnou dceru… Ta se mi povedla…“

Ilona, tak se totiž jmenovala, mě seznámila se štábem a ostatními protagonisty. Dostal jsem nezbytné instrukce a šel jsem na to.

„Ahoj, ségra. Máma je doma?“
„Není.“
„To je dobře. Asi bych měla problém. Tohle je totiž můj táta… Táto, tohle je má sestra Isabela.“
„Těší mě, Isabelo,“ a dali jsme si pusu na přivítanou.
„A jak ti mám říkat?“
„Karle.“
„Dáš si, tati, kafe?” zeptala se mě Ilona, alias Ester.
„Dám… A mohl bych se předtím osprchnout? Jsem z té cesty celý ulepený…”
„Jasně… Ségra, doveď tátu do koupelny.”
„Ráda!” Isabela mě chytla za ruku a odtáhla z pokoje.
„Stop!” ozvalo se, sotva za námi zapadly dveře.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Rejža vstal ze své židle a šel ke mně: „Teda na to, že si stál před kamerou poprvé, tak to bylo hodně dobrý…”
Přiznal jsem se, že to poprvé nebylo: „Já už jsem jednou točil – Soudce Alexandra.”
„Tak to si už zkušenej herec!” a plácl mě přátelsky po zádeh, „To máme kliku… Ilono, za tohle máš u mě paňáka!”
„Beru tě za slovo, rejžo. Dík.”
„Ještě máme před sebou dost práce, tak půjdem do té koupelny, ne? Time is money!”

Proti paneláku byla koupelna, kde se měla točit druhá scéna, obrovská. V pohodě se do ní vešel celý štáb – režisér, kameraman, osvětlovač se svým nádobíčkem, zvukař, fotograf a herci. Naštěstí po mně nikdo nechtěl, abych se učil dialogy nazpaměť, protože to by se natáčení pěkně protáhlo… Režisér popsal všem přítomným scénu, která je před námi a herci si měli sami vymyslet, co budou říkat. Navíc koupelna už neměla být „sfouknuta” na jeden záběr, ale byli jsme upozorněni, že se bude zastavovat.
„Je to všem jasné?” Všichni přítomní pokývali hlavami na souhlas.
„Výborně. Tak jdeme na to… Akce!”

Stál jsem zády ke kameře před věšákem a rozepínal si košili. Pověsil jsem ji na háček a uvědomil si, že jsem neslyšel bouchnout dveře. Otočil jsem se a uviděl Isabelu. „Co tu ještě děláš…? Když dovolíš, tak bych se rád osprchoval…”
„Co bych tu dělala… Dívám se! Od čeho mám oči…” Podíval jsem se do nich. Byly drzé a vyzývavé.
„Nepřijde ti to trochu divný dívat se na tátu sví ségry, když se koupe?”
„Ne… Proč by mělo?”
„Třeba proto, že se to nedělá…”
„To jsou jen kecy… Co já vím, tak se chlapům líbí, když jim mladý holky mejou záda…”
„Počkej… To mi chceš říct, že lezeš do sprchy s chlapama a meješ jim záda?”
„A nejenom to…”
Na její poťouchlý výraz jsem odpověděl výrazem šokovaným. „Proboha… To je Sodoma a Gomora… Vždyť ti ještě nebylo patnáct…” (Tady musím vysvětlit, že Jana, jak se ve skutečnosti Isabela jmenovala, vypadala na čtrnáct, i když v reálu ji bylo o dva víc.) A pak mě donutila k tomu, abych zahrál „padlou čelist”, protože si přes hlavu přetáhla tričko. Odhalila svůj velice mírně zvlněný dívčí hrudníček. „Počkej to přece nejde…” bránil jsem se nevyhnutelnému.
„Ale jde…” načež si stáhla kraťasy a zůstala přede mnou stát jen v kalhotkách. „Chceš vidět moji kačenku?”
„Ne! Nechci! Naopak… Chci, abys šla pryč!”
„Ale tomu, tatínku, sám nevěříš, že jo…?” a stáhla si poslední kousek oděvu, který měla na sobě.
„Stop!” ozval se rejža. „To bylo fakt skvělý! Děti, já vás žeru… Franto (to je pro změnu moje civilní jméno), svlíkni se a našteluj si sprchu. Přejdem na mytí zad…”
Musím se přiznat, že to není úplně příjemný pocit, když se svlékáte do naha před tolika lidmi, ale když jsem před chvílí viděl Janu s jakou samozřejmostí odložila své ošacení, tak jsem si řekl, že když jsem se dal na vojnu, tak budu bojovat do roztrhání těla…

Stál jsem ve sprše před proudem vody padající z rozstřikovače umístěného na zdi. Byl jsem už mokrý a Isabela byla připravená začít s očistou mých zad.
„Akce!”
Dívčí ruce mi začaly jezdit po zádech. Bylo to příjemné. Zavřel jsem oči a užíval si to. Nebyl jsem ovšem sám, komu se to líbilo… Začalo se probouzet i mé mužství… Jako kdyby to Isabela vycítila, protože se najednou ke mně přitiskla a její ruce přes břicho dojely na mou, ne zrovna chlapskou, hruď.
„Stop!” přerušil rejža tuhle poněkud neortodoxní hygienu. „Na scénu přichází Ester… Vy dva zůstaňte, tak jak jste!” Technika se bleskově připravila na příchod druhé ženy. Všichni sledovali dveře vedoucí do koupelny.
„Akce!”
Dveře se otevřeli a v nich stála má dcera. „Ale, ale… Copak tu vy dva děláte…? Člověk vás nechá chvíli bez dozoru a hned se to zvrhne v sexuální orgie… To nemůžeš, tati, nechat mou ségru na pokoji?” a s hraným naštváním přišla k věšáku.
„Stop!”
Štáb se bleskově přeskupil, aby mohl zabírat, jak nás dva ve sprše, tak Ester před věšákem.
„Akce!” odstartoval další pokračování rejža.
„Ale to já ne… To všechno ona…”
„Tak tohle ti nežeru… Vy chlapi jste všichni stejní. Vidíte mladou kundičku a už přemýšlíte, jak byste do ní strčili svého ptáčka… Že se nestydíš, tati!”
„Ester… Já jsem opravdu na nic takového nemyslel… To všechno je práce tví sestry. Než jsem stačil cokoliv udělat, byla nahá a myla mi záda…”
„Koukám, jak ti to hrozně vadí a jak trpíš…” Za tou hromadou ironie se skrývalo nefalšované pobavení. „Co bys řekl, tatínku, na to, že by se ti tvoje velká dcerunka předvedla v plavkách?”
„Že by se mi to moc líbilo,” vypadla ze mne hodně rychle odpověď.
To ráda slyším… Tak se dívej…” Nejprve si vzadu rozepnula šaty a pak pomalu vytahovala jejich lem nahoru. Odhalila stehna, za kterými následoval bonbónek v podobě spodku bikin. „Líbí?”
„Moc.”
„Tak tedy popojedem…” Přetáhla si šaty přes hlavu a pověsila je na věšák. „Teď se můžeš podívat na to, jakou krásnou dcerušku jsi zplodil…” Předváděla mi svou červeno-opálenou kombinaci textilu a pokožky ze všech stran. Bylo to rajcovní. Nikdy jsem nic takového na vlastní oči neviděl. Tohle by probudilo i mrtvolu, zvlášť, když odložila vršek od plavek. Páni, tak velká prsa, a tak pevná… V tuhle chvíli jsem nic nehrál. Stál jsem ve sprše s Lolitkou přilepenou na zádech a kochal se striptýzem, který pro mne dělala nádherná mladá holka.
Finále téhle úžasné šou odstartovalo pomalé otáčení kompletně opáleného těla. A… těžko hledám slova, protože, když před vámi stojí bohyně v celé své kráse, tak žádná, i přes veškerou snahu, nepřicházejí. Vnímáte jen ten nádherný živý obraz před vámi a…
„Stop!”

Tomu se říká návrat do reality…
„Hele, rejžo, co kdyby jsme tady s Janou Frantu oholili? Podívej se, jak je dole zarostlej…”
„Hm… Něco na tom je… Máš s tím, Franto, nějakej problém?”
„Asi jen, jak doma vysvětlím, že tam najednou nic nemám…”
„Jo, to víš, chlape, umění se musí přinášet oběti…” a protože si mé mlčení vyložil jako souhlas, vyzval „dcery” k akci: „Tak si holky sežeňte nádobíčko!”
„Já pro něj dojdu,” nabídla se Jana a opustila koupelnu. Za chvíli byla zpět a začali jsme znovu točit. Holky mou houštinu namydlily a přitom se občas dotkly mé… (no tak jo…) „chlouby”. Musel bych být z ledu, abych to „uvisel”. Holky ze mne spláchly zbytky pěny, zavřely tekoucí vodu a chopily se ručníků. Po velmi, opravdu velmi příjemném osušení, kdy jsem byl „napnutý” k dalšímu pokračování, se ozvalo: „Stop!”
Těžká jsou odpoledne hercova…
„Tak, děcka… Natočíme poslední sekvenci a pro dnešek končíme… Připravíme se… a… Akce!”
Z koupelny jsme slyšeli tlumené bouchnutí dveří. Zpozorněli jsme. Necelé tři vteřiny jme poslouchali, co se bude dít dál.
„Holky, kde sakra jste?” ozval se naštvaný hlas.
„Máma!” vyjekly obě a začaly ve spěchu na sebe házet svůj oděv. Tričko s kraťasy Jana (pardon… Isabela) a Ester spodek od plavek a šaty. Jak to měly na sobě, okamžitě vystřelily z koupelny. Já tam stál, nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem hodil ručník na sušák a šel se obléknout. Otevřely se dveře a do nich vstoupila má „ex manželka”. (Tak s tímhle bych se nerozváděl, kdyby to bylo ve skutečnosti. Díval jsem se na fešnou, udržovanou a štíhlou čtyřicítku a připustil si fakt, že rozhodně stojí za hřích. Panečku, to mám rodinu… Bohužel jen seriálovou…)
Chvíli na mě koukala jako kdybych přinejmenším spadl z Marsu a pak se zeptala: „Karle, co tu děláš…?”
„Stop…! Děkuji. Pro dnešek končíme!”
Technici balili své nádobíčko a já se oblékal. V pokoji na mě čekal rejža a podával mi čtyři litry: „Tady je tvůj dnešní honorář. Musím říct, žes mne příjemně překvapil. Byls dobrej…”
„Děkuju.”
„Tady mi podepiš, žes ty prachy převzal…” a zabodl prst do papíru, který ležel na stole. „V kolik můžeš zejtra přijít?”
„Až z práce… po třetí hodině.”
„Jo, to by šlo. Počítej s tím, že tu budem, tak do osmi…”
„Jasně… to není žádný problém…”
„To rád slyším… Tak zejtra ahoj!
Rozloučil jsem se a vyrazil k domovu. Měl jsem dvě možnosti. Buď za půl hodiny vymyslím proč jsem v intimních partiích bez ochlupení. Kde jsem přišel k penězům. A proč zítra přijdu z práce až kolem deváté… Nebo se ze mne velmi rychle stane pornoherec bez domova…

Komentář: Nevím proč, ale erotické věci mi jdou psát tak nějak samy… Je to druhá povídka z mého cyklu, které spojuje místo, kde se to odehrává a již zmíněné plavky.

Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila tu hromadu rozbitých věcí, které házela k plotu a která působila jak pěst na oko, když se někdo rozhlédl po vymazlené zahradě sousedního domu. Však taky na ní byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V 29 letech honil kariéru a prý ještě nebyl na dítě připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku (aby jí doma „nehráblo“) na obecním úřadě, kam docházela jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.

Zahrady, o kterých byla řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo 25 a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých 72, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Jedna hromada zmizela! To Veronice nedalo spát.

Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna. Na sousední zahradě likvidoval další hromadu mladý muž. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej nebyl ani krásný, ani ošklivý, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! (A přitom byl v montérkách…)
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka…“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný…“
„Máme dohodu, že když uklidím zahradu, tak budu platit nižší nájem… no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velké svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… ukázal byste mi někdy, jak cvičíte…? Já bych jako dělala porotu…“
„Jo… proč ne?“ souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca… a jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě… a asi vás hned potěším…“ viděl pohled plný zájmu, proto pokračoval, „za 14 dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci!“

Dny plynuly a sousední zahrada se po odpolednách zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna obcovala se svým chotěm. Pro Veroniku to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu spokojeně pochvaloval, kurva já jsem dobrej…

„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem jen zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… samozřejmě to nechci zadarmo.“
„Jste hezká, ne otravná… Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě není zač…“

Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skončila by okamžitě po něm a ojela ho… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Vencovi za předvedený výkon vystřihla. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!“

„Tak co, jak si dopad v Berlíně?“ chtěla uspokojit svoji zvědavost, když v úterý vedla Vencu k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej…“
„To jako čtvrtej…?“
„Ano. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík… ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda… já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…“
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho…“
„Jak pro koho…“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám…“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče…“
„Věř, žes ho teda uspokojil… A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… a navíc… už dlouho toužím potom se s tebou vyspat…“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek… „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic… to je v pořádku…“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly… Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se s Vencou Veronika a přidala na cestu polibek.

Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Jasně, že neprosila dlouho… Vencovou odměnou byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a zjistil-li, že dělá něco špatně, rád to opravil…

Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.

Chtěla.

No jasně… v plavkách se „mrskalo“ něco, co tam dřív nebylo (tedy v takovém objemu a velikosti). Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená…

Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde bylo nábytku poskrovnu. Ke zdi bylo přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?

Hudba dohrála. Venca „sbalil“ poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat…
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl…! No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe…“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si provokativně plavky stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.“
„Ty RUCE…“
„Co je s nimi?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš!“
„Víš, co se říká… Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný…“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt… Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco…“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním svlékat. (Pomalu.) Chvíli se dívala Vencovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Venca a čekal, co Veronika předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů klínem dosedla do připraveného mužského sedla…

Komentář: Existuje malé městečko na severu Čech, ve kterém žijí děvčata, co ráda nosí červené plavky. To je zadání, ze kterého vycházím a zkouším vymýšlet příběhy na toto téma. Zde je první z nich.

 

Nálepku úchyla získáte snadno!

Mně se to povedlo takhle…

V našem malém městečku na severu Čech stojí zámek obklopený zahradou. Mám tam své oblíbené místo. Lavičku nedaleko rybníčku schovanou ve větvích… (asi olše), kde je i v nejparnějším létě velice příjemně. Chodím si tam číst nebo přemýšlet nad svými příběhy.

Naproti zámku stojí vila s velkou zahradou, která byla skoro dva roky prázdná. Letos v lednu našla nového majitele. Koupil ji jeden podnikatel ve zdravotnictví.

Letošní druhou půlku června doprovázejí vedra. Ve škole se dloubeme v nose, a proto jsem odpoledne „zaparkoval“ na své oblíbené místo.

Čtu si. V zahradě přes ulici periferně registruji nějaký pohyb a zvednu zvědavé oči od knížky. Vidím dvě ženy. Přesněji ženu a dívku. Pokládají na trávník deku a v minimalistických plavečkách vystavují svá těla slunci.

Tohle místo má ještě jednu výhodu. Stačí přeběhnout cestičku a naproti je další strom, který má větve až k zemi (neptejte se mě jaký), odkud se dá absolutně nepozorovaně sledovat dění v protější zahradě. Odložím knihu. Přeběhnu chodníček a vytahuji mobil. Nechám jej zaostřit na těch zhruba třicet metrů a „cvaknu“ ta dvě těla.

Žena (předpokládám, že matka) se opaluje v bílých bikinách. Leží na břiše a na paměťovou kartu jsem si uložil její prdelku v kalhotkách brazilského střihu.

Dcera ukazuje slunci břicho. Má lehce rozevřené nohy. Ruce podél těla. Na očích sluneční brýle a intimní partie schovává v červených bikinách. Nikde žádný faldíček plus dva kopce s úžlabinou… Zkrátka šestnáctiletá samička, jak má být (ten věk jen odhaduji).

I ji si zvěčním mobilem. Vrátím se ke knížce a čekám na okamžik, kdy se ty slunící kočky postaví. Dočkal jsem zhruba po tři čtvrtě hodině. Šup na svou skrytou pozorovatelnu a cvakám jeden snímek za druhým.

Bohužel mi obě modelky zmizely v domě. Mrzutý se vracím na lavičku a prohlížím si úlovek. Jsou hezké, ale chtělo by to objektiv…

Holky se vrátily! Nikde nikdo, tak šup zpátky do úkrytu. Fotím, jako o život. Obě jsou mokré (asi sprcha, protože v zahradě žádný bazén není) a… pán Bůh mě musí milovat, protože mi je přihraje na vzdálenost pouhých dvanácti metrů. (Blíž to o moc víc nejde – plot, silnice, plot a kus zámecké zahrady nejde nechat zmizet – bohužel…)

Těším se, až fotky stáhnu doma do počítače a prohlédnu si je na velkém monitoru.

Wow – ta starší je kapitální „Milfka“, nad kterou by si nejeden mladý muž uhnal tenisový loket…

Dcera je sladká a… dokonalá! Já ji chci! Pane Bože, za co mě trestáš, že mě nutíš na tohle se dívat? Proč mi nevnukneš nějaký nápad, jak ji sbalit?

Je mi jasné, že tahle kočka bude mířit hodně vysoko a osmnáctka somatického typu, na němž svaly hrají na schovávanou, nebude oním princem z jejích snů.

Naděje ovšem umírá poslední, utěšuji se, protože se říká, že se žena dá ukecat. Jenže se taktně mlčí o tom… JAK? A tak dál chodím do parku. Číhám na vhodný okamžik, který mi pomůže rozšířit mojí sbírku fotek, a lámu si hlavu, jak ji nakazit myšlenkou, že právě já jsem ten pravý.

Chytré knihy říkají, že když člověk opravdu něco chce, tak se celý vesmír spojí k tomu, aby mu to splnil…

Sledoval jsem se na YouTube povídání Dana Přibáně o jeho cestě v trabantech do Afriky. Na konci citoval slova Charlese Bukowského – „Svět patří těm, co se neposerou.“

Bingo!

Nápad je tu! Už od svých čtrnácti píšu různé povídky, tak jsem si řekl, že napíšu příběh jednoho amatérského spisovatele, který při své práci na románu narazí na dvě ztepilé ženy a tou mladší je natolik okouzlen, že kudy chodí, tudy na ni myslí. Její obrázek má všude, neboť ona je pro něho „Madonou v červených plavkách“.

Sedl jsem na hýždě a napsal krátkou povídku „Agent z malého městečka“, kterou jsem zakončil – „své královně se dává všanc agent jejího veličenstva

Dub. Jan Dub.“.

Povídku jsem vytisknul, vložil do obálky, nadepsal adresu a svůj osud svěřil do rukou Páně v momentě, kdy jsem opouštěl poštovní úřad.

Týden se nedělo nic.

Na začátku prázdnin jsem potkal kámošku Irenu: „Ahoj, jak se máš? Už jsem tě dlouho neviděl…“
„S úchylama se nebavím!“ Pohrdavě si mě změřila, a aniž by změnila rychlost chůze, pokračovala někam za svým nosem.
A to bylo co, řekl jsem si… Nic mě ovšem nenapadlo.

Za dva dny mě máma poslala pro něco do sámošky. Kousek od dveří stály mé bývalé spolužačky ze základky. „Ahoj,“ pozdravil jsem.
Místo odpovědi vyprskly smíchy. Začínal jsem tušit, odkud vítr fouká. To jsem měl za to, že jsem mířil do randící extraligy a zatím jsem nezvládal ani okresní přebor. Navíc jsem získal nálepku úchyla. Už jsem slyšel Tři sestry, jak zpívají: „Náš Dub je úchyl…“ Super!
No, co se dá dělat… Řekl jsem A, musím vydržet B!

Prázdniny začaly pomalu vyhrožovat, že se přehoupnou do své druhé poloviny. Městečko bylo vylidněné. Já si chodil do parku číst, anebo psát, a při tom předstíral, že mi získaná nálepka nevadí.

„Ahoj, Honzo!“ pozdravila mě u zámecké brány Martina. Nevšiml jsem si ji, protože jsem byl plně soustředěný na to, abych co nejrychleji, a co nejnápadněji, zmizel v parku mimo pozornost bývalé „Madony v červených plavkách“.
„Ahoj!“ předvedl jsem pozdrav roztržitého profesora.
Martinu to viditelně pobavilo. Usmála se a nesměle se zeptala: „Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Proč bys nemohla?“
Další úsměv (přišel mi jako plachý) a další otázka: “Ty píše, viď?“
„No… zkouším to. Proč?“
„Četla jsem to, cos poslal Radce,“ přičemž kývla na vilu, „a mě se to moc líbilo. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nechtěl podívat na věci, které jsem napsala já a něco mi k nim říct…“
To bylo překvápko… S Martinou se známe ze školy. Po prázdninách půjde na chemárně do druháku a já budu maturovat. “Rád,“ souhlasil jsem, „kdyby se ti to hodilo?“
„Co zítra odpoledne? Tak kolem druhý?“
„Jo to by šlo.“
„Fajn… A vem si sebou plavky. Máme na zahradě bazén, tam můžeme naše rozpálené mozkové závity krásně zchladit.“
„Dobře. Budu se těšit. Tak se měj!“ rozloučil jsem se s touto šedou obrýlenou myškou. Vždycky na mě takhle působila. Byla ten typ holky, se kterou si rádi pokecáte, ale začít si s ní, vás ani nenapadne.

Druhý den krátce po druhé jsem zazvonil u domu, kde má „kolegyně spisovatelka“ bydlela. Vyšla zpoza domku, kde měli zahradu se slibovaným bazénem. Moji pozornost zaujaly dvě věci. Neměla svoje neodmyslitelné brýle a… měla na sobě červené plavky.
Polkl jsem.
„Ahoj… teda Martino, musím konstatovat, že ti to v těch plavkách moc sekne.“ A byla to pravda pravdoucí. To přísahám! Nikde ani gram navíc. Ve frontě, kde děvčata čekají na přidělení prsou, nebyla rozhodně ošizena (dokonce jsem ochotný vsadit si na to, že jsou větší než ty, kterými se pyšní obyvatelka vily před zámkem). I ta prdelka je taková… rajcovnější.
„Dík. To jsem ráda, že se ti líbí. Vím, že máš červenou barvu rád… Koupila jsem si je kvůli tobě…“
Asi jsem po tom, co jsem slyšel vypadal směšně, protože se zasmála. Pak mě chytla za ruku a protáhla brankou do předzahrádky: „ Tak už pojď dovnitř, ty můj spisovatelský úchyle…“ A když jsem procházel kolem ní, tak mě ještě plácla přes zadek…

Děkuju, v duchu jsem poděkoval tomu nahoře a nechal se touhle nádherně „úchylnou“ holkou v červených plavkách dovést k bazénu.